Loni vznikla ze spolupráce LČR a Via Czechia sada útulen, kde se dá posedět nebo přespat. Jsem ráda, že toto není jedna z nich. Protože ty zmíněně nekryjí ani před větrem, ani před deštěm, a spací patro je plné smoly a člověk musí být pořád na skrčence. Navlékám studené a mokré ponožky a těším se na teplou bramborovou kaši s domácí sekanou. K snídani mi bubnuje do střechy voda ze stromů a občas zapěje nějaký ptáček. Je to snad signál, že deště odcházejí? Jenže mlha si dává na čas, a jak večer padla, tak stále leží a ani se nehne. 

Otepluje se na 5,5°C, ale trojité vé, neboli vítr, vlhko a vlezlo, mě chtějí doprovázet i dnes. Včera jim moje společnost nestačila. S povzdechem oblékám bundu, která se pod karimatkou rozhodně nevysušila, a vyrážím vstříc dnešnímu dni.

Mezi mlhou probleskuje sluníčko a prosvětluje stromy. Nacucaná zelená krajina kolem mě je krásná. Mechy, borůvčí, nízké smrčky a do oranžova barvící se buky. Svěže zelená tráva a mech si to hoví na podzolových cestách nacucaných vodou, které kloužou jako bláto, přestože to není bláto. Přestává pršet alespoň na chvíli, zrovna když si dělám zacházku k prvorepublikovému hraničnímu zátarasu z roku 1938, ale nacucaná země pořád klouže a musím si dávat pozor na každý krok. Cestou zpět jdu po cestě bez turistického značení a už z mapy tuším zádrhel. Ale uvidíme. 

Mokrým lesem po modré.

Celní potok, na kterém stávalo několik mlýnů a leštíren skla, není žádný potůček. V místě brodu má tři metry na šířku a po průzkumu pod ním ani nad ním nelze přeskočit. Ne když máte nohy krátké jako já. Teplota už vyšplhala na 8°C a tak zbývá jediné. Brodit.

Voda je pekelně ledová, ale naštěstí v nejhlubším místě sahá jen do půl lýtek a stačí pár kroků, a jsem venku. Osuším nohy, strčím je zpátky do mokrých ponožek a mokrých bot a zamyslím se nad tím, zda vůbec mělo smysl se zouvat.

Dělám si ještě jednu malou odbočku k pozůstatkům Arnoštovy leštírny a brusírny na ploché sklo, která jediná se u nás dochovala. Že se sklo stane průhledné až po těchto úpravách mě asi vůbec nedošlo.

Prvorepublikový hraniční zátaras.

Když se vracím zpět na cestu, překvapím lesního dělníka, který v drobném mžení řadí klády mechanickou paží za traktor a nevěřícně kouká, co tu dělám. Na rozcestí opodál si dávám v přístřešku svačinku a už kolem mě jede další lesák s traktorem. To jsem potkala rovnou o dva lidi víc než včera. Prý, že Český les je liduprázdný a vhodný pro trempy asociály. To tak.

U zaniklé obce Stoupa je cesta zalitá vodou v takovém měřítku, že i s traktorem bych se bála, že mi ho půlka zmizí pod hladinou. Hledám si obchůzku, protože v bahnité vodě není vidět na dno, a tentokrát mám štěstí.

Na cestu se dostávám přímo u památníku zaniklé obce Stoupa, která v roce 1930 měla 159 obyvatel a z map byla oficiálně vymazaná v roce 1952, když na jejím území vznikla rota pohraniční stráže. 

Arnoštova leštírna.

Stará Knížecí Huť. Jedna z mála osad ze začátku 18. století, která po válce zcela nezanikla a dnes tu pořád stojí pár obydlených domů. Prší, fouká a je vlezlo. Je akorát čas oběda a trochu se ochlazuje. 7,6°C je ideální teplota uvařit si čaj a něco teplého do bříška. Včera jsem si v Plzni koupila omylem o jednu láhev vody navíc a zatímco jsem přemýšlela, zda ji vyhodím, nebo jak ji zpracuju, napadlo mě, že pojedu autobusem o zastávku dál a vystoupím až ve Staré Knížecí Huti, přes kterou mám cestu a láhev na zastávce schovám.

Zkrátila jsem si tím včerejší trasu o kilometr a půl a zvedla šanci, že stihnu západ slunce. Netušila jsem, že to bude vynikající nápad, protože voda ze studánky U černé boudy, kudy jsem procházela před dvěma hodinami, šla přes ešus nabrat jen stěží. Pramen prosakoval před studánkou přímo do potoka, a ačkoli voda byla chladivě svěží, dobrat ji do plných tří litrů na zádech by byl očistec.

Dneska mám leháro. Původně se mi při plánování zdálo 16 kilometrů na den moc málo a neměla jsem pocit, že to bude efektivně využitý čas venku. Jenže od rána prší a krátké přestávky, kdy neprší, jdou spočítat na prstech jedné ruky. Pauzy v přístřešcích se stříškou si s uvařeným čajem umím protáhnout a užít tak, že na posledních šest kilometrů vyrážím až ve dvě hodiny odpoledne. Ano, těch deset kilometrů mi trvalo od rána celých šest hodin, ale spěchám snad někam?

Zaniklá obec Stoupa.

Protože nespěchám, podaří se mi z nepozornosti odbočit právě na tu lákavou cestu do lesa, na kterou jsem se před chvílí dívala, že mě zlákat nesmí. Červená totiž vede dál po silnici. Když se zamyšleně dívám do mapy, kdeže je ta červená značka, moje chyba mi dochází záhy a já se řehtám vlastní blbosti. No ale vracet se přece nebudu, ne? Šmiknu to tadyhle lesem a měla bych být na značce cobydup.

Cesta z mapy v terénu mizí, napojuju se na novou v mapách nezaznačenou v divném směru a nakonec volím prostup lesem plným mokrého a napadaného listí, jež skrývá zákeřné kluzké kořeny. GPS modrá tečka se na mapě ani nehne posledních 15 minut, ale orientuju si mapu podle terénních nerovností a nakonec se z lesa vymotám správně, i když trochu jinde, než jsem myslela. Neměla bych se příště radši vrátit na jistotu? Pfff.

Cesta mě vede skalním městěčkem Muschelhütte, které se jmenuje podle pověsti, v níž loupežník Muschl uzavřel smlouvu s ďáblem, stal se nesmrtelným a jeho banda terorizovala všechny v okolí, dokud je nezajala posádka Přimdského hradu, na který si někdy v budoucnu brousím zuby. Leč ani minule, ani tentokrát jsem Přimdu nezahrnula do své trasy. Přece tu nejsem naposledy.

Skalní městečko Muschelhütte.

Promrzlá z celého dne venku dosahuji konečně nouzové nocoviště Hraničky, které tu na soukromém pozemku provozují majitelé nezištně. Jen pár desítek metrů od zaniklé obce Hraničky tak mohu přespat v bezpečí a v suchu pod střechou. 

Na nouzovém nocovišti původně plánuji spát ve stanu, ale jeho stavba je vždycky trochu opruz. Hlavně když si člověk musí dávat pozor, aby se moc neohýbal kvůli pobolívající bederní páteři.

Mám štěstí, na nocovišti je krásný dřevěný přístřešek a dostupné jsou hned dvě kategorie bydlení.  Větrný tunel, chcete-li spací patro, a prostor ve spodní části dřevěného altánu, kde je od lidí nanošené bahno z bot, ale ze 3 stran je krytý dřevěnou stěnou. Cokoli je lepší než stavět a hlavně stavět v dešti. Ani bourání v dešti není zrovna top zážitek, a tak volím spaní ve spodní části altánu, kam vypadá, že neprší. Těším se, že i přes vlhko a vlezlo, nejen díky poloze u Hraničního potoka, na mě nebude pršet shora.

Nouzové nocoviště Hraničky.

K večeru na chvíli přestává pršet, jen vítr shazuje vodu z korun stromů do promočené trávy. Podle zpráv byla půda v Českém lese totálně nasycená vodou na mnoha místech už minulý týden a její schopnost přijímat novou vláhu je tedy na hraně. Je to rozhodně znát, místy jsou z cest jen bažiny a slatiny, voda stojí ve vymletých brázdách i tam, kde brázdy nejsou a láká neopatrného chodce do svých vod, které nejsou přes trsy vysoké a svěží trávy vůbec vidět.

Ležím na zemi ve spacáku a déšť buší do střechy a šumí v listoví. Příjemné místo, kde se těším na spánek. Strach? Na ten jsem dnes ani nepomyslela. Plánování nad mapou bylo pečlivé a všude tam, kde je přístřešek, se cítím jistěji.