Vandr z Třeboně do Třebíče – den 4, květen 2026

Snažím se jít pomalu a nespěchat, ale tělo plné energie nejde násilím držet na místě. Ta energie musí ven, a nejlíp to jde právě chůzí. Někdo tomu říká honění kilometrů, ale já žádné kilometry nehoním. Jdu zlehka, tančím po lesních cestách a prozpěvuju si s ptáčky. Očima laskám sluneční paprsky, prosvítající mezi jehličnatými stromy a kochám se borůvkovými a mechovými koberci, které jsou protkané desítkami cestiček. Mohu si vybrat libovolnou, kterou se protančím dál.

Samozřejmě jsem se zase nechala unést okamžikem a u Graselovy dvoumužné předovky, kterou jsem zatím nikdy nevynechala, když jsem šla kolem, mi dochází, že si mě přivolala i dnes, když jsem kolem ní v plánu jít neměla. Sešla jsem z cesty, ale jsem přitom pořád správně – směr držím, i když trasu ne. U Brtníkova rybníka si tak v přístřešku mimo plánovanou trasu dávám snídani. Sluníčko získává na síle, ale les se pořád koupe v bouřkové vláze, která přes noc nestihla vyschnout.

Borůvkové lesy.

Brzy se v ní koupou i mé nohy, když si razím cestu místy, kde by měla vést cestička. V trávě vysoké do půli stehen se nezřetelně vine nitka vedoucí mě k lepší cestě. Zmáčená jako vodník vycházím na krásnou širokou cestu mezi lukami a sluníčko hned začíná vysušovat mé promáčené kalhoty. Kostel Božího Těla a sv. Ducha mě čeká na dohled před Slavonicemi. Kostel vysvěcený už v 15. století se dočkal přístaveb a rozšíření a majestátně se pne v krajině na konci křížové cesty z 18. století. Měkké ranní slunce osvětluje krásné poutní místo, na kterém mohu malou chvíli rozjímat. Dnes myslím hlavně na strejdu, se kterým jsme se v sobotu před odjezdem rozloučili. Jak loňský rok končil, tenhle pokračuje. Jeden tatínek, další tatínek. Jeden stejda… Poslední den dovolené se dozvídám, že další strejda. Oba strejdové byli šprýmaři a vtipálci, a ač každý patřil do úplně jiné rodiny, ducha měli stejného.

Ve Slavonicích procházím kolem dalšího významného kostela. Špitální kostel sv. Jana Křtitele s jádrem ze 14. století několikrát vyhořel, přesto se dochovaly fragmenty historickch maleb a kostel byl v roce 1995 opraven. I špitál se dočkal oprav, po dvou požárech byl přestavěn na bytový dům, který pořád stojí v těsné blízkosti kostela.

Vstupuji na historické náměstí Míru, které si od svého rozmachu v 16. století zachovalo svoji jedinečnou tvář a každoročně láká davy turistů. Mě dnes láká jedna ze čtyř místních kaváren, kterě by všechny měli mít otevřeno od 9 hodin a moje čekání do otevření pošty mi tak některá z nich zpříjemní. Realita je však taková, že žádná kavárna není otevřená, přestože na některých se skví otevírací doba, která jasně ukazuje, že by dveře neměly být zamčené.

Slavonice.

Dokonce i veřejné záchody jsou přístupné jen přes pozemek kavárny, která otevírá až za hodinu. Připomělo mi to kavárnu, kde odmítali hosty vpustit na jejich záchody a vždy razantně odkázali „na městské přes náměstí“. Evidentně je možné provozovat kavárnu bez toalet a také toalety s kavárnou.

Na poště čeká zástup lidí a naprosto všichni posílají nebo vyzvedávají balíček, takže je moje fronta sice dlouhá, ale odsýpá rychle. Při rozbalování se mi nešikovně podaří proříznout obal od jednoho dehydrovaného jídla, tak je jasné, co budu mít dneska k večeři. Dobalím batoh a v pekelném vedru blížícího se poledne vyrážím dál. Slunce peče, každou chvíli musím udělat zastávku a napít se, ale když mě značka táhne kus po silnici, mám štěstí a oblohu zakryjí mohutné dešťonosné mraky, ze kterých zatím ani neprší. Možná večer se nad místní krajinou nějaké přeháňky přeženou, ale zatím se jich bát nemusím.

Aktuální hrůzu mi nahání jen vedro a stoupání, které se zdá jako nekonečné, ačkoli kopec není ani prudký ani dlouhý. Ale ještě nejsem dost adaptovaná na vedro, které mě poslední dny od rána vysiluje.

Dačice na dohled.

Na kopci mě čeká odměna. Posezení a hlavně další z poutních míst, kterých je v tomto kraji opravdu požehnaně. Kostel Panny Marie Bolestné, tzv. Montserrat z 19. století, je novorománský nástupce původně barokní stavby, která byla postavena jako poděkování za uzdravení císařského plukovník rytíře Bartoloměj z Tannazoll-Zillu. Ten, zraněný ve 30. leté válce vykonal pro uzdravení pouť do španělského Montserattu, odkud přivezl kopii sochy Černé Madony, která dala poutnímu místu jméno. Zanechávám zde proti plánu jen modlitbu. Na většině míst, která potkávám, nemůžu vhodně odložit žádnou ze svíček, které obtěžkávají moji krosnu. Nevadí mi to. Mrzení by přišlo až v okamžiku, kdy bych ji zapálit chtěla a žádnou bych k dispozici neměla.

Pokračuji dál mimo značku přes obec Mutná a Holešice, abych se mohla podívat na další kapličky v okolí. Ale změna trasy nebyla jen kvůli svatostánkům. Zde mezi žlutou a zelenou značkou se rozprostírá les, ve kterém chci na chvíli utéct spalujícímu slunci. Mraky přicházejí až chvíli před Dačicemi, zároveň s únavou bolavé nožky. 

Cesta kolem vlakové zastávky mě navede zkontrolovat jízdní řád. Ale čekat tu dvě hodiny nemá smysl.  To budu v Dačicích výrazně dřív. Autorské čtení mám dobrou šanci stihnout, ale najednou na něj upocená a utahaná nemám sílu chodit. Do malého uzavřeného prostoru knihovny zavřít s vymydlenými čtenáři mé tělo v oblečení, které je už čtyři dny vystaveno prachu cest a potu z chůze? To by snad nebyla ani pocta autorce, jejíž knihu mám (zároveň s několoka dalšími, ehm) rozečtenou.