Vandr z Třeboně do Třebíče – den 6, květen 2026

Dnes je to první den dovolené, kdy mám pocit, že bych mohla na dovolenou odjet a pořádně si na ní odpočinout. Hlava začíná být jako vymetená a nemyslí na nic. Často tento stav můžu navodit i cestou autobusem z práce nebo na jednodenním výletě, ačkoli většinou to lépe jde na výletě delším.

Tentokrát mi ale ani pět celých dnů nestačilo, abych dosáhla pravého dovolenkového stavu duté hlavy. Až dnes. Den šestý, bohužel pro mě poslední. Dnes cítím, že teď bych si na té dovolené mohla fakt odpočinout a dát si ještě týden chození by mi udělalo radost. Leč práce se sama neudělá a zástup za sebe nemám. Jen žehliče akutností.

Svítání.

Na chození mám jen dnešní kilometry a to ještě netuším, že budou o něco kratší, než jsem si původně myslela.

Od rozhledny klesám k Hobzově studánce kolem pomníku místního lesníka Jana Poláčka, který byl umučen v koncentračním táboře. V oblasti byla aktivní partyzánská činnost a lesníci byli právem či neprávem podezíraní gestapem a krutě mučeni.  Ponurou minulost tento kraj dobře skrývá, nebýt jednoho pomníčku mimo značku, ani bych na informaci o partyzánech na Třebíčsku nenarazila. 

Přemýtám, jaké hrůzy museli naši předci prožít ve snaze mít život pro sebe a své děti bezpečný. My se máme skvěle ale přesto na to někdy zapomínáme. Se zatoulanými myšlenkami se zatoulám i já. Zvládám špatně odbočit a dát si kilometr cesty navíc, než si můžu u Hobzovy studánky nabrat studenou a chutnou vodu. Sluníčko už začíná mít pěknou sílu a to je teprve ráno. Těším se, až zapadnu do lesa a hned v něm potkám místního pána z Hájenky, venčícího psa. Dáme se do řeči a je z toho určitě hodinka povídání o vandrech, cyklistice, přírodě, o závodě 1000 mil a tak trochu i o životě. Pán ve věku mých rodičů ještě aktivně sportuje a těší ho, že my mladí pořád ještě jezdíme na vandry poznávat naši vlast.

Pomník Janu Poláčkovi.

Když se loučíme, projíždí kolem nás parta kluků s učitelem z nedaleké základky. Jsou na aktivním dni místo učení a tak plynule navazuju pár slov s panem učitelem. Kluci si to prý hrozně užívají, i když pro některé to vůbec není běžná aktivita.

V lese ve stínu stromů je ještě docela chladno, bohužel Třebíčsko má z posledních let tak vymýcené lesy, že mě brzy místo příjeného chládku čeká nepříjemné smažení. Vedro mi dává zabrat a k tomu mě začíná pálit levá pata. Je do dost zvláštní pocit, jako by mi někdo obrazil patu malou podkovou a přesně v těch místech mě kůže pálí a štípe při každém došlapu. Před pár měsíci jsem byla na scanu nohy, jestli se mi neplacatí a jestli nemám našlápnuto k patní ostruze. Horší nožka je pravá a i tak s ní běžně problémy nemám, takže jsem trochu klidnější. Patní ostruha to není. Co to ale je?

V Rokytnici nad Rokytnou si konečně na chvíli sedám. Sice mě sžírá sluníčko, ale aspoň tu mají lavičku a obchod s hromadou zmzlin. Pauza udělá dobře zlobící nožce, ale jen co minu kostel sv. Jana Křtitele, původně z přelomu 12. a 13. století, přestavěného do původní podoby ve století 18., dávám další pauzu. Tentokrát ve stínu vzrostlých stromů v malém parčíku v kopci nad vesnicí. Je odtud skvělý výhled na zmíněný kostel a dokonce se tu můžu pohoupat na houpačce.

Kostel sv. Jana Křtitele. Rokytnice nad Rokytnou.

Daň za pohoupání byla nemalá, zapomněla jsem na houpačce můj pěnový podsedák, který chrání kalhoty a hýždě před vodou, špínou a prochladnutím. Zjišťuji to hned při další příležitosti, když si chci odpočinout u kousku lesa, kde se můžu schovat do stínu. Pata pálí a štípe, při každém kroku se připomíná, už se těším, až si sednu do stínu stromů, kde mě ostré polední slunce nenajde. Do stínu stromů, které tu široko daleko nejsou. Beru zavděk alespoň prořídlými borovicemi.

Někde v tomhle místě chci seběhnout ze žluté značky, projít houstnoucím lesem jednou z nakreslených lesních cest a dostat se k obci Mastník, kde bych se napojila na zelenou. Je to asi jediné místo, kde se dnes objevují husté lesy a ze začátku široká cesta se začíná ztrácet v zeleni.

Marně se motám po lese. Cesty končí buď neprostupnou džunglí nebo mlaskavou bažinou. Ostružiní mi chytá boty a tahá mě za kraťasy, každou chvíli se s ním přetahuju, jestli je bota moje nebo jeho. Sluníčko pálí a já už nevím, kterou z cest ještě zkusit. Když se po hraně pole konečně doplahočím k cyklostezce, rozhodně už nemám sílu na dalších 10 kilometrů. Pata pálí tak, že už nemůžu udělat skoro žádný krok.

Třebíč.

Jako pytel neštěstí odpočívám na prašné cyklostezce mezi poli vypečené od sluníčka. Stačilo by mě posypat meruňkama a do dvou hodin po ulehnutí na rozpálenou cestu bych se asi dala sníst. Přemlouvám šlapky, aby ještě chvíli šlapaly. Co se to s nožkou letos děje? Nebo za to můžou moje nové boty, které mají takové nešikovné měkčení u kotníku u achilovky a mě to tam nevědomky tlačí a způsobuje bolest? Těžko říct, ale vím, že si je na dovču už nikdy nevezmu a dochodím je na menších výletech, kde žádné potíže doteď nedělaly.

Když se konečně odhodlám rozpohybovat, moje kroky nesměřují na jih k zelené značce, ale na sever k obci Stařeč a nejkratší cestou ke konci mého utrpení.

Tak tahle dopadl první den, kdy jsem měla pocit, že odpočívám a jsem připravená si dovolenou užít se vším všudy. Fiaskem, kdy mi tělo dalo najevo, že když je hlava připravená dovolenkovat, tělo s ním stejný názor mít nemusí.