Snídám při rozednívání a slyším zpívat rovnou tři ptáky zaráz. Že by bylo aspoň chvíli pěkně a bez deště? Dopíjím čaj a vím, že bych měla psát poznámky k článku, chcete-li deník. Většinou mám minimálně jednu pro mě zajímavou věc denně zapsanou.

Jenže psaní deníku či poznámek je někdy nutnost a někdy čiré pnutí. Místy musím zapsat myšlenku v půli kroku nezávisle na terénu a jindy, jako teď, je přítomná jen myšlenka na to, že bych měla alespoň něco zaznačit. Jindy si zase celé dny ani nevzpomenu, že bych vůbec měla poznámku zapsat. Moje hlava je tak prázdná, že kromě vnímání aktuální situace se do ní nevejde jediná myšlenka na poznámky. Nedochází k vnitřnímu pnutí, mozek to zapomíná připomínat.

Jak dělají spisovatelé, co píší o cestách dlouhých třeba 800 a víc kilometrů, že na to žádný den nezapomenou? Anebo zapomenou? Já zvládnu z fotek a s mapou zážitky částečně zrekonstruovat, ale není to stejné, jako když zapisuju poznámky. A nesmím to moc odkládat, jinak vše odvane čas.

Čerpací stanice.

Jdu po červené značce, která vede po asfaltové cestě a ani mi to nevadí. Nemám díky tomu v botách mokro hned z rána. Lesy tyčící se po obou stranách cesty jsou ztichlé a jen sem tam se ozve nějaký pták. Šedivé mraky sedí nad krajinou, ale neprší, kromě vody padající ze stromů. Proč těch ptáků nezpívá víc?

Na rozcestí Arnoštin hamr se dozvídám, že tu od roku 1805 stál hamr pojmenovaný po hraběnce Kolowratové a s ním několik usedlostí. Tento hamr nebyl přestavěn na leštírnu a po úpadku zpracování železa v kraji zanikl. Na místě hamru stojí dnes údajně jen železný kříž. Jdu nakouknout kousek do lesa, zda kříž neuvidím, ale pátrám zrakem marně. Ani v mapách není žádný kříž zaznačen a do mokré vysoké trávy se mi upřímně moc nechce. Když mám nohy jakžtakž v suchu. Po krátkém hledání tak pokračuju dál. Jen pět ranních kilometrů musím urazit, abych si dopřála kafe s mlékem na benzince umístěné u silnice číslo 605, kterou musím překročit.

Na benzínce je moc milá obsluha. V automatu není mléko, tak mi paní sama nabízí své sušené a mohu si tu nabít powerbanku. Normálně mi sice smartphone vydrží 2 dny a dobíjet elektroniku bych teď neměla potřebovat, ale zima mu nedělá dobře a někdy nečekaně spadne z 50% baterie na 2% a vypne se. Taky ho mám 7 let, pořád s původní baterií, tak má na drobné neduhy nárok. Přesto je to nepříjemné a doufám, že s drobným oteplením problém zmizí.

Asfaltové signálky.

Pumpařka se zajímá odkud a kam jdu. Ani slovo o Stezce Českem, což mě tu překvapuje, čekala bych tu v sezóně davy stezkařů a tedy předpoklad, že jde další.  Prý se musím v noci bát a že už je v noci dost zima, jestli se mi špatně nespí. Se zimou se dá něco dělat snadno, se strachem to tak snadné není. Nejlepší asi je to párkrát zkusit, a když je člověk ráno rozbolavělý a unavený, jak celou noc nespal a tělo bylo ve stresu ze strachů, které mohou a nemusí být reálné, opravdu nevidím důvod se zbytečně trápit.

Já si však tento vandr naplánovala v souladu s tím, co jsem zjistila z ostatních samonocí. Vím, jak odhadnout místa, která mi mohou opravdu vadit a jak odhadnout místa, která můžou být snesitelná. Potřebuju k tomu ale pečlivé plánování s mapou a ustlat si někde v lese v houští, jak radí většina těch, co cestují sami, to je pro mě největší diskomfort. Zatím mi ale plánování vyšlo dobře.

V areálu je obrovský Intershop (který mapy neukazují), kde se dá nakoupit i čerstvé pečivo, šunky a sýry a otevírá v 9, což je právě teď. Kupuji si sýr, šunku a marcipán v čokoládě, který v Brně v podnikové prodejně není už několik měsíců k dostání. Místní prodavačky také projevují zájem, když vidí že jdu sama a s krosnou na zádech. Je to příjemné si o místních lesích povídat s místními. Pořádně se nasnídám, doplním zásoby a jdu si vyzvednout nabíjené věci na benzínku a poděkovat za milé přijetí.

Dělba o svačinu.

Dnes zažiju to, co si každý představí, když se řekne Český les. Asfaltové signálky lemované převážně smrky, místy borovicemi. V této oblasti se vyskytuje takzvaná rozvadovská borovice, což je relikt z původní doby ledové a je netypická svým vysokým vzrůstem, kdy se jí i ve vyšších nadmořských výškách dobře daří a sníh ani vítr ji snadno nezlomí.

Ještě doma jsem si stáhla do mp3 přehrávače nějaké podcasty. Náhodou jsem narazila na Gosiu Procházkovou s její cestou do Santiaga, tak si zkouším dlouhé asfaltové úseky zpříjemnit poslechem, což mi samozřejmě nejde a pořád musím záznam přetáčet zpět. Gosia si mimo jiné pokládá otázku: odkud jsem, odkud pocházím? Je Polka nebo Češka? Jak to s ní je? Já to vím přesně. Je to snadné. Jsem z maminky a z tatínka. Tam jsou mé kořeny. Nezáleží, na jakém místě jsem přišla na svět, ale na tom, kdo mě s láskou a péčí vychovával, jak nejlépe uměl.

A nejvtipnější je, že tento podcast jsem našla tak, že jsem na youtube hledala „sama v lese“ a vyskočilo mi její video „Český les 2021 – sama v lese pod širákem“. Přišlo mi zajímavé, že je video právě o Českém lese a přes profil jsem se proklikala i k této krásné audioknize o cestě do Santiaga. Jak tak myslím na tatínka, akorát mi volá a cesta mi hned veseleji utíká.

Pomník obětem světových válek, Železná.

Zádumčivým mlžným lesem šlapu dalších 10 kilometrů až do obce Železná, kde mám vyhlédnutou restauraci Hvozd, kde se chci zahřát a najíst, pokud to půjde. Tyto restaurační zdroje jídla jsem započítala už při plánování a o to míň jsem si nabalila zásob.

V restauraci je pár hostů a je tam teplo a sucho. Konečně si mohu sundat nepromokavou bundu a trochu se usušit. Když odcházím, jsem jediný host a číšník toho využívá, aby se se mnou dal do řeči. Ptá se, zda jdu Stezku Českem, ale jeho zájem neopadne, když zjistí, že ne. Dost nezvyklé. Dneska jdete buď Stezku a pak následuje plno otázek, nebo ji nejdete a zájem okamžitě mizí. A pak existují lidi, kteří o ní neslyšeli, a ti mají prostě zájem o člověka s krosnou.

Ptám se, zda se s popularitou Stezky zvýšil počet hostů. Prý ani ne, vzhledem k místním cenám. Jo, je to tu fakt dost drahý, radši jsem si nedala ani jídlo s masem, což by vystřelilo účet do nepřijatelných výšin, ale neprší sem a je tu teplo. Příště si ale musím pořádné prohlédnout na internetu i ceny a ne jen alergeny. Číšník mě instruuje, že jestli jdu při hranici, tak už mám do Domažlic jen restauraci v Rybníku a v Babylonu.  Je vidět, že to tu zná. Obě místa mám vytipovaná z map.

Podzim

Když nahazuju batoh, všímá si foťáku. Sám jezdí na kole a se zrcadlovou s teleobjektivem a fotí vzdálené obzory. Je zvědavý, zda mám problém se smítky na čipu, když mám bezrcadlovku. Já osobně ne, zato mrtvé pixely se mi na čipu rojí jako houby po dešti.

Pokračuju zase po asfalce a hraju golf s kaštany. Treková hůl několikrát míjí svůj cíl, nebo škrábne hrotem asfalt jen pár centimetrů před kaštanem. To by nebyl sport pro mě. Kráčím hustou a vlhkou mlhou, mírně poprchá. Bukové kmeny jsou jako éterické víly, které zamrzly při tanci. Kroutí se do hudby, kterou slyší jen ony a natahují paže k obloze, oděné do jemného závoje z milionu kapek.

Víly mě doprovází až na hřbitov zaniklé obce Pleš, kde jsou obnovené i základy kostela svatého Jana Křtitele. Mizerné světelné podmínky ještě zhoršuje nastávající západ slunce, který nemám šanci zahlédnout. Věnuji tichou vzpomínku obyvatelům i svým blízkým a přesouvám se do přístřešku, kam na mě neprší, abych mohla povečeřet.

Ahoj holky!

Absence signálu v okruhu tak 300 m od spacího místa mě trochu znervózňuje, ale ten strach pořád nepřichází. Víc se bojím pavouků, kteří ve světle čelovky svítí jako tečky na stěnách mého dnešního ubytování. Víte, co fakt miluju na svém stanu? Síťku proti hmyzu.

V noci zase prší, přesto dneska spím fakt špatně. Už su otlačená a se zvyšujícími se nočními teplotami mi je vedro. Mimo spacák ale číhá nevysokých 8°C a co se dostane mimo spacák, to okamžitě prochládá. Nemůžu tak spát ani se zapnutým zipem, ani s rozepnutým. V noci kousek ode mě projíždí traktor a řinčí řetězy. Přemýšlím, zda o mě řidič ví a přijde mě vyhnat, ale zpět už nejede a nikdo nepřichází.