Ve 12 století dostali právě mnichové zdejší lesy k hospodaření a časem tu lidé převážně německé národnosti postavili kostel i vesnici. Místo vzkvétalo, ale po válce bylo obyvatelstvo odsunuto, jak to v pohraničí bylo zvykem. Ani vesnice nebyla ušetřena, jako spousta jiných v pohraniční oblasti.

Hranice kopíruji na svojí trase sotva 10 kilometrů a přitom je to už druhá upomínka na vysídlené obyvatelstvo a válečnou dobu. Kolem hranic je těžké jít a podobná místa nenalézat. Je jich až přespříliš a upomínky na ně jsou doslova na každém kroku. Tiší svědkové, kteří v krajině drží stráž nad vzpomínkami.

Velký Proudný.

V obci Nová Bystřice jsem brzy, ale vyhlédnutá kavárna s cukrárnou záhy otevírá, takže vlastně včas. Jakmile nakoupím dobroty na další cestu, jdu si dát druhou snídani do kavárny. Bohužel servírka vůbec netuší, v čem je lepek a tak mi nabízí alespoň obložené chlebíčky. K jejímu překvapení je odmítám, takže k platbě za kávu přidávám ještě šokující informaci. Lepek je i v pečivu, nejen v zákuscích. 

V kavárně je nepříjemně hlasitá hudba z nekvalitních repráků. Jdu si sednout ven, kam zatím nesvítí sluníčko, a  zachumlaná do vrstev pozoruju vrabce, jak poskakuje kolem mého stolu a hledá nějaké drobečky k snědku. Jak já mu rozumím. Něco by to chtělo, ale fakt tu není do čeho zobnout.

Z Nové Bysřice až do Kláštera vede mé kroky Graselova naučná stezka, která již v minulosti moje kroky vedla několikrát blízko Slavonic. V této oblasti mé kroky vede spíše mapa v telefonu, protože značení v terénu na těch šesti kilometrech nepotkávám jediné. Přesto mě nohy dovedou správně ke kostelu Nejsvětější trojice v Klášteře. Byl postaven v druhé půlce 17. století jako součást paulánského kláštera a stékají se pod ním tři léčivé prameny, které vyvěrají ve studánce opodál.

Kostel Nejsvětější Trojice, Klášter.

Sejdu k ní a ledové vody se pořádně napiju, přestože sluníčko se už notnou dobu schovává za černými mraky, které po obloze rozfoukává silný a studený vítr. Ponurý  je to okamžik k tiché modlibě. Vítr mi pořád zfoukává sirky, ale nakonec se dílo daří a malý životodárný plamínek se rozmihotá pod plastovou stříškou svíčky.

Modrá značka mé kroky vede sebejistě, jsem ráda, že jsem přesedlala na spolehlivějšího průvodce krajinou. Vítr přes poledne rozfoukal všechny dešťové mraky a na sluníčku začíná být nesnesitelné vedro. Modrá obloha je úplně jasná a před sluncem vysoko nad lesy nelze nikam utéct. Je vidět, že v krajině mnoho lesů chybí a ačkoli mapa ukazuje souvislý zelený pás, v reálu jsou tu velké vykácené mýtiny, které spalující vedro akumulují do země a přidávádají k hornímu ohřevu i ten spodní.

Do restaurace u hradu Landštejn dorážím na prahu žiznivosti. K osvěžujícímu pití si objednávám jediné bezlepkové jídlo, které tu mají. Kuřecí steak s bramborovou kaší je veden jako dětské jídlo, ale ve spalujícím horku jsem ráda, že do sebe nemusím soukat žádnou větší porci. Chuť na masíčko mám, ale na jídlo celkově zas tolik ne. Horko a dusno chuť na teplé jídlo v mém případě málokdy podporuje.

Bouřka se blíží.

Zatímco dojídam, přímo nade mnou se začínají dělat bouřkové mraky. Předpověd mi dává hodinu do deště a do cíle to mám tak hodinku svižné chůze. Stihnu to suchou nohou?

Hromy se rozléhají krajinou a já kráčím přímo do černého. Mám štěstí. Známý místní tramp Bob mě vítá ve svém hoghanu s prvními kapkami, které smáčí krajinu kolem. Z kapek se stává déšť a z deště liják. Blesky protínají oblohu a k Bobově ohništi přicházejí další hosté. Pečou se pekáče, jak Bob říká lokše, dělá se maso a ani moje špekáčky, co od rána nesu na zádech, nepřijdou vniveč. Děkuji ti Bobe za milé přivítání. Večer s Tebou utekl jako voda, s příběhy lidskými i z krajin našich i cizích. Láska k přírodě a toulání se krajinou, kterou s Bobem sdílíme, vždycky sblíží všechny podobně smýšlející chodce.

Dozvídám se, že zítra je v Dačicích křest a autorské čtení knihy, kterou jsem si také nedávno zakoupila. A že na straně 57 (jeslti si to dobře pamatuju) je dokonce zmíněn i Bob. Chvíli přemýšlím nad tím, že na autorské čtení zítra dorazím, ale teprve zítřek ukáže, jak to dopadne. Bob je tak ve věku mých rodičů a tak mu přeji, aby mu ještě dlouho dělala příroda a lidé kolem radost ze života.

Bobovy lokše.

Když se v noci loučíme a já zůstávám u skomírajícího ohně nocovat ve spacáku, dává mi Bob těžký úkol napsat mu něco na rozloučenou do cancáku. Z Třeboně do Třebíče. Jak to jednou napíšu, už nikdy nebudu moct couvnout. Na tenhle úkol se ale napřed musím vyspat.