Vandr z Třeboně do Třebíče – den 5, květen 2026

Procházím Dačicemi, kde není skoro žádný provoz a jen sem tam míjím člověka kráčejícího po ulici. Zámecký park kolem zámku je ještě zamčený, obcházím ho kolem a mezitím už nad městem začíná vykukovat sluníčko. Zatím se ale městem prohání studený vítr a tak to na tílko není. Aspoň se nemusím mazat krémem, od kterého mám vždy jen hrozně mastné ruce, které není snadné očistit na úroveň, aby mi nevadilo s nimi sahat na foťák.
Nad domy vykukuje věž kostela svatého Vavřince ze 16. století a za věží vykukuje sluníčko. Chládek brzy skončí, ale v městských ulicích ho je zatím dostatek a i cesta mezi poli po slunci je celkem příjemná.

V obci Bílkov míjím křížek u silnice i pomníky na památku padlým v první a ve druhé světové válce. Nad obcí se pak klene kostel svatého Jana Křitele, který byl ve 13. století vystavěn jako hrobka pánů z Bílkova a během let získal svoji původní podobu.

Dačice.

Dnes půjdu krajem křížků, poutních míst a kapliček. Myslím, že připomínek víry potkám minimálně tolik, kolik dneska zvládnu kilometrů.
U Dobrohoště potkávám další kříž, tentokrát novější, z roku 1914. Křížek mi zamotá hlavu tak, že si tu dám drobnou zacházku v jiném směru, než jsem měla na křižovatce pokračovat.

Když už správně dojdu na místní vrchol Baba (666 m.n.m), potkávám místní cyklistku, se kterou se dávám do řeči. Využila krásný slunečný den k projížďce a tak se u posezení hezky prostřídáme. Ani nevytahuju podsedák, dřevo je krásně teplé. Bohužel si sedám nad prasklinu, ve které se ještě drží vlhkost z dešťů předchozích dnů a tak mi všechna navzlíná do kalhot. I přes silný vítr ale pořád hřeje sluníčko, takže jsou suché než dosvačím.

Modrá značka, protkaná křížky a kapličkou, se vlní po lesácké cestě v oblasti, kde probíhá těžba. Mám štěstí, vždycky když projíždí tahač s nákladem, jdu kolem místa, kde mohu uhnout. Jinak by to bylo škrábání do svahu nahoru nebo kutálení ze svahu dolů. Na úzkou cestu bychom se spolu bezpečně rozhodně nevešli.
Z hřebínku, kde mám krásné výhledy do okolní mírně vlnité krajiny klesám do obce Bohusoudov, kde je zvonička z roku 1899 a opodál pamětní kámen na cikánskou osadu, vypálenou nacisty. 

Dnešní první pocestný.

Jestli mě doteď obklopoval aspoň místy les, tady je jedna obří paseka. Široko daleko není soustavnější kus lesa a vichr fičí tak, že mi fouká písek z cesty do očí. Snažím se utéct větru i hrozícímu dešti do přístřešku na 16. kilometru. Signál nikde, déšť taky nikde a dokonce i vítr nikde. Sedám si na sluníčko na lavičku před přístřeškem, sundávám boty a sotva vyhrabu svačinu z útrob batohu, spouští se jemné mžení. Poberu věci a dvěma skoky jsem pod střechou, kde malou přeháňku přečkám v suchu.

Procházím kolem „svatého Antoníčka“ a fotím jej i s textem o tom, jak Antonín Paduánský ke svému jménu i svému svatořečení přišel. Při průzkumu mapy ale zjišťuju, že Antoníček v ní nakreslen není, tak doufám, že jsem jeho polohu trefila. Nestává se často, abych do map posílala nějaký křížek nebo podobnou památku, která v mapách není, ale tak ob dva roky se mi poštěstí na takový „nezmapovaný“ poklad narazit.

V obci Krasonice je mým cílem novogotická kaple Narození Panny Marie ze začátku 20. století, postavená v místech původní kaple z roku 1664. Hrabě Thurn si léčivou vodou z nedalekého pramene vyléčil špatný zrak a tak nechal zde na vrcholu Humberk (588 m.n.m) vystavět kapli.
Pokračuji kolem další výklenkové kaple, jejíž základy tvoří studánka a tak je kaplička v podmáčené půdě obklopená vysokou a vlhkou trávou. Moc se k ní nehrnu, dneska mám zatím v botách sucho a hodlám si ho tam nechat.

Výhled z vrcholu Humberk.

Zelená značka k rozcestí Havlišův mlýn je tak mizerně značená, že si nejsem jistá, jestli tudy značka opravdu vede. U silnice ale mám štěstí a jednu starou a neznatelnou turistickou malůvku objevím.

U Panského rybníka potkávám paní, co venčí psy a básní mi o nádherném klášteře v Nové Říši. To už budu mít druhý klášterní vroubek, protože včera jsem se dívala na klášter karmelitánů v Kostelním Vydří na opačnou stranu od Dačic, ale nakonec jsem odolala. Těch deset kiláků navíc bych do západu slunce s jistotou nedala. 

Docházím do obce Želetava, která byla založená už ve 14. století. Leží na řece Želetavce, pramenící jen pár kilometrů odtud. Na Želetavku jsme jezdily jako děti na tábor se skautským oddílem, někam k Polici u Jemnice, což je skoro na opačné straně toku, než jsem teď já.

Rozhledna Mařenka.

Želetava se pyšní nádherným kostelem svatého Michaela archanděla, který má prvky gotiky, renesance i baroka. Od začátku 14 století zažil mnoho proměn a katastrof, mě ale v tuto chvíli víc zajímá vietnamská samoobsluha, kde si dávám zmrzlinu a další laskominy.

Je hrozné vedro. Sedím na lavičce s výhledem na kostel a pustý prostor autobusového nádraží. Je čtvrteční brzké odpoledne a tady není ani noha. Široko daleko totálně mrtvo a nikde ani kousek stínu, do kterého by se dalo sednout a ukrýt. Dokonce i vítr polevil tak, že cítím, jak je slunce nesnesitelně pichlavé. Nejvyšší čas vyrazit dál. Nadějně vyhlížím les, ale značka ho obchází tak, že se před sluníčkem nemám kam skrýt.

Konečně dosahuji volně přístupné rozhledny Mařenky otevřené v roce 2012 na místě, kde již v minulosti rozhledna stála.

Západ sluníčka.

Čekám na západ sluníčka a chystám si večeři. Vítr se prohání v korunách stromů, mezi mraky i mezi nosnými trámy Mařenky. Vítr Marušku rozeznívá, jako by hrál na varhany nebo píšťaly. Chorál z rozhledny mě provází i při západu sluníčka, kdy se radši držím v bezpečné vzdálenosti od zábradlí. Vítr je tak silný, že mám obavu, že kdyby se do mě opřel, leknutím pustím foťák. Dnešní západ si vychutnávám o samotě, je s podivem, že nikdo další nedorazil. Dobrou noc sluníčko! Teď konečně se před tebou můžu schovat.