DEN 1. Neděle 5.10.2025

7,8 km ↑226 m ↓37 m
Celkem: 7,8 km ↑226 m ↓37 m


Vyrážím. Směsice obav a natěšení se mísí mezi sebou, aby na chvíli převládlo natěšení. Ačkoli, kdo z Vás se běžně těší na vandr, když předpověď místo babího léta slibuje teploty jen lehce nad nulou a celodenní deště?

Cestou z Brna mi zatím do vlaku svítí sluníčko a obloha je převážně jasná.  Navíc dostávám od známého milou zprávu, že měl čas a prostor si přečíst některé mé cestovatelské zápisky a líbí se mu můj sloh.  Dovedl by si to představit jako knihu. Rozplývám se štěstím a dmu pýchou! Zatahující se obloha naprosto nemá šanci můj úsměv zmenšit. Na knihu ambice nemám, ale mít třeba 20 stálých čtenářů by mi udělalo ohromnou radost. Chcete být součástí mého štěstí? Čtěte a šiřte! 

Já na téhle dovolené číst nebudu. Čtečku elektronických knih jsem kvůli váze musela nechat doma a tak zkouším pro mě nestandardní disciplínu. Audioknihy, rozhovory, podcasty. Nezvyk. Když se mi u knihy zatoulají myšlenky, oči přestanou číst. Jakmile se ke knize vrátím, během vteřiny najdu větu, kde jsem skončila. Ne tak u audioknihy. Jak se mi zatoulají myšlenky, audiokniha na pozadí jede dál. Nevzpomenu si ani na to ji přerušit. A pak se fakt blbě hledá ten okamžik, kde mozek přestal mluvené slovo vnímat. 

Chod s chodským psem.

Do Plzně se dostávám podle ideálního plánu. Neideální plán počítal s tím, že mi neujede autobus, co jezdí jedenkrát za den, a ideální plán měl navíc ještě prostor na oběd v blízkosti plzeňského nádraží. Že mi oběd v největší restauraci jakou jsem kdy viděla, naservírují rychleji, než mi v práci ohřeje oběd z domu mikrovlnka, to byl nečekaný a příjemný bonus. S plným bříškem se v dešti a studeném prudkém větru na autobus čeká o dost lépe.

V autobuse jedu já a jedna paní. Možná i ten jeden spoj denně je zbytečné plýtvání zdroji. Do oknem autobusu bubnuje déšť a obloha je celá černá. Přemýšlím, jestli se pořád ještě těším a vnitřně usmívám. Strachu, kde jsi? Nezaútočíš nečekaně ze zálohy, až budu uléhat? Po strachu ale ani památky. Jen chvění z touhy konečně vyrazit.

Chvíli před tím, než vystoupím na cílové zastávce si všimnu, že se mraky trochu trhají a mezi nimi probleskuje kousek duhy. Houby duhy. Je to sluneční halo efekt, který doprovází duhové spektrum. Znamení. Tenhle vandr prostě nemůže být špatný.

Celní potok.

Prší, fučí a je zima. Ruce mi křehnou a kručí mi v bříšku. Zastavit a svačit, když mi v uších šumí déšť a země je nacucaná tak, že se voda už nemá kam vsakovat, se mi ale bez přístřešku nechce. Les směrem k hranicím se stává hustší a míň otevřený a nezvykle rychle v něm mizí světlo. Začíná podzim.

Přidávám do kroku, abych neprošvihla západ slunce z volně přístupné rozhledny Havran, která dříve sloužila jako stanoviště radiotechnického průzkumu Zpravodajské správy Českoslovenké lidové armády. Po změně režimu vojáci v roce 1992 vrchol opustili a věž měla být zdemolována. Naštěstí ji v roce 2011 koupil Klub vojenské historie Tachov a v roce 2013 se rozhledna Havran otevřela veřejnosti.

Předpověď slibuje mezi 18 a 19 hodinou polojasno a konec deště. Fronta s podvečerem opravdu odchází a mraky se od západu lehce rozpadají. Vyběhnu si na rozhlednu jen cvičně s příslibem, že za 20 minut chytím perfektní západ slunce. Sotva ale slezu z rozhledny, zahalí  celý kraj hustá a vlezlá mlha. Vítr se prohání v železné konstrukci a odněkud zní pravidelné houkání, které asi způsobuje větrem zmítaná kulatá trubka.

Poslední metry na vrchol a rozhlednu Havran.

Odkud se bere německá rodinka s malými dětmi, které nadšeně vybíhají v dešti a mlze na rozhlednu, vůbec netuším. Rodinka zmizela ale stejně rychle, jako se objevila. 

Vlezlo ani zimu moje durch propocená bunda nezlepšuje. Ale… všimli jste si někdy v deštivém počasí, jak pod karimatkou bývá i v lijáku přes noc vysušený obdélník? Rozkládám bundu pod karimatkou tak, aby mě nikde netlačila a doufám, že ji do rána vysuším svým teplem bez toho, abych se k ní tiskla ve spacáku.

Prší, fučí a vše kolem úpí a skřípe. Houkání trubky zvyšuje frekvenci s větrem. Vítr fučí tak silně, že je slyšet, jak se prohání v korunách. Les se noří do zdánlivého ticha a v přístřešku jsem zcela sama. Mám super místečko kryté před větrem i deštěm. Mám místečko schované před strachem, který obchází jen můj stan. V něm dnes nespím, tak není důvod k obavám. Ještě mě žádná hrůza nesvazuje, ale kdoví, co přijde.

Rozhledna Havran.

Je přirozené, že se bojíme tmy. Bojíme se toho, co nevidíme. Jenže zvířata do přístřešku nepůjdou, a pokud se tu objeví lidé, budou to pravděpodobně stejní lidé, jako já. Trampové, turisti, výletníci. Budou chtít to stejné, co sem přivedlo mě. Sucho. Zázemí. Takový lidé pro mě nebezpečí nepředstavují.

Voda ze stromů klepe do střechy přístřešku, jak ji ze stromů shazuje vítr a celá krajina upadá do mlžné tmy. Světlo baterky nedosvítí nikam daleko, mlha jej rozptyluje. Kdo by sem v noci a nečasu chodil? Když uléhám, předpokládám, že v takovou pozdní hodinu už nikdo.

V noci se vítr utišil a konstrukce rozhledny nekvílela ani nenaříkala. Jedině bubnování deště do plechové střechy dávalo vědět, že s přestávkami pořád prší. Jenže tenhle zvuk já miluju. Když jsem vyrůstala, pod mým oknem taková střecha byla, a když pršelo, vždycky jsem otevřela okno, aby se mi dobře spalo.