Následující den a kousek je ještě technicky v Krušných horách a ne v CHKO Labské pískovce, ale někdy se to blbě dělí, protože CHKO si v krajině leží jak chtějí a nějak nerespektují můj denní harmonogram:) . V minulých dnech naše kroky patřily západní části Krušných hor, středovou část jsme sprostě přeskočili a teď si užíváme krásy východní části Krušných hor. Z té pak plynule přejdeme do CHKO Labské pískovce, vyhlášené v roce 1972 na zhruba 245 km².

Středa 2.6. Krupka. Den 19.
Krupka – „Mordovna“, 22 km (celkem 335,7 km)

Vyrážíme z ubytka. Vymydlení, navonění. Neděláme ostudu městskýmu mumraji minimálně prvních 100 metrů, než našim tělům dojde, že je fakt pekelný vedro. Pekelný vedro v betonovým městě. To mytí skoro bylo zbytečný. Alespoň křížová cesta, vedoucí k sousoší kalvárie v Bohosudově, lemuje hezkou alej, která poskytuje tolik potřebný stín. Je šíleně. A bude hůř. Kluci nemají dojem, že plánovaných 26 je dnes v jejich silách, tak zkracujeme trasu. Výjimečně to bude fakt kratší, takže si těch 200 výškovejch dáme na 1,5 kilometru místo na 3,5 km. Děkovat netřeba, s radostí vám vyjdu vstříc.
Kopec je šílenej, vedro nesnesitelný. Lehká vlhkost až dusno a miliarda otravný bodavý havěti dokreslují dojem dokonalé dovolené. Přidáme do koktejlu neexistující značení dávno zaniklé naučné stezky přes důlní revír Knötel, která je tak strmá, že ji radši zrušili, a výsledkem je famózní a nezapomenutelný den. Tady by šel dobrovolně jen blázen. Bohužel ve svahu nemáme chuť zkoumat ani blízkost štoly Večerní hvězda, která by měla ležet prakticky na cestě, od které bohužel není vůbec vidět.

Když se napojíme na zelenou, nejhorší máme za sebou a uvědomujeme si, že výheň betonu a města je dávno pryč. Vedro zůstalo, ale je mnohem víc přátelský… Pekelný vedro a Kotelní rybník. Poetické. Ještě lepší je, když v přístřešku u rybníka zjišťujeme, že je tu místní otužilecké centrum s informačním panelem pro zájemce o otužování a možností snadného přístupu do vody. Ten snadnej přístup se mi najít nepodařilo, ale větší zájem mám stejně o svačinu, než o koupel.

Kotelní rybník

Zatím jdeme furt do kopce, někdy do menšího, ale rovinu tady asi neznají. A už máme reálnej problém s diskriminací. Supí hora. Jsme od jejího vrcholu asi 50 metrů, tak na cestě zhazujeme batohy a jdem si chvíli dáchnout na její skalnatý vršek bez výhledu. Vlčí hřbet né, Hadí horu né, Supí horu jo? Supí horu, která dokonce není ani na značce? Co na to řeknou ostatní zvířátka? Doufám, že karma si to na nás vybije a my se budem za trest smažit!

Vycházíme z lesa a hned se nám dostává zaslouženýho trestu. To vedro snad ani nemůže být skutečný… Šlapeme loukami s dalekým rozhledem k Německým sousedům a já básním o limonádě. Prej že si dáme pivo… tak jo. Budu soustředit svoji energii na pivo. „Pivečko pijém a vesele žijem, desítku dvanáctku do sebe lijem!“ S Peťou skoro dvojhlas přivoláváme kýžený mok. Vesnice Adolfov na mapě oplývá třema hospoda. My ale nejsme naivní, v tomhle nádherným ale liduprázdným koutu čekat hospodu? A tak jdeme štěstí naproti a uhýbáme z červené značky, která zrovna chvíli vede stínem lesa, na výheň rozteklýho asfaltu k hospodě, která leží mimo hlavní silnici.

14:30 Penzion Florian. Procházíme kolem zavřenýho penzionu s velkou zahrádkou a ze zahrady na nás houkne pán „vy chcete jen pivo, žejo?“. Pán má hospodu otevřenou jen o víkendu, ale zrovna dneska má kvůli PPL výjimečně domluvenou práci z domu. My máme to neskonalý štěstí, že zrovna vyšel z domácí kanceláře ven na zahradu, protože PPL se blíží. Partu sem netrhala, když se zeptal, jestli 3x. Dokonce sem si s klukama dala a oni se pak o zbytek rádi podělili.

Neskutečný vedro nás pronásleduje i při hraniční červené, která vede prostředkem louky. Do stínu lesa se dostáváme jen na pár metrů, než si všimnu hraniční cedule. Špatně, tak blízko hranice značka nevede a brzo začínají mokřady… Velím rovnou za nosem a azimutem jdem říznout louku, která podezřele čvachtá a boty sou mokrý… bezpečí značky vítáme s nadšením. Březový hájky lemují cestu, barevný louky se rozprostírají do dálky. V dálce vidíme dokonce stolovou horu Děčínský sněžník, od které nás dělí celej den cesty. Břízky mají rády vlhko a kde je vlhko, tam je i smrad. Smrad tlejícího bahna, hnijících stromů a pražícího slunka. Možná i nějaká mrtvola (drobné zveře) by se v centrále smrdutosti dala najít… Smrad nás žene vstříc černýmu chřtánu dálničního podchodu, kterej nás schlamstne.

Odpočinek u Supí skály

Výhledy sou fakt luxusní, ale když je cesta furt rovně beze změny a výhled je furt stejnej, kdykoli přestanu koukat pod nohy, člověk má tendenci z toho bejt unavenej. Chce to změnu, zatáčku, chvíli do lesa. Takhle furt jdem, hodinu nebo dvě a ten chřtán je stále na horizontu naší cesty a čeká tam na nás. Ví, že přijdem sami, nemusí se hnout. Stačí jen vyčkávat. Chvíli se zdá, že kořist se nepřibližuje ale je to jen zdání. Chlamst a jsme za dálnicí D8.

Jsme za obcí Krásný les, kde není hospoda ani možnost dobrat vodu, ale sympatická maminka z chalupy pod rozcestníkem nám na dotaz s hospodou nabízí vodu. Nabídku přijímáme. Dostáváme i nabídku na špekáčky, kterou s díky odmítáme. Ještě že tak, protože se ukazuje, že špekáčky už mají jinýho majitele. Potomek ochotné paní důležitě vzkazuje „to jsou moje špekáčky“ a běží si je radši ohlídat do domečku.

Nasvačíme se v přístřešku za chřtánem a pokračujeme dalšíma loukama. Cesta se vine cikcak, trochu stoupá a pak klesá a je najednou zábavnější a lepší. Je skoro škoda, že dál musíme lesem, ale v lese je konečně stín.

Housenka

Přístřešek. Vaříme večeři a potkáváme týpka, co reprezentuje značku peak point na Stezce českem. Je na cestě 6 dní a dává denně 40 kiláků. Chvíli pokecáme a frčí dál. Shodou okolností Facebookovou skupinu Stezka českem sleduju a imformaci o Filipovi jsem zahlédla, takže mě těší, že jediný setkání s někým „na stezce“ je právě s ním.

Sotva dojíme, přijede na čtyřkolce sympatická slečna majitelka. Dáme se s ní do řeči a nevadí jí, že přespíme, když nenecháme bordel. To je samozřejmý a pořád mě udivuje, že ne běžný. Peťa jako správný džentleman přikládá ruku k dílu a pomáhá odklidit ohniště, po kterým sotva pár minut zpět mlsně koukal.

Je pěknej teplej večer, první večer, kdy nevytahuju péřovou bundu pro zachování životních funkcí v chodu. Louka je vyhřátá ale plná komárů, jdu po večeři radši nespolečensky chránit svou krev do tarpu a v přístřešku nechávám jen fenistil na spálenou kůži klukům.

Čtvrtek 3.6. „Mordovna“. Den 20.
„Mordovna“ – Děčínský sněžník, 21 km (celkem 356,5 km)

Celou noc bylo teplo, ani jsem nezapínala spacák, a v 6:00 ráno už na můj bydlík svítí na mě tak, že se v něm nedá vydržet. Chtěla jsem jen ležet a posloucgat ptačí koncert, ale zvládám to už jen pár minut. Na louce je „příjemných“ 17°C ve stínu tarpu. Z extrému do extrému. Ze studenýho jara do horoucího léta.

Ranní probuzení

Když si v přístřešku vařím snídani, nacházím na stole fenistil posetej desítkama mikrodírek. Myši. Že si kously jednou, to pochopím, ale že tubu rozkousaly celou? Štěstí, že jídlo jsem si po Pavlově zmínce o myším domečku schovala do tarpu.

Celý dopoledne se před náma tyčí Děčínskej sněžník a neomylně k němu směřujem. Hebký louky plný barevnýho kvítí se jemně vlní v dopoledním vánku a celý lány tancují v jednom rytmu.

Cesta je tu dobře značená, ale elektrický ohradníky jasně omezují koridor, určený turistům, až do Petrovic. Ne že by se dalo špatně sejít, z cesty nelze uhnout ani o píď. Co kdyby mě přepadla potřeba? Radši to nebudeme přivolávat… Pavel se profiluje jako rozenej zaříkávač krav, protože všechny jdou po něm. Dokonce ho následují přes celou pastvinu, dokud jim ohradník nezamezí cestu a pak jen stojí a smutně koukají, jak odcházíme.

Petrovice. Duty free shop, kde to sice nevypadá, že umí česky ani že berou český koruny, ale naštěstí jen neberou český debetky:) aneb zrovna ten den zlobil terminál, něco to 3x překousalo a pak přišla na řadu tvrdá měna v podobě papírové stovky. Myslím, že tak malou bankovku paní prodavačka dlouho neviděla a chvíli na ni koukala, jestli to vážně jsou peníze:) Po dokoupení vody na řadu přichází hospůdka u křižovatky, pivko a polívka. A zmrzlinovej pohár. Nic jinýho ještě není v 10 ráno připravený, ale tak nevadí. Oběd v tuhle hodinu stejně neplánujem.

Rájecký rybník, u kterýho chceme svačit ve stínu přístřešku nesplnil naši představu. Přístřešek okupují nějací Němci, co k němu přijeli autem a rybník je zarostlá smradlavá nádrž bez kouska stínu. Skoro hyzdí ty okolní louky, plný šídel a barevnýho kvítí. Rychle pryč!

Někde tady se láme přírodní park Východní Krušné hory s CHKO Labské pískovce. Změna je pozvolná, ale zřetelná. Mizí louky, místo toho se objevují břízky a pískovcové útvary.

Bělásek

Odpočíváme na žluté značce v hustým lese mezi pískovcovýma stěnama a pak se vydáváme ještě na cestu k Tisským stěnám. Ty si dneska asi pro znavenost našich schránek odpustíme, ale k hospodě na hraně Tisských stěn si zajít na pivo není žádnej problém. Zkusíme si taky vysvětlit pojmy jako zajít = dojít a zajít = udělat si zacházku. A ten první tím myšlenej nebyl… Zatímco kluci dávají pivka, vyběhnu si aspoň nalehko na hranu Tisských stěn podívat se na vyhlídku na Český středohoří a na pískovcový věže, tyčící se kolem Děčínskýho sněžníku.

Tisské stěny jsme si sice odpustili, ale když po zelené značce klesáme do Ostrova malým skalním městečkem s břízami po kamenné cestě, je to podobná krása. Hebká světlá jarní zeleň borůvčí i listí břízek a bělost kmenů kouzlí dokonalost. Liduprázdný cesty, protože všichni jsou na Tisských stěnách, mi dokonale vyhovujou. Pískovec na cestách zatím tvoří jen mírně nepříjemnou vrstvu mezi kořeny, takže to tak moc neklouže. Přesto… nenávidím písek v botách ani chůzi pískem… Jak může mít tohle nádherný místo takovou pískovcovou skvrnu ve své zdánlivé dokonalosti?

Z Ostrova pokračujem zas chvíli po červené značce do obce Sněžník, kde doufáme v další občerstvovnu. Dneska je fakt šílený vedro, ale celodenní pobyt v lesích nás dostatečně ochraňuje. Problém začíná být spíš voda na pití, které se dneska nedostává a kterou bychom chtěli v hospodě dobrat. Smolík. Restaurace Hřebenová bouda vypadá, že to má za sebou, ale na parkovišti za ní je bouda se zmrzlinou… Ptám se na vodu ale chlapík nabízí jen půllitrovky po dvacce. Při potřebě 3 – 4 litry vody se mi to zdá jako neakceptovatelný, tak jdu trochu nabručeně slízat aspoň zmrzku. Než zmizí, chlapík už má boudu zamčenou a mizí pryč. To bylo fakt o fous…

Stoupáme na Děčínský Sněžník

Tak šup do kopce po asfaltu, kam praží celej den slunko. Jeho síla sice už pomalu klesá, ale doplňuje ji těžký dusno. Poprvé za celou dovolenou filtrujeme vodu nabranou od pramene Sněžnickýho potoka. Tenhle kopec je celej totálně nacucanej vodou, ale schovává si ji v rašelině, mechu a bažinách a dostat z něj alespoň pár kapek se zdá nereálný. Nakonec ale vítězíme a lahev zelené vody mizí v krosně.

Asfalt pod vrcholem stolové hory Děčínský sněžník (723 m) mizí a mění se do dobře schůdný kamenný cestičky zaklesnutý mezi vysoký balvany a lemovaný dalšíma břízkama. Přicházíme k rozhledně totožnýho jména – Děčínský sněžník – z roku 1864, která je stejně jako celá stolová hora, z pískovce. Původně vznikla jako jedna ze základních staveb trigonometrické sítě Rakouska, Saska a Pruska, ale rovnou byla vystavěna velkoryseji se záměrem těšit turisty.

Rozhledna i kiosek je bohužel zavřená, což víme díky ceduli dole pod kopcem a zapsanou otevírací dobou. Ale zase máme štěstí. Restaurace za rozhlednou, o které netušíme, oficiálně zavřela v 18:00 a my přícházíme zase o pár minut později. Přesto dostáváme kafe se šlehačkou i pivko a v ceně je i výhled na České středohoří. Dominantu mezi kopci má Buková hora s vysílačem, ale lze zahlédnout i Říp a s trochou snahy i vysílač s rozhlednou Ještěd nad Libercem. Pokud to klapne, Ještěd bude za pár dní i mým cílem… Výhled ze zahrádky restaurace je famózní a na vyhlídce pod restaurací je i tabule s kopci, ale jako vždycky mě mate, že je tabule posunutá vůči reálnýmu rozhledu. Identifikovat neznámý kopce mi pomáhá pán na výletě se ženou, který pravidelně jezdí do Šluknovskýho výběžku a má to tu už za ty roky v malíku.

Místečko mám odhadnutý z mapy, jako ostatně vždycky. Občas to nevyjde, ale někdy je to dokonalý. Stejně jako dneska. Epesní výhled na osvětlený Děčín ve vlahým příjemným večeru je ideální jako poslední rozloučení pro kluky z Brna, kteří zítra odjíždí. Střídá je dneska Jára, tak doufáme, že nás najde.

Pátek 4.6. Sněžník. Den 21.
Děčínský Sněžník – Bynovec, odchozeno:  21,5 km (celkem 378 km)

Šílenej vítr se celou noc prohání mezi stromy, ale i tak je v noci zas teplo. Už ani nenasazuju na noc čepici. Slunko vychází za stromama – mnohem víc východněji, než by se hodilo – takže opět zalízám do spacáku. Je ale fakt teplo, takže už nemůžu zabrat a jen se do snídaně převaluju.

Kluci jdou už rovnou na vlak, tak vstáváme a vyrážíme trochu dřív, aby ho v pohodě stihli. Ještě že tak, protože sestup ze Sněžníku přes kořeny a kamení je zdlouhavý a trvá nám docela dlouho. V tuhle hodinu ale nesmaží to děsný slunko. Teplo sice je, ale zatažená obloha nepropustí paprsky. To se má ale brzo změnit a jakmile sklesáme nad Děčín a vylezeme z lesa, zmizí mraky i vítr. Nehne se ani lísteček a v děsivým dusnu nás čeká poslední kopec. Aby si kluci zaslpužili páteční odjezd, není to kopec ledajaký, ale úděsný a dlouhý. Pastýřská stěna. Skalnatý hřbet nad Děčínem.
Voda, která došla někdy u snídaně, začíná být dost potřeba. Sním o Bille, studeným džusu a hektolitrech vody. Když totálně upocený dosáhneme skanaté vyhlídky, ty výhledy přehluší i žízeň. Náš včerejší cíl, Děčínský sněžník, vypadá docela daleko. A přitom stačí 3 hodinky chůze…

Vyhlídka z Pastýřské stěny, Děčín

Loučíme se s klukama a hurá do Billy pro vodu, což je akce na půl hodiny. Fronta na košíky a ještě větší fronta u pokladny. Aspoň, že doplnění zásob v zásilkovně probíhá rychle. Přišly mi krom balíku s jídlem z domu i nový ponožky, tak obřadně vyhazuju moje oblíbený Zaja, který se prodřely na patě až na síťku.

Stoupání na Stoliční horu, tyčící se za Labe, ke kterému sme padákem sklesali, je stejně výživný, jako to první na Pastýřskou stěnu. Rozdíl je v ještě větším hicu a o 5 kg těžší krosně. Ale ty výhledy! Na děčínský hřeben, který obepíná celé město, vystavěné dole od řeky až do svahů nad ní. Od obelisku na hraně pískovcových stěn máme město Děčín i Labe jako na dlani. Holt císařská vyhlídka, zřízena v roce 1879 na počest 25. výročí svatby Františka Josefa I a jeho ženy Alžběty Bavorské, musí mít svoje kouzlo.

Pískovcové stěny, borůvčí a smíšený lesy nás provází dalších několik kilometrů a vedro bez milosti luxuje naše lahve. Přesto střídáme vyhlídku nad vyhlídkou, a už se výhledy na pískovcový stěny a věže za Labe stávají skoro všední. Ale na Růžové vyhlídce se přece jen zase na chvíli zastavíme. Největšî pískovcový kaňon v Evropě, kam se Labe vlévá za Děčínem, se před náma rozprostírá jako na dlani. Z vyhlídky přecházíme lesem po neznačený cestě na zelenou ke skalnímu útvaru Slunečná brána. My ale branou vidíme jen šedivý těžký mraky, který brzo ukážou, co umí.

Nejvyšší čas nechat tu po domluvě Járu a jet si užívat sprchy do Děčína. Sprchy a samoty. Kdybych chodila sama, přijdu o půlku srandy, ale hrozně mi chybí prostor jen sama pro sebe. Jdu si to užít a další věc po horký sprše je sypanej mátovej čaj od hostitelů, kterej je položenej na stole hned vedle mejch noh.