Sobota 15.5. Den 1.

Soumarský most – Stožec, odchozeno: 12,4 km (celkem 12,4 km).

V Brně svítí sluníčko a ve vlaku je skoro až hic. Jak hodiny ubíhají a my jedeme na západ a na jih a na západ, bílé jihomoravské odkvetlé pampelišky nahrazují žlutozelené trávníky a oblaka postupně propouštějí míň a míň teplometných paprsků. Ráno nemůžu dospat, abych pak z roztržitosti zmateně běhala po domě, hledala do batohu včera zabalené věci v panice, že bez nich nemůžu jet, a nakonec vítězoslavně vybíhám z domu v dost škaredém čase. Když na konci vesnice zjišťuji, že nemám roušku, zmocňuje se mě strach, že mi vlak určitě ujede.

To se mi dlouho nestalo, přijít na nástupiště jen pár minut před odjezdem. A taky jsem už dlouho v žádných mých botách nenašla cestou na vlak tak velikou díru. No, stejně je plánuji jen do Strážného, jako poslední rozlučkovou trasu na sklonku jejich životnosti. Jen jsem si nepředstavovala, že o svém osudu budou rozhodovat beze mě a rozhodnou se mi těch pár posledních společných kiláků takhle zkomplikovat. Nechť je čeká důstojná poslední cesta.

Ráz krajiny se během cesty výrazně mění, pod mraky probleskne sem tam paprsek a prozáří úzký pruh mechoví v měkké stráni kolem trati, živoucí stovkami šťavelů a blatouchů, sedících v potoku, kopírujícím koleje. Nedočkavostí se mi tají dech. Čtyři měsíce od nápadu letos vyrazit na Šumavu utekly jako voda a ten očekávaný okamžik je tady. Nadšení i obavy. Dvě naprosto protichůdné reakce. Mám každý kilometr téhle dovolené naplánovaný a 3x překontrolovaný, jinak bych nemohla v klidu nikam vyrazit. Bez tohohle perfektního plánu by mě můj mozek ani nepustil přes práh domu. Přesto. Nemám zbytečnosti, co nepoužiju? Nechybí mi něco? Zvolila jsem spolehlivé vybavení? Bude mě to bavit? Zvládnu to?

A jak obstojí můj nový fotoaparát Ludřenka II? Žere víc všeho, baterky i místa na paměťové kartě. Zatím se mnou byla jen na výletě kolem Tišnova, takže je to její první plnohodnotný vandr. Ludřenka I. se mnou byla naposledy v Novohradských horách a tak je Šumava vlastně docela symbolická. Moje tělo se chvěje nedočkavostí a srdce mi splašeně bije. Je to tady.

Soumarský most. 15:50. S kamarádem Filipem, který si vylosoval prvních čtrnáct dní vandru vystupujeme z vlaku. Konečně. Devět hodin cesty uteklo jako voda a okamžik s velkým O je tady. Vyrážíme do krásného slunečného dne s nadšením a očekáváním a první kroky vedou na Soumarské rašeliniště, ležící jen pár minut od zastávky z vlaku.

Těžba rašeliny tu byla ukončena v roce 2000 a dnes je rašeliniště revitalizované a vede přes něj naučná stezka. Co mají rašeliniště fakt ráda? Týden s deštěm určitě patří mezi top zážitky, a protože dnes poprvé po týdnu neprší, po pár stech metrech naučnou stezku vzdávám. Čvachtat v černé zemi a skotačit s přítlakem dalších 17 kil v krosně v měkké rašelinové vrstvě přeměněné na bahnožrouty bot není na mém pořadu dne. Sice je stezka plná spokojených uječených dětí s bahnem do půl lýtek, ale tyhle dětičky budou mít za chvíli náhradní boty a teplou sprchu. Já plánovanou cestu k rozhledně přes rašeliniště nerada, ale vzdávám. Nechci přijít o boty a nechci ani další hodinu poslouchat ten pisklavý jekot, který prořezává mozek až do nejspodnějších vrstev, kde vyvolává šílenství.

Léčivý pramen u Stožecké kaple

Žlutá turistická trasa, po které chceme z rašeliniště pokračovat, je podle Mapy.cz aktuálně neschůdná kvůli hnízdění tetřívka, je potřeba úsek obejít po silnici. Cesta k rozhledně byla jen plánovaná odbočka, nikoli cesta nutná. Museli bychom se stejnou cestou vrátit zpět.

Miliardu hlučných dětí ráda nechám za zády, se suchopýrem to tak jednoznačné není, protože vykukuje na ostrůvcích v černé vodě a nastavuje své chmýří sluníčku. Jela jsem na asfaltovou Šumavu, musím se k asfaltu postavit čelem a zbytečně to neprotahovat.

Úsek po silnici, obcházející neprůchozí žlutou, je o dost delší, než původní trasa. Zachraňuje to alespoň krásný les s mechem plný potůčků, blatouchů, sasanek a šťavele. Neuvěřitelně to tu žije. Trpím na asfaltu, pořád uskakuju do kraje před auty, a přesto si to užívám. Šumava. Já su tady! Konečně!

Když se napojíme na žlutou, omezovací cedule má jasno a tetřívek se nesmí rušit jen v noci. Hm, to na mapách nepsali. Sice jsem si pár omezení zkontrolovala i na webu NP Šumava, ale když se zdálo, že na mapách všechny informace sedí, ostatním jsem prostě věřila. Chyba. Většina omezení, jejichž cedule jsme později potkali, na den a noc rozdělena nebyla, na rozdíl od tohoto, kdy se přes den v pohodě může.

Na lavečce u žluté značky posvačíme a už se noříme do hustého lesa. Sice pořád po asfaltu, ale už bez silničního provozu. V lese teplota rázem padá dolů, a jak pokračujeme směrem ke Stožecké kapli, zvyšuje se vlhkost vzduchu nad příjemnou úroveň. Za chvíli je všechno ulepené a vlhké.

Pod závěrečným stoupáním ke Stožecké kapli, která leží v 1. zóně NP, potkáváme dav jdoucí s obrazem a nahrávací technikou, vracející se k autu. Trefili jsme to parádně. Nepotkáme se tam. Přestává svítit slunce, ještě trochu se ochlazuje, ale chůzi do kopce se hezky zahříváme. Lesy kolem jsou husté, ale ve stoupání pod 1. zónou je zřetelná změna. Mezi mechem obrostlými stromy jsou staré tlející a kvetoucí kmeny a stezka se mění ve změť bahna, kamení a kořenů. Nastává pastva pro oči.

Stožecká kaple Panny Marie se náhle vynoří zpoza obřích balvanů. Dřevěná vyřezávaná kaplička v hlubokých lesích nad studánkou s léčivým pramenem mě naprosto okouzluje. Zhluboka piju chladivou čistou vodu a doufám, že budu jako znovuzrozená a i s krosnou poletím jako pták. Ptáci ale nejsou náchylní na puchýře. Třetí puchýř letos – a zase na stejném místě, to už není možný. Oblepuju nohu a obcházím si ještě kapličku. Mimo hnízdící období by se dalo jít i ke Stožeckým skalám, ale tady se už hnízdí 24 hodin denně a všude jsou pásky zamezující vstupu dál na stezku. Asi pro jedince, kteří neumí číst ty informační cedule.

Dnešní hřeb je ale splněn – poutní kapli, původně z roku 1791, později rozšířenou a z chátrajícího stavu v roce 1988 obnovenou, si můžu vychutnat na vlastní oči. Věnuji u ní tichou vzpomínku těm, které už nepotěším výletní esemeskou. Toto místo si zaslouží chvíli rozjímavého ticha. S tíhou vzpomínek na mé nejbližší se vydáváme do chladnoucího večera ukořistit místo na spaní.

Neděle 16.5. Den 2.

Stožec – Nová Pec, odchozeno: 18km (celkem 30,4 km)

Ráno se mi rozhodně nechce vstávat, jak jsem rozbitá. Dva nedospané dny a 17kg nálož dělá s mými letos nenavyklými rameny své. Musím poctivě jíst, ať to jídlo nemusím tahat v batohu. Už za včerejšek jsem ve skluzu s jídlem, které se bude zbytečně nosit na zádech, a nemám šanci ho sníst. Jídlo je celkově zajímavá potřeba lidského těla.  Často pro mě není požitkem, ale položkou na seznamu, kterou je třeba splnit. Asi jako čištění zubů. Je z toho rutina, kterou se člověk naučí a denně ji provádí, ale když ji vynechá, ani si toho nevšimne.

Jak se to dělá, že má člověk po celodenní chůzi hlad a necítí jen nechuť k tomu sníst cokoli, co má v batohu? A místo, aby ten hlad měl alespoň ráno, má úplně stejnou nechuť do sebe soukat snídani. Proč  potřeba jíst funguje, až když je hlad silný a kručení v břiše se nedá ignorovat? Proč mám přesto vždycky chuť na zmrzlinu nebo steak ale přitom nepotřebuji skoro celý den jíst? Někdy mi přijde, že moje tělo má jen dva stavy. Buď jídlo vůbec nevnímám, nebo mě náhle přepadne vlčí hlad. Jak to, že zmrzlina se do mě vejde vždycky, i kdybych předtím snědla půl krávy?

Tenhle vandr by mi měl na tyhle otázky časem poskytnout odpovědi, protože jsem vybavena doporučením od nutriční terapeutky. A její doporučení je asi 3x vice jídla, než normálně jím. Jak se to vůbec může do bříška vejít? Už do batohu se to vešlo stěží.

Je chladno, vlezlo a vlhko. V podmáčených lesích s nacucaným mechem je 8°C, ideální teplota na příjemnou turistiku. S prvním dnešním stoupáním začíná mezi mraky probleskovat slunce. Dost fouká, takže to je pořád: oblíknout, vysvlíknout, oblíknout. Tepelný diskomfort mě nutí každou chvíli zastavit a změnit aktuální stav oblečenosti.

Napojujeme se na nejstarší šumavskou značenou stezku z roku 1967 – – medvědí stezku. Trasa napřed vede po zpevněné cestě aby se měnila na krásnou lesní cestu přes mechem porostlé kameny a přes kořeny stromů silných jako moje lýtko. Cáry zelených závojů visí ze starých stromů a celá dnešní krajina mi silně připomíná Skotsko.

Památník poslední medvědice, zastřelené roku 1856, je schovaný kousek od cesty v hustém lese. Kníže nechtěl, aby osamělá medvědice pošla někde v lese nebo ji skolili pytláci, a tak byla cíleně odstřelena.

Na stezce máme i první výhledy, takže by mohl být vidět hraniční hřeben, kdyby nás pořád neprovázela nízká oblačnost. Ta se válí po vrcholcích okolních kopců a všechno ve vyšších polohách je před našimi zraky skryto. Les se mění do svěže zelených bučin, ve kterých řvou ptáci.

Listy buků jsou tak světlounké, že mě fascinují. Dál pokračují pro změnu smíšené lesy, které hrají všemi barvami a dovedou nás na Jelenní vrch, kde dřív bývala celá osada a dneska je tu jen hospoda. Je tu i technická památka – spodní portál Schwarzenberského tunelu, který sloužil pro plavení dřeva. Byl vystřílen v letech 1821-1823 v délce skoro 400 metrů a je součástí 44 kilometrů dlouhého plavebního kanálu, kolem kterého ještě později kousek půjdeme.

Slunce už nemá v mracích skulinku, kudy by mohlo vykukovat, vzduch se ochladil a je to přesně to počasí, kdy může každou chvíli začít pršet. Medvědí stezka se od Jeleního jezera stává mnohem divočejší a víc vede přírodou. Kolem cesty vystupují různé skalky, balvany a staré mechem obrostlé pařezy. Ta tam je zpevněná dálnice, tady se klikatě vinou stezky přes kamení, skály i kořeny. Vlní se dál mezi bujnými lesy a monstr skalními útvary. Některé skály jsou o něco vyšší než já, jiné vysoké jako bytovka. Mezi skalami se kupodivu nedrží chladno a vlezlo, ačkoli spousta skal je mokrá a oslizlá na jejich závětrné temné straně, kam se sluníčko nikdy nedostane.

mechy po cestě

Musíme si dávat pozor, kam šlapeme, ale je to naprosto nádherný kus přírody a chápu, proč první šumavská stezka vede právě tudy. I kdyby Šumava už nic nenabídla, tak tohle je naprostá nádhera. Borůvčí prorůstá mechy i skalky a rašelinový podklad je konečně celkem suchý a bezpečný, ačkoli u Jeleního jezírka by to za deště suchou nohou zřejmě nešlo. Bažiny, potoky, rašeliniště… to je zatím v mých očích ta bájná, moc asfaltová, Šumava.

Stojím na drnu a odhodlávám se ke skoku přes bahnisko. Doufám, že rašelina bude milosrdná a nenateče mi do tenisek přes látku na stranách a díru u podrážky. Lehký deštík mi buší do kšiltovky a já úplně chápu, proč je tu ten zatracenej asfalt úplně všude. Trochu si oddechnu, když je kamenitý terén za námi a můžeme si u přejezdu Ovesná na chvíli sednout na lavičku. Odpočíváme na lavici s nohama na stole a sluníčko dost neochotně suší ponožky, mokré po obědové spršce. Vítr se do nich opírá o něco ochotněji, ale vlhkost z nich nevyhání a za chvíli mizí i ta trocha sluníčka, kerá nám zasvítila práve na pauzu. Nejvyšší čas pokračovat dál.

Nová pec. Studený džus do mě padá na jeden lok, nějak málo piju. Musím se víc naučit používat sosák k pití a ne jen k cucnutí, když funím do kopce. Mám ho napojený na PET lahev, protože u hydrovaku jsem neměla jak komfortně kontrolovat hladinu vody a tedy hlídat pitný režim. Puchýř začíná i přes ošetření bolí víc, než by měl. Roky jsem neměla puchýř, co by po ošetření bolel a věděla bych o něm při každém kroku. Letos je to nějaké zakleté místo. A nejen tohle. Uvědomuju si, jak mě děsně tlačí bederák.

Jsem na nošení krosny zvyklá, ale tuhle velkou mám teprve podruhé. Poprvé jsem ji měla v zimě a teplé vrstvy oblečení zřejmě zařídily lepší tlumení. Naštěstí jde bederák trochu polohovat a tak se mi ho daří úspěšně spravit tak, že do konce dnešního dne ani celé dovolené o něm nevím. Ke spánku se nám daří na haluz zapadnout akorát s prvním deštěm, který následně trvá až do rána.

Pondělí 17.5. Den 3.

Nová Pec – Nové Údolí, ochozeno: 22,8 km ( celkem: 53,2 km)

Mám totálně zničená ramena a mám dojem, že nemůžu hýbat ani rukama, ani hlavou. Vstávat po devíti hodinách spánku ochotná taky nejsem. Proč mě třeba nebolí nohy? Přes tejpy ulevující mé vyhozené lopatce se nemůžu ani pořádně namazat alpou. Takhle zřízená jsem nebyla ani nepamatuju a jistě tomu ani nepomohla jarní covidová omezení, zamezující plnohodnotný trénink.

Vlhko, vlezlo, zataženo. Když člověk ví, že zítra jde na vlak, hned je jeho ochota snášet nepřízeň počasí vyšší a platí přímá úměra. Čím blíž je sprcha, postel a dobrá večeře, tím horší počasí člověk zvládne bez pocitu nepohody. Ale co když ho zítra žádný vlak ani sprcha nečeká?

Těžké mraky sedí nad lesy a milosrdně skrývají okolní kopce. Vzduch je nasycen deštěm. Na první kapky nemusíme čekat dlouho. Do kroku šumí Jezerní potok, ačkoli od cesty není vidět. Když ho přes most přecházíme, je jasné, že tady podle stop na stromech žijí bobři. Déšť je vydatný a otravný, a když místy přestává pršet a sundáme na pár minut kapuci, je to slastný pocit. Koňský potok, který žlutá značka dál kopíruje, už se ukazuje i od cesty. Při stoupání proti proudu můžeme obdivovat kamenné kaskády a hromady fialových střapatých kytek – dřípatku horskou. Fialové střapatky a žluté blatouchy jsou rozeseté všude kolem. Není den, aby nelemovaly v kobercích nějaký potůček, říčku, nebo přítok, kolem kterých procházíme. A že je jich tu požehnaně. Nemusíme ani nosit moc vody, dá se tu nabrat prakticky všude.

Rozcestník Říjiště. Zase se rozpršelo, ale my máme hlad a doufáme, ze u občerstvení při rozcestníku bude stříška. Máme štěstí. Stojí tu celá „hájenka“, sice s občerstvením zavřeným, ale se stříškou, přesahující přes lavice pod okny. Hurá! Máme se kam schovat.

Během svačiny prohodímepár slov s týpkem, co probíhá okolo nás a v neuvěřitelném tempu zase mizí pryč. Když se zvedáme k odchodu, přestává pršet a šumění potoka se lehce mísí s nesmělými ptáky. Týpek nám vybásnil, že úsek mezi Třístoličníkem a Plešným jezerem, kam dnes pokračujeme, je asi nejkrásnější z celého hřebene. No nebudu předbíhat, ale takhle bych to nepopsala.

Stoupáme k přístřešku u nouzového nocoviště Plešné jezero a zase začíná svítit sluníčko a přestává pršet. Jen zlehka mrholí, teplota se zvyšuje a v nepromokavém kompletu začalo být parno. Jak začnu přemýšlet o sundání pršipláště, zase se rozprší a pro změnu se zvyšuje intenzita padající vody. Pauzu tu dáváme jen malou a zatímco Filip využívá nouzové toalety, já nadšením skáču v dešti a dupu do kaluží. Botám už to ublížit nemůže.

Pokračujeme odtud kamenitým polem nahoru k ledovcovému Plešnému jezeru do výšky 1090 metrů. Vím, že jsem tu kdysi, před víc než dvaceti lety, byla s třídní z gymplu na výletě. Jen teprve teď, když šlapu po hromadě kamínků do kopce, si vybavuju tento úsek cesty. Jakmile dosáhneme přístřešku u jezera, déšť se na chvíli uklidní a tak můžu Plešné jezero vyfotit bez kapek na fotce. Sněhové plotny v kamenitých svazích nad jezerem tak budou trochu líp vidět.

Cesta k Plešnému jezeru. Chvíli neprší.

Po picí pauzičce v přístřešku u jezera, kdy na chvíli můžeme sundat pláštěnky, vyrážíme vstříc dalšímu kopci. Už z vrstevnic v mapě je jasné, že to bude nářez, ale terén tomu dává další rozměr. Kořeny, kameny, kořeny, kameny. Velkej krok, krátkej krok, dlouhej krok, vysoko zvednout nohu. Lezeme pomalu do kopce a mezi stromy někde pod námi je možné tušit Plešné jezero. Protože zase prší a jsme víc v mraku než pod ním, slibované epesní výhledy se nekonají. Když se doškrábeme na „vyhlídku na Lipno“, tak na pár minut přestává pršet a dokonce se rozestupují mraky, aby slunce prozářilo výhledy do krajiny. Neskutečná náhoda. Stihnu pár fotek a přichází déšť a s ním první kroupy tohoto dne.

Vrchol Plechý, 1378 m. Nejvyšší vrchol Šumavy, tedy alespoň naší České části. Přestává pršet, ale fotky mlhy bez deště mi nepřipadají o moc lepší, než fotky mlhy s deštěm. Na malou chvíli se nám s rozestupující se mlhou otevřou výhledy, do nichž zasvítí sluníčko, ale záhy následuje další déšť a další kroupy.

Kroupy mě bičují do tváře a mlátí do hlavy. Kdo neví, jaké to je, tak aspoň zprostředkovaně – dost to bolí a pekelně štípe. Hlavu trochu tlumí kšiltovka, ale tvář takové štěstí nemá. Pod pláštěnkou je asi 10°C, pocitová teplota v silném větru s deštěm a kroupami padá spíš k 0°C. Ráda bych se přioblékla, kdyby to neznamenalo mezitím promoknout. Opatrně našlapuju v pláštěnce mezi kalužemi, rašelinobahnem a kamením, takže ani pohyb mě v tuto chvíli moc nezahřeje.

Jdeme po hřebenu přes Trojmezí tří států, Čech, Rakouska a Německa a zase máme štěstí. Pár vteřin bez deště na fotku následují další kroupy do hlavy. Pořád jdeme v mraku, už se do mě docela dává i zima a něco bych jedla. Musím začít nosit nějakou sladkost nebo tyčinku někde po ruce, ať se to obejde bez sundávání krosny. I za tu chvíli na vyndání svačiny z hlavní komory by do ní zvládlo dost napršet.

Na Třístoličníku (1302 m.) se zase obloha protrhá přesně s naším příchodem a ukáže duhu nad šedivou a ponurou Šumavou. V Německu není vůbec tak moc šedivo. Nespravedlnost. To počasí je fakt neskutečné, když už mám dost, na chvíli se ukáže nádhera a pak zase pokračuje déšť a kroupy. Je tohle metoda cukru a biče? Chci víc cukru!

Než stihneme v krátkém okamžiku vyndat svačiny, zase začne pršet. Proč jsem se nenajedla dole u přístřešku? Hlad rozhodně nespolupracuje s počasím. Pod kopcem u rozcestí s červenou má být přístřešek, těším se, že tam rychle sklesáme a konečně se trochu najím. Ani mi v tuto chvíli nevadí, že není možné překračovat hranice s Německem bez aktuálně platného PCR testu, přestože jsem se při plánování těšila podívat se na vyhlídku Hochstein a přilehlou kapli asi 300 metrů na německé straně. I kdyby se mohla na těch pár minut hranice překročit, nemám vůbec chuť se tam v mlze a dešti chodit dívat. Ignoruju i vyhlídku přímo na Třístoličníku, která je bohužel také pár kroků na špatné straně hranice. Teď by stejně nebylo nic vidět, když fotící okno mělo jen několik vteřin a už je zase zavřené. Nemusí mě jeho aktuální nedostupnost mrzet.

Když klesáme prudkým kamenitým padákem v mokrém a kluzkém terénu po hranici s Německem dolů z Třístoličníku, rozkládá se přede mnou nejkrásnější výhled, který jsem za celou dovolenou zažila. Obraz jako od malíře. Na chvíli přestává pršet a zase vykukuje sluníčko. Obraz rázem mění barvy do teplých tónů a já dělám asi milion fotek. Červenozelené větvoví rašících pupenů se klene jako střecha nad kamenným chodníčkem, pokrytým barevnými mechy. Tu nádheru bohužel fotka nezachytí, ale doufám, že z hlavy se už nikdy nevymaže.

Notně promrzlá a hladová spěchám k přístřešku u silnice, ale zbyl z něj jen zpevněný terén a pár tlejících prken. Rozpršelo se a nová várka krupobití je tady. Na svačinu nemám ani pomyšlení a rozhodně nemám pomyšlení na zacházku ze značky k pomníku 300 metrů bokem. Jak se v terénu mění priority.

Doma nad mapou prostě nešlo pomník vynechat, ale v reálu jsem tak zmrzlá a rozklepaná, že žádné další kroky nazbyt nejsou fyzicky možné. Přestože bych pomník ráda navštívila, vím, že na to nemám sílu.

Dneska je to jak se říká až do padnutí, i když drobné rezervy ještě mám. Ale sotva na chůzi vpřed. Přichází ještě poslední dnešní várka krup, takže silnice je celá bílá, jak je posetá dokonale napadanými zmrzlými krupkami.

Jakmile dorazíme na nouzové nocoviště Nové Údolí, přestává pršet, takže stan stavíme v suchu. Je tu s námi slečna, se kterou se míjíme od Plešného jezera, tak se v rychlosti pozdravíme a jdeme spát. Ten neustálý déšť a zima mi dávají zabrat hlavně psychicky, nemám vůbec chuť na družení. Se slečnou, ani s Filipem. Jen do sebe na sílu nasoukám večeři a zakutám se ke spánku.

Úterý 18.5. NN Nové údolí, den 4. 

Nové Údolí – Strážný, ochozeno: 19,6 (celkem: 72,8km)

V noci přišlo pár přeháněk, ale dneska jsem spala konečně dobře. Déšť mě vzbudil jen do té míry, že jsem zatáhla dveře stanu a pak případně zase pootevřela pro lepší ventilaci.

Budí mě zvuky přírody – ptačí a bečící koncert minimálně trojhlas s basovou linkou nedaleko se pasoucích ovcí a zvuk dopadající vody na stan. Doufám, že noční intenzita se opakovat nebude. V noci je ve stanu 6,8°C. Příjemná teplota a žádné noční můry. Takovéhle spaní bych si dala líbit častěji. Obávaná Šumava je zatím v noci mírná jako beránek a snadno by mohla ukolébat k podcenění příprav na cestu.

K snídani dneska bude večerní příděl. Tři večeře po sobě nechávám dehydrované jídlo dojedené tak do půlky, protože prostě víc už nemůžu. Zkouším strategii změnit a doufám, že na snídani ho do sebe nacpu celé. No, ukazuje se, že ani na snídani ho do sebe celé dostat nedokážu.

Když odcházíme z nocoviště, ve vedlejším stanu je ještě mrtvo. Je zataženo, ale neprší. Hurá. Fakt si užívám, že neprší a dokonce jsou první kroky do Nového Údolí z kopce. Nové Údolí je na místní poměry obří metropole. Je v něm zastávka, zavřená maringotka s muzeem Pošumavské jízdní dráhy a duty free shop. Před obchodem je vydatná studánka, takže útratu neděláme, jídla mám pořád víc, než zvládám sníst. Dneska jsem asi vstala levou nohou, protože mi přestaly fungovat hole (nedrží v rozloženém stavu pro chůzi) a bojuju s držákem na foťák, který se zasekává tak, že foťák nejde vycvaknout. K vzteku.

Nějak mě dneska ani moc nebaví fotit, i když prší jen střídavě a les kolem je moc hezký. Asi za to trochu může i to, že je to zatím jen a jen asfalt a pobolívá mě z něj koleno. Alespoň, že zámek u držáku s foťákem se podařilo spravit a už zase funguje správně a nezasekává se. Fotím alespoň pomníčky a zajímavé stromy. Jeden z nich má dokonce kmen vydlabaný zhruba do dvou metrů a roste na něm nový strom s kořeny v tom vydlabaném kmeni. Vypadá to fakt zajímavě, vůbec jsem netušila, že kořenový systém v pohodě může být takhle mimo půdu.

U pamětní desky k zaniklé vesnici Krásná hora posvačíme v přístřešku a můžeme sundat na chvíli pláštěnky. Potkáváme tady dvě dvojice na těžko, které jdou v protisměru a jinak vlastně nepotkáváme na těžko nikoho, kromě slečny, se kterou jsme dneska sdíleli nocoviště. Když si mažu chleba ghítelou v cestovním balení, daří se mi zlomit cestovní plastovou lžíci… Fakt levá noha, no. Nevím, jak bych zvládla tolik krizových momentů, kdybych s sebou neměla oporu v podobě spolucestovatele. Kdo mě zná, tak ví, že fakt špatně snáším změny. A změna stavu z funkčního do rozbitého mě dokáže rozhodit i při izolovaném incidentu. Když věci nefungují tak jak mají, dokáže mě to slušně vyvést míry. Hlavně v situaci, kdy s tím nemůžu nic dělat. Myslím, že kdybych šla sama, tak v tuto chvíli frustrovaně sedám na vlak domů a jsem schopná nemít vůbec žádný radostný důvod pokračovat v cestě.

Jdeme po červené, ale blížíme se k další zakázané zóně národního parku a budeme ji muset obejít po nemálo kilometrech asfaltu. Jak já se na to už moc těším. Když ale vyleze sluníčko, začne pražit na pláštěnky a k tomu se otevře výhled nad obec Strážný, trochu pookřeju a fotím všechnu tu přírodní nádheru i pomníčky s novou vervou. Dneska je to prakticky pořád po asfaltu, což mi hodně ubírá vítr z plachet.

Výhled na Strážný.

Chčije a chčije. Dneska mi průzor pláštěnky vymezuje svět na boty, asfalt, kaluže a dopadající kapky. Když občas vysvitne slunce, je šance aspoň na chvíli přestat být pod hranou tepelného komfortu v neustálém větru a dešti. Ale je to jen zdání. Když zasvítí slunce, fučí vítr mnohem víc.

Šlapeme obchůzkou chvíli po silnici, kde jezdí auta a pak uhýbáme konečně na zelenou značku, na které je podle mapy most ve stavu „jen na vlastní nebezpečí“. Doufám, že tam most ještě pořád bude. Krajina tu lehce mění tvář, klesáme o dobrých 100 výškových a najednou jsou zase všude měkké a hebké mechy prosycené vodou a kde není les, tam jsou rozlehlé barevné louky.

Malý okamžiky bez deště vítám s jásotem. Neprší, tak aspoň natahujeme do bot všechnu vodu z vysoké trávy. Když čvachtáme konečně první neasfaltovou cestou, máme co dělat nebořit se do rašelinové cesty po kotníky. Já chci sluníčko! Chci ho tolik, abych se pařila pod pláštěnkou ve vlastní šťávě!

Avizovaný most sice je v dezolátním stavu, ale přejít se po něm zatím ještě dá i docela bezpečně, takže se bez potíží dostáváme do města.

Strážný.

Ta voda mě už fakt nebaví a nekonečné kilometry asfaltu si začínají vybírat svou daň. Plosky nohou pálí, koleno pobolívá. Z puchýře utekla náplast na druhou stranu boty a je potřeba ho nově přelepit. Hned z kraje obce Strážný čeká na otevření nová samoobsluha se zastřešeným sezením, ale máme ještě týden, než tu bude živo. Nasvačit, kouknout na radar, zákusek, kouknout na radar. Na pár minut přestává pršet, tak se přesunujeme na náměstí do Koloniálu u Žáků, kde mají mimo drobné samoobsluhy především výbornou domácí zmrzlinu. Jak bych to řekla. Do totálně prokřehlých zmrzlých rukou beru horký kafe a se zmrzlinou utíkáme před začínajícím deštěm do turistického altánku, kam šíleně fučí. V něm čekáme, až přejde ten nejhorší liják, než vyrazíme k Mariánské kapli nad Strážným.

Jak se drápem do kopce, přestává pršet a nad údolím se klene duha. Mariánská mešní kaple z roku 1843 se tyčí na skalnatém kopci a ze střechy se odpařuje pára, jak na ni svítí najednou docela silné slunce. Straším s foťákem a Filip mezitím zkoumá radar a využívá místo dole pod kapličkou k odpočinku. 1,5 km k nouzovému nocovišti a do 50 minut je tu další voda. To přece v pohodě stihneme! Včera, ať byl den jakkoli únavný, stavění stanu proběhlo za sucha a i ráno jsme měli štěstí. Stejně jako dneska ráno, což mi opakovaně vykouzlí úsměv na tváři. Urychlím kochání, abychom to měli v klidu, a když docházíme na nouzové nocoviště Strážný, už tam čeká náš starý známý tarp.

Stíháme zase stavět stan za sucha a dokonce se ještě předtím splní i moje přání – do kopce k nouzovému nocovišti praží slunce tak, že vysvlékám ruce z pláštěnky, kterou nechávám vlát na krosně, rozepínám bundu a fakt si užívám, že se pařím! Těch 300 metrů totální přenosné sauny si náležitě užiju, než začneme stavět stan na promáčené půdě, která je tak kamenitá, že do ní pořádně nejdou kolíky. Zapadneme do stanu a ještě máme pár minut k dobru. S prvními kapkami spokojeně zatahujeme vchody. Zase to klaplo.

Dnešní teploty v rozmezí 8-12°C, vlhko, celodenní déšť a vítr nám dávají zabrat. Rozhodně byla chyba nevzít si z domu nepromokavé rukavice. Po večeři poslouchám ptačí zpěv a všechny útrapy jsou zapomenuty. Na stan padají poslední podvečerní paprsky a já jsem ráda, že můžu konečně odpočívat. Nechápu, jak jsme před lety s Birmicí mohly chtít přejít Šumavu za 4 dny. Asi už stárnu, fyzička klesá, ochota k výkonům mizí. A v tomhle počasí je každý kilometr, co nemusím chodit, fakt úleva. Dneska 19 km, z toho asfaltu 17 km. Je to fakt děs, ale kdo chce kam…