Přípravy vrcholí. Za týden vyrážím a moje nervozita začíná stoupat. Seznam výbavy pořád na PC nespokojeně ladím a čím víc se dovolená blíží, tím víc hlodá červíček a roste spíš do obřích rozměrů červa poušťního.

Podobný pocity mě provázejí před každou dovčou, ale zatím žádná nebyla tak dlouhá… Bojuju s pocitem, zda mi to naplánovaný oblečení bude stačit. Jasně… tu mikinu tam radši přihodím… ale co když ji budu jen nosit zbytečně… co když bude zima… nebude… bude… vždyť ráno i večer budou teploty kolem 0… nebude… co ty sněhový fotky na facebooku… nebude!…
Teď je nejlepší čas vsadit si na to, co nakonec do krosny nacpu. Já to prostě nevím! (PS: za tu mikinu sem byla několikrát fakt ráda, že jsem si ji nakonec vzala.)

Sobota 15.5. Den 1.
Soumarský most – Stožec, odchozeno: 12,4 km (celkem 12,4 km).

V Brně svítí sluníčko a ve vlaku je skoro až hic, ale jak hodiny ubíhají a my jedeme na západ a na jih a na západ… tak bílé jihomoravské odkvetlé pampelišky nahrazují žlutozelené trávníky a oblaka postupně propouštějí míň a míň teplometných paprsků. Ráno jsem nemohla dospat, abych pak z roztržitosti zmateně běhala po domě, hledala včera do batohu zabalený věci v panice, že bez nich nemůžu jet a nakonec vítězoslavně vybíhám z domu v dost škaredým čase. Když na konci vesnice zjišťuju, že nemám roušku, zmocňuje se mě panika, že mi ten vlak určitě ujede.
To se mi dlouho nestalo, přijít na nástupiště jen pár minut před odjezdem… A taky sem už dlouho v žádných mých botách nenašla cestou na vlak tak velikou díru… no, stejně je plánuju jen do Strážnýho, jako poslední rozlučkovou trasu na sklonku jejich životnosti. Jen sem si nepředstavovala, že o svým osudu budou rozhodovat beze mně a rozhodnou se mi těch pár posledních společných kiláků takhle zkomplikovat 🙂 nechť je čeká důstojná poslední cesta…

Ráz krajiny se výrazně mění, pod mraky probleskne sem tam paprsek a prozáří úzký pruh v mechoví v měkké stráni kolem trati, živoucí stovkami šťavelů a blatouchů, sedících v potoku, kopírujícím koleje. Nedočkavostí se mi tají dech. Čtyří měsíce od nápadu letos vyrazit na Šumavu utekly jako voda a ten očekávaný okamžik je tady. Nadšení i obavy. Dvě naprosto protichůdný reakce. Mám každej kilometr téhle dovolené naplánovanej a 3x překontrolovanej, jinak bych nemohla v klidu nikam vyrazit. Přesto… Nemám zbytečnosti, co nepoužiju? Nechybí mi něco? Zvolila jsem spolehlivé vybavení? Bude mě to bavit? Zvládnu to?

A jak obstojí Ludřenka II? Žere víc všeho, baterky i místa na paměťové kartě a zatím se mnou jen kroužila kolem Tišnova, takže je to její první plnohodnotný vandr. Ludřenka I. se mnou byla naposledy v Novohradkách a tak je Šumava vlastně docela symbolická…

Soumarský most. 15:50. Vystupujem z vlaku. Konečně. 9 hodin cesty uteklo jako voda a okamžik s velkým O je tady. Vyrážíme do krásnýho slunečnýho dne s nadšením a hned první kroky vedou na Soumarské rašeliniště, ležící jen pár minut od zastávky z vlaku.
Těžba rašeliny tu byla ukončena v roce 2000 a dnes je rašeliniště revitalizované a vede přes něj naučná stezka. Co mají rašeliniště fakt rády? Týden s deštěm určitě patří mezi top zážitky, a protože dnes poprvé po týdnu neprší, po pár stech metrech naučnou stezkou vzdávám. Čvachtat v černé zemi a skotačit s přítlakem dalších 17 kil v krosně v měkké rašelinové vrstvě přeměněné na bahnožrouty bot dneska není na pořadu mýho dne. Sice je stezka plná spokojených uječených dětí s bahnem do půl lýtek, ale tyhle dětičky budou mít za chvíli náhradní boty a teplou sprchu. Já cestu k rozhledně přes rašeliniště vzdávám.

Léčivý pramen u Stožecké kaple

Žlutá stezka, po které chceme z rašeliniště pokračovat, je podle mapy.cz aktuálně neschůdná pro hnízdění tetřívka, a tak je potřeba úsek obejít po silnici – cesta k rozhledně je tedy jen plánovaná odbočka, nikoli cesta nutná… Miliardu hlučných dětí ráda nechám za zády, s páperníky (suchopýrem) to tak jednoznačné není, protože vykukují na ostrůvcích v černé vodě a nastavují své chmýří sluníčku. Holt jela jsem na asfaltovou Šumavu, musím se k asfaltu postavit čelem a zbytečně to neprotahovat. Úsek po silnici, obcházející neprůchozí žlutou, je o dost delší než původní trasa, takže žádná sláva. Zachraňuje to alespoň ten krásnej les s mechem, plný potůčků, blatouchů, sasanek a šťavele. Neuvěřitelně to tu žije. Trpím na asfaltu, pořád uskakuju do kraje před auty a přesto si to užívám. Šumava. Já su tady! konečně!

Když se napojíme konečně na žlutou, omezovací cedule má jasno a tetřívek se nesmí rušit jen v noci… hm, to na mapách nepsali… Sice jsem si pár omezení zkontrolovala i na webu NP Šumava, ale když se zdálo, že na mapách to termínově sedí, ostatním jsem prostě věřila. Chyba. Většina omezení, co jsme později potkali cedule, na den a noc rozdělena nebyla, narozdíl od tohohle… kdy se přes den v pohodě může. Na lavečce u žluté značky posvačíme a už se noříme konečně do hustého lesa. Sice pořád po asfaltu, ale už bez silničního provozu. V lese teplota rázem padá dolů a jak pokračujeme směrem ke Stožecké kapli, zvyšuje se vlhkost vzduchu nad příjemnou úroveň. Za chvíli je všechno ulepený a vlhký.

Pod závěrečným stoupáním ke Stožecké kapli, která leží v 1. zóně NP, potkáváme dav s obrazem a nahrávací technikou, vracející se k autu pod stoupáním. Trefili jsme to parádně. Přestává svítit slunko, takže se ještě trochu ochlazuje, ale do kopce se hezky zahřejeme. Lesy kolem jsou husté, ale ve stoupání pod 1. zónou je zřetelná změna. Mezi mechem obrostlými stromy jsou staré tlející kvetoucí kmeny a stezka se mění ve změť bahna, kamení a kořenů. Je to tu pastva pro oči.

Stožecká kaple Panny Marie se náhle vynoří zpoza obřích balvanů. Dřevěná vyřezávaná kaplička v hlubokých lesích nad studánkou s léčivým pramenem mě naprosto okouzluje. Zhluboka piju chladivou čistou vodu a doufám, že budu jako znovuzrozená a i s krosnou poletím jak pták. Ptáci ale nejsou náchylný na puchýře. Třetí puchýř letos – a zas na stejným místě, to už není možný. Oblepuju nohu a obcházím si ještě kapličku. Mimo hnízdící období by se dalo i ke stožeckým skalám, ale tady se už hnízdí 24 hodin denně a všude jsou pásky, zamezující vstup dál na stezku. Asi pro jedince, kteří neumí číst. Dnešní hřeb je ale splněn, poutní kapli původně z roku 1791, později rozšířenou a z chátrajícího stavu v roce 1988 obnovenou, si můžu vychutnat na vlastní oči a věnuji u ní tichou vzpomínku těm, které už nepotěším výletovou esemeskou… do chladnoucího večera se pak vydáváme ukořistit místo na spaní.

Neděle 16.5. Den 2.
Stožec – Nová Pec, odchozeno: 18km (celkem 30,4 km)

Dneska se mi rozhodně nechce vstávat, su celá rozbitá. Dva nedospaný dny a 17kg nálož dělá s mýma ramenama svoje. Musím poctivě jíst, ať to nemusím tahat. Už za včerejšek su ve skluzu s jídlem, který se bude jen nosit na zádech a nemám šanci ho sníst…

Chladno, vlezlo a vlhko. V podmáčených lesích s nacucaným mechem je 8°C, ideální teplota na příjemnou turistiku. S prvním dnešním stoupáním začíná taky mezi mraky probleskovat slunce. Dost fouká, takže je to pořád oblíknout, vyslíknout, oblíknout. Napojujeme se na nejstarší šumavskou značenou stezku z roku 1967 – medvědí stezku. Trasa napřed vede po zpevněné cestě a pak dál pokračuje krásná lesní cesta, přes mechem porostlý kameny a přes kořeny stromů, silných jako moje lýtko. Cáry zelených závojů visí ze starých stromů, vlastně celá krajina dneska mi silně připomíná Skotsko.

Památník poslední medvědice, zastřelné roku 1856, je schovaný kousek od cesty v hustém lese. Kníže nechtěl, aby osamělá medvědice pošla někde v lese nebo ji skolili pytláci, a tak byla cíleně odstřelena.
Dneska máme i první výhledy, takže by mohl být vidět hraniční hřeben, kdyby nás pořád neprovázela nízká oblačnost, která se válí po vrcholcích okolních kopců a všechno ve vyšších polohách je před našimi zraky skryto. Les se mění do svěže zelených bučin, ve kterých řvou ptáci. Listy jsou tak světlounký, až mě fascinujou. Dál už pokračují zase smíšené lesy, který hrají všema barvama a dovedou nás na Jelenní vrch, kde dřív bývala osada a dneska je tu hospoda. Je tu taky technická památka – spodní portál Schwarzenberského tunelu, který sloužil pro plavení dřeva. Byl vystřílen v letech 1821-1823 v délce skoro 400 metrů a je součástí 44 kilometrů dlouhého plavebního kanálu.

Slunce už nemá skulinku, kudy by mohlo vykukovat, vzduch se ochladil a je to přesně to počasí, kdy může každou chvíli začít pršet. Medvědí stezka od Jeleního jezera je mnohem divočejší a víc vede přírodou. Kolem cesty vystupují různé skalky, balvany a starý mechový pařezy. Ta tam je zpevněná dálnice, tady se vinou klikatě stezky přes kamení, skály i kořeny mezi bujnými lesy a monstr skalními útvary. Některé jsou o něco vysší než já, jiné jak bytovka… mezi skalami se kupodivu nedrží chladno a vlezlo, ačkoli spousta z nich je mokrá a oslizlá v jejich závětrné temné straně, kam se sluníčko nikdy nedostane…

mechy po cestě

Musíme líp dávat pozor, kam šlapeme, ale je to naprosto nádherný kus přírody a chápu, proč první stezka vede právě tudy. I kdyby Šumava už nic nenabídla, tak tohle je naprostá nádhera. Borůvčí prorůstá mechy i skalky, rašelinový podklad je konečně celkem suchý a bezpečný, i když u Jeleního jezírka by to za deště suchou nohou zřejmě nešlo. Bažiny, potoky, rašeliny… to je zatím v mých očích ta bájná, moc asfaltová, Šumava. Stojím na drnu a odhodlávám se ke skoku přes bahnisko. doufám, že rašelina bude milosrdná a nenateče mi do tenisek přes látku na stranách. Lehký deštík mi buší do kšiltovky a já úplně chápu, proč je tu ten zatracenej asfalt úplně všude.

Trochu si oddechnu, když je kamenitý terén za náma a můžeme si u přejezdu Ovesná na chvíli sednout. Odpočíváme na lavici s nohama na stole a sluníčko dost neochotně suší ponožky, mokré po obědové spršce. Vítr se do nich opírá o něco ochotněji, ale vlhkost z nich nevyhání a za chvíli mizí i ta trochu sluníčka. Nejvyšší čas pokračovat.

Nová pec. Studenej džus do mě padá na jeden lok, nějak málo piju. Musím se víc naučit používat sosák k pití a ne jen k cucnutí, když funím do kopca. Puchejř i přes ošetření bolí víc, než by měl. Sem roky neměla puchejř, co by vůbec po ošetření bolel a věděla bych o něm. Letos je to nějaký zakletý místo. A nejen tohle. Uvědomuju si, jak mě děsně tlačí bederák… su na krosny zvyklá, ale tuhle velkou mám teprv podruhý a minule byla zima a teplý vrstvy zařídili asi lepší tlumení… Naštěstí jde bederák trochu polohovat a tak se mi daří ho úspěšně spravit tak, že do konce dovči o něm ani nevím. Ke spánku se nám daří haluzově zapadnout akorát s prvním deštěm, kterej trvá až do rána.

Pondělí 17.5. Den 3.
Nová Pec – Nové Údolí, ochozeno: 22,8 km ( celkem: 53,2 km)

Mám totálně zničený ramena a mám dojem, že nemůžu hýbat ani rukama, ani hlavou. Vstávat po 9h spánku ochotná taky nejsu. Proč mě třeba nebolí nohy? Přes tejpy ulevující mé vyhozené lopatce se nemůžu ani pořádně namazat alpou. Takhle zřízená sem nebyla ani nepamatuju a jistě tomu ani nepomohla jarní omezení, zamezující trénink.
Vlhko, vlezlo, zataženo. Když člověk ví, že zítra jde na vlak, hned je jeho ochota snášet nepřízeň počasí vyšší a platí přímá úměra. Čím blíž je sprcha, postel a dobrá večeře, tím horší počasí člověk zvládne bez pocitu nepohody. Ale co když ho zítra žádnej vlak nečeká?

Těžký mraky sedí nad lesy a milosrdně skrývají okolní kopce. Vzduch je nasycen deštěm a nemusíme na první kapky čekat dlouho. Do kroku šumí Jezerní potok, ačkoli od cesty není moc vidět. Když ho přes most přecházíme, je jasný, že tady žijou bobři. Déšť je vydatný a otravný a když místy sundáme na pár minut kapuci, je to výhra. Koňský potok, který žlutá dál kopíruje, už se ukazuje i od cesty a jak jdeme proti proudu, můžeme obdivovat kamenné kaskádky a hromady fialových střapatých kytek – dřípatky horské. Fialový střapatky a blatouchy jsou všude. Není den, aby nelemovaly v kobercích nějaký potůček, říčku, nebo přítok. A těch tu je požehnaně. Nemusíme ani nosit moc vody, protože se tu dá nabrat skoro všude.

Rozcestník Říjiště. Zase se rozpršelo, ale my máme hlad a doufáme, ze na občerstvení bude stříška. Máme štěstí. Stojí tu celá “hájenka” sice se zavřeným občerstvením, ale se stříškou, přesahující přes lavice pod okny a tak se máme kam schovat. Během svačiny pokecáme s týpkem, co probíhá okolo nás a v neuvěřitelným tempu zase mizí pryč. když se zvedáme k odchodu, tak přestává pršet a šumění potoka se lehce mísí s nesmělými ptáky. Týpek básní, že úsek mezi Třístoličníkem a Plešným jezerem, kam dnes pokračujeme, je asi nejkrásnější z celýho hřebene. No nebudu předbíhat, ale takhle bych to nepopsala.

Stoupáme k přístřešku u nouzového nocoviště Plešné jezero a ono začíná svítit slunko a přestává pršet. Jen zlehka mrholí, teplota se zvyšuje, v nepromoku začalo být parno. Jak začnu přemýšlet o sundání pršipláště, zase se rozprší a intenzita se zvyšuje. Pauzu tu nedáváme a pokračujeme kamenitým polem nahoru k ledovcovému Plešnému jezeru do výšky 1090 m. Vím, že jsem tu kdysi, před víc než 20 lety, byla s třídní z gymplu na výletě, ale teprve teď, když šlapu po hromadě kamínků do kopce, si vybavuju tento úsek cesty. Jakmile dosáhneme přístřešku u jezera, déšť se na chvíli uklidní a tak můžu Plešné jezero vyfotit bez kapek na fotce. Plotny se sněhem v kamenitých svazích tak budou trochu líp vidět…

Cesta k Plešnému jezeru. Chvíli neprší.

Po svačící pauzičce v přístřešku u Plešného jezera, kdy na chvíli můžem sundat pláštěnky, vyrážíme vstříc kopci. Už z vrstevnic v mapě je jasný, že to bude nářez, ale terén tomu dává další rozměr. Kořeny, kameny, kořeny, kameny. Velkej krok, krátkej krok, dlouhej krok, vysoko zvednout nohu… lezeme pomalu do kopce a mezi stromy směrem pod náma je možný tušit Plešný jezero. Protože zase prší a jsme víc v mraku než pod ním, epesní výhledy se nějak nekonají. Když se vyškrábeme na “vyhlídku na Lipno”, tak přestává pršet a dokonce se rozestupují mraky a slunce prozařuje výhledy. Neskutečný. Pár fotek a přichází déšť… a s ním první kroupy tohoto dne.
Vrchol Plechý, 1378 m. Nejvyšší vrchol Šumavy, tedy alespoň naší České části. Přestává pršet, ale fotky mlhy bez deště mi nepřipadají o moc lepší, než fotky mlhy s deštěm. Na chvíli se otevřou i výhledy a zasvítí sluníčko, než přijde další déšť a další kroupy.

Kroupy mě bičují do tváře a mlátí do hlavy. Kdo neví, jaký to je, tak aspoň zprostředkovaně – dost to bolí a pekelně štípe. Hlavu trochu tlumí kšiltovka, ale tvář takový štěstí nemá. Pod pláštěnkou je tak 10°C, pocitovka v silným větru s deštěm a kroupama padá spíš k 0°C. Ráda bych se přioblíkla, kdyby to neznamenalo mezitím promoknout. Opatrně našlapuju v pláštěnce mezi kalužema, rašelinobahnem a kamenama, takže ani pohyb mě moc nezahřeje.

Jdeme po hřebenu přes Trojmezí tří států, Čech, Rakouska a Německa a zase máme štěstí. Na pár vteřin bez deště na fotku a další kroupy do hlavy. Pořád jdeme v mraku, už se do mě docela dává i zima a něco bych jedla. Musím nosit tyčinku taky někde po ruce, ať se to obejde bez sundávání krosny. Na Třístoličníku, 1302m, se zase obloha protrhá přesně s naším příchodem a ukáže duhu nad šedivou a ponurou Šumavou. V Německu není vůbec tak moc šedivo. Nespravedlnost. To počasí je fakt neskutečný, když už mám dost, na chvíli se ukáže nádhera a pak zase pokračují déšť a kroupy. Než stihneme vyndat svačiny, zase začně pršet. Protože dole u rozcestí s červenou má být přístřešek, těším se, že tam rychle zklesáme a konečně se taky trochu najíme. Ani mi v tuto chvíli nevadí, že není možný překračovat hranice s Německem bez PCR testu a že jsem se těšila podívat na vyhlídku Hochstein a přilehlou kapli asi 300 metrů na německé straně. Nemám vůbec chuť se tam chodit dívat, dokonce ignoruju i vyhlídku přímo na Třístoličníku. Teď by stejně nebylo nic vidět, když fotící okno mělo jen několik vteřin…

Když klesáme prudkým kamenitým padákem v mokrým rašelinným základu po hranici s Německem dolů z Třístoličníku, rozkládá se přede mnou nejkrásnější výhled, který jsem za celou dovolenou zažila. Obraz. Na chvíli přestává pršet a zas vykukuje sluníčko. Obraz rázem mění barvy do teplých tónů a já dělám asi milion fotek.
Červenozelený větvoví rašících pupenů se klene jako střecha nad kamenným chodníčkem, pokrytým barevnými mechy. Tu nádheru bohužel fotka nezachytí, ale doufám, že z hlavy se už nikdy nevymaže.

Notně promrzlá a hladová spěchám k přístřešku u silnice, ale je z něj jen zahlazený terén… rozpršelo se a nová várka krupobití je tady. Na svačinu nemám ani pomyšleni a rozhodně nemám pomyšlení na zacházku ze značky k pomníku, 300 metrů bokem. Jak se v terénu mění priority… doma nad mapou prostě nešlo vynechat a v reálu su tak zmzrlá a rozklepaná, že žádný další kroky nazbyt nejsou fyzicky možný. Dneska je to jak se říká až do padnutí, i když rezervy ještě mám. Ale tak sotva na chůzi vpřed. Přichází ještě poslední dnešní várka krup, takže silnice se stává celá bílá, jak je posetá dokonale napadanýma krupkama. Jakmile dorazíme na nouzové nocoviště Nové Údolí, přestává pršet, takže stan překvapivě stavíme v suchu. Je tu s náma slečna, se kterou se míjíme od Plešnýho jezera, tak se v rychlosti pozdravíme a jdeme spát. Ten neustálý déšť a zima mi docela dávají zabrat hlavně psychicky.

Úterý 18.5. NN Nové údolí, den 4. 
Nové Údolí – Strážný, ochozeno: 19,6 (celkem: 72,8km)

V noci přišlo pár přeháněk, ale dneska sem spala konečně dobře. Déšť mě vzbudil jen do té míry, že jsem zatáhla dveře stanu a pak případně zase pootevřela pro lepší ventilaci.
Budí mě zvuky přírody – ptačí a bečící koncert minimálně trojhlas s basovou linkou nedaleko se pasoucích ovcí a zvuk dopadající vody na stan. Doufám, že noční intenzita se opakovat nebude… V noci je ve stanu 6,8°C. Příjemná teplota a žádný noční můry. Takovýhle spaní bych si dala líbit častěji. Obávaná Šumava je zatím v noci mírná jako beránek a snadno by mohla ukolébat k podcenění příprav na cestu.

K snídani dneska bude večerní příděl. Tři večeře po sobě nechávám dehydro jídlo dojedený tak do půlky, protože prostě víc už nemůžu. Zkusím strategii změnit a doufám, že na snídani ho do sebe nacpu celý… No, ukazuje se, že ani na snídani ho do sebe celý dostat nedokážu.

Když odcházíme z nocoviště, ve vedlejším stanu je ještě mrtvo. Je zataženo, ale neprší. Hurá. Fakt si užívám, že neprší a dokonce jsou první kroky do Nového údolí, kde je zastávka, zavřená maringotka s muzeem Pošumavská jízdní dráha a duty free shop, z kopce. Před obchodem je vydatná studánka, takže útratu neděláme. Dneska sem asi vstala levou nohou, protože mi přestaly fungovat hole (nedrží v rozloženým stavu pro chůzi) a bojuju s držákem na foťák, kterej se zasekává tak, že foťák nejde vycvaknout. K vzteku.

Nějak mě dneska ani moc nebaví fotit, i když prší jen střídavě a les kolem je moc hezký. Asi za to trochu může i to, že je to zatím samej asfalt a pobolívá mě z něj koleno. Alespoň, že zámek u držáku s foťákem se podařilo spravit tak, že už zase funguje a nezasekává se. Fotím alespoň pomníčky a zajímavý stromy. Jeden z nich má dokonce kmen vydlabaný tak do dvou metrů a roste na něm nový strom s kořeny v tom vydlabaným kmeni. Vypadá to fakt zajímavě, vůbec jsem netušila, že kořenový systém v pohodě může být takhle mimo půdu.

U pamětní desky k zaniklé vesnici Krásná hora posvačíme a můžeme sundat na chvíli pláštěnky. Potkáváme tady dvě dvojice natěžko, který jdou v protisměru a jinak vlastně nepotkáváme natěžko skoro nikoho, kromě slečny, se kterou jsme dneska sdíleli nocoviště. Když si mažu chleba ghítelou, daří se mi zlomit cestovní plastovou lžíci… Fakt levá noha, no.

Jdeme po červené, ale blížíme se zase zakázané zóně a budeme ji muset obejít po dalších kilometrech asfaltu. Jak já se na to už moc těším. Když ale vyleze sluníčko, začne pražit na pláštěnky a otevře výhled nad obec Strážný, trochu pookřeju a fotím všechnu tu přírodní nádheru i pomníčky s novou vervou. Dneska je to prakticky pořád po asfaltu, což mi hodně ubírá vítr z plachet.

Výhled na Strážný.

Chčije a chčije. Dneska mi průzor pláštěnky vymezuje svět na boty, asfalt, kaluže a dopadající kapky. Když občas vysvitne slunko, je šance aspoň na chvíli přestat být pod hranou tepelnýho komfortu v neustálým větru a dešti. Ale je to jen zdání. Když zasvítí slunko, fučí potom mnohem víc…

Šlapeme obchůznou trasou, chvíli po silnici, kde jezdí auta a pak uhýbáme konečně na zelenou značku, na které je podle mapy most ve stavu “jen na vlastní nebezpečí”. Doufám, že tam ještě pořád bude… Krajina tu trochu mění tvář, klesáme o dobrých 100 výškových a najednou jsou zase všude měkký a hebký mechy, prosycený vodou a kde není les, tam jsou rozlehlé barevné louky.
Malý okamžiky bez deště vítám s jásotem. Neprší, tak aspoň natahujem všechnu vodu z vysoké trávy. Když čvachtáme konečně první neasfaltovou cestou, máme co dělat nebořit se do rašelinové cesty po kotníky. Já chci sluníčko! Chci ho tolik, abych se pařila pod pláštěnkou ve vlastní šťávě!
Avizovaný most sice je v dezolátním stavu, ale přejít se po něm zatím ještě dá i docela bezpečně, takže se bez potíží dostáváme do města.

Strážný. Ta voda mě už fakt nebaví a nekonečný kilometry asfaltu si začínají vybírat svou daň. Plosky nohou pálí, koleno pobolívá. Z puchejře utekla náplast na druhou stranu boty a je potřeba ho nově přelepit.
Hned z kraje obce Strážný čeká na otevření nová samoobsluha se zastřešeným sezením, ale máme ještě týden, než tu bude živo. Nasvačit, kouknout na radar, zákusek, kouknout na radar. Na pár minut přestává pršet, tak se přesunujeme na náměstí do Koloniálu u žáků, kde mají mimo drobné samoobsluhy především výbornou domácí zmrzlinu. No… jak bych to řekla. Do totálně prokřehlých zmrzlých rukou beru horký kafe a se zmrzlinou utíkáme před začínajícím deštěm do turistického altánku, kam šíleně fučí a zase čekáme, až přejde ten nejhorší liják, než vyrazíme k Mariánské kapli nad Strážným.

Jak se drápem do kopce, přestává pršet a nad údolím se klene duha. Mariánská mešní kaple z roku 1843 se tyčí na skalnatém kopci a ze střechy se odpařuje pára, jak na ni svítí najednou docela silný slunce. Straším s foťákem a Filip mezitím zkoumá radar a využívá místo k odpočinku. 1,5 km k nouzovýmu nocovišti a do 50 minut je tu další voda. To přece v pohodě stihnem! Včera, ať byl den jakkoli únavnej, stavění stanu proběhlo za sucha a i ráno jsme měli štěstí. Stejně jako dneska ráno, což mi opakovaně kouzlí úsměv. Urychlím kochání, abychom to měli v klidu, a když docházíme na nouzové nocoviště Strážný, už tam čeká náš starý známý tarp.

Stíháme zase stavět stan za sucha a dokonce se ještě předtím splní i moje přání – do kopce k nouzovýmu nocovišti praží slunko tak, že vyslíkám ruce z pláštěnky, kterou nechávám vlát na krosně, rozepínám bundu a fakt si užívám, že se pařím! Těch 300 metrů totální přenosné sauny si náležitě užiju, než začneme stavět stan na promáčené půdě, která je tak kamenitá, že do ní pořádně nejdou kolíky. Zapadneme do stanu a ještě máme pár minut k dobru. S prvníma kapkama spokojeně zatahujem vchody.

Dnešní teploty cca 8-12°C, ale vlhko, celodenní déšť a vítr nám dávají zabrat. Rozhodně byla chyba nevzít si z domu nepromokavý rukavice. Po večeři poslouchám ptačí zpěv a všechny útrapy jsou zapomenuty. Na stan padají poslední podvečerní paprsky a já su ráda, že můžu konečně odpočívat. Nechápu, jak jsme před lety s Birmicí mohly chtít přejít Šumavu za 4 dny. Asi už stárnu, fyzička klesá, ochota k výkonům mizí… A v tomhle počasí je každej kilák, co nemusím chodit, fakt úleva. Dneska 19 km, z toho asfaltu 17 km. Je to fakt děsný, ale kdo chce kam… 🙂