Stoupáme zapařeným a mokrým lesem proti toku, který kaskáduje v kamenitém korytu, a není na nás ani nit suchá. Představuju si, že je to slabý odvar deštného pralesa a rozhodně vím, kam se podívat nikdy nechci.

Les je tu divoký, listnatý a zelený a mě překvapuje, kolik vidím orchidejí, které rostou přímo vedle cesty. Proč jsem si nevzala ten makroobjektiv? Lehké stoupání po asfaltu obklíčeném desítkai orchidejí brzy končí. Jestli jsme úplně zlití a vyřízení, je za náma ta nejsnažší část trasy.

orchideje u cesty

U vodopádu na Hlubokém potoce, přítoku Moravy, odbočujeme proti děsnýmu kopci. Krásné husté bukové lesy prosycené vhlkostí nenechají zrak kontrolovat kamenitou a bahnitou cestu, která má úhel stoupání tak strmý, že musím jít v předklonu, abych nepřepadla. Hluboký potok skáče podél cesty dolů k řece Moravě a mezi mechy porostlými kameny a silnými kořeny si snadno nachází cestu z kopce dolů. Nemám čas myslet na stoupání, musím fotit všechny vodopádky!

Zelené koruny stromů se kloní nad cestu a potůček jemně zurčí. Překonat 210 výškových na 1,5kilometry trasy je v takovém nádherném lese za odměnu i přes to šílený vedro. Ale i tak jsem ráda, že ten nejprudší úsek je za námi.

Petr slibuje přístřešek na svačinu, ale když se konečně vyškrábeme do pomyslného cíle, jediná možnost na sezení je na zadku v nízké trávě u cesty. Natáhnu si pěkně nohy a v mžiku potkáváme prvního dnešního turistu – cyklistu. Zas tak nutně ty nohy natažený mít nemusím. Snaha o konverzaci končí na jazykové bariéře. My neumíme německy a on zase anglicky, natož česky.

Morava.

Napojujeme se na červenou značku. Mojí oblíbenou. Husté jehličnaté lesy lemují cestičku, vychozenou mezi silnými kořemi a nekonečným borůvčím. Je konec června a všechny borůvky jsou tu očesané. Pomalu stoupáme lesem, ze vzduchu se vytrácí vlhkost a nahrazuje ji jen vedro a dusno. V lese se to ještě dá, ale poslední metry po slunci na rozhlednu na Králickém Sněžníku, kterou tu Poláci před pár lety postavili, jsou hrozné. Nezlepšuje to ani fakt, že se tu najednou objevují desítky lidí a po holém hřebenu stoupáme k rozhledně ve tvaru mixéru v zástupu lidí, z nichž půlka neumí opětovat pozdrav.

Pod vrcholem už rezignovaně mlčím a nakonec ani já zavčas neopětuju pozdrav, když mě nečekaně někdo pozdraví. Než se vzpamatuju od vlastních myšlenek, je už mimo doslech. Je tohle ten stejný Králičák, který jsem v minulosti několikrát navštívila? Krásný kout přírody, kde se pozdravím s pár turisty a můžu si na chvíli spokojeně odpočinout?

Králický sněžník a stejnojmenná rozhledna.

Králický sněžník, 1423 m. Nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří je holý a na jeho vrcholu jsou jen nízké trávy a kosodřeviny. A taky zmiňovaná rozhledna z roku 2022, která stojí jen kousek od místa, kde stávala v letech 1899 až 1973 původní rozhledna na Králičáku. Z vrcholu je krásný výhled do údolí řeky Moravy, která z pod vrcholu vytéká jako chladný a silný pramen.

Kolem rozhledny je hluk a hromady lidí. Odmítám možnost jít se podívat na rozhlednu, částečně nechápu, proč je tu potřeba, když je krásný rozhled i bez ní, ale hlavně zvuky větru, které zvoní o plexisklo a železnou konstukci mi útočí na mozek tak, že mi vadí jen stát pod železnými schody. Všechno cinká a zvoní, v tomhle hluku bych se nahoru na ochoz ani nezvládla dostat.

Čekám ve stínu úpatí rozhledny na Petra a procházím se kolem rozhledny. Všude jsou zákazy chůze mimo cestu a já přemýšlím, jak moc poškodí občasný krok bokem přírodu víc, než vybagrovaných 10x 10 metrů pro rozhlednu. Za hranicí základny rozhledny nacházím silně ohroženou violku žlutou sudetskou, na kterou upozorňovala naučná cedule pod vrcholem. Mám větší radost, než kdybych si místo toho vystoupala na rozhlednu. Ale je vidět, že ochrana přírody vlastně nikoho až tak moc nezajímá, když i silně ohrožené rostlině rozbagrují půlku kopce jen tak pro zábavu.

Pramen řeky Moravy.

U pramene řeky Moravy peče slunce ještě silněji, než na vrcholu a chladivá voda z pramene se až zalkne v krku, jak je nečekaně ledová a tělo nadměrně nahřáté. Ledovou vodu musím pít pomalu, ale plním si obě láhve na cestu. Cvičná zátěž, když nejsou kilometry, musí být, abych zvládla dovču, na kterou se v červenci chystám. Přece jen jsou ty 2 měsíce nechození znát a hlavně svaly srostou, ale bohužel zázrakem přes noc nemají původní sílu ani odolnost.

Svačíme u pramene s výhledem do lesnatého údolí, zařízlého mezi svahy, ve kterém se neviditelně klikatí Morava. Výhled je to naprosto úchvatný. Někde tam dole údolím jsme dnes také šli. Údolí se táhne až na obzor a černé mraky kryjí oblohu. Východně od nás prší, my ale máme štěstí a bouřky se nám vyhýbají.

Klesáme po červené značce až k rozcestníku Hraniční hora – sedlo. Kam zmizeli všichni ti lidé z vrcholu Králičáku netuším, ale tady zase není skoro ani noha. U studánky Adélin pramen jsme dokonce úplně sami a konečně si tak můžeme sednout na lavičku v přístřešku. Voda je studená a ochladí nejen vyprahlé hrdlo, ale i zpocené a špinavé nohy. Skvělé osvěžení povzbudí nožky na poslední kilometry, které se víceméně vlní po hranici po zelené značce až na Kladské sedlo. Moje neoblíbenější část dnešní trasy.

Cesta po zelené na Kladské sedlo

Cesta se vine po kořenech stromů mezi jehličím a bahnem. Lehké rašeliní pokrývá krátké úseky cest a borůvčí prorůstá úplně vše podél cesty. Zelená značka nás dovede na Kladské sedlo, kde se vždycky ráda zastavím nebo ubytuju, jak si situace žádá.

Dnes mám vyjímečně na Kladským sedle krom ubytka i večeři, protože Petr dopředu hlásil bezlepek a tak dostávám stehno s rýží a nemusím vyjídat zásoby z batohu. Při večeři se nám ukazuje místní lištička, která si jde vylízat misku. Prý tu má někde i mladé. Poprvé tak mohu opravdu vidět lišku volně mimo zoo a zároveň dýl, než několik vteřin. I tak se spíš mihla a za chvíli byla pryč.

S večerem nepřichází ochlazení ani tady v hraničních lesích. Pokojík je vyhřátý a i když otevřeným oknem občas zavane jemný vánek, nezvyklé teplo brání kvalitnímu spánku.

DEN 2.

Sobota začíná v duchu vlnění mé oblíbené zelené hraniční cesty mezi vysokými stromy, přes kořeny a v borůvčí. Tady se ale vlní hlavně do kopce a už ráno jsme docela zničení. Snídani (a velkou), jsme měli domluvenou na 7:30, abychom mohli hned v 8:00 vyrážet, ale i přes ranní hodinu slunce peče tak, že se i já mažu hned po 3 kilometrech, ve stínu Aloisovy studánky, která kromě stínu nabízí také chutnou a studenou vodu. Ještě si nesu trochu vody z pramene řeky Moravy a tak doplňuju alespoň druhou láhev.

K chatě Paprsek dostoupáme kolem 10 hodiny, když chata otevírá, ale zatím není naším cílem. Tím je Dalimilova rozhledna na Větrově (918m), na kterou se otevírá z Paprsku výhled mezi stromy. Krásná kamenná rozhledna je replikou původní, dnes neexistující, rozhledny na Králickém sněžníku. Že jdu dnes na tuhle rozhlednu poprvé, to vím. Ale mám takový pocit, jak kdybych ji dnes i poprvé viděla. To bych si snad pamatovala,  že minule tu byla, přestože mlha tenkrát nedovolovala z paprsku daleký výhled.

Vskutku, rozhledna je opravdu celá nová. Stavěli ji v letech 2019 – 2021, pojmenovali ji na památku po místním podnikateli, který ji nechal postavit a slavnostně ji otevřeli přesně 122 let po otevření původní rozhledny na Králickém sněžníku.

Dalimilova rozhledna.

Tahle rozhledna se mi líbí a už když vidím výhled od úpatí rozhledny, tetelím se blahem. Vstup na rozhlednu ale není nic pro lidi, kteří nemají zkušenosti s podobným automatickým systémem. Není tu klasická pokladna, kde by se dal koupit vstup a jít dál na oteřené schodiště. Je tu automatická pokladna na bankovky nebo karty a turniket, kterým je možné po vložení vstupenky ke čtečce čárových kódu po straně turniketu projít přesně jednou. Kdo svůj vstup do turniketu promhrá protočením zábrany, že mu díra přijde třeba na člověka s batohem moc malá, tomu jeho lístek propadne. Já se naštěstí s batohem nějak namáčknu, mohutnější tělo by s tím mohlo mít už docela problém. Až jednou přijede Arnold Schwarzenegger natěžko s krosnou, asi jim ten turniket rovnou převálcuje.

Kamenná rozhledna má bytelné točité schodiště, na kterém se neodrážejí žádné divné zvuky, takže na ochoz ve výšce 28 metrů vyběhnu bez potíží. Dneska je na obloze taky plno mraků, ale nejsou děsivě černé a dokreslují parádní výhledy na Králický sněžník nebo Hrubý Jeseník.

Výhled na Králičák.

Z Dalimilovy rozhledny mám mnohem větší radost, než z té na Králičáku a jsem ráda, že jsem se na ni mohla jít podívat a užít si výhled za dobrého počasí. Kdyby nebyl tak silný opar z horka, mohla být viditelnost lepší, ale i tak návštěvu rozhodně doporučím.

Když odcházíme z rozhledny dalším turniketem, jsme svědky toho, jak staršímu páru právě jeden vstup propadl, protože nepochopili, že se musí narvat do té nevelké díry a doufali v lepší a komfortnější prostor pro nalodění.

Ve spalujícím žáru si dopřáváme nanuka, jen je škoda, že vevnitř je dusno a venku jsou všechny stoly na slunci. Alespoň tělo rozhledny poskytuje trochu stínu u jejího úpatí, kde si dáme malou svačinku, než zase budeme muset vylézt zpáteční kopec na Paprsek, který jsme kvůli rozhledně šli dolů.

Tak tohle zvíře vidím snad poprvé v životě. Listohlod.

Na chatu Paprsek docházíme kolem poledne. Je čas oběda a je volný přesně jeden stůl ve stínu, tak neleníme a hned ho zabíráme pro sebe. Dát si oběd s výhledem na Jeseník je skoro povinnost, už proto, že tohle je poprvé, co jdu kolem Paprsku a on není zavřený.

A dokonce tu mají jedno bezlepkové jídlo, kuřecí steak s rýží. Rýže mi přijde voňavá a máslová, taková chutnější, než obvykle. Asi v ní toho másla nebylo málo, protože když pak vyrážíme dál po červené, tak mě bolí bříško tak hrozně, že mi dochází, že ta chuť se tam nevzala jen tak. Zrovna tučný mi fakt nedělá dobře. Po včerejší promaštěné večeři už je toho tuku víc, než jeden mamutí pupek zvládne a tak mi ani nedělá problém držet s Petrem jeho pomalejší tempo.

Výhled na Dalimilovu rozhlednu z červené značky.

Na rozcestí Císařská lovecká bouda si chceme dáchnout v přístřešku a na chvíli se vymanit ze spalujícího odpoledního žáru. Petr jde trochu přede mnou a když docházím k přístřešku i já, je už v družném hovoru s Němcem, který jde z Německa do Maďarska pěšky. Ani jsem se ho nezeptala na jméno, ale docela si s Petrem a trochu i se mnou pokecá anglicky. Nerozumím všemu a občas mi Petr musí pomoct, ale su docela překvapená, že to není tak hrozný, jak bych si myslela, i přes to, že v současné práci už nepoužívám ani pasivní angličtinu. Bohužel kvůli zranění musel po 45 dnech cestu ukončit.

Němec nemá jídlo a těší se do Ostružné, která je naším dnešním cílem, do obchodu. Bohužel má obchod zavřeno a když mu to říkám, netrváří se nadšeně. Další obchod má až zítra večer a s jídlem na tom není nejlíp. Zatímco obědvá svoji polévku, ke které ho neustálými dotazy skoro nepustíme, začínám vyhrabávat batoh. Všechny moje dehydrovaný expediční jídla jsou totiž až na dně, dávám si je většinou k večeři a dostat se k nim znamená vyskládat úplně vše. Ale tyčinku, sýr a adventure menu si týpek bere s obrovským nadšením v očích. Já to stejně po té výkrmně na Kladským sedle a Paprsku už do konce výletu potřebovat nebudu.

Hospůdka U bílého vlka.

Odsud nás už čeká jen dlouhý a prudký padák do Ostružné. Jít to naopak bych asi vážně nechtěla a to mám radši prudké kopce spíš nahoru, než dolů. Je tak hrozný, že Petr blbě šlápne a až do Ostužné ho bolí noha. Cestou k centru Ostružné míjíme horské chaty až k domácké hospůdce U bílého vlka, kde mě naláká levandulová zmrzlina. Nemyslím si, že mi bude chutnat, ale je to zrmzlina, kterou sem ještě nejedla a tak to musím zkusit. Moje očekávání je v podstatě naplěno, ale zatímco Petr klábosí se starším párem venku před hospůdkou, já objevuju vše, co se v hospůdce dá koupit. Na takovémhle místě bych přírodní mýdla a jiné masti nečekala. A prý to jsou mýdla tady z Jesenicka, místní. Vykoupím mýdla až do dna mé peněženky a pěkně obtěžkám batoh na poslední kilometr k vlaku. Však ten to uveze.