Středa 19.5, Strážný. Den 5.
NN Strážný – NN Bučina, Odchozeno: 22,6 km (celkem 95,4km)

Ten ptačí řev se nedá. Vstávat v 5:00 ráno sem fakt neplánovala a ještě bylo v noci docela vedro, takže mě budilo, jak sem pořád musela odkládat všechny spací vrstvy – péřovku, péřový papuče, rukavice a nakonec i čepici:) Na nocovišti je v tuhle hodinu mrtvo, všichni ještě spí a nechci budit tak brzo… Vylezu si teda na kopec s vyhlídkou na obec Strážný, zatímco telefonuju s mým mužem, který za dvě hodiny dorazí se zásobovacím vozem. Včera ještě dostal sadu instrukcí, co přibalit do zásobovací krabice, takže včerejší den blbec si možná vybral nejlepší možný den. Krom jídla a bot bez díry tak dneska dostaneme větší stan, ve kterým se dá vařit v předsíňce na vařiči, novou lžíci, nepromokavý rukavice a moje spolehlivý hole, který ale váží 2x víc, než ty nespolehlivý:D

Vyrážíme k zásobovacímu vozu na benzínce, abychom doplnili zásoby a už rovnou beru z auta míň jídla, než bylo původně v plánu. Je sice blbý, že naordinovanej objem jídla nedávám, ale ještě blbější je nosit něco, co vím, že nikdy nesním. Později po zdolání Šumavy už bude i lepší možnost něco k jídlu dokoupit, tak zároveň dávám muži instrukce, jak přebalit krabice, který mi bude posílat s dehydrem a bezlepkovýma dobrotama na zásilkovny cestou.

Vracíme se k nocovišti a vyrážíme po červené k dnešnímu cíli na Bučině. Překvapuje mě, že bílá čára v mapě je tu celkem použitelná zpevněná cesta, která se v asfalt mění až později. Dneska je první den, kdy jdeme po červené Šumavské hřebenovce celý den, jen s jednou malou zacházkou. I dneska se krajina mění, mnohem víc jdeme mezi pastvinami, oddělenými kamennými valy. Obloha je všelijaká, těžký mraky sedí nízko, ale dneska jen v režimu krátkých přeháněk. Flákačka po vrstevnici brzo končí a čeká nás bonusových 130 výškových, protože chci vidět v mapě zakreslené Slunovratové kameny.

V mapě k nim značka nevede, ale na stromech jsou patrné staré stopy po neudržované naučné trase, co tu kdysi vedla. Přemýšlím obecně o naučných trasách, který vznikají z dotací a pak je nikdo neudržuje a nechávají se zaniknout a chátrat… protože jejich údržba už nikoho nezajímá. Do kopce se plahočíme v další várce deště, ale odměnou nám je, že žulové Slunovratové kameny nacházíme v pohodě a přestává pršet. Sestava dvou menhirů na skále, která má zřejmě předkeltský původ, sloužila především k určování letního slunovratu. Ideální klidný místo s lavečkou kameny vybízí ke snězení svačinky. Chci se podívat i na Skalnatý hřbet, vrchol těsně nad menhiry, s kamennou kupou, ale vrchol je totálně zarostlý a kupa jen zlehka vystupuje mezi kmeny a listím. Dalším cílem mimo značku je ještě křížek na louce kousek od cesty. Ten se mi v pohodě daří nalézt, i když mokrá tráva klouže a cestička už je spíš neznatelná. Filip má ohledně těchto drobných náboženských památek jasno. Rád si odpočine u cesty:)

Ráno nad obcí Strážný

Su tady. U křížku. Stojím v tichu ptačího zpěvu, když poryv větru rozfouká okvětní lístky prastarého ovocného stromu a kolem mě bíle sněží jaro. Stojím a na chvíli zavírám oči a vychátnávám si energii tohohle okamžiku.

V bývalé vesnici Horní Světlé Hory je zbytek budovy školy s kusem zdi, což je víc, než zbylo na jiných opuštěných a vybydlených místech. Pohraničí má svoji smutnou historii, která k němu neodmyslitelně patří a i když si člověk chce jen užívat parádní přírody, nedá se tomuto aspektu vyhnout. Zaniklé osady tu jsou fakt na každým kroku. Horní Světlá Hora vznikla jako dřevařská osada v 18. století a v nejlepším rozmachu měla 95 domů a přes 600 obyvatel. Ponuré historii sekunduje ponuré počasí. Mraky se honí, pořád čekáme, zda bude pršet, nebo konečně vyleze sluníčko. Nevyzpytatelný počasí nás doprovází až k přístřešku u zaniklé obce Žďárek, která se táhla až na 3,5 kiláku kolem cesty. Zajímavostí je, že na chudém podloží tu rostla chudá píce a hospodáři museli často obměňovat dobytek, aby jim nepošel na celkovou sešlost.

Potkáváme tu slečnu z nocoviště, která obědvá a směje se, jak ji můžeme docházet zezadu, když ráno odešla až po nás. My se na větrným kopci zrdžovat moc nechceme, tak máme šanci se zase dostat do čela a dojít dneska na nocoviště první. Muž ráno říkal, že z Brna veze sluníčko a asi měl pravdu. Dneska se tu drží příměří – neprší skoro vůbec a nesvítí taky skoro vůbec. Zato ten vítr se tu prohání docela zdatně a žene před sebou oblaka. Kéž by byla taky modrá obloha na fotky…

Za bývalou obcí Žďárek přichází Šumava zas s úplně odlišnou tváří. Obří smrky na pastvinách, mohutné osamělé suché listnáče proti dramatickému nebi, měkké cestičky v lese. Tohle je cesta blízko Německé hranici, která nás čeká v druhé půlce dne až do zaniklé obce Knížecí pláně. Krajina se tu pořád skokově mění, co znám ze včerejška už dneska neplatí. Černá obloha nás žene vpřed, s pláštěnkama v pohotovostní poloze. Každou chvíli čekáme bouřku, ale u zbytků kostela sv. Jana Křtitele z roku 1864 a hřbitova zaniklé obce Knížecí pláně začínáme tušit, že jsme jí unikli. Odpočíváme chvíli u hřbitova a pak u rozcestníku k Bučině potkáváme slečnu, zase vysmátou, kde nás mohla předejít. Seznamujeme se oficiálně s “Leo”, maturantkou z Plzně, a stoupáme do horkého večera s pražícím sluncem do mírného kopce mezi pastvinami. Ještě, že už ty pláštěnky nemáme přes sebe. Z potůčku nabíráme lehce hnědě zbarvenou vodu, která jinak vypadá čistá a v podstatě je zdravotně nezávadná. Za zbarvení totiž mohou humidní kyseliny, které mají svůj domov na rašeliništích, kde většina potůčků, ze kterých pijeme, pramení.

Nevím, jak se to dneska podařilo, ale fakt krom jedné přeháňky ráno jdeme suchou nohou, ačkoli místy se zvedal vítr dost výmluvně. Hrom jsme naštěstí zaslechli jen jednou, bouřka se vybouřila i vypršela někde daleko a dneska jsme byli ušetřeni rozmarům počasí. Hned se šlape líp, tuhle vzpruhu dneska potřebuju, i proto, že zase máme za sebou hromadu asfaltu a noha docela protestuje. Snad bude zítra líp…

Čtvrtek 20.5. Nouzové nocoviště Bučina. Den 6. 7:30
NN Bučina – NN Modrava, odchozeno: 16km. (celkem 111,4 km).

Dneska ráno su fakt mrtvá, i když ptačí řev mě vzbudil standartně brzo, pospávám další dvě hodiny, než vrznou dveře od zaparkovaných bagrů. Je jasný, že spánek definitivně skončil. Včera byl opravdu parádní večer s fotogenickým výhledem přes hranice do Německa. Nad horami se převalovaly mraly, v dálce bylo vidět déšť a večerní slunce zlehka olizovalo vrcholky stromů na louce pod nocovištěm.
Tohle parádní počasí zapříčino, že sme se s Leo večer chvíli družili, bavili se o vybavení a plánech na léto. Leo mi ukázala parádní spacák od Big Agnes, co se navlíká na karimatku a člověk z ní nemůže ve spacáku klouzat a suchou bezobalovavou zubní pastu. Aby nedošlo k mýlce, večer sice byl hezký a společnost příjemná, nicméně teploty padaly těsně nad nulu a tak bylo nejrozumnější brzo zalézt do tepla stanu. Našeho parádního obřího stanu, kde jsme se mohli i vzpřímeně posadit a hlavně v pohodě vařit uvnitř, aby si vítr nedělal s vařičem co chce:)

V noci několikrát pršelo, ale když jdu v noci ven, nad Německem je pořád zataženo a nad náma svítí velkej vůz. Víc bez brýlí nerozeznám a vlezlá zima mě žene rychle zpátky do spacáku a ne pro brejle.

Teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 0,7°C a aktuálně jsou 3°C. Marně čekám, kdy se stanu dotkne teplonosné sluníčko a osuší vodu a prohřeje vzduch. Zatím se s párou od pusy musíme smířit. Ani první ranní kilometry nás nezahřejí, protože jsou z kopce. Z kopce! a ještě navíc po asfaltové silnici. Provoz naštěstí není velký a cesta vede lesem, ale i tak je to po včerejších výhledech a skalách trochu nuda. Nicméně je to nuda bez deště. Je to vlastně úplně skvělý a dokonalý a mám chuť i skotačit, když po několika kilákách zapadneme na kousek NS Nelesní krajinou do náruče lesa a asfalt vyměníme za příjemnou lesní cestičku aspoň na pír metrů, než vyústí v civilizaci.

Kvilda

Kvilda. 12.00. Přicházíme akorát k potravinám a 5 minut před začátkem polední pauzy, když už skoro beru za dveře, přijde paní ke dveřím a rychle zamkne. Hm, budem tu hodinu čekat nebo se smíříme se skrovným obědem takhle na lavičce u sámošky?

Kvilda je obec, kterou především tvoří prázdný a zavřený ubytka a taky zatím pořád neotevřený hospody. Parkují tu nějací nadšenci s bycikly, kteří se vydávají na cyklotoulky i bez pivní podpory, ale jinak je tu docela mrtvo. Přesto se rozhodujeme tu hodinku do otevření sámošky počkat a projít Kvildou, jestli se na nás přece jen neusměje štěstí s otevřeným podnikem. Usmálo v restauraci Bohemica rustica. Bezmasý rizoto za 250 mi málem způsobí zástavu srdce, ale řepový rizoto s kozím sýrem prostě musím ochutnat a navíc je to jediný bezlepkový jídlo v nabídce… a je fakt moc dobrý. A není dehydrovaný, sušený ani trvanlivý… Užívám si normální jídlo na sluníčku na terase. No a co, že sedím na tý terase navlečená v mikině a bundě 🙂
V sámošce pak dokupujeme nějaký dobroty jako paštiku, gumový medvídky a vodu a vyrážíme po žluté značce směr Filipova Huť. Sluníčko to dneska ještě nemá rozmyšlený, takže chvíli hřeje a pak přichází solidní lijavec.

Rozcestník Pod Březovou horou, 1166 m. 14:50. Tetelí se vzduch, stoupá pára z luk. Tohle mi běhá hlavou, když se na prudkým slunci páří vlhkost ze země. Uvařený v pláštěnkách je ulehčeně odkládáme. Když prší a je zima, je to asi příjemnější, než když prší a je k tomu pařák, protože to je pak jak ve skleníku a já si zatím jako rajče nepřipadám. Trasa po žluté je konečně po přechodu z asfaltu pastva pro po oči, ale za Filipovou Hutí se dostáváme na zelenější pastvu, na horské louky a vřesoviště a blížíme se k Filipohuťskýmu potoku, který je jedním z přítoků vydry. Filipohuťský potok je důvod, proč jsme šli přes Kvildu a ne po červené, i když tu tady nebylo nutný obcházet. Ohledně asfaltu by to bylo úplně jedno, ale copak ty vodopádky a kaskády, který jsem viděla v mapě, šlo vynechat? Vyhlídku na pramen Vltavy rozhodně vynechat šlo mnohem snáz a tak nás čeká nejkrásnější část dnešní trasy, doprovázená naučný cedulemi.

V hesle: “Asfaltu fůra, zmařená tůra!” Se plahočím kolem kaskád a vodopádků, které se tvoří v kamenném korytě divokého potoka mezi hebkou zelení listoví i mechů a neumím se rozhodnout, jestli mi noha upadne hned, nebo mi tahle nádhera dodává poslední zbytky sil na pohyb vpřed. Těsně před Modravou, kde potok opouští les i turistickou značku, máme šanci pozorovat kolouška, jak se pase, než ho vyruší zvonění mýho mobilu:)

Pajdám na špatný koleno poslední dvě hodinky a trasu nerada, ale zkracuju a nechám si ujít kopii hradlového mostu, která se vyjímá nad řekou Vydrou. 5 kiláčků dneska už nedám, i když nalehko by to možná šlo…

Nouzové nocoviště Modrava 17:40. Na Modravě chcípl pes, ani živáčka, ani okýnka. Nocoviště u Roklanského potoka je na první pohled fakt paráda, zátiší s mostem a bublající řekou, na nouzovém nocovišti už stojí stan a naše známá to kupodivu není. Tu jsme minuly v Modravě při marným hledání otevřený hospody. Tohle nocoviště má jedno prvenství. V mokřadu jsme ještě nespali. Teda pardon, v rašeliništi. Tak tady bude fakt pekelná zima a vlezlo.

Vybíráme si hezký slunný místečko k postavení stanu a mě během kotvení kolíků pěkne lupne v zádech a nemůžu se ani narovnat. Pekelně to bolí, bolest vystřeluje do třísla i stehna a po letmém ohmatání zad cítím podezřele citlivý výstupek nad zadkem, kterej tam před chvíli určitě nebyl. Dobelhat se k toitoikám je nadlidskej úkol. Co s mým malým pětikilometrový okruhem k mostu? Zítra je taky den, navíc odpočinkovej, lípnem to tam!
Starosti co záda nechávám stranou, teď nádherně svítí sluníčko a po postavení stanu si stačí sednout zády k teplu a vařit večeři. Sednout si zády k teplu bohužel znamená, že se k nám zezadu ze zálohy nenápadně blíží černá stěna, kterou musíme pořád kontrolovat a nakonec se radši s prvníma kapkama dekujem vařit do stanu.
Prní kapky přivály i Leo a z protisměru trojici kamarádů, takže když se trochu vyčasí, družíme se a chvíli si povídáme. Jeden z trojice dělá na kriminálce a tak máme na večer super historky o stopování. Jestli bych i tak měla ze stopování obavy, odteď už na něj nikdy ani nepomyslím.

Pátek 21.5. Modrava. Den 7.
NN Modrava – NN Poledník, odchozeno: 12 km, (celkem 123,4 km).

V noci je zima, vlezlo a vlhko. Teploměr ukazuje -1,1°C jako nejnižší noční teplotu, ale údolí u vody a vlhkost teploměr zohlednit neumí. V noci trochu sprchlo a celou noc mě bere koleno, bolí záda… nemůžu spát a noc je celkem nekonečná. Takhle regenerace nevypadá.
Ráno nás místo deště vítá hustou oblačností a bubláním řeky. A z nedaleké stavby vrčí kango. Řeka jej nepřehluší, tak spolu vytvářejí zajímavý duet. Stejně nespím, tak je nejvyšší čas vyškrábat se ze spacáku. Doslova. Zvednout se ze země je pro mě trochu nadlidskej úkol, ale nějak se s ním poperu. Su v totálně dezolátním stavu. Dneska asi budu ráda, když dolezu na Poledník a neuhnu z nejkratší cesty ani metr stranou! Hradlovej moste, promiň, ale budu se k tobě muset vrátit někdy příště.

Ráno je už parta od Budějovic pryč, Leo spí a tak trochu konverzujeme s Petem a jeho parťákem, ke kterým sem si sedla na lavici ke stolu. Když už sem se vyhrabala ze stanu, je pro mě představa, že bych se měla jít zase válet ke snídani po zemi, docela děsivá. Kluci denně chodí ob nocoviště a maj s sebou běžecký boty, že budou chodit běhat. Tomu se v mým světě říká hodně bujná představivost, ale klukům to neberu. Spíš si vedle nich připadám jako stará a líná turistka, přestože náš věk nebude moc odlišnej. Zvednout se nemůžu, chodit nemůžu. Nemůžu si ani vybrat, co mě bolí víc! bolí mě všechno. Jako fakt všechno. Su stará zdechlá struktura a mám obavy, jestli se dobelhám aspoň na ten Poledník. 12 kiláků a asi 400 výškových, což na Šumavě ani nestojí za řeč. To je skoro rovina.

Rovina to je asi první tři kiláky a pak je to snad neustále do hroznýho hrbu. Na Tříjezerní slať je kopec tak prudkej, že si říkám, jestli nepolezu po čtyřech, ale protože se nemůžu ohnout, tak bohužel zamítám.
Rašeliniště Tříjezerní slať, kde vede hezký okruh kolem rašelinných jezírek, je po deštích pěkně nacucaný vodou a je to první místo, kde potkáváme asi 5 turistů zaráz. Masožravou vzácnou rosnatku nevidíme, ale dozvídáme se, že existuje i mravenec rašeliništní. Rašeliniště mohou být domovem vzácnému hmyzu či rostlinám, ale já vidím jen rašeliníky a borovice. Bohužel nic zajímavýho se mi zahlédnout nepodaří a vlastně se tu s ostatníma turistama nechci ani moc zdržovat, tak po krátké svačince pokračujem dál do kopce k vrcholu Oblík na vyhlídku. Protože je od rána zataženo, je to vlastně úplně zbytečná trasa, ale když bychom jej obešli po modré, nachodíme o kilák navíc a to mě ani nehne. Pěkně nejkratší cestou – přes vrchol!

Rozcvičeni 80 výškovýma metrana si můžeme dát ještě větší hrb. Na Oblík dalších 180 výškovejch. Oblík (1225m) je skalnatý vrchol tyčící se naproti vrcholu Poledník a oplývá parádním výhledem do okolí, jak na zmíněný Poledník i se stejnojmennou rozhlednou, tak i směrem na Srní, kde je mimochodem výběh s vlčky. Kýčovitý výhled s oblohou plnou mraků v různým stupni hrůzné šedosti je fotogenický a taky trochu děsivý. Fučí silný vítr a doufáme, že odnese dešťovou předzvěst někam hodně daleko. Ještě štěstí, že je dneska trasa kvůli mé rozbitosti zkrácená o hodinku a půl. O hodinku a půl masakrální příšernosti, o které zatím nemáme tušení. V blažené nevědomosti u rozcestníku “Za oblíkem” svačíme a těšíme se na posledních 5 dnešních kiláků.

Oblík. 1225m.

Vrchol a rozhledna Poledník. 15:20. Sodoma gomora, fujavec. Co začalo lehkým deštíkem přešlo plynule během pár minut v hustou dešťovou stěnu, kterou vítr žene skoro vodorovně. Naštěstí jsme asi jen kilák pod rozhlednou a tak máme štěstí a brzo se můžeme schovat v bohatě zastřešené části u rozhedny, která je v havarijním stavu – aktuálně tedy zavřená a v rekonstrukci. Jednou už v rekontrukci objekt byl, když se z vojenského stal po rekonstrukci v roce 1997 objekt turistický. Sedím v péřové vestičce, dooblečená ve spacích spodcích a je mi tak na hraně. Venku je fakt nevlídno a psa by nevyhnal. Chvíli tu rozmlouváme s paní, co má v nohách 20 kiláků a ještě jí zbývá 10 a chce vyrazit, až odejte to nejhorší. To nejhorší odchází asi po 17 hodině a vůbec mi nevadí, že díky zkracování trasy v tom přívalovým dešti a silným větru nemusím nikam chodit. Moje jediná starost je sníst horkou večeři a lenošit.

Když jdu na záchod, vítr v nárazech až 20 m/s mnou lomcuje tak, že vypadám jak s opicí a sotva se držím na nohou. Poprvý reálně uvažuju, že na prasáka nebudeme spát na nocovišti. Stačí mi vzpomenout si na zážitek z rána, kdy chceme na větru nechat trochu oschnout stan a při otáčení ho zapomínáme zakolíkovat. Je to jak z blbýho filmu. Já sedím u stolu s rozvázanýma tkaničkama a piju čaj zády ke stanu, Leo křičí, že nám zdrhá stan a Filip jako laňka překonává několik metrů rozbahněný trávy a běží za stanem, který nese poryv větru přímo doprostřed Roklanskýho potoka. Ještě sem se asi nezmínila, že ten “potok” má na šířku u našeho nocoviště tak 10 metrů a o hloubce se ani neodvažuju přemýšlet. Filip je ale náš zachránce a stan se mu daří zachránit ještě asi s náskokem dva metry před dopadem na vodní hladinu. A to byl jen takový lehký větřík. Nedovedu si představit, jak ten stan stavím v nárazovým větru, když sotva můžu chodit nebo se ohýbat dolů k těm kolíkům. On se stan fakt staví blbě, když se nemůžete napřed ohnout a pak ani narovnat…

Přichází promočená banda se stany a jejich plán je zůstat taky pod střechou rozhledny. Protože jsou docela hlučný, su ráda, že prostor u krbu je pro ně dostatečně velký a my máme ještě možnost zalézt si pod stříšku z druhé strany rozhledny. Tam je místo tak akorát pro nás a pro Leo, která dneska přichází až po nás, jak je to chronologicky správně.

Samonosný stany rulez! (= nic lepšího neexistuje). Vítr ohýbá stromy před rozhlednou, mete déšť daleko pod střechu zastřešenýho placu a co to dělá za zvukový projevy v konstrukci rozhledny netřeba rozvádět. Prostě lahůdka. A já si spokojeně hovím v suchu a závětří.

Sobota 22.5, den 8.
NN Poledník – Prášily, odchozeno: 10 km, (celkem 133,4 km).

V noci se vichr držel nastavené laťky a občas to byly rány, jak kdyby se už rozhledna měla fakt zřítit k zemi. Uklidňovalo mě jen to, že když ustála orkán Kyril před několika lety, tenhle vlahý vánek ji nerozhodí. Vysoká vlhkost vzduchu po celonočním dešti zajistila navlhlost všeho, ale venkovní teplota mě překvapila – jen 1,5°C, čekala jsem asi větší zimu, protože kvalita spánku nebyla o moc lepší, než včera. Než vyrazíme, přestane dokonce pršet. To je neuvěřitelný, po 17 hodinách deště se konečně ten mrak nad náma vypršel. Rozhodujeme se, že místo 22km do Hartmanic dáme jen 10 km na nejbližsí autobus do Prášil a uvidíme, jak to dneska půjde.

Mlha, vítr, zima. Klesáme od rozhledny po asfaltové cestě až na rozcestí Liščí díry a kolem je milion potůčků, peřejek a vodopádků. Vidím jen to, co je pár metrů ode mě, jinak vše ostatní halí mlha. Mám na sobě všechno oblečení, dokonce i pláštěnku a pořád je mi zima. Nemám chuť ani fotit, protože to znamená vyndat ruku z rukavice. Pod pláštěnku naštěstí nefouká a daří se mi tam udržet klima jen o něco málo vyšší, než je nutný pro udržení kryostáze ve scifi filmech. Asi umrznu. Bolí mě špatný koleno. Do druhýho stehna mi při každým kroku vystřeluje píchavá bolest a batoh na záda bez pomoci dostávám jen stěží. Prášilský jezero nechť zůstane mým očím navěky skryto, stejně jako obrečím vrchol Březník, protože s konečnou v Prášilech mě od něj budou dělit nekonečný kilometry. Fakt na odpočívadle u Liščí díry reálně přemýšlím, že pojedu domů. Já na tohle nemám.
Než se nasvačíme, mírně se rozestoupí mlha. To je signál, že stačí obrečet Březník a k Prášilskýmu jezeru bysme to zkusit mohli.

Jak stoupáme k ledovcovýmu jezeru, které bývalo využíváno pro plavení dřeva, přestáva být všude ve vzduchu mokro a začínám se zahřívat. Když vystoupáme až k Prášilskému jezeru kolem nacucaných rašelinišť, mlha se rozpadá ještě víc a jezero přede mě vystupuje v celé jeho kráse, olemované stromy a mlhou.
Zima, která mě tu opět pohlcuje, mi nedovolí zastavit na dlouho a tak pokračujeme dál. Opatrně jdeme přes cestu z mokrých kamenů lemovanou potůčky odtékající vody po celonočním dešti, když se proti nám vynoří z mlhy dvě seniorky a ptají se jak je to ještě daleko. Doufám, že i já v tomhle věku budu ještě skákat přes kaluže i balvany, ale zatím se jen s funěním belhám a to su o 30 let mladší.

Prášilské jezero.

Prášily. Trvalo to jen tejden a už můžu sedět na sluníčku a vyhřívat se na lavičce. Koho zajímá, že mám triko, mikinu, bundu, šátek a podvlíkačky pod kalhotama? Komečně to hřeje! A nefouká! Slunko zvládá svítit i hodinu v kuse a jen chvílemi ho zakryje malý nenápadný mráček, který zase rychle vysmahne. V Cukrárně Pampeliška si dáváme dost předražený zákusky s kafem, ale konečně jsme v civilizaci. Někde, kde si to kafe fakt můžeme koupit. Přichází Leo a pak ještě i obě seniorky, tak se s nimi chvíli družíme. Leo je potkala u jezera, tak se seznámily a teď mají ještě chvíli do odjezdu autobusu. Moc milé turistky, doufám, že jim to ještě chvíli pošlape. My se tu loučíme se Šumavou a já si provádím samodiagnostiku zranění dle internetu a zařazuju nějaký kompenzační a uvolňovací cviky. Kdo ví, jestli mi to pomůže, nebo mě to dorazí. (Ps: po návratu do Brna je to vyhodnoceno jako vyhřezlá plotýnka a doporučení 6 – 8 týdnů necvičit).

Dneska už náš čeká jen přesun do Sušice, kde se mi v cukrárně Café L´amour daří ukořistit bezlepkovej štrůdl a dokonce dostanu rožky (jakože kraje). Což mi připomíná, že debata na Bučině s Leo o batozích byla dost vtipná, zjišťuju totiž, že “zavazet” není běžný český slovo, že ono má i synonymum: překážet.