Mawenzino volno 4 – Krušné hory, 2. část, květen 2021

PÁTEK 28.5. DEN 14.

Odeř – Dračí skála. Odchozeno: 19.8 km (celkem 230.7 km)

Protože křížovou cestu v Nejdku už známe, volíme alternativní trasu z obce Odeř, kam se přesunujem vlakem a busem. Díky tomu máme možnost prohlídnout si Nejdeckou výstavu fotek místních lidí, která je volně přístupná na náměstí. 3. místo chybí, asi někomu zdobí obývák.

Lezem pod šedivou oblohou furt do kopce, kolem Jezera až k bývalé osadě Vlčinec, kde nás u staré polorozbořené budovy zastihne co? Jestli tipujete chcanec, máte bod. Odvážnější půlka sestavy se jde schovat do rozpadající se boudy na rozcestí, já si vystačím s postáváním venku. Tyhle starý budovy plný pavučin, pavouků a ztrouchnivělých prken si ráda odpustím.

Dneska ten déšť ani nestál za to, nuda. Po pár minutách už můžeme pokračovat dál na Vlčinec, kopec s výškou 973 metrů a snad i s rozhledem. Na první překážku narazíme, když značka končí asi 200 metrů před vrcholem typickým koncovým čtverečkem, označujícím začátek či konec turistické. Končí sice u nějaké skály, ale v mapě vidím, že nejsme na kýženým vrcholu a není to teda správná skála. V lese je ale patrná cestička, a ačkoli lesáci hromadou pokácených stromů  sekundují KČT ve snaze na skutečný konec modré nechodit, k vrcholu se dostáváme. Jedna špatně seškrábaná modrá značka je znamení.

vrch Vlčinec, 973 m.

Vlčinec. Vyhlídku na vrcholu tvoří shluk kamení, ze které je vidět leda tak hustej les všude kolem. I tak sem ta značka ale vést ještě mohla… vrchol posetý kamenným polem a s hezkým lesem. Copak to dneska nestačí? Vracíme se na rozcestí bývalé osady Vlčinec a schovaní bokem z cesty čekáme na posilu z Prahy.

Kennedy. Probíhá po cestě kousek od nás, schovaných v lese – samozřejmě před větrem – tak ho musíme přepadnout ze zálohy, aby nám neutekl. Seznamujeme se a v družném hovoru pokračujeme po široké lesní cestě s modrou značkou. Pokračujeme po ní tak dlouho, že někde značku ztrácíme a ani nevíme kde. Jo tak tenhle rozcestník fakt nedá práci přehlídnout. Přeskakujeme strouhu a noříme se do malé skulinky mezi větvovím. Je to překvapivý, ale nakonec se tu nějaká vyšlapaná cestička ukazuje a kličkuje mezi kamenným polem až nahoru k Trousnícké skále (939 m.n.m). Je to neuvěřitelná věc, ale vykukuje sluníčko, takže se v přístřešku pod rozcestím Chaloupky chvíli zdržíme, než nás zase pohltí náruč lesa. Bílá skála trčí schovaná v lese blízko rozcestníku, od cesty je se svojí velikostí stále ještě nepřehlídnutelná, ale představuje jen malou zastávku před dnešním cílem, výraznou žulovou skalní hradbou Dračí skála. Blíží se déšť, ale tohle místo nenabízí ani mikro flek rovné země a tak musíme hledat kousek dál v lese. V borůvčí to ale nakonec není tak špatný a ještě nám na chvíli zasvítí sluníčko, probleskující lesem.

SOBOTA 29.5. DEN 15.

Dračí skála – Horní Blatná. Odchozeno: 21km (celkem 251,7 km)

Když se ráno vzbudíte s pocitem, že všude kolem je vlhkej ulepenej vzduch, vězte, že je husto hustá mlha, i když ji ještě ani nevidíte. Kde je mlha, tam je vlezlý vlhko, ale aspoň nepadá voda!. Spaní uprostřed lesa opět poskytuje dostupnost mnoha druhů štěbetajících ptáků, takže i dnes je k snídani hudební doprovod. V noci je nejnižší teplota 4,6°C, ale už mě to ani nebaví měřit. Zajímala mě hlavně Šumava s jejíma teplotníma výkyvama, kvůli spodnímu limitu, co zvládnu ve spacáku pohodlně.

Po hraně přírodní památky Pernink

Mlha se zvedá, teplota stoupá a výškový metry ubívají až do obce Pernink, odkud naše kroky vedou na Perninské rašeliniště, které je po těžbě rašeliny revitalizované a upravené pro turisty. Dobové fotky a informace nás poučují, že těžba rašeliny pro vlastní potřebu (především otop), neměla na rašeliniště a mokřady devastační vliv, ale průmyslová těžba to změnila. Chceme kolem rašeliniště projít po naučné stezce, ale cesta je přehrazená bažinou a pro jistotu ještě elektrickým ohradníkem. Koupel s elektrošoky mě v tomhle počasí neláká a tak volíme obchůznou trasu přes vesnici. Kilometřík obcí a napojujeme se na NS vedoucí po hraně PP Pernink, vyhlášené teprve nedávno v roce 2016 kvůli vrchovištím, přechodovým rašeliništím a podmáčeným smrčinám. Podmáčený smrčiny rozhodně potvrzuju, ale jak jinak se dostat k těm nádherným loukám plných fialovýho kvítí? Je možný, že macešky rostou divoce na takovýhle plochách? vždycky sem je měla za truhlíkovej porost, ale takhle volně v přírodě jsou naprosto neodolatelný.

V obci Pernink je otevřený okýnko s dobrotama. Objednávám hovězí burger se zeleninovým salátem a 3x víc opečenýma hranolkama, než je zvykem. Paní si v duchu klepe na čelo a nevím, zda ji víc děsí moje objednávka, nebo respirátor, protože se zdá, že to tu nikdo nikdy neviděl. S jídlem obsazujeme lavečku v pěkně udržovaným parku s pěkně neposekaným trávníkem a konečně mizí mraky, schovávající životodárný teplo.

Burger, Pernink.

Stoupáme do kopce kolem druhé nejvyše položené vlakové stanice v ČR a kolem železničního viaduktu z let 1898-99. Začíná tu už solidně pražit a to ještě stoupání pokračuje dál. Krušnohornická naučná stezka vede kolem míst, kde se těžilo stříbro a cín a kolem krásně upravené lesní kaplička Panny Marie z 19. století. Kousek dál dokonce potkáváme vydatný potůček s čistou a studenou vodou, kterou uvařený a vyprahlý před doplněním do láhví žíznivě hltáme.

Před Horní Blatnou málem zašlápneme ptáčátko, které už hladově otevírá zobáček a čeká, až mu maminka něco donese na odpolední svačinu. Ptáče vypadá dost velký na to, aby potřebovalo pomoc, ale i kdyby vás někdy napadlo moc malé ptáčátko, třeba vypadené na frekventované cestě, vrátit do hnízda, ptáci nemají čich a proto není nutný se bát miminka dotýkat. Ptačí rodiče to nepoznají.

Horní Blatná, 14:40. Sluníčko. A parádně hřeje, i když kvůli větru posedávám v péřovce. Ideální čas na pohár se zmrzlinou a šlehačkou. Když začne pršet, už jsme na cestě ke skalním útvarům Na strašidlech. Ty krásný lesy se mi prostě neomrzí, stejně jako měkoučký cesty a šutry vystupující z borůvčí, i nečekaně velký skalní stěny, který se prostě jen tak vynoří za rohem bez varování.

Horní Blatná

Kluci z Brna mají pár hodin sekeru, takže se od skal vracíme zpět do Horní Blatné. Jaká nahodička, že když jdeme kolem kapličky a prostornýho přístřešku, spustí se chcanec, co vyhání poslední turisty ze skal.
Vyzvedáváme kluky na nádraží a já fasuju svoje nový 4 kila jídla. Přes hospodu dole na náměstí, kde jsme dneska byly už 2x a do třetice ji nesmíme vynechat, míříme k rybníku. Pan hospodský přidává rady kde je tu nej spaní, ale evidentně není jedinej, kdo to má v malíku, a tak složíme hlavy jinde.

Mraky se ženou po obloze v posledním světle, než zavládne tma. Chvíli je pozoruju a užívám si snad první noc, kdy se nemusím schovávat před deštěm.

NEDĚLE, HORNÍ BLATNÁ, 30.5. DEN 16.

Horní Blatná – Popovský kříž. Odchozeno: 23,7 km (celkem 275,4 km)

Protože spíme v přístřešku kam moc nezafukuje, je v něm znatelně tepleji, než mimo něj. Ráno nás dokonce budí sluníčko, ale rozhodně ne teplo. Teploměr ukazuje ráno před odchozem 7°C .

Málokdy se vyjadřuju k turistickýmu a expedičnímu jídlu, který se dodává mrazem sušený ve speciáních obalech, kam stačí nalít horkou vodu a chvíli počkat. Dnešní Nettle & curry od Lyo má ale prvenství. Prvenství v nekompatibilitě s mýma chuťovýma buňkama. Na Šumavě mě Leo nalákala svým dotazem, zda kopřivový kari znám, že je famózní, na den, kdy se v mý zásobovací krabici taky objeví. Snídani jsem nabídla k ochutnání i klukům, ale její estetická stránka je víc pobavila než navnadila. Slimejše na kopřivách sem tak za stálýho míchání vylila do smrčků.

Vlčí jámy za Horní Blatnou ukazují zbytky důlních chodeb a komor po těžbě cínových rud, u kterých došlo k propadu stropu. Důl Wolfgang dosáhl hloubky až 85 metrů, což byla na tu dobu docela hloubka. Ledová vlčí jáma je hluboce zařízlá úzká štěrbina, kde se celoročně drží sníh a jeskynní led, díky speciálním vzdušným podmínkám, které v bývalém dole panují. Když prudkým kamenným schodištěm sestupujem hluboko do jámy, teplota razantně klesá a my můžeme obdivovat zledovatělý “vodopád” padající do hloubky několik desítek metrů pod okolní terén.

Jedéééém!

21 metrů vysoká rozhledna Blatenský vrch z roku 1913 je otevřená i s okýnkem s občerstvením. Výhledu z rozhledny neodolám, stejně jako párečku s křenem a vychutnávám si ho pěkně na sluníčku ofukovaná severákem. Z rozhledny je vidět daleko do Německa i na naši dnešní trasu, ale vzdušný opar moc neholduje fotkám, navíc  se skleněnými a špinavými okny ve vrcholu rozhledny. Když pak vinou mojí nepozornosti slezeme na špatnou stranu kopce, čeká nás odměna v podobě Blatenského kanálu, což je technická a kulturní památka v délce 12 km a vybudovaná v letech 1540 – 1544, což se zdá jako naprosto neuvěřitelné. Kanál, který v minulosti zásoboval krušnohorské doly se vine ve stínu lesní cesty, po které jdeme. Příkop se zdá upravený a vyčištěný a potkáváme dokonce pána, který jej zrovna čistí a pečuje o něj.

Z chládku lesa do výhně luk. Od vlhkých bažinišť napospas větru a vyschlým prašným cestám. Před náma se tyčí Plešivec (1028 m), ale ještě máme kus cesty, než jej dobudeme. V cestě nám leží město Abertamy, kde by měl být obchůdek ,ale od náměstí vidíme malou zahrádku a točený je vždycky lepší, že… Zahrádka patří k bistru a řeznictví od Horského statku Abertamy, kde točený sice nemají, ale kupujeme ovčí a kozí sýry a uzený maso. Podnik by byla fakt škoda minout, takže se nacpeme a pak se nám už tuplem nechce. Hlavně proto, že plán je asfaltová výheň následovaná zdánlivě nenáročným stoupáním ve stínu lesa, aby se cesta mohla vyhoupnout na vyprahlou stráň mezi single traily, kde svištící kola víří prach a vítr jej spolehlivě mete všude kolem. Když se konečně vyškrábeme k vrcholu, který zaniká mezi hotely a atrakcemi, ještě na nás troubí spěchající řidiči, kterým zrovna blokujeme vjezd na parkoviště pod hotelem.

V dálce se zvedá Plešivec

Plešivec. 1028 m. Děs. Ani nemám chuť jít na rozhlednu z roku 1895, fotím si jen výhledy z vrcholu kopce. Lidi, vleky s kolaři… těžko vyfotit jen krajinu, která se line do dálky. Je odtud hezky vidět Klínovec i se stejnojmennou rozhlednou z let 1883 – 1984, jako s pátou stavbou v tomto místě. Ke znovuzpřístupnění rozhledny došlo po rozsáhlé rekonstrukci z vojenských prostor v roce 2013, takže si říkám, že si počkám na rozhled až tam. Třeba tam nevede silnice a nebude to taková trága. Ani jako občerstvovna se ale Plešivec moc neosvědčí. Pivo drahý, limča žádná a zmrzlina hnusná, přemražená a polámaná. Vysokohorská přirážka samozřejmě v ceně.

Mnohem lepší a klidnější je vyhlídka Švýcárna nad rozcestím modré značky, ke které vede hezká naučná stezka pro děti s vyřezávanými skřety, čerty a loupežníky.
Cesta po zelené je konečně nejen z kopce, ale v životodárným stínu lesa, kde je konečně zase příjemně. Tohle je jediný místo, kde se mi daří zahlídnout za celou dovču ještěrku. Za rozcestím “U lípy”, u kterýho stojí chráněný jasan, přichází tvrdej střet s realitou. Únava, vedro a lenost. Vlčí hřbet, tyčící se nad obcí Mariánská, prostě jen obejdeme spodem obcí, ale aby jsme ty kilometry nešetřili moc, tak celou obec prokřižujeme, zda nenarazíme na otevřenou hospůdku. Vedro mě ubíjí a mám děsnou chuť na studenou limču, kterou sem chtěla už na Plešivci. Značek s hospodama je tu asi šest, ale jedinej podnik není otevřenej a dokonce ani nevypadají, že by se chystali na sezonu. Mohla by nás zachránit restaurace Lesanka, ke které musíme z kopce, kterej sme právě vylezli, ale jak na potvoru má zrovna dneska zavřeno. V lahvík ani lok, v obci žádný životodárný mok. No nic. Razíme dál a v prameništi potoka Rudný dobíráme plný láhve. Trochu tápeme cestou mimo stezky, ale podle mapy relativně držíme směr. Les je tu divočejší a hned mám pocit jako v nějaké džungli na konci světa. V místech, kde byste člověka hledali marně. Za zatáčkou je ale silnice se zaparkovaným džípem, takže ten romantickej dojem je hned ten tam.

Uťapaný konečně vylezeme pod Dolní Popovskou lípou, chráněnou od roku 1981. Její kmen je rozdělen na dvě části tak, že se mezi nimi dá projít. Obvod kmene měří 956 cm a lípa dosahuje výšky 20,5 cm. Od lípy musíme ještě k torzu kamenné kaple, postavené před rokem 1842. Osada Popov i s kaplí zanikla po roce 1945 a v roce 2020 dostalo torzo kaple střechu se zvoničkou. Odtud je to k místu spaní jen už kousíček…
Zaujme nás tu práce ovčáka a jeho psů, slyšíme povely a psi neúnavně běhají ve svahu a ženou ovečky kýženým směrem. Moc se ale nezdržujeme, ovládá nás hlad a přemáhá únava.

Bivak pod Popovským vrchem

19:40, vyhlídka Popovský kříž. Popovský kříž se na stejnojmenné čedičové skále (752 m) vyjímá do výšky několika metrů a je od něj nádherný rozhled do krajiny kolem Ostrova nad Ohří, kde už to tak trochu taky znám. Parádní přístřešek pod vyhlídkou okamžitě obsazujeme a chystáme se k večeři.
Sluníčko parádně vyhřívá mírně svažitou louku, jen naše sezení je už ve stínu. Dneska jsou hody a konečně si užívám večeři, co nemusí být ve stanu, ale dokonce u stolu. Ochutnávám guláš od Expressmenu, který není vůbec špatný, a dojídáme sýry a uzený. Nejvyšší čas prasknout. Praská ale naštěstí jen ohýnek, co dýmem odhání komáry z nejbližšího okolí. Dneska si to fakt užívám, a je neuvěřitelný, co udělá jeden jediný den bez deště.

PONDĚLÍ 31.5. POPOVSKÝ KŘÍŽ. DEN 17.

Popovský kříž – Königsmühle. Odchozeno: 20,1 km (celkem 295,5 km)

Budíka sem posunula a nakonec vypla. Dneska se mi fakt nechce vstávat. Možná za to může i fakt, že jsem ráno vstala na východ slunce a on byl víc za stromama, než sem čekala. Vyhání mě ale nakonec příjemný teplo, kdy ve spacáku už začíná být tepleji, než by se mi líbilo. V noci bylo 5,6°C a jen 1x mě vzbudila zima, protože jsem šla spát víc nalehko. Kluky nechal bez reakce i běžec, co nám proběhl kolem ležení, ale já naznala, že už je čas vstávat. Ležet, když svět kolem nás začíná být v pohybu, to není nic pro mě.

Práce s ovečkama.

Suším od kondenzace navlhlý spacák a karimatku na jediným místě, kam svítí slunko a není tam vysoká orosená tráva. Na příjezdový cestě k louce. Normálně to uprostřed lesa nebývá problém, ale dnes ráno sem přijel pán venčit psy a protože můj péřák je naducanej i ve stavu klidovým tak, jak kdyby v něm ležel člověk, měl chudák strach, aby někoho nepřejel. Rychle sem vyskočila a běžela spacák odtáhnout do tý blbý orosený trávy, ale pánovi se smíchem oddechlo, že nikoho nepřejede. Jezevčík pak opatrně chodil od jednoho k druhýmu a opatrným pohledem dával najevo, že nestojí ani o hlazení, ani o naše snídaně, větší parťák naopak radostně zkoumal všechno, co máme. Jsa slušně vychovaný, nic nešel ochutnávat a i průzkum tarpu nakonec opustil bez zvednuté nohy.
Zase jsme svědci práce ovčáka, který ma ovečky na louce u značky a sedí na kládách a hlídá si je. Hlídací pes nedá pokoj, dokud nejsme v uctivé vzdálenosti. Křižujeme cestu mezi ovčákem a stádem a pes je z toho viditelně nervózní, ale pak ještě chvíli z povzdálí sledujeme, jak pes všechny ovečky pěkně směruje k cestě.

Nad Jáchymovem, 12:40.
Do Jáchymova nás přivedl naprosto nádherný les, divoký a zdánlinvě neudržovaný. V potůčku, pramenícím kousek nad cestou, dobíráme vodu a kolem naučných cedulí o Jáchymově, radonu a slavné vědkyni Marii Curie Sklodowské pokračujeme do Jáchymova – město lázní a léčivé vody. Ve městě je příšerná výheň, ale taky obchod, takže plníme bříško i krosny dobrotama a když batohy koněčně pořádně ztěžknou, jdem vštříc děsnýmu stoupáku bez kouska stínu. Jáchymov. Město slavných lázní vypadá, že jeho sláva skončila před lety a nikdo se o něj už nestará. Rozbité lampy, zničené chodníky prorostlé nálety… Přesto míjíme celou třídu dětí na procházce, takže město je zpustlé, ale evidentně ne pusté.

Zase uhýbáme ze značky a dáváme si pauzy v 900 m dlouhé Císařské aleji, tvořené lipamu sázenými v letech 1898 – 1903. Pojmenovaná je po císaři Františku Josefu I. na počest jeho návštěvy v Jáchymově. Při procházce alejí se otevírají daleké výhledy do okolní krajiny a pod námi se rozprostírá celý Jáchomov, trůnící v kopcích nad silnicí zaklesnutou v údolí.

Máme dvě možnosti, míň stoupání přes naučnou stezku Dr. Hloušky, anebo víc stoupání a vyhlídku na Hadí hoře. Protože diskriminace je hodně omílaný téma ve světe, rozhodujeme se, že ani my diskriminovat nebudeme. Když jsme včera vynechali Vlčí hřbet, nelze nadržovat hadům a vynecháváme i Hadí horu na žluté. Chceme se na žlutou napojit až za rozcestníkem, u kterýho nás vítá prázdný přístřešek a láká ke svačince. Ještě, že jsme se posílili, protože drobná navigační chybka způsobila, že sem zmerčila žlutou a vyrazila po ní. Když začala prudce klesat, bylo jasno. Náhradní cesta bude 2x delší a 2x víc do kopce. Dokonalej soulad, jak to skvěle vyšlo. Místo lehkýho stoupání lesem si dáváme sešup z kopce k bývalé štole Schönerz, abychom pak mohli šplhat na rozpáleným svahu částečně kopírujícím lanovku zase zpátky nahoru. To je trest za to, že jsme nechtěli diskrimovat Hadí horu a přesně ty ušetřený kiláky i vejškový metry sme si vynahradili do posledního centimetru tady.

Když jsme konečně nahoře, chvíli se vyhříváme na louce s výhledem na včerejší Plešivec a na nadcházející Klínovec a naprosto trojhlas se shodujem, že jestli Klínovec (1244 m) je vyšší a oblíbenější, tak nám jeho návštěva nestojí za to. Když pak pod Klínovcem procházíme, na sjezdovkách leží ještě zbytky sněhu. Těšíme se do obce Loučná pod Klínovcem, kde je namalovaných milion restauraček. Kdo mě zná, ví, že su radši v lese než v hospodě. Ale dva týdny natěžko v ne úplně přívětivým počasí dělají svoje. Těším se na studenej půllitr džusu, splachovací záchod a třeba něco malýho k sezobnutí. Marně. Doufáme, že aspoň obec Háj, táhnoucí se podél silnice a nabízející taky hlavně občerstvení turistům, bude přívětivější. Taky marně. Peťa ale nezlomně jde ještě k poslednímu vývěsnímu štítu, který zahlídne, když se chceme vrátit zpátky na vytyčenou trasu.

Háj, hospůdka Arnica, 19h.
Poslední kilák a půl do cíle. Pro večeři bych už vraždila, ale zatím čekám aspoň na zaplacený vídeňský kafe. Vyhřívám se v posledních teplých paprscích zapadajícího slunce a trochu netrpělivě a hladově čekám, než se vyloupne hospodskej s kafem a než kluci vyzunknou pivo. Ano správně, Peťa našel jedinou otevřenou hospodu, kterou jsme za dnešek měli šanci potkat.

Königsmühle

Pán, co si přišel na jedno pravidelný večerní, se s náma dá do řeči a prý ráno škrábal auto, -1,5°C. To mi trochu zatrne.
Trochu víc mi zatrne, když se dostaneme za vesnici a je jasný, že k našemu dnešnímu cíli budeme klesat z kopce, do údolí, trůnícího na mokřadech řeky Černá voda.

Dlouhý měkký stíny na pastvinách se před náma rozbíhají do dálky. Poslední dnešní kilák je se sluncem v zádech. Ve zlaté hodince klesáme krajem přírodní rezervace Horská louka, která je jedním z posledních zbytků typických horských rašelinných luk v oblasti, až do údolí k zaniklé obci Königsmühle. Místo, které mi poradil kamarád Viktor, a tím mě nepřímo přivedl k úpravě trasy, v ruinách ukrývá starou historii i novodobé umění, které připomíná smutnou minulost.

Nahoře na kopci je znatelně tepleji, tady dole kolem vody se drží vlhkost a zima. Už teď ve zlaté hodince začíná zima přebírat vládu nad teplým vzduchem a zalízá do unavených kostí. Jdeme okouknout spaní a přichází místní pár s foťákem. Z hovoru plyne, že u nich za kopcem bylo dokonce -3°C a jinak mluvíme o hojnosti turistů v posledních letech v dřív nevyhledávaných, těžbou zdevastovaných krajích. O paní, co se tu narodila ještě žije za hranicemi a o tom, že se sem vrátili rysové, vlci a šakal. Je to večer příjemných překvapení a překvapuju i sama sebe, když se nakonec necháváme od Peti přesvědčit a zůstáváme ve zbudovaném obydlí v ruinách mlýna, které je jako stvořené pro přespání. Tady se s tím počítá a místní jsou pohostinní i na informačních cedulí. Je to Hilton s kamínkama a upřímně moje nejlepší spaní z celé dovolené.

ÚTERÝ, 1.6. Königsmühle. DEN 18.

Königsmühle – Stráž nad Ohří. Odchozeno: 18,2 km (celkem 313,7 km)

To byl fakt skvělej nápad, zůstat vevnitř. Venkovní teplota 0,9°C, ale větrno a pekelně vlhko. A my si vegetíme v 6°C příjemně vyfuněnýho zázemí. První noc bez péřové bundy, a dokonce sem si sundala i rukavice. To bych si dala líbit. Za oknem už je světlo, i když naše strana louky je ještě ve stínu mohutnýho lesa. Když dám nohy dolů z lavice, zakousne se do nich chlad kamenné podlahy a vlhká louka přidá ještě i orosený ranní vzduch. Takovýmuhle počinu ráda přispěju na údržbu, nebo třeba na pivo. Děkujeme za nocleh!

Louky pod obcí Srní

Rašeliniště a slatiniště. To čeká každýho, kdo opustí bezpečí značených tras a vrhne se do lesa po jedné z mnoha cest, naznačených v mapě. Tanec mezi kamínky a trsy, vyčuhujícími z vody. Strach o bažinu v botách. Nakonec to odnesla jen levá. Sice 2x, ale pořád můžu říct, že v jednu nohu mám suchou. Asfalt, který přichází po mokřadech, mi skoro i dělá radost, hlavně můžeme dohnat časový ztráty náročnýho terénu prameniště Bočského potoka s milionem přítoků.

Silnici lemuje nízkej mladej lesík a když máme příležitost krosnout to k zelené značce loukou, riskujeme a odměnou nám jsou nádherný výhledy na Doupovské hory před náma. Pastvina se na zelené značce mění v nádherný barevný louky, lemovaný břízkama, s dokonale fotogenickým nebem. I dneska bude výheň, ale zatím se to ještě dá zvládnout. Místo ke svačině si tak vybírám na sluníčku, aby mi doschla ponožka. Louky se mění v hebký zelený les. Nádherný buky lemují cestu, v lese je příjemně chládek. V duchu přemýšlím, jestli bych totálně utahaná v takovýmhle vyloženě prasečím lese padla, nebo bych radši hledala spací místo jinde. Najednou Peťa něco křičí a běží k nám. Prasata. Štětinatý hřbety se míhají za kmeny stromů, lekli se nás naštěstí stejně, jako my jich.

zřícenina hradu Himlštejn

Značka tu ani není dobře značená, takže se někam k hnědým hřbetům musíme vracet, naštěstí nečíhají v záloze. Před náma vystupuje symetrickej kužel a tyčí se nad motýlí louky. Fakt děsnej krpál na homoli s parádním kapraďovým porostem zvládáme s funěním na úzké vyšlapané stezičce ve svahu. O zřícenině Himlštejn pán včera básnil, jak je romantická a jestli přes ni půjdeme. Navnadil mě, trasu jsem tu stejně táhla, ale v reálu mě samotná zřícenina z 15. století spíš zklamala. Objekt je prý památkově chráněný už od roku 1958, ale při naší návštěvě jsou zbytky obvodové zdi zřícené pod vstupním obloukem a je otázka času, než se i ten kousek definitivně rozpadne. Že by to někdo chránil nebo se o to staral? No… Je šílený vedro a dusno, ale nezabrání mi to projít si celý vrchol kopce s názvem Nebesa (638 m) po jeho hřbetu k zadní části zbytků gotického hradu. No dobře, pořád tu toho je asi víc, než u jinejch zřícenin typu “tři šutry”. Tohle místo si zaslouží kategorii “šest šutrů”. Je nádherný, ale zřícenině za to dík nepatří.

Čas nás tlačí, autobus ze Stráže nad Ohří nepočká a tak se vydáváme na poslední dnešní kilometry. Musíme trochu zabrat, ale protože jediný, co nás dneska ještě čeká, jsou 2 kiláky přes celou Krupku k ubytování, tak se to dá zvládnout. Cestou se stavíme ještě do cukrárny, která se na internetu prezentuje bezlepkovýma výrobkama, když do cukrárny ale dorazíme, je totálně vymetená. Prej den dětí, nebo co. Tak dáváme zmrzlinu jako náplast na zbytečnou zacházku a hurá do sprchy a do postýlky. Pan domácí mě ještě nechá vyprat a usušit v sušičce prádlo, tak si to dneska hodlám užít a ani nejdu s klukama na večeři. Chci jen sedět na gauči, dlabat jogurt s borůvkama a čučet s okna na Milešovku. To je tak skvělý, že mám výhled na údesnej kopec, do kterýho vůbec neplánuju chodit! Dobrou noc, jdu se válet po letišti!