Krom nekonečných koberců borůvčí s konečným nevysokým počtem zralých plodů je v lese ještě něčeho nekonečně moc. Komárů a klošů. Jsem nastříkaná repelentem od hlavy až k patě, ale lesní havěti je to zřejmě jedno a neustále na mě hledá místečko k zakousnutí.

Hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, Zdechovice

Jdu až na domluvené místo srazu, které Jára dle jeho zvyku změnil večer den před srazem em, na což jsem málem nepřišla včas. Naštěstí jsem ale balila dlouho do noci a tak mě e-mail zastihnul online. Zajímavý zvyk měsíc známou trasu měnit na poslední chvíli. Změna taky znamená o kilometr navíc dnes, ale co hůř, znamená kilometr navíc i zítra. A zítra by mi těch 28km asi stačilo i bez prodlužky. Zvládne vůbec moje nožka už takovou vzdálenost?

Skalní útvar Obří postele se nachází v suchém a voňavém borovicovém lese. Ve vzduchu je cítit teplo a vůně pryskyřice. Příjemné místo na krátké spočinutí, než nechám nechám měkké jehličnaté lesy za sebou a vnořím se do vlhké džungle kolem přítoku Morašického potoka. Přicházím k bývalému lomu na tzv. Morašickou žulu. Je tu citelně chladněji, než v okolních lesích. Zeleni se ve stínu hluboko u skalních stěn dobře daří a mezi bujným porostem se občas objeví i červená jahůdja. Tady se bude dobře čekat na kamaráda, než z Prahy dorazí i on.

DEN 2.

Je brzké dopoledne a slunce nehorázně peče. Borůvky se smějí v borových hájích a my je trháme, dokud nemáme ruce úplně fialové. V tomhle vedru ta chůze stejně nejde zcela optimálně. Šlapeme se sluncem v zádech a opalovákem pomazaná těla se jen škvaří.

Setkání na cestě.

Ve stínu na 8.km si mažu svačinku, abychom na 12.km usedli do stínu restaurace U Doležalů v Záboří nad Labem. Původně jsme tam v hospůdce, jejíž vývěsní štít nás lákal z dálky, zastavovat nechtěli, ale Jára zahlédl, že mají dršťkovku a dostal na ni chuť. A já dostala chuť zase na květákový mozeček s bramborem. Nutno říct, že porce byla tak dvakrát větší větší, než jakou bych dostala k obědu v Brně a po té svačince mám problém to do sebe nacpat. Ale vleze se to do mě až na talíř fakt celý.

Je 11 hodin a my sme nacpaný k prasknutí. Teplota je lehce přes 30°C ve stínu a nám se nikam nechce. Jdeme kolem Labe a je to nejpříhodnější místo, kde spočinout a smočit si nohy. Jára skáče do Labe rovnou celý a plave k protějšímu břehu, kde ho pozoruje uvařená srnka. Jen si povyskočí na břeh pod stín stromů a nevyplaší ji, ani když Jára doplave k jejímu břehu, než se otočí na cestu zpět.

Dub u Záboří

Před Starým Kolínem se odkloňujeme od řeky a teprve teď nás čeká peklo dnešního dne. Stromy tu skoro nejsou, nebo jsou řídké a pozvolna. Část trasy jdeme po asfaltce a nemáme se kde skrýt. Z vedra jsem přehřátá a je mi blbě a do každého stínu, který je větší než já si na 10 minut sedáme, abych si odpočala. Když přicházíme k přejezdu, začne jak na potvoru cinkat přejezd. A tak stojíme a čekáme na vlak, na druhý vlak, na třetí vlak a nakonec na čtvrtý vlak. Jestli jsme na přejezdu strávili nekonečně dlouhej čas měřenej jen kapkama našeho potu na vypražené silnici, stejně dlouho musíme čekat, než se nám podaří za přejezdem přejít silnici. Než odjeli všechny vlaky, naštosoval se na přejezdu hodně dlouhej štrůdl aut. Nedojdeme ani pár desítek metrů a už slyšíme cinkat přejezd. A znova a ještě jednou. Asi by tu potřebovali víc kolejí, než jen 2. Tohle místo se musí vyplatit minout každému řidiči v okolí.

Do Kolína je to 10 km a v 17:30 plánujeme vyzvednout kamaráda Filipa, který se k nám na dnešní noc přidá. Jestli jsem si původně myslela, že v Kolíně budeme o dost dřív, jsme na nádraží přesně v 17:30. A to nás žene rychlým tempem hlavně bouřková fronta, která hrozí přívalovými dešti a krupobitím. Máme plán ji přečkat na nádraží a až se přežene to nejhorší, vyrazit už ve třech dál.

Labe.

Nádraží dosahujeme s prvníma kapkama vody, ale bouřková smršť se celá stáčí víc na východ. Ještě nevíme, jaké máme štěstí, ale na Moravě bouřka lámala stromy, zatápěla sklepy a tisíce domácností byly bez proudu. My musíme jen přečkat prudší déšť v domnělém bezpečí Kolínského nádraží, kde se zrovna pobodali před cestujícími dva lidé bez domova a vyrážíme do potěmnělého večera hledat místečko, kde by se nám dobře spalo.

DEN 3.

Na našem místečku se evidentně dobře spí i komárům a přestávají bzučet až s půlnocí, kdy přichází první lijavec. Déšť střídá bouřka a skoro do 7h do rána nám buší kapky do střech nad hlavou. Jakmile přestává pršet, balíme rychle věci a přesouváme se do altánku opodál, kde si chceme v suchu uvařit snídani a pěkně si k ní sednout. Mezi deštěm a ostrým sluncem, které vypařuje všechen noční déšť je časová mezera dlouhá jen několik minut. Dnes má být prý chladněji… no jo, ale kde?

Ráno v Kolíně.

Cestou k lokalitě lužních lesů to určitě není, smaží slunce a vypíká nás dozlatova. A v lužních lesích PR Veltrubský luh, vyhlášených v roce 1985  přírodní památkou nás čeká něco mnohem horšího, než nelítostné slunce. Oblast mokřadů se pyšní početnou populací komára krvežíznivého, který nám nedovolí ani na vteřinu zastavit. Repelent zdá se hmyz jen láká a navádí, aby nás lépe lokalizoval. Není možné zastavit a napít se. Tělo, které není v pohybu, okamžitě pokrývá vrstva bzučících sosáků a ozývá se jen pleskání rukou. A neradostný frkot, pokud dojde k úspěšnému zásahu nabodnutí člověka. Tady totiž mají navrch hlavně komáři a lidská ruka je proti nim pomalá a neohrabaná. Placka u Labe je především ráj cyklistů, ale běda, když některý z nich píchne právě tady!

Veltrubský luh skoro plynule přechází v Libický luh. Bažiny a mokřady přeruší jen malá chatová oblast, kde koncentrace sosáků klesá, abychom si chvíli oddechli a odpočinuli si, než se vnoříme na druhé kolo komářího zápasu. Moje tělo je už celé pokryté štípanci, přesto komáří pořád nacházejí místa, kde by ze mě mohli sát i ty zbytky krve, co mi jejich kámoši z Veltrubského luhu zanechali.

PR Velhartický luh

Obec Libice nad Cidlinou se pyšní dvěma večerkami, takže si můžeme vybrat, kde nakoupíme a ve stínu pod lipami si na náměstí u pomníku vaříme oběd. Ve stínu není vůbec teplo, když zafouká studený vítr, musím si před ramena přehodit větrovku. Kde není teplo a fouká, tam nejsou komáři. Je hrozně příjemný tu sedět a nemuset se celou dobu vrtět ve snaze aspoň mírně dorovnat skóre zásahů.

U Libice nad Cidlinou se nachází také středověké Slavníkovské hradiště, které jdeme navštivit hned po obědě. Jestli jsme doteď potkávali jen cyklisty a žádné turisty, tady je tomu naopak. Turisté se po promenádě kolem Labe procházejí až z Poděbrad, do kterých vede podél řeky vyasfaltovaná krásná stezka, která je plná rodin, kočárků, pejskařu, inlajnistů a skupinek starších lidí s holemi. Těch 5 kilometrů překonáváme v davech lidí, ale ve stínu mohutných stromů. I těch komárů je tady nějak snesitelně málo. Asi sedí na ostatních lidech a nemají ke žraní jen nás.

V Poděbradech řízením osudu končíme všichni tři, nejen Filip, který nás přijel navštívit jen na pár letních kilometrů.Tak jsem se těšila, jak se pořádně proběhnu a zas nic:) Ale i těch 55 kiláků zahojená nožka zvládla parádně a už je snad připravená na všechny výlety, které ji čekají.