Jednodenní výlet rozpůlený nocí. I tak se to dá pojmout. Anebo vyběhnout a seběhnout. Prostě sněhový výlet k přečerpávací nádrži Dlouhé stráně.

V Brně je 8°C, jaro v rozpuku a je slyšet jen ptačí řev. Přesto jsme neztráceli naději a ty sněžníce jsme měli s sebou. Jak se Kouty nad Desnou, náš cíl, přibližovaly, o to menší byla ochota sněžnice vůbec připínat na batoh.

V Koutech ale nebylo vůbec nic rozhodnuto, protože sníh se válel jen pozvolna ve shlucích, tu před domem, tam na hraně pole… Já byla ochotná nosit alespoň cvičnou zátež, ale co kluci? vyměkli a sněžnice v autě nenechali.

Cesta od parkoviště z Koutů začíná děsnou ledovkou a pokračuje ztvrdlým sněhem. Stačí pár výškových a sněžnice se docela hodí. Nakonec se hodí skoro celých sobotních 10 kiláku i těch nedělních 6. Ani je nesundáváme, jinak bychom se buď propadli někam do pekla, nebo si vyrazili zuby pádem na zmrzlým tvrdým sněhu…

Na tento víkend je větrná předpověď a tak není rozumný se vydávat na hřebeny. Máme tak šanci, že rozumný turisti budou doma a že místo tradičně napráskané trasy budeme mít lesy a výhledy jen pro sebe. Rozumní turisti jsou doma a ti nerozmní by se dali spočítat na prstech dvou rukou… 🙂

Trochu fouká…

Fučí, nohy ve sněžnicích sou těžký a každej krok vydá tak za 10 normálních. Drápeme se do kopce, kterej nekončí a nekončí. A pak se drápeme dál a výš, až se vydrápame na Mravenečník (1343m). Z těch dnešních 10 km je 8km do kopce. Ale na ztvrdlým sněhu se jde se sněžnicema docela dobře. Naše rychlost je kolem 2km/h což se nemusí zdát moc, je to ale asi tak o 50% víc, než loni touto dobou ve dvou metrech prašánku v Jizerkách… Takže hurá sláva, su sice děsná brzda, lenoch a chcíplina, ale aspoň je naděje, že ještě dnes uvidím zaslouženou odměnu… Krásný výhledy z Mravenečníku směrem na Šumperk, kdy mraky kouzlí a ukazují nám krásnou scenérii mračen a probleskujícího slunce…

Ze severu se na nás valí tma, takže neotálíme a směřujeme na nejvyšší bod naší dnešní cesty, Dlouhé stráně (1353m), kde nás silný vítr málem navane do nádrže. Koupat se moc nechci, ale zábradlí zaváté tak, že ho mám po kolena, mě moc neuklidňuje. Naštěstí poryvy nejsou tak silné, aby přes něj dokázaly Mamuta přehodit do ledové vody. Nejsilnější vítr pak naštěstí fouká na poslední kousek trasy a je to fakt silnej a studeně protivnej protivítr, že sotva jdeme.

Sluníčko! na poslední kilák!

Přístřešek dobyt. A nikdo tu není.

S večeří a tmou přichází banda. Karlos, Laky, Kuba a Petr.  S dobrou náladou přináší i kytaru a tak dneska docela ponocuju. V zakrytém přístřešku s okny a dveřma si to můžu dovolit, protože se nám ho podařilo vyhřát na 3°C. To se bude v noci spinkat:)

Ráno fučí a sněží. Napadlo dost čerstvýho prašanu, takže co včera šlo dojít bez sněžnic dneska vzdávám po pár metrech. Jestli to včera byla makačka a dneska jsme se těšili na odpočinek z kopce, tak nám těch odpočinkových 6km trvalo další asi 3,5 hodiny a vůbec jsme si neodpočali:)

Asi bylo prozíravý ten výlet přepůlit nocí, jinak bychom to rozhodně nestihli 😀 a vlastně bychom si ho ani tak luxusně neužili…

Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?

Facebook