V pátek jsme vyrazili vlakem hned po práci, abychom si sobotní etapu lehce zkrátili kilometrově a hlavně se neobírali ráno ještě o cestu vlakem. Z Ramzové hned začínáme do kopce, po dešti je lehce prádelna a se soumrakem se v lese zhoršuje viditelnost. Cesta je moc pěkná, kolem potoka, ale na fotky už je moc tma.

První vytipované místo bivaku zeje prázdnotou, ale těch 200 výškových k tomu druhýmu vytipovanýmu by přece jen bylo lepší zmáknout ještě dneska, a ušetřit si pár výškových ráno…

Ve tmě docházíme k přístřešku u rozcestníku Obří skály a ve světle baterky se tu tyčí šedivá kamenná uskupení. Přístřešek je lehce větší, než ten předchozí, ale lidí tu je na něj víc než dost. Vzhledem k nehezké předpovědi se rozhodujeme zůstat u zadní stěny přístřešku a otevřenou stranu si krýt celtou, takže přestože v noci dost fučí a nějakej ten déšť nás nemine, vstáváme ráno suchou nohou.

Škaredá celodenní předpověd nás žene ze spacáku hned kolem šesté ráno, abychom trávili co nejmíň času v dešti. Fronta na radaru není vůbec hezká, a tak se nezdržujeme ani snídaní.

Vyrážíme do mlhy, která se snaží zakrýt i Obří skály, a hned funíme prudkým svahem v lese nahoru na Šerák 1351 m. Naštěstí jsme si dost nastoupali už včera, a tak dneska na ten Šerák moc nezůstalo. Nahoře otevírá chata Na Šeráku až od 9 h, takže jsme se trochu najedli z vlastních zásob v závětří u chaty a teplej čaj si nechali až na červenohorský sedlo. Provázela nás mlha s mlhou celou cestu až k hotelu ČHS, vidět bylo sotva pár metrů před sebe a vlezlá vlhkost byla všude. V jednu chvíli se z mlhy vynořil pes podezřelého Rufího vzezření a kousek za ním následoval i páníček. Nečekané a příjemné setkání s Petrem a jeho Rufíkem, na chvíli jsme se zastavili, ale za měsíc jsme domluvení na vandr, tak se ještě potkáme.

Na Červenohorským sedle jsme původně chtěli být kolem oběda, aby se k nám přidal poslední kus. Není ale ani 10, takže zatímco se lehce zahříváme heřmánkovým čajem, ukazuje se, že čekat ani není třeba, což z hlediska deště oceňujem. Dle radaru máme tak 2 hoďky bez deště, s trochou štěstí v poho stíháme až na Švýcárnu.

Mlha s mlhou stále vyplňují naše zorný pole, ale při zemi je vidět aspoň spousta zmoklých suchopýrů v rašeliništních oblastech těsně před Švýcárnou.

Od Švýcárny poprvé vidíme vysílač na Pradědu. Teda jeho část. Jeho spodní část je zcela v mlze a čouhá jen věž, trochu tak připomíná startující kosmickou raketu.
Švýcárna taky patří malé pauze v teple útulné restaurace s výborným borůvkovým likérem. Dost mi po něm ztěžkly nohy a padlo na mě spaní, ale nějak se zase roztrhala oblačnost a vypršelo se západně od nás. Fronta jde přes půl republiky, máme fakt štěstí, že jsme na jejím kraji a takhle haluzově to vybíráme. Obědovou pauzu teda plánujem až na Praděd, hlavně proto, že tu pro mě není nic teplýho k jídlu. Začínáme potkávat lidi a na rozcestníku pod Pradědem už je hotová turistická dálnice. Jak se převaluje mlha, vystupují z ní leda různé části vysílače, určitě ne nějaký rozhledy, takže dneska zase bez výstupu na rozhlednu.

Než se najíme, přejde malá dešťová fronta a vyrážíme zase suchou nohou dál k Ovčárně. Tam se dá dojet autem a je to k Pradědu pěšky už jen kousek, takže vytížená magistrála. My se do Ovčárny těšíme hlavně proto, že s trochou štěstí v ní přečkáme přicházející déšť. První kapky nás stihly na dohled před restaurací, prostě dneska fakt haluzáři. Pohár tu nemaj moc dobrej, taková směs přeslazená, ale tak je tu sucho a teplo, takže nač si stěžovat.

Po dešti nás čeká závěrečný úsek kolem Petrových kamenů, které jsou normálně na dohled od cesty… No my se je obdivovat nechystáme, vzhledem k tomu, že je vidět asi na 2 metry :). Nakonec se na chvíli trhá mlha, aby po chvíli zas vše zase zahalila.

Přístřešek u Jelenní studánky je velká kamenná bouda s lavicí po obvodu, vejde se sem možná i 10 lidí. Jsme tu první, překvapuje nás, že tu ještě nikdo není, ale asi dost lidí odradilo to počasí. Za chvíli přichází asiMirek a s padající tmou, už jsme zalezlí ke spánku, jdou první kapky nočního masakéra.

Najednou vidím oknem světla… bílá, červená – cože? auto? ne, to jen holka s klukem a dvěma čubinama vpadnou do dveří, a jen co za nima zapadnou, spustí se bubnování do střechy přístřešku. Celou noc řádí venku bouřky, slyšíme, jak se po hřebeni prohání vítr a lehounce nám zatýká na podlahu. Fakt jsme rádi, že spíme tady, a ne venku…

Ráno už nás budí krom mokrýho jazyka od huskouna i slunko do oken a je jasný, že dneska si trochu těch výhledů užijeme. Vody v Jelenní studánce je dost, takže nabírám a vzhůru na naši dnešní dvouhodinovou část k horní nádrži Dlouhých strání. V jednu chvíli trochu sejdem z cesty a jsou tu najednou tuny obřích a neotrhaných borůvek…

Na horní nádrži nakonec musíme chvíli počkat, než přijede auto s kolobkama z Koutů, abychom se mohli pěkně projet kolem dolní nádrže Dlouhých strání, která byla přes léto vypuštěná a teď akorát probíhá napouštění. Dostat se z horní nádrže ke spodní je celkem asfaltovej opruz, proto jsme nevyráželi z Koutů přes obě nádrže pěšo, ale radši z Ramzové s tím, že si užijeme i 15 km dlouhý koloběžkový sjezd právě kolem spodní nádrže až do Koutů nad Desnou, kde už stačilo jen dojít pár metrů na vlak domů.

Během sjezdu už jsou zase mraky, ale je to fakt super. Škoda, že to je normální používaná komunikace a člověk musí dávat bacha na auta, autobusy, turisty. Měla jsem úplně chuť pustit řídítka (nojo, na kolobce těžko :), rukama vlát ve větru a křičet. Jen tak. Nebo možná proto, že tenhle víkend se vzhledem k děsivé předpovědi nakonec krásně vydařil. Jen na ty Petrovy kameny budeme muset přijet ještě někdy příště.