Tahle akce je částečně prokletá. Za poslední dva roky jsme ji přesunuli asi 3x s tím, že se nikdy neuskutečnila. Až teď… Hlavní vůdkyně lehla s ATB a ač jsem původně měla být jinde, nakonec jsem byla vůdkyní určená já. Doteď prokletí vypadalo nenápadě, jeden odpadlík. S absencí pravé vůdkyně ale odpadla pražská sekce, pak kvůli zapomětlivosti další a rodinné povinnosti nebo bolavý kotník jsou už jen třešnička na dortu.

Na nádru jsme se sešli dva, ke štěstí mi to stačilo. Cestou bylo zamračeno a někde mokro po dešti, my ale začali rovnou výživným stoupáním po vyprahlé cestě a slunko nás nemilosrdně ničilo ještě před polednem. I natěžko předbíháme asi tři skupinky a najednou u rozhledny se vynoří davy lidí. Dneska je fakt chápu, že radši jeli lanovkou.

Z batohu se mi dere výztuha, kterou jsem řešila před rokem, takže náplast spraví i bebí na vybavení a po rysí NS jdeme na vyhlídku, kde svačíme s výhledem na Dlouhé stráně. Odsud to vypadá, že budeme ještě úděsně stoupat, ale nakonec to není tak zlé a nebýt toho, že tu jsou regulérně davy lidí, tak bychom i poseděli. Pár fotek jak přes kopírák na nádrž s nízkou hladinou vody a už klesáme k Malé a Velké Jezerné. Sotva uhnem z cyklostezky, místo orvaného borůvčí se nám naskýtá pastva a tudíž místo k odpočinku. Je fajn konečně mí na chvíli les pro sebe, brzo nás čeká napojení na zelenou s cyklo a kolobko sjezdaři z dlouhých strání. Asfaltový úsek mírně z kopce nemá zdánlivě konce, ale opravdu jen zdánlivě.

Divoký důl nás už láká šumícím potokem, který nelze v širokém kamenitém korytu vůbec vidět. Kopec, kameny, kořeny. Příjemný chládek zařízlého soutěskovitého údolí, do kterého vstupujeme v 850m.n.m je výtanou změnou, i když stoupání je docela náročné a občas je třeba přelézat spadené stromy. Dlouhé nohy výhodou! A i šumění vody má brzy nejen obrazový doprovod, ale zkoušíme chladnou vodu na vlastní končetiny. Je tu idylka a oáza pro oko i ucho, jen plíce si to až tak neužívají. Skoro 600m stoupání zakončujeme asfaltovou cílovou „rovinkou“ k Pradědu. Je oblačno a díky vedru lehce opar, takže kilčo za rozhlednu si odpustíme a hodinu si vegetíme v restauraci. Jídlo neurazí, obsluhu nekomentuju ale absenci zmrzlinovýho poháru nesu těžce. Máme v nohách asi 20 km a s napapaným bříškem se dostavuje nová energie. Po zpevněné cestě lesem to není ono, ale až na švýcárnu to nejde jinak. Dál už je naštěstí cesta zase příjemnější. Slunce se chystá zapadat a tak už jsme na naší trase prakticky sami.

Chceme se podívat na přístřešek na Kamzíku, ale udiveně zjišťujeme, že jsme o dva km dál a Tom ví, že je něco na Klínovci, který už je odsud kousek. Navíc terén moc na pohodlný bivak nevypadá. Stmívá se a tak nás doprovází pohled na osvětlený maják v kopcích – Praděd. 1492m.n.m.
Na Klínovci je opravdu fajn přístřešek, tak si tarasím celtou svoji polovinu – pro jistotu a skoro do půlnoci pozorujeme krásnou hvězdnou oblohu – padá hvězda – a zpíváme za doprovodu ukulele, které Tom celý víkend nosí. Idylka, že jsem i zapomněla po 21h odpadnout do hajan a zjišťuju, že nutně potřebuju ukulele a k tomu pár lekcí. Jdeme spát za svitu blesků a zatažené oblohy. Bouří celé dvě hodiny, ležíme spíš na skrčence, aby nám voda neodstřikovala na hlavu ale nakonec se pár hodin spánku dočkáme.

Ráno vyrážíme po rychlé snídani k Červenohorskému sedlu a k naší spokojenosti přicházíme akorát na otevírací dobu hotelu – v 7:30 ráno. Trochu mě překvapuje, že nóbl zařízení se saunou už je připraveno vítat turisty, narozdíl od zavřených turistických chat. Teplý čaj se hodí a za půl hodinky už pokračujeme dál. 5 km po zpěvněné cestě v dusné prádelně není ideálních, stoupání je mírné, zato táhlé celou cestu. Mírný stoupání mi neva, takže celkem v tempu nám tenhle úsek uteče rychle a na Vřesové studánce – u pramene zázračné léčivé vody –  akorát potkáváme nějaké kluky, co tu spali a zrovna snídají. O kousek výš je malý kříž, který připomíná, že tu kdysi stál kostelík, než v roce 1946 vyhořel po zásahu bleskem. Před kostelíkem tu byla kaple, kterou postihl stejný osud. Zamilovaný páreček si nahoře dělá selfie s pozadím stanu, který je nacpaný těsně před křížek. Nevím, zda by mě uklidňovalo spát na místě, které evidetně přitahuje blesky.

Když už jsme u těch selfíček, jedno asistované selfie si nechám udělat u Kamenného okna, obklopeného borůvčím a pak klesáme až k Hučivé Desné, odkud nás čeká další hrb nahoru na Vozku. Včera večer jsem při skládání holí jednu rozbila a tak je bez nich sestup o něco horší, ale není čas vnímat koleno, musím se kochat okolní zelení, kapradinama a oždibovat borůvky.

Poslední svačinová u Vozky a už nás čeká jen dlouhý, ale nádherný sestup údolím Hučavy kolem zaniklé Josefové, původně sklářské osady, do Branné na vlak. Vůně jehličí nás doprovází až k pastvinám nad Brannou a nic nevadí vtipný přeřek, že tu cítím vůni jehněčí. V Branné jsem už ráda, že je sestup za námi, kolenu se to bez holí pranic nelíbí, ale krásně vydrželo celých 800 výškových, rozložených na 10. kilometrech.