Z Anenské studánky do Vítějevsi, srpen 2024

Pátek. Den 1.

Minule jsme čtyřdenní putování po Via Czecha českomoravská ukončily v Anenské studánce. Navazujeme hned brzy ráno právě v Anenské studánce, v obci na východní hraně Svitavské pahorkatiny. V obci v půlce podlouhlého Hřebečovského hřbetu, který povede naše kroky až do zítřejšího večera.

Předpověd není na vandr ideální. Přívalové deště řádí na celém území republiky, ale do naší oblasti mají přijít až odpoledne. Přístřešků máme po cestě dost a tak mám v plánu slalom mezi kapkami deště a s odpočinkem pod stříškami turistických přístřešků, které v této oblasti celkem znám.

Od vlaku vyrážíme do kopce do centra obce Anenská studánka. Je dusno a vlhko a hned první kopec nám dává zabrat. Maluju si, jak si odpočineme alespoň na lavičce u kostela, ale bohužel, červená se odděluje ven z obce o něco dřív, než lavičky u kostela dosáhneme. Zachraňuje nás jen zdánlivě hřiště s lavičkami, na které se mezi ptačí bobky naše zadky nevejdou. Možná, kdybychom zobaly jako vrabci, měly by naše zadnice kompaktnější rozměry. Nevadí, posvačíme na stojáka a vyrazíme dál po červené značce, která odtud vede po silnici mezi vesnicemi.

Hřebečský hřbet se prudce zvedá od údolí. Tam nahoru půjdeme.

Provoz tu není velký a do obec Helvíkov dorazíme bez úhony. Helvíkov, obec, která leží na hraně Hřebečského hřbetu jako poslední lidská bašta na silnici, která plynule přechází v lesní cestu vedoucí do nitra hustých borůvkových lesů, nás vítá krásnou barokní kaplí Nanebevzetí Panny Marie z roku 1752.

Fotit tmavou kapličku proti jasné obloze nemůže dopadnout dobře. O to horší čekám výsledek, když jsem si vzala jen kompaktíka a ne velkej foťák. Ale dneska pracuju nejen s hrozivou předpovědí, ale i se zákonem schválnosti. Pokud mám foťák takový, který může zmoknout, tak určitě pršet nebude. Ačkoli na zimním vandru na Hřebečském hřbetu jsem v roce 2021 taky měla kompakt, co může zmoknout, tak zmokl. Už se z toho nevzpamatoval. Takže někdy zákon schválnosti pracuje proti mě, ale já se nedám a tentokrát věřím, že nepadne ani kapka. Jeden zářez do čipu by snad Hřebečskému lesu mohl stačit.

Smíšené lesy hostí koberce očesaného borůvčí a nedozrálých ostružin. Hebké cestičky protkané kořeny jehličnatých stromů jsou bahnité od nedávných deštů a stačí jen pár kilometrů a naše nohy jsou promočené od mokré trávy. Obloha je zatažená a jen místy prosvitne mezi mraky kousek modrého nebe.

Bukové lesy.

Bona přichází s teorií, že kde jsou mravenci, nejsou klíšťata, čehož chce využít nějaká nová technologie repelentu na bázi mravenčích feromonů. Na první svačinové zastávce na rozcestí „Nad vískou – Hájovna“ můžeme tuto teorii hravě vyloučit. Napřed očešeme několik zralých plodů ostružin z hustého keře u cesty, ale postávání na silnici vábí roje mravenců, kteří okamžitě přes boty vylézají dál na tělo.

Podupávat dlouho nemusíme, protože ostružin je jen pár a tak si jdeme sednout do přístřešku opodál. Mraveniště vlevo, mraveniště vpravo. Dáváme si nohy na lavici, kde je mravenců nejmíň a ze země se jim nahoru moc nechce, a Bona hlásí první po kůži lezoucí klíště.Nejvyšší čas dokousat svačiny a utéct před invazí spřáteleného hmyzu.

Rozhledna Strážný vrch.

Na rozhlednu Strážný vrch z roku 2010 ve tvaru těžební věže chceme dojít suchou nohou, ale déšť přichází ze zálohy a nečekaně. Neprší naštěstí nijak dlouho a tak se nám z rozhledny otevírá nádherný výhled do krajiny. Na obzoru prší a z kopců se ukazuje hlavně nejbližší Zábřežská vrchovina, ačkoli za lepší viditelnosti by mohl být vidět i Králický Sněžník. Teď je schovaný v deštivém černu, stejně jako výhled na Moravskou Třebovou.

Rozhledna Strážný vrch.

Dáváme si oběd na betonovém základu pod kovovou rozhlednou, zatímco nad náma duní hromy a okolí je bičováno provazy deště. Některý rozhledny jsou dobrý schovky, ale nesmí být už z návrhu děravý jak řešeto. Těžko se hledá místo, kudy neprší a tak v pláštěnkách netrpělivě čekáme, až přejde nejhorší déšť a my zase vyrazíme dál. Od přístřešku k příštřešku spolehlivě dnešního cíle dosáhneme.

Další přístřešek je u makety štoly Josefky. Původní důl z roku 1861 byl dávno zlikvidován. Altán u falešného vchodu do štoly má připomínat hornický přístavek, ale mnohem líp než lidem slouží mravencům jako domeček, kam neprší. Být tu na noc bych fakt nechtěla, ale schovat se tu na malou chvíli před deštěm zřejmě mravencům moc nevadí. Doklouzat ale z prudkého svahu rozmáčeným jílo-bahnem už vyžaduje rovnováhu a jistý krok. Přece jen jsme v krajině, kde se kromě uhlí těžil až do roku 1991 žáruvzdorný jíl (lupek), takže jílovitá, kluzká země tu nemůže nikoho zaskočit.

Když přejde další várka vody a hromů, pokračujeme v cestě. Jenže drápat se zpátky bahnitou skluzavkou? Ani omylem, radši volíme směr k Mladějovské úzkokolejce, která už dávno nevozí lupek, ale turisty. A turistů bývá nejvíc o víkendu, takže je naše dnešní cesta po kolejích bezpečná. Ne že bych se nechtěla svézt vláčkem, ale na čelním skle bych si tu jízdu asi zas tak neužila.

Výhled z rozhledny.

Zelené mechy v šedivých bukových lesích jsou nacucané vodou. Krajina po dešti je sytá a svěží. Koleje po dešti jsou kluzké a hrozí škaredým pádem. Pražce nevychází do kroku a šíleně kloužou, štěrk podél kolejí ujíždí do stran. Pod nohama skáčou stovky žabiček a dělají nám na úzkokolejce sebevražednou společnost. Pohnou se dřív, než je omylem zašlápneme?

Není to poprvé, co koleje vedou moje kroky, ale poprvé si nejsem jistá, zda nebylo lepší se tím svahem přece jen vybahnit zpět na asfaltku a zvolit pohodlnější cestu. Ale i 11 kilometrů kolejí z roku 1924 jednou končí – a to v bývalých závodech Hřebeč, kde je těžební halda po těžbě lupku.

Šedivá měsíční krajina je po dešti. Okolní lesy se halí do cárů mlhy a lepivá a kluzká vrstvička lupku se lepí na boty. Via Czechia jde od rozhledny Strážný vrch horem po červené značce a nabízí výhledy do placaté pánve pod Hřebečským hřbetem. Tady jsem ale musela udělat výjimku a vzít Bonu lesem pod jeho prudkou nástupní hranou a ukázat jí tzv. Měsíční krajinu, kterou jsem sama poprvé navštívila teprve loni.

Měsíční krajina.

U tety.

Od lupkové haldy stoupáme k hostinci U tety, který jsem ještě nikdy nezastihla otevřený, protože o víkendu otevřený není. Jenže dneska je pátek!

Funíme do kopce podél vymletého svahu úzkou cestičkou v bujné zeleni a ačkoli zrovna neprší, tak všechnu vodu z dnešních deštů otíráme do pláštěněk a do holých částí těla. Když se podaří projít bez spršky, batohem ještě nějakou další vodu srazíme z větví. Bahnitá cesta podkluzuje a musíme jít opatrně, ale nakonec k vyhlídce na parkovišti u hostince vystoupáme. A ono je fakt otevřeno! Svalíme se unaveně na kryté zahrádce a jakmile si sundáme batohy a ponča, z černé oblohy se spustí přívalový liják. Tak to sme vychytaly.

Objednáváme si jídlo a i pro mě se najde bezlepková pečeně s bramborem. Zatímco kolem nás provazce vody bubnují do silnice a projíždějící auta jedou krokem, my spokojeně baštíme teplý a výborný jídlo a sledujeme tu spoušť. Do řeči se s námi dává pán v Bony věku, který autem cestuje od Olomouce k Hradci Králové a přívalové deště mu dělají doprovod dnes celý den. Vzpomíná, jak kdysi taky jezdil s krosnou, ale to nepohodlí, to je zábava jen pro nás mladý vysvětluje, zatímco Bona jen potutelně přikyvuje.

Vyhlídka U Tety. Přichází přívalové deště.

Přečkáme U Tety obě po sobě jdoucí bouřky s přívalovými dešti a pak vyrazíme do mokrého a studeného podvečera. Po naučné stezce zase zpátky bahnitým kamzičím svahem podél vymletého koryta lesním podloubím, sahajícím místy až na zem. Vody je tentokrát ve větvích a listech víc, než předtím a ačkoli už neprší, jsme totálně zmáčené. Voda z pláštěnek totiž neomylně všechna končí v botách.

Docházíme k cíli dnešní cesty. K vyhlídnutému přistřešku u rybníka, kde bychom mohli dnešní noc přečkat v suchu. Ještě trochu poprchá, ale přístřešek je tak velký, že na spacáky nedofoukne žádná voda. O větru se to ale říct nedá, protože se celou noc prohání pod střechou a pěkně nás ochlazuje. Do toho na střeše skáče a hrabe kuna a dělá nám celou noc doprovodnou zvukovou kulisu, jakoby nestačilo šumění jezu od rybníka. Nad ránem se k cirkusu přidá štěkající srnec a to je signál, že je čas vstávat.

Sobota. Den 2.

Je vlhko a vlezlých 14°C, ale neprší. Dokonce štěbetají i ptáci, kteří při dešti často drží zobáčky zavřené. Posnídáme, pobalíme a vyrazíme stírat čerstvou vodu z mokré trávy do smradlavých a mokrých bot.

Stoupáme k upravenému Boršovskému prameni na Stříbrném potoce a dobíráme ledovou a chutnou vodu. Pijeme ji radši ředěnou se včerejšími zbytky, jinak by nám mohly zamrznout útroby.

Boršovský pramen.

Za prameništěm Stříbrného potoka se konečně napojujeme na červenou značku, po které oficiálně vede Via Czechia Českomoravská. Napojujeme se přesně v místě, kde můžeme plánovaně odbočit z cesty k nejvyššímu vrcholu Hřebečského hřbetu. Z jedné strany strmý vrchol Roh (660 m), takzvaná kuesta, leží v bukových lesích na hraně NPR Rohová a mezi stromy by mohla v dálce prosvítat nějaká civilizace. Hradba mlhy, ležící na krajině, ale nedovolí zahlédnout oku nic, než šedivé bukové kmeny se zeleným listím, padajícími dolů ve strmém hřebečském hřebenu.

Pokračujeme po hřbetu bahnivou cestou a doprovázejí nás mechy a lišejníky, prorůstající větvě a jehličí okolních stromů. Vlezlo a mlha dodává romantickou snovou atmosféru deštivého podzimního výletu a teplota, která se pořád drží ranních hodnot, létu také nenasvědčuje.

Jdeme s Bonou dnes ve větším tichu, než včera. Každá svoje myšlenky a svoje tempo. Scházíme se hlavně u svačících přístřešků, nebo když najdeme hrstičku ostružin. S nadějí vyhlížíme to slibované sluníčko a s obavami sledujeme šedivou oblohu, jestli sluníčku udělá aspoň malou díru.

Nekonečná pole.

Lom Mrtvák.

Mezi obcemi Rudná a Janůvky pořád na celé čáře vyhrává šedivo, ale je nejvyšší čas tu opět opustit cestu a udělat si malou odbočku k zatopenému bývalému lomu Anna, který tu zbyl po těžbě lupku. Ještě v 80. letech minulého století se tu těžily žáruvzdorné jíly, ale po ukončení těžěbní činnosti byl lom zaplaven a dnes je volně přístupný ke koupání.

Náš cíl je jasný. Vyzkoušet, jaká je voda.

Cestou necestou se prodíráme od silnice dolů z kopce k lomu, kterému se říká Mrtvák a pořád ještě nevidíme náznak oteplení nebo první paprsky. Přesto se na nás slunce usmálo a jakmile dosáhneme travnaté pláže u schůdků do vody, v mezeře mezi mraky se začínají objevovat sluneční paprsky a vykukuje i modrá obloha. Bohužel studený a prudký vítr, který nás v noci neustále studil do obličeje, pokud vykoukl ze spacáku, přišel doprovodit slunce také.

Lom Mrtvák.

Otepluje se ke 20°C a na sluníčku nám konečně schnou mokré boty. Bona plave v nádherně zelené vodě a užívá si osvěžení, já se osmělím jen po kolena. Možná, kdyby tak nefučelo… ale tohle nedám. Voda má teplotu vzduchu, což není nic pro mě, když se venku na louce prohání studený vítr. Bere mi teplo i ze suchého těla, natož z mokrých nohou. Rychle na sluníčko, které zatím nedosáhne až k pláži, a hezky se prohřát.

Co jsme od silnice sestoupaly, musíme k silnici zase vystoupat. Pomalu jdeme do kopce a začíná být vedro. Obloha se celá vyjasňuje a pálící slunce pomáhá odpařit všechnu vodu z lesa a luk. Pařeniště. Nemohlo být takovýhle vedro před hodinou? Suneme se pomalu na slunci na louky k obci Rudná, kde se napojujeme na Via Czechia jen o pár metrů dál, než jsme z ní sešly.

Obci Rudná obcházíme polní cestou obsypanou samými božími muky. Cesta vede mezi barevnými loukami, plnými motýlů a jiných hmyzáků. Vítr někam zmizel a zůstalo jen spalující slunce. A to motýli rádi. Procházím loukou a stovky jemných stébel mě hladí a lechtají na kůži. Ve vzduchu je cítit směsice vůní a jeřabiny podél luk jsou už skoro červené. Podzim není jen v ranním vzduchu, ale je už i v přírodě okolo nás.

Křížky podél cesty – obce Rudná.

Přicházíme k rozcesníku na červené značce. Po červené ani nepřicházíme, ani neodcházíme, rozcestník „Rudenská cesta – rozcestník“ prostě jen míjíme a pokračujeme dál po lesní cestě mimo turistické značení. Do městečka Březová nad Svitavou tak půjdeme přes louky a kolem hřbitova až přímo do centra ke kostelu sv. Bartoloměje, který původně vznikl ve 13. století.

Cesta mezi loukami vede lesnatým úvozem, ale v reálu žádná cesta neexistuje, takže podcházíme remízek spodem a pak se kousek naslepo dereme křovím, než se nám podaří najít zase cestu. Jenom ne tu správnou. Ale tahle taky vede do Březové, jen se u kostela zjevíme z jiné strany, než jsme počítaly.

Březová nad Svitavou.

V Březové máme dva plány. Najít restauraci, kde se najíme, a vybrakovat místní večerku. Přesně v tomto pořadí. Kavárna a cukrárna, na kterou jsem se z map těšila, má upravenou otevírací dobu a tak už je zavřená. Ale zkoušíme štěstí ve Vinárně – pizzerii. Jsem skeptická, že to bude malý místní nepříjemný podnik, ale jsem příjemně překvapená. Kromě hlučného a nehostinného vnitřního prostoru je další sezení v prostorném upraveném průjezdu a venku je dokonce zahrádka, která je k našemu zklamání obsazena kuřáky. Průjezd je ale volný a tak zabíráme pohodlná křesílka a ještě se necháme ochlazovat průvanem.

Kostel sv. Bartoloměje, Březová.

Bona si dává pizzu, já zmrlinový pohár Horké maliny. Dostávám sice studené banány se zmrzlinou a šlehačkou, ale Bona má přesně co chtěla a vypadá to fakt dobře. Zatímco se láduje, ve mě mizí obsah skleničky a hladově projíždím jídelní lístek, abych se nakonec ještě zaplácla horkou čokoládou. Jinak bych padla hlady, než přepadneme tu večerku. Tam si konečně kupuju nějaké výživné jídlo, které ve mě mizí ještě na ulici. Ne že bych neměla zásoby, ale jsou hlavně na vaření a to mi na lavičce před pizzerií nepřislo vhodné.

Čeká nás poslední kilák a poslední kopec. Rozhledna Járy Cimrmana z roku 2007 je totiž v Březové na opačném břehu Svitavy, a jak jinak, než v kopci. Kopec ale lemují lanové překážky a tak neváhám a pár si jich přeběhnu. Bohužel hned na první se ukazuje, že s krosnou to nepůjde, a pak se pro ni musím kus vracet. Když dobíhám Bonu, je už skoro u rozhledny. Nízké slunce prosvětluje cestu lesem a dělá na cestě parádní černožluté pruhy. Taková lesní zebra pro chodce, aby věděl, kudy jít.

Zebra nás dovede až pod rozhlednu, kde je čas na druhý večerní chod. Chci totiž vidět západ slunce, a tak se dneska moc brzo spát nepůjde. Zkontroluju si, že výhled je správným směrem a slunce zapadá nad otevřeným polem, a ne do lesů za rozhlednou, a je jasné, že nahoru znova nepolezu zbytečně.

Západ slunce z Cimrmanovy rozhledny.

S plným břichem se mi nahoru moc nechce a k tomu mě znervózňuje fakt, že ještě přesně nevíme, kde to dneska zapíchneme, ale slunce s sebou za obzor odnese všechny starosti. Oranžovo-červený kotouč se pomalu kloní k obzoru daleko za lesy a obloha kolem je celá obarvená sluncem. Není čas na nic jiného, než si užívat ten krátký okamžik, kdy slunce najednou zmizí za dalekými kopci a krajina se pomalu začne nořit do šera.

Se sluncem odchází i poslední návštěvníci rozhledny a my se konečně rozhodujeme, kde dneska složíme hlavu. V přilehlém jehličnatém lese pár příhodných míst je a tak to znamená, že na východ slunce to nebudu mít daleko. Pokud se mi bude chtít vstávat. A já vím, že nebude, protože vyrážíme až v 7:00 a hodinka mi ráno na balení a snídani bude stačit.

Neděle. Den 3.

Budím se v 5:30. Východ slunce je někdy teď a tak mi nezbývá nic jiného, než vzít kompaktíka a vyběhnout k rozhledně. Podle okolního světla se totiž zdá, že ač má slunce nad Březovou vychází teď, pološero obklopující les mi dává naději, že to neplánovaně stihnu a mám pár minut k dobru.

Cimrmanova rozhledna, Březová nad Svitavou.

Slunce se pomalu vyhoupne nad lesnaté svahy, spadající do údolí řeky Svitavy, a než se nasnídáme, schová se do hutné šedivé masy mraků. Vyrážíme skoro o hodinu později, než bylo v plánu, ale neztrácím naději, že časově napjatý plán klapne. Je v něm rezerva právě pro podobné případy.

Polní cesta je vystavena větru, který příjemně ochlazuje dusný vzduch, a vlní se mezi sklizenými poli. Kráčíme krajinou křížků až k zarostlému sešupu do obce Bělá nad Svitavou, kde se prodíráme zarostlou a neudržovanou pěšinou, kterou nešel nikdo snad 10 let. Za dvoumetrovými kopřivami vykoukne mostek přes Bělský potok, který má víc děr, než prken. Až tu za 10 let půjdou další turisté, zcela jistě už z mostku zbyde jen nosná konstrukce.

Za silnící musíme zase do kopce, po hraně lesa Čertovým úžlabím a mezi do poli do obce Vítějeves. Déšť přichází nečekaně, ze zálohy ještě v Čertově úžlabí. Asi nám ho byl právě čert dlužen.

Páři se z lesů cestou na Vítějeves.

Na obloze není žádná změna, ale najednou začíná kapat a za minutu je z toho pořádný slejvák. Sotva stíháme nandat pláštěnky a podívat se na radar. A taky je už teď jisté, že po náročném sestupu rozhodně nestíháme ten důležitý spoj ze Svojanova, co jsem potřebovala stihnout. Volám SOS muži, jestli nás zachrání. Zachrání.

Déšť buší neúnavně do pláštěnek a my jen mechanicky kráčíme vpřed. Pořád po cestě až ke křížku, kde se musíme znova podívat do mapy. Jdeme po jediné cestě bez odboček po hraně lesa, ale když se před námi rýsuje obec Chrastavec, je jasné, že nějaká odbočka po cestě být musela.

Nevadí, přístřešek se stříškou na kraji obce Chrastavec se nám hodí na svačinu a přečkáme v něm další bouření s přívalovými dešti. Na silnici stojí voda a vůbec mi nevadí, že jsme se takhle ztratily. Když přejde to nejhorší, po cyklostezce zdoláme poslení dva kilometry do Vítějevsi, našeho aktuálního cíle. Z lesů na obzoru se páří a oblohou plují potrhané lehké mraky po dešti. Letní deště mají svoje kouzlo a dneska mi jedno kouzlo stačí. Zatímco čekáme na muže ve Vítějevsi, přichází další vlna srážek a dnes jsem v tom horkém a dusném počasí fakt ráda, že už nemusím jít dál ani metr.

Další pokračování naší cesty zase někdy příště.