Na výletě s Mawenzi
  • Úvodní stránka
  • Výlety
    • Jednodenní
    • Vandry
    • Vícedenní
    • Zájezdy
  • Psiska
    • vlčí špička Feri
    • vlčí špic Tim
    • lapinkoira Charlie
  • Inspirace
Vyberte stránku

Vandr východní hranou Svitavské pahorkatiny, prosinec 2021

Vandry, Výlety | 3 Komentáře(ů)

Cestou na vandr dočítám knížku 151 po evropských stezkách od Lucie Kutrové. Knížka je vtipná, a i když su domácí zápecník a na zahraničí nemám koule, inspiraci jsem si tam našla. Sice su asi o 100 let starší než Lůca, ale i tak chci být jako Lůca, která si pořád kupuje kokinka a jí čokoládu.

V krosně mám mimo jiné vextičky, gumový medvídky a celou čokoládu.

Zobrazit článek (1 463 více slov)

Při kontrole jízdenek v osobáku do cíle mě pan průvodčí trochu zaskočí hláškou “zastávka je na znamení, chlapi” a tak můžeme vyskakovat s úsměvem na rtech. Však on mi tam venku přimrzne… anebo ne?

Počasí mezi svátky na konci roku je jako vždy nepovedený. Mlha, jemné mrholení, pár stupňů nad 0 °C. Kde není sníh je všechno mokrý a kde sníh je – je všechno rozbředlý.

10 cenťáků rozmoklé břečky podkluzuje do všech stran, nohy podjíždí a udržet rovnováhu je dřina. Na hlavu padá natátý sníh ze stromů a brejle pokrývá milion přischlých kapek.

Ale já si to užívám. Konečně zase venku, když mi vyhozenej obratel zajistil posledních několik týdnů zábavy z trochu jinýho soudku, než su zvyklá. A tohle je můj první schválenej výlet, že už můžu. A psí počasí mě určitě nerozhodí. Su venku, su v lese… co je víc. Být v lese s blízkými…

v lese přibývá sněhu

Stoupáme a s výškovými metry se zvyšuje i sněhová peřinka. Přestává pršet a sníh je o fous tužší, ale i hlubší. Dostáváme se nad prudkou zalesněnou stěnu suťových svahů a bučin NPR Rohová, kde sníh mávnutím proutku končí a dosahujeme nejvyššího bodu tohoto výletu, kopce Roh (660 m.n.m). Jsme v oblasti geomorfologických útvarů zvaných kuesta, což jsou kopce z jednoho konce velice příkré a v této oblasti je tolik naučných cedulí s pojmem kuesta, že po dvou dnech si ho pamatuji i já.

Jsme na hraně jedné z mnoha místních kuest – 200 výškových metrů od obce Dlouhá loučka, obce ležící schované v inverzi. Pookřeju. Jestli vydrží inverze další dvě hoďky, to bude na Hřebči pokoukání! Doteď jsem o inverzi neměla ani ponětí, protože celý den šlapeme v mlze. Teď už vím, že není mlha jako mlha a pro ostatní zápecníky jako su já je to možnost užít si inverzi a zůstat přitom jen pár kiláku vzdálen od severní hranice jihomoravskýho kraje.

Moje utahaný nožičky a rozbolavělý záda mají dost, ale vzpomenu si na v úvodu zmíněnou Lůcu, nasypu do sebe pytel vextiček, zajím je chlebem a su naprosto spokojená. Snažím se i ignorovat ošlapaný palce, který začínají pálit. Mám v sobě kilo cukru, kterej se přetvořuje v energii zase šlapat dál, a zapomínám na všechny bolístky.

Jsme nad inverzí u vrcholu Roh (610 m)

Trošku se zamotáme v lese, když si to chceme zkrátit, a překvapí nás malé terénní zlomy. Je to dál, ale zato horší cesta. Když se vymotáme konečně na pravou cestu, kterou chci bez zacházky krosnout z kopce na silnici, pohled z prudkýho srázu mě i tak překvapí. Vzhledem k naňahňaným vrstevnicím se to dalo čekat, ale i tak jsem čekala terén, co jde sejít, a ne sjet po zadku. Tak nic, zase to musíme obejít. Protože se chci projít kolem stříbrného potoka, musíme tu zbytečně sklesat během dne nastoupaný metry. Ale nic není zbytečný a fyzičku to jen pomáhá zocelovat. (Zkuste mi to připomenout, až se budu dusit do kopce naložená ve vlastním potu:)

Potok je zamrzlej a těžko rozeznat, kde zmrzlá hlína schovává pod tenkou krustičkou ledovou vodu, a kde je pevná zem. Pro fotku opatrně našlapuju k potoku a s prvním křupáním tenké bahenní vrstvy odskakuju zpět.

Jdeme po silnici a v údolí zařízlém mezi svahy je citelně chladněji, silnici pokrývá dokonalá ledovka od projíždějících aut. Su ale vybavená mikro nesmečky a ty se s chutí zahryznou do ledu na NS Boršovský les, která nás vede kolem připomínek faktu, že se nacházíme v oblasti, kde se těžilo uhlí a žáruvzdorné jílovce. Silnicí pokračujeme až k prudkýmu stoupáku na Hřebeč a k vyhlídce U tety. Tuhle cestu si pamatuju směrem dolů jako prudkou uklouzanou stezku pro srnky a paměť mě neklame. Je to prudká a uklouzaná stezka pro srnky a v mokrým kluzkým sněhu je stejně hrozná, jako tenkrát.

Inverze počkala! Než si uvaříme oběd a převlíknem mokrý fusekle, trochu se závoj inverzní mlhy zvedá a odkrývá zasněžená pole směrem na Boršov a Moravskou Třebovou. Je to nádherná podívaná, u které do sebe cpu obídek. Trochu mi tenhle dojem kazí fakt, že jsme tak o hodinu pozadu, než jsem si plánovala a opouštíme tuhle hezkou vyhlídku s krytým přístřeškem s obavami, jak v tomhle sněhu půjdeme za tmy. Fakt, že výhled není nic moc a jsme zase v mlze mi dovoluje minout vyhlídku “Nad doly” bez výčitek, ale musím se s padající tmou rozloučit i s výhledem do nikam z rozhledny Strážný vrch z rku 2010, tyčící se na zalesněném kopci kousek od stejnojmenného vrcholu (610m). Kovová rozhledna se vyloupne z nadcházející tmy, pod nohy je už sotva vidět a jemný deštík otravuje nejen znavené členy výpravy, ale i gumovýma medvídkama posilněnou Mawenzi. Pro rozhled se musíme vrátit někdy jindy, teď už čas kvapí a světla je tak málo, že hustým lesem skoro neproniká. Když dokloužeme z kopce k úzkokolejce, máme vyhráno, teda pokud se nerozplácnem o namrzlý pražce. A pak to zahlídnu. V hávu noci vykukuje áčkový tvar střechy zpoza mírnýho brdku a já vím, že sme na místě a děkuju lesu, že jsem koutkem oka tu lesní nerovnost zaregistrovala. Jinak bychom tu ještě chvíli bloumali a chodili, než bychom vytyčeného cíle dosáhli.

strašidelné spaní u zazděného vchodu do dolu Hugo Karl

Není lepšího domečku než krásného zázemí s lavicemi pod širokou střechou. Dělám, že ty dva metry úzkokolejky vedoucí do vchodu bývalého dolu Hugo Karl, otevřeného v roce 1871 nevidím, a především ignoruju ty napůl pootevřený kovový dveře, který vedou do dávno zasypaných tunelů a chodeb. Jojo, su strašpytel, takže si stelu na opačným konci stříšky:)

Hřebečsko je protkáno kilometry chodeb a slavný důl Hugo Karl nese jméno po bratřích Steinbrecherových, kteří jej založili, když přádelna v Moravské Třebové měla problémy s dodávkami drahého uhlí. Uhlí sice nebylo nejkvalitnější a topiči se s ním dost nadřeli, ale těšil se velké oblibě, než se dostavěla vlaková trať a začalo se dovážet kvalitnější uhlí ostravské. Doly se pak používali dál pro těžbu lupku, ze kterého se vypálením stal ohnivzdorný šamot. Začátek 20 století a hlavně 1. světová znamenaly pro důl nový začátek, kdy byl nedostatek uhlí v celé střední Evropě. Odvoz povozy byl v roce 1919 nahrazen efektivnější úzkokolejkou, vedoucí až do Mladějova. v 50. letech už byl důl značně zastaralý a když došlo k průvalu důlních vod při pokusu odčerpávat vodu z dolu, těžba byla definitivně ukončena. Zděný portál dolu Hugo Karl je jediná terénní připomínka slavné těžební minulosti největšího z místních dolů.

Déšť bubnuje do střechy, ze které teče natátý sníh ve formě vody a přehlušuje jakýkoli jiný zvuky. Když po večeři uléháme, je tu jeden zvuk, který tekoucí voda nepřehluší. Ohňostroj. Jak to, že každou druhou noc venku mě ruší od spánku zrovna tohle? a je jedno, jestli má být zítra poslední den v roce, nebo je půlka května.

Tenhle povánoční vandr má několik výhod v podobě užívání si hromad vánočních dárků. Třeba novou nafukovací karimatku Klymit, kterou jsem vyzvedávala v předvečer vandru v obchodě (děkuju tatínkovi za finanční příspěvek) beru jako nejlepší vymoženost proti pěnové karimatce.

Den 2.

Ležím. Ze střechy pořád teče voda, z mraků pořád padá voda. Je 1 °C a je to jak na jaře. Noční teploty mezi +3 – +0,9 °C nejsou žádná zima, takže sem si spokojeně rochnila v mým spacáku s komfortem v -9°C a vůbec nechápu, jak kamarád přežil, a ještě se vyspal ve spacáku s komfortem v +6°C.

Jasná bílá zamračená obloha nás provází nejen snídaní, ale i prvními kroky po úzkokolejce, která sloužila místním dolům pro přepravu uhlí a šamotu. Můj kompaktík má snad zamlženej i čip, protože nefotí nic, jen mlhu a to i ve chvíli kdy pár paprsků prorazí mraky a dopadne mezi koleje… strkám ho pod bundu a je mi jasný, že tohle neustálý vlhko v teplotách kolem 0 není pro elektroniku vůbec kamarádský.

úzkokolejka z roku 1919 – je možné si najít jízdní řád a v létě se svést

Ten děsnej kopec, co sme včera pod příkrovem noci lezli dolů teď musíme zase nahoru. Mnohem horší cestou. Nebo je to jen pocit? Když si teď vidíme pod nohy? Potoky tajícího sněhu tečou po povolující zemi a cesta klouže ještě víc, než včera.

Konečně na cestě. Jedna z těch chvil, kdy asfalt v zimě vůbec není úleva, protože v rozbředlým sněhu se jde o fous líp, než po ledových kolejích od aut.

Zataženou šedivou oblohu občas protne paprsek slunce a jak se zdá, foťák trochu vyschl a tu nádheru si můžu zakonzervovat s sebou. Tohle byly druhý a poslední sluneční paprsky dnešního dne, ale i bez sluníčka je teplo a když klesáme k Opatovu, na botách už se místo vody a sněhu drží hlavně bahno… Otevírají se ale před náma výhledy na Opatov a k České Třebové, které bez inverze vypadají dokonale jarně. Mdlá hněď a bezbarvá žlutá a zelená nejsou zrovna ukázkový fotky ze zimního vandru, ale aspoň značí, že foťák snad vezmu na výlet i příště.

 

Vyrážíme do polí po žluté od zastávky Svitavy Lány šedivá obloha dnes bude celý den, ale bude s bonusovým deštěm napojení žluté s cyklo U Vančurovy louky rozcestník U Vančurovy louky vcházíme do lesa a sníh pod stromy trochu řídne zátáší se šiškou sou tu na každým kroku tenhle padák musíme sejít, ale přežili sme bez úhony kde nejdeme pod stromy je sněhu o  dost víc... cesta se ztrácí v mlze... nejvyšší bod našeho výletu, Roh 610m z nějakýho důvodu nemá žádnej sníh v tomhle místě zjišťuju, že sme nad iverzí a doufám, že vydrží ještě dalších 6 km houbičkyyy prej že v zimě se redukuje jejich počet... no nevím. Stříbrný potok jsme v oblasti s bohatou důlní historií a narážíme na jednu z připomínek Hřebeč, vyhlídka U tety směrem na Moravskou Třebovou Vyhlídka o 15 minut později, když po obědě odcházíme rozhledna Strážný vrch. Trochu sněží, trochu prší a je už skoro tma, tak si výstup nechávám na jindy původní vchod do dolu Hugo Karl ve tmě ráno už vypadá mnohem přívětivěji. Vchod je zazděný, ale do průčelí lze nakouknout v tomto místě měla úzkokolejka z roku 1919 pro přepravu uhlí dokonce výhybku a 3 koleje křížek pod Mladějovským vrchem na červené značce a leze sluníčko! na celý dvě fotky... nad Opatovem jsme v ledovém dolíku následovaném větrnými a bahnitými poli s výhledem na Opatov ksotel sv. Antonína, Opatov

 

Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?
Share on Facebook
Facebook

3 Komentáře(ů)

  1. PetraK
    PetraK na 4.1.2022 v 8:32

    Hm………..asi chci být taky jako Lůca – s tou čekuládkou teda 😀 . Ale jako v mým případku to nejni dobrej nápad, to už se budu kutálet úplně 😀

    Aha..kuesta, takže náš kostelíčkovej kopec je asi taky kuesta ? Vylézt tam je na téměř zhynutí a pak už pěkně pijánko a pohodička.
    Co je to brdek? 😮 Já znám enem Brdy, takže odvozuju správně, že brdek je kopeček? nebo tak něco?
    Nemohla bych spát u tý štoly, brrrrr. Ale jasný – když musíš, tak musíš. A fotos jsou úžasný!! Ty inverzní a ty se sluníčkem, nádhera, jako vždycky

    Odpovìdìt
    • Mawenzi
      Mawenzi na 4.1.2022 v 12:24

      Brdek je kopecek jak si spravne odhadla:)

      Odpovìdìt
  2. Jára
    Jára na 5.2.2023 v 20:42

    A nemáš nějaký pokažený foťák? Mě tyhle tvoje fotky připadají jako by měly závoj.

    Odpovìdìt

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Původní web

K webu z let 2005 - 2016 se dostanete tudy

Štítky

do 15km 15-25km 25-35km 35-50km 50-75km 75-100km 100-150km 150-200km okruh 2022 2021 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2012 2011 2010 2009 2008 Jižní Čechy Jižní Morava Karlovarsko Královéhradecko Liberecko Moravskoslezsko Olomoucko Pardubicko Plzeňsko Střední Čechy Ústecko Vysočina Zlínsko Německo Maďarsko Rakousko Rumunsko Polsko Ukrajina Slovensko Velká Británie vybavení

Archivy

Komentáře

  • Jára: Vandr východní hranou Svitavské pahorkatiny, prosinec 2021
  • Viktor Šrámek: Broumovská vrchovina, listopad 2022
  • Mawenzi: Broumovská vrchovina, listopad 2022
  • Milá Aulehlová: Broumovská vrchovina, listopad 2022
  • Mawenzi: Broumovská vrchovina, listopad 2022
  • Dobrodruzka: Broumovská vrchovina, listopad 2022

Kontakt

mawenzi (šneček) seznam.cz

Je libo novinky?

Loading

Zásady ochrany osobních údajů

Design od Elegant Themes | Běží na WordPress