Bona navrhuje, že bychom mohly jet někam, kde to ani jedna neznáme. Pro mě je to výzva, vůbec neznám krajinu Českého lesa a západní části Šumavy. To je ale na 5 dní docela daleko. Protože jsem doma z nedokončené 1. etapy Stezky Českem, nebo dokončeného 1. úseku Via Czechia, to záleží na tom, jak se na to kdo dívá teprve pár hodin, směr toku mých myšlenek je jasný. Můj mozek není ve stavu něco namyslet sám a tak si beru berličku.

Mrknu na trasy Via Czechia, které špikují celou republiku a vyberu trasu Českomoravskou, která kopíruje hranice Moravy a Čech. Boně se to líbí, dopravně to máme obě šikovně, ale první zádrhel je Králický Snežník a část trasy od Polských hranic do Králík. Bona tuto část nedávno šla a také vyrazit na hraně prázdnin na Dolní Moravu, kam se koncentruje půlka republiky není nejlepší nápad, pokud nám jde víc o pohodu než přetlačovanou v lese. Druhý zádrhel je, že Bona může jen těch 5 dní, a tak z trasy ukrojíme jen slabou pětinu a musíme vymyslet, kterou.

Vyhrává část trasy z Králík do Březové nad Svitavou, ale to bych nebyla já, abych si mapu hned místy neupravila k vlastní spokojenosti. Až teď můžeme vyrazit!

Výhled z hory od kláštera Hedeč na Králický Sněžník.

Sraz si dáváme v Letovicích v kavárně, kde máme obě přes hodinu čas na poslední část spoje do Králík. Kavárna je skvělá, začínám den dvěma  zákusky a kafem dohromady v ceně jednoho brněnskýho kafe a seznamuju se s mojí společnicí, se kterou se známe posledních několik měsíců z internetu, kde jsem objevila její cestovatelský blog.

Ve vlaku do Králík trochu vytrávíme sladkou snídani a můžeme se vrhnout vstříc našemu výletu, jehož první dominantou je významný klášterní komplex Hedeč vznikající již v roce 1696. Ke komplexu nás vede křížová cesta, vinoucí se alejí mohutných stromů do prudkýho stoupání. Je nezvyklé teplo a klášter Hora Matky Boží si i s kostelem Nanebevzetí Panny Marie si trůní v 770 metrech nad mořem. Snažíme se s těžkýma krosnama neuvařit ve vlastní šťávě. 200 metrů stoupání není nic hroznýho, ale posledních výškových 120 metrů asi na půl kilometru vzdálenosti je dobrej trénink, jestli letos pojedu někde na kopečky. Bona trénovaná je, ve Španělsku chodila nahoru a dolů každý den, přesto se vaříme spolu a moc mi neutíká, protože není zvyklá na těžkou krosnu. V tom mám výhodu zase já.

Poutní komplex Hedeč

Chtěly jsme si dát polévku v restauraci na žluté značce, ale je zavřená a tak musíme počkat až k rozhledně Val, která je postavena na telekomunikační věži. Z mapy se zdá, že rozhled nebude nijak skvělý, ale opak je pravdou a rozhled do krajiny je výborný. Kdyby se nás z rozhlednové plošiny nesnažil srazit silný vítr, bylo by to skvělé místo na svačinu, kterou musíme sníst v závětří.

Na modré značce v lese do Šanova jsme před větrem dobře kryty, a jak se ukazuje ve vsi Šanov, les nás kryje i před nesnesitelným sluncem, po kterém musíme zdolat dlouhý asfaltový úsek k lesu. V lese nás sice čeká stín, ale hlava mi nebere, jakto, že v něm je skoro stejný vedro, jako mimo něj. Stoupání na Suchý vrch se tak stává snesitelným až když si v restauraci Kramářova chata objednáme kýbl studeného pití. Jídelní lístek nás tu láká dobrotami, a tak nepohrdneme ani večeří. S plnými bříšky se totiž klesá stejně dobře jako s prázdnými, a my už dneska budeme jen klesat až k místu, vyhlídnutému k bivaku.

V noci je mlha, silně fouká a vysoká vhlkost krade skoro všechno teplo. Letos v létě snad ten letní spacák ani nevytáhnu a strávím většinu nocí v třísezóňáku. Spokojeně.

Tichá Orlice po modré značce.

V turistickém informačním centru na Červenovodském sedle si dáváme horký kafe a alespoň na chvíli si užíváme toho, že sluníčko je schované za mraky.

Při stoupání na Bukovou horu objevujeme lány dozrávajících, ještě lehce nakyslých, borůvek, od jejichž spásání nás vyžene černý dešťový mrak, aby nás ohrožoval svojí neodbytnou přítomností až do obce Cotkytle. Tam těsně stíháme místní sámošku před zavíračkou a před deštěm se schováváme na jejím krytém posezení, zatímco si dáváme pozdní oběd.

Po silnici kolem strání pokrytých sladkými jahůdkami vystoupáme na rozhlednu Lázek, která je snad permanentně zavřená od doby, kdy jsem tu někdy v roce 2015 byla poprvé. Teď vypadá ještě opuštěněji a zanedbaněji, okna a dveře jsou pokrytá silnými pavučinami a otevírací doba platí snad jen pro pavouky a mouchy.

Výhled z Bukové hory.

V lesích na zelené značce k Lanškrounu je chládek a hromady zralých jahod. Místo chůze se spíš krmíme a já vzpomínám na vandr na Malé Fatře, kde jsme spali přímo mezi borůvkami. Dnes nakonec spíme také mezi borůvkami a za celý vandr jsou tyto nejlahodnější.

Ráno začínáme čokoládovými pralinkami v čokoládovně Marcus a jdeme si sednout do kavárny La Caffé s výhledem na kostel sv. Václava, kde to teprve pořádně rozbalíme, protože mají i bezlepkové dobroty.

Dnešní den je celkově spíš odpočinkový, u Krátkého rybníka dlouze obědváme a užíváme si lehkého větříku a stínu stromů u vody, než budeme muset v horkém vzduchu pokračovat dál.

Třípatrový zámek Nový zámek je možné navštívit po předchozí dohodě, ale my jsme ani přesně nevěly, kdy k němu dorazíme. O pohnuté historii zbytku zámečku, ze kterého se dochovala jen věž, část sklepů, studna a zbytky základových zdí se tak lze dočíst alespoň z cedulí umístěných u něj.

Čokoládovna Marcus.

Vedrem zmožené a totálně upečené se plahočíme do Rudoltic. Rybníky před obcí svádí ke koupeli jen žáby a vodoměrky. Zelená smradlavá hladina, viditelně mnohem níž, než by bylo vhodné, vůbec neláká ani ke smočení nohou a vysoké kopřivy na břehu také nenaznačují, že by sem chodili alespoň místní děti.

V Rudolticích si prohlížíme alespoň kostel sv. Petra a Pavla, opravený v roce 1992 díky sbírce místních rodáků. Vrata do kostela jsou otevřené a interiér kostela je přístupný k nahlédnutí z prostoru za nimi. Stačí udělat pár kroků z vyhřátého trávníku a hned na nás dýchl příjemný chlad a omamná vůně kostela.

Konzum v Rudolticích je ještě otevřený, a tak neodolám zmrzlinovému osvěžení. Asfalt, prašné louky a přímé odpolední slunce, to budou na příštích pár kilometrů naši průvodci horkou a vyprahlou krajinou. Když nás míjí jednovagónový motoráček a já mu začnu mávat, strojvůdce nám houkne na pozdrav a zpříjemní tak nekonečnou výheň.

Výhled na strmé svahy opukových skal Svitavské pahorkatiny.

V lese by kdekdo čekal příjemné schlazení, ale v tomto lese jsou bažiny a mokřady a tak se nedá ani zpomalit a osvěžení si užít. Je to domov komárů, klošů a jiného otravného hmyzu, zpomalit jen o fous, sežerou nás zaživa.

Les je tu smíšený s hustým porostem ostružiní a maliní, místy se objevuje borůvčí či stopy prasečích rypáčků. Ke spaní si vyhlídneme jediné přijatelné místo, které ani není moc rovné. I tak jsme k němu našlapaly o něco víc kilometrů, než jsme plánovaly, což by normálně nevadilo, ale Bona má nové boty a ukazuje se, že co se zdá na kratších vzdálenostech OK, je při několikadenním pobytu venku nepřijatelné. A to jsme se dneska fakt snažily nohy šetřit, stejně to nestačilo.

Končíme hned další den už v Annenské studánce, kde nám to dobře vychází na vlak a tak mi to letos už potřetí zase nevyšlo na rozhlednu Strážný vrch. Tak snad ten příští rok!