VoMo. Vokolo Moravy.
Knigy plán na obejití Moravy skončil zatím prvními ujitými 151 kilometry. Orientačně nám zbývá 680 kiláků do cíle, tedy vlastně na start.
Na dnešní 4. etapě VoMo se zase držíme Via Czechia Českomoravská, která nás povede z Hamrů nad Sázavou krásnou krajinou Českomoravské vrchoviny až do obce Bystré.
Předchozí část cesty:
<< Vokolo Moravy – díl 3, únor 2025
Čtvrtek. DEN 1.
VoMo DEN přesouvací.
2,2km ↑ 61 ↓15
Vyrážíme po práci tam, kde jsme v únoru končily. Do Hamrů nad Sázavou. Neplánujeme dnes ukrojit už žádné kilometry, odpoledne je pouze přesouvací, abychom si ušetřily čas zítra.
Velikonoce letos připadají na půlku dubna a počasí je nezvykle teplé. Kráčíme do příjemného podvečera prosyceného vysokou vlhkostí. Vichr se prohání v korunách stromů a dneska není radno nikomu přespávat v místech, kde není bezpečno.
Taky se divíte, že vyrážíme naši 4. etapu VoMo, neboli trasy Vokolo Moravy?
Procházíme lesy plnými borůvčí, ptáčci pronikavě štěbetají a vzrostlé smrky lemují mechové cesty. Silný vítr ohýbá koruny stromů a nese v sobě teplo a sucho přímořských písků. Pro duben na vysočině neobvyklé, ale příjemně zvláštní. Přesto suchý a teplý vítr vlhkost z lesa nevyžene. Nakonec zjišťuju, že k nám zase zavál saharský písek, a zase na Velikonoce, stejně jako loni. Tentokrát nás ale tolik sužovat nebude. Docházíme ke spacímu místečku, které jsem si vyhlídla z mapy pro dnešní noc. Vítr kvílí v korunách stromů a ohýbá je v nezvykle podivných úhlech. Asi nade mnou při plánování stáli všichni andělé, protože při vhodném umístění tarpíků by nás v noci neměl zabít žádný větrem vyvrácený strom. Pár se jich na dně bývalého lomu už totiž válí. Neusíná se nám v tom kvílení snadno a silné skučení ve stromech mě budí celou noc. Nad ránem ale konečně utichá a když je prostor konečně usnout, je potřeba vstávat. VoMo DEN 8. 28,5km ↑ 655 ↓477 Jemné bušení deště mě budí před budíkem. Nejnižší noční teplota byla 8,4°C, ale vyšší vlhkost zapříčinila, že mi ve spacáku nebylo takové teplo, na jaké jsem se těšilla. Vstáváme do deště a balíme v jemném mžení, na snídani mrholit přestane. Musíme jíst ale dost rychle. Vyrážíme po žluté značce, která nás dovede kolem Olšiakovy sochy Mamuta, u které se musím vyfotit naprosto pokaždé, když kolem ní jdu. Mrholení nás provází až k Hranici Na Konci světa v obci Šlakhamry, kde figurína celníka značí historickou hranici Čech a Moravy. Až doma zjišťuji, že kousek odtud v lese je schovaný hraniční kámen. V tom dešti jsem na něj dočista zapoměla. Šlapeme za stálého deště a ani si moc nepovídáme. Přes šustící kapuce kolem uší je to nepohodlné, některá slova se ztrácí a další přetváří v úplně jiná. S kapucí je chůze najednou společensky nespolečenská. Ale my nemusíme pořád mluvit. Můžeme spolu být jen tak a to mám ráda. Navíc mě začíná bolet nepříjemně hlava, a i přes protahování krčních svalů nade mnou visí strašák migréna. Jestli dorazí, je s výletem konec. A chůze v tichosti tento stav nezhoršuje. Přicházíme na rozcestí „Pod Adamovým kopcem“, kde je krásná dřevěná houpací lavička se stříškou. Navrhuju, že se jen malinko zhoupneme a Kniga říká, že houpání harmonizuje obě mozkové hemisféry a má pomáhat i proti bolestem hlavy. Tak dobře, přemluvila mě, budeme se houpat tak dlouho, dokud nás to nepřesnane bavit. Zatímco se houpeme, hustě se rozprší. Pod střechou jsme ale kryté my i batohy. Maddynka je schovaná částečně pod houpačkou a jedinej, na koho dopadá voda dírou ve stříšce jsem tak já. Tuhle houpačku jen tak neopustíme. Nakonec průtrž mračen odejde a nahradí ji zase jemné mžení. Svěže jarní krajina nacucaná vodou vypadá úchvatně. Takovýhle deštík, mírný ale celodenní, je opravdu potřeba. Jen bychom v něm zrovna nemusely být venku. A mě najednou dochází, že bolest hlavy je pryč. Těšíme se k vodní nádrži Pilská, ale restaurace na její hrázi je zavřená a občerstvení za hrází také. Naštěstí se ale můžeme pod stříškou občerstvení nasvačit a trochu si odpočinout. Máme v nohách asi třetinu trasy, ale déšť nás zmáhá víc, než bychom si chtěly připustit. Je chladno a vlezlo. Teplota jen neochotně leze k 10°C a nás hřeje hlavně pohyb. Přesto bychom rády zahřály i žaludky něčím teplým. U vodní nádže Pilská, kterou prochází historická hranice Moravy, je betonové sousoší moravské orlice a českého lva. Sousoší není přesně na hranicích, protože jej postavilo město Žďár nad Sázavou na svých pozemcích, které mělo k dispozici, ale to nás netrápí. Jde o symboliku. Tahle část trasy je spíš asfaltové peklo, ale v dešti je to svým způsobem úleva. Jde se snáz a rychleji, než v bahnitém a kluzkém terénu, jen kolínko trochu protestuje. Přesto ještě dalších 8 kilometrů bude muset na asfaltu vydržet. Na 12. km nás zachraňuje restaurace Polnička.Je v ní příjemně teplo a pouští nás dovnitř i s urousanou a špinavou Madynkou. A to už v restauraci jeden pes je. Jídelní lístek nabízí samé masové dobroty, což je něco pro mě. Málokdy si můžu vybrat mezi velkou bezlepkovou nabídkou, ale tady bych jedla všechno, co tu mají. Nakonec ale vyhrává kuřecí steak s bramborami a Kniga si dává smažený sýr. Porce jsou obrovské, takže tak akorát pro mě:) Vyrážíme prohřáté a proschlé do neutuchajícího deště. Červená značka nás vede kolem Velkého Dářka, největšího rybníku na Českomoravské vrchovině, ale ani si to pořádně neužíváme. Šedivé mraky nízko na obloze tahají svá břicha skoro po hladině šedivého rybníka a pohled do vody zkrápené vodou spíš nahodí husí kůži. Škrdlovice. 13:10. 18km. Vevnitř smrdí kouř z cigár, jak se zažral za dlouhá desetiletí do stěn i do místních štamgastů. Je tam ale teplo a můžeme tam se psem. Nakonec se mi daří obsadit stůl v restaurační části provozovny, abych unikla smradu i televizi přímo nade mnou. Ptám se na zmrlinový pohár, i když v jídelním lístku je jen pár hotovek, a odpověď tuším předem. Správně. Nemají. Za chvíli ale hospodská přichází s tím, že mi v kuchyni mohou udělat horké maliny se zmrzlinou a se šlehačkou. Na to nejde říct ne. Zmrzlinový pohár a horký čaj je moje nejoblíbenější kombinace! Stoupáme do prudkého kopce Tisůvka a déšt dodává okolí barvy jako na obraze. Zmoklé borůvčí poseté kapkami na drobných lístkách, malebné mechy šťavnatě zelené a kořeny statných stromů protkaná cestička do kopce, na které leží staré, pořád jasně červené listí. Svěží zeleň mladých výhonků v lehké mlze sycené vlhkostí z deště dodává kontrast červeni i tmavým kmenům. Je tu to boží. V duchu jásám a dělám asi milion fotek, zato Kniga je uondaná, promočená a zmrzlá. Unavená. V minulých týdnech ji trápilo zdraví a na tréning nebyl čas. Přesto se drží jen v těsném závěsu za mnou. V 15:40 dosahujeme Žákovu horu, s 810 m.n.m nejvyšší vrchol naší dnešní cesty. Mlha se válí všude kolem, je hustá jako mlíko a na chvíli přestává pršet. Nejlepší na dešti dnes je, když na chvíli přestane. Rumpoltův rybník. 16h. 26 km v nohách. Potkáváme tu kluka s krosnou, co chce vyzkoušet, jestli ujde 60km za dva dny, ale včera dal jen 27 kilometrů a dneska toho ještě moc neušel. Chce jít až do Novýho Města na Moravě a za odměnu se vykoupat v lázních. Super plán. Jen to vyžaduje do toho monstra na záda ještě plavky a ručník. To se mi tam rozhodně nevejde. Marně vaříme na obou bombách, co máme k dispozici. Nefunguje mi vařič, ani náhradní piezzo. Vracíme vodu do láhví, když v tom Kniga začne křičet na projíždějící cyklisty, a já bych se nejradši propadla do země a dělala, že tam nejsu. Radši 2 dny hladem, než na někoho volat. Zastavují. Oba kluci jsou kuřáci, zapalovač mají každej svůj a ještě náhradní. Já si všímám, proč vařič neházel jiskru a ejhle, jde to i bez zapalovače. Za odměnu dostávájí kluci v té zimě a dešti pochutinu nejcennější. Horký čaj. Vyrazili brzy ráno z Prahy a chtějí dojet asi 250km do Brna ještě dneska v noci. Počasí z celkem drsné vyjížďky ale dělá slušnej test odhodlání. Jeden z nich trénuje na 1000 mil a druhý prý jede tuhle vzdálenost jen proto, že ho to baví. Nakonec v duchu Knize děkuju za super cyklopauzičku, protože o Janu Kopkovi, zakladateli závodu 1000 mil, vím dávno před tím, než tenhle závody začal pořádat. Pamatujete si, že než mi doktor zakázal jezdit na kole pro dlouhé uchování mého kolena pohyblivého, byla jsem vášnivá cyklistka a mizerná turistka? Takže jednu z jeho knih mám dokonce s osobním s věnováním z autogramiády. K přístřešku u studánky docházíme tak akorát, abychom si postavily přístřešky, než zase začně pršet. Spát jdeme brzy, chceme být ráno dobře odpočané. VoMo DEN 9. 32,5km ↑ 654 ↓709 V noci mě párkrát vzbudila zima. Nejnižší teplota 6,1°C a 100% vlhkost by tomu i napovídaly. Vzala jsem si totiž spacák, ve kterém je pro mě hraničních 5°C při průměrné vlhkosti 50%. Testuju už komplet vybavení, které bych si chtěla vzít na dovolenou na Slovensku za 14 dní. A každej ušetřenej gram se počítá. A na spacáku se dá ušetřit hodně. Mám s sebou i lehčí karimatku, která by odlehčila mým zádům o dalších 200 gramů, ale bohužel do teplot pod 10°C není vhodná, jak zjišťuji praktickým testem. Tři noci se to vydržet dá, na Slovensko si ale radši vezmu tu zimní. Při balení přestává pršet, ale vlhko je zalezlé úplně všude. Okolní vzduch je lezavě vlezlý, jen voda ze studánky je spíš ledově osvěžující. Začínají dokonce zpívat ptáci. Po těch se včera slehla zem. Ráno jim v jemném dešti do zpěvu nebylo, ale ke snídani už nadšeně zpívají. Dneska bude krásně. Devět skal, 836 m. n. m. Poprvé v životě jsem přímo pod skalnatým vrcholem a mám možnost na něj vylézt. Nízké ranní slunce ozařuje skalnatý vrchol a na obloze jsou vidět modrá místa mezi protrhanými mraky. Vyju na okolní lesy a Madynka s Knigou mi zespod štěkají zpět. Sestup do obce Křižánky je po mokrém kamení a kořenech celkem náročný i vzhledem k jeho členitosti a prudkosti. Kniga pouští Mady jen s košíkem na volno a zjišťujeme, že když není na vodítku, tak po mě tak nestartuje. Je z ní vlastně i docela hodnej pes, kterej jde mezi mnou a Knigou akorát tak daleko, aby na mě ještě viděl a zároveň neztratil z dohledu paničku. Ona si mě hlídá! A to mě většinou chce sežrat. Křížánky. 8:35. 5km. Neběhám. I přes to, že poslední dva roky mám kortikosteroidy, moje plíce mají pořád svoji představu o tom, kolik kyslíku mi v záteži poskytnou a prakticky nikdy to není tolik, kolik by potřebovaly svaly a orgány. Ale výhoda je, že jsem něco ujedla a upila a můj malý batůžek váží jen 14 kilo. Jako bonus je to po rovině, spíš mírně z kopce a neznatelně do kopce. Když si pohnu, tak to s jazykem na vestě zvládnu. Po rovince kmitám, co nohy stíhají a z kopce se snažím sbíhat. Přidržuju u toho foťák, ať si ho nevyklepu z uchycení na ramenním popruhu. Ztratila jsem totiž před lety pojistku, která jeho vytřepání brání a novej držák je moc drahej. Navíc přece neběhám, tak tu pojistku běžně nepotřebuju. V hlavě mi zní poučka z Brněnskýho Vokruhu Vokolo Štatlu, kterou mi kdysi před závodem někdo dal. Do kopce v pohodě, po rovině co to dá, a z kopce sbíhat. Bez 14kg krosny by to šlo asi líp, ale fakt se snažím. Jdu nádherným lesem kolem Svratky, slunce probleskuje mezi stromy a já mám strach zastavit pro fotku. Každá fotka je minutka a každá minutka znamená zdržení. Nemám navíc ani vteřiny. A foťák ještě nestihl vyschnout po včerejším dešti, takže jsou všechny dnešní fotky zamlžené, což mě celkem mrzí. Z myšlenek na foťák mě náhnle vytrhne něco jiného. V jednom úseku před sebou vidím zmáčenou Feri, jak se po mě otáčí. Vnímám, jak mi dopadá déšť na nepromokavou bundu a za mnou slyším funění Adama a Birmy. Vrací se mi vzpomínky, jak jsme tu me tu byly s Ferinkou před 10 lety. Chce se mi brečet, po šedivečce se mi stýská, a i když je to už skoro půl roku, byla to srdcová dáma. Chvíli aspoň běžíme vedle sebe a Feri se po mě otáčí, jestli jsem pořád za ní. A pak trasa odbočuje tam, kde jsme spolu nešly a já nechávám Feri běžet lesem tam, kam má zrovna chuť. Obchod v obci Krásné. 9:43. 12km. Zataženou krajinou jdeme loukami po proudu řeky Svratky, jež pramení pod Žákovou horou. Fučí a tmavé mraky se honí po obloze. Ať se honí, hlavně když neprší. Po včerejšku máme deště opravdu dost. Ale taky se máme na co těšit. Restaurace Na Čechách se blíží mílovými kroky a máme štěstí, čeká nás tu poslední volný stůl na zahrádce. Madynka může odpočívat mimo ruch restaurace a my si dáváme výborný hráškový krém. Tady na levém břehu Svratky jsme v Čechách, po pravém břehu bychom byly na Moravě. Svratka zde tvoří přirozenou hranici v délce několika kilometrů až do Jimramova, kde se od ní historická hranice odděluje a sleduje Trhonický potok, který pramení jižně od obce Bysté. My sledujeme Svratku také až do Jimramova a to k jediným dvěma hraničním patníkům, které jsme na této cestě potkaly. Jimramov. 15:35. 25km. Vzhledem ke kilometrům, které nám zbývají a k únavě, která se projevuje, si zkracujeme trasu z původních 35km o celé 2,5 km. Přicházím tím sice o zříceninu hradu i o zámek Dalečín, ale myslím, že mě to letos čeká s Bonou v protisměru, tak na původní trase zase tak pevně netrvám. Nakonec, proběhla jsem se za tyto dva dny dost a pár kiláků rozdíl v tom nehraje roli. Na jedli 727 m.n.m. 19:00. 32,5km. Hodná Madynka ani tentokrát nedostává úvaz na vodítku, takže když pro ni vařím vodu do granulí, aby je měla chutnější a voňavější, vystartuje po mě tak brutálně, že mi košíkem domlátí špatné koleno. Do očí mi vytrysknou slzy a bolestí nemůžu chvíli ani popadnout dech. Trefila se přesně. Západ slunce mi ale nepokazí, přesto pro mě chůze přestává být radostí, ale spíše starostí. Doufám, že vydatný spánkem odvane bolest pryč. 6,8km ↑119 ↓225 Vstáváme na východ slunce a je opravdu nádherný. Nejnižší noční teplota byla 6,5°C a teď po ránu se drží na stejné hodnotě. V poklidném nedělním ránu ptáci štěbetají a studený vítr se prohání po kopcích. Dopíjím horký čaj. Je čas se sbalit. Dnes vyrážíme na rozdíl od včerejška včas. Je krásné slunečné ráno a naše cesta mezi loukami a poli poskytuje daleké výhledy do krajiny. Ranní sluníčko začíná hřát a vymetená modrá obloha je odměnou za ty větrné a mokré předchozí dny. Je dokonale. Na základě mnohých skutečností, a především primárně podle uťapané Madynky se rozhodujeme dojít do nejbližší obce, Bystré, na autobus. Když přidáme do kroku, stihneme i ten v 9h. A sedm kiláků se dá v pohodě za dvě hodiny stihnout. Cítím, jak mi o sebe dřou kosti a asi mi nevadí, že to dneska zkracujeme. Sice bych to došla i podle původní dlouhé varianty, ale asi bude lepší v tomto stavu chodit co nejméně. Nemůžu se přece před Slovenskem dorazit. A 14 dní není zrovna dlouhá doba na rekonvalescenci. V Bystré je otevřený obchod, tak si v příjemně teplém dopoledni kupujeme zmrzlinu a při čekání na autobus se seznamujeme s manželským párem, který jde Viu Czechiu Českomoravskou v protisměru. V Bystré mají auto a přesouvají se autobusem na start dnešní etapy, aby si pohodlně došli zpět. Zdravíme z Jižní Moravy! PS: fyzio se zhrozil, kdo mě tak zřídil, že takhle vyosený koleno dlouho neviděl. Asi to vysvětluje, proč mě děsně bolelo i sedět:) Ale už jsem opravená a Madynku za trest už nikdy nepohladím. Ona by mi stejně jen uhryzla ruku a tu ještě potřebuju! Pátek. DEN 2.
Jsme v dešti další hodinu a v nohách máme 18 kilometrů. Když jdeme kolem otevřené hospody Vysočina, neváháme ani chvíli.
Sedáme si do přístřešku a těšíme se na horký čaj. Čas je dobrý a už není důvod spěchat. Minimálně další hodinu by nemělo pršet a poslední 2,5 kilometru zvládneme i s čajovou pauzou.
Sobota. DEN 3.
V minulosti jsem vždy skončila pár kilometrů od vrcholu a nikdy se na něj nedostala, nebo si to minimálně nepamatuju. Den D Devíti skal tak přišel právě dnes.
Dostávám důležitý úkol. Ujít 6,9 kilometrů a 99 výškových metrů za hodinu a 25 minut. Teda rychleji, protože za tak dlouho zavírá obchod v obci Krásné a Kniga potřebuje kofolu, aby měla energii na nový den. Rozdělujeme se a já zkouším obchod stihnout.
Jsem tu. Na dveřích je cedule, že je mezi svátky zavřeno. Ne že by mě to překvapilo, asi jsem to čekala. Konečně si ale můžu sednout a napít se. V okamžení se zvedá vítr, slunce zalézá za šedivé nízké mraky a příjemné teplo nahrazuje lezavá zima. Však i v tomto počasí plachta trochu proschne, když ji přivážu k zábradlí a nechám ji vlát. Komu by teď zavazela?
Odpočíváme za Jimramovem a sušíme stále mokré přístřešky. Sluníčko pořád nesvítí, ale vlhkost ve vzduchu klesla natolik, že vítr a teplota kolem 14°C pomalu odvádějí svoji práci. Nakonec vyleze na chvíli i sluníčko, ale to už uklízíme a pokračujeme dál.
K betonovému partyzánskému památníku z 80. Let minulého století docházíme chvíli před západem slunce. Místo je to zřejmě oblíbené, protože nejsme první a nakonec ani poslední, kdo sem přichází. Nacházíme se na nejvyšším bodě Svratecké vrchoviny a čekají nás tu nádherné výhledy jižně do údolí vodní nádrže Vír, která odsud není vidět, i severně na Svitavskou pahorkatinu. Ta už vidět je.Nedělě. DEN 4. VoMo DEN 10.
Komentáře