* Trasa na mapě
* Ubytování a zázemí Lucký vrch

Stojím na startu dogtrekové akce Po stopách Toulovce 2015. Je 7:22 a poprchá, po vydatném dešti je všude mokro, kaluže a bláto. Organizátoři nabízí startovní koláček a panáka rumu, ale odmítám obojí, dokud se příležitosti nechytá Birma, která tohle zpunktovala. Tak aspoň ten rum, no:)

Vyrážíme do zataženého dne, ale to nevadí. Připraveny jsme na všechno a hlavně tu předstartovní horečku z minulého týdne nemůže zkazit skoro nic. Ani moje starý, děravý botasky s předzvěstí čvachtání. Nevím jak to, ale nohy byly v suchu celý dva dny i přes ten luxusní průzor u palce.

Vysočina je krásná, kopcovitá ale přesto vlastně skoro rovina, vesničky, lesy a louky. Krajina je pořád stejná ale přitom se mění. Staré chalupy a kostely střídají zajímavá místa s netypickou přírodou, skalnatými útvary a dokonce i pískovcová oblast, kterou by tady málokdo hledal. Rumová putovní protisměrná kontrola se hodí, opět se moc nebráním, dva panáky ve dvou dnech ještě zvládnu. Stmívá se a my přicházíme do Ležáků za černočerné tmy. Škoda, těšila jsem se na ně i přesto, že je už znám.

Rozhodujeme se podle mapy, že půjdeme kus po silnici a přespíme v blízkém lese, ale náhoda nám přihrála Terku s Akonem a okolnosti vlakovou zastávku ve Vrbatově kostelci. Provoz byl trochu větší, než jsem čekala a jako atrakce pro cestující jsme sloužili dobře.

V sobotu začínáme od “středu Evropy” a živá kontrola s horkým čajem na Košumberku nám zpříjemňuje druhou snídani. Únava se už projevuje, ale kilometry zdárně utíkají a tak tušíme, že to dojdeme. Poslední lesní pasáž vysokým tmavým lesem je dost ubíjející, tma padla všude kolem nás a já mám pocit, že se nehneme z místa.

Nekonečná cesta ale končí u poslední kontroly a pak už zbývá jen několik málo posledních kilometrů do cíle. Je tma, mrzne a mě začíná mi kručet v břiše. Zdá se, že jdeme a jdeme ale pořád nejsme o moc blíž. Počítám, co jsem dneska snědla. Šunku, jablko, tři kousnutí do sýra, dvě ovocné tyčinky a kousek domácí čokolády. Přemýšlím, co si dám a najednou mi je z vyčerpání tak zle, že se můžu soustředit jen na pokládání jedné nohy před druhou. Docházím Birmu, která na mě čeká. Poslední metry do cíle, potlesk. Konečně. Zvládly jsme to. Jsme dobré. Chvíli odpočíváme a pak nás čeká už jen výborná večere a domácí medovina ve společnosti známých i cizích závodníků a nakonec teplá postel.

>>> galerii najdete zde <<<

Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?
Share on Facebook
Facebook