Vokolo Moravy – díl 3. – den 7, únor 2025

Stoupáme do mírného kopce na konec Polné a ulice podél areálu je jedna velká klouzačka. Živě vídím, jak tu stojí náklaďáky na čekačku na vjezd a jejich vyhřáté podvozky dělají ze sněhové krusty tekutou vodu, která zmrzne, sotva náklaďák zmizí za vraty. Naštěstí na zbytku naší dnešní cesty není pohyb velkých aut běžný, tak ledová skluzavka ani nestojí za to vytahovat nesmeky. Těch pár metrů se vyškrábeme a pak už nás čeká jen bílý křupavý sníh, prochozený stopami lidí a zvířat, který nás vede podél Ochozského potoka, pramenícího mezi obcemi Stáj a Rudolec.

Barokní kaplička u Podleského mlýna  z roku 1705 sousedí s Podleským mlýnem z 16. Století a označuje nám, kde budeme odbočovat do malebného údolí, kterým se klikatě vine Ochozský potok.

Touto dobou by už mělo vycházet slunce, ale nad krajinou leží šedavý závoj zatažena a rozdíl mezi dnem a hranou noci je poté, co vejdeme do lesa skoro neznatelný.

Brzy ráno jsme vyrušily zajíce.

O co lépe je modrá značka kolem potoka značená, o to neprostupnější je pěšina, po které se válí popadané stromy. Přelízáme, podlézame a přeskakujeme co jde a užíváme si zamrzlé krásy na březích potoka, proti jehož proudu pokračujeme ztichlou krajinou. Naše kroky v praskajícím sněhu občas vyruší lesní zvěř, která rychle prchne, ale jinak je v lese klid a líné ticho zamrzlého dne.

Kolem potoka pokračujeme celých 7 kilometrů a cesta je to překrásná, ale díky terénu nepokračujeme tak rychle, jak jsme si myslely. To nám ale nebrání si dát malou pauzu na zastřešené terase skautské základny Ochoz, samozřejmě se svolením mládežníků, postávájících opodál. Konečně místo, kde si můžeme odpočinout a posilnit se horkým čajem.

Za rybníkem Horním Ochoz pokračujeme lesní cestou po stopách člověka se psem a stoupáme zavátou cestou po modré až k obci stáj. V jednu chvíli stopy mizí a já si říkám, kam asi pes a jeho pán šli? Kam zmizely jejich stopy? Divné mi to není až do chvíle, kdy zjišťuju, že se stopami zmizela i modrá značka a že sice nejdeme dobře, ale naštěstí ani špatně a tak už k té silnici, co máme na dohled, můžeme v klidu dojít. Aspoň si chvíli odpočineme od sněhu a zmrzlých cest a naženeme nějaký čas rychlou chůzí. Tady jsme zase na Moravě.

Ochozský potok.

Zastávka v obci Stáj nás láká k přezutí suchých ponožek a další várce horkého čaje. V zařízlém údolí mezi remízky Ochozského potoka nás vítr přiliš nesužoval, ale to se na otevřených pláních změnilo k horšímu. Jak zastavíme, studený vlezlý vítr okamžitě útočí na naše choulostivá těla, která během zastávek negenerují dostatek tepla, aby mohla větru čelit déle, než pár minut.

Nezdržíme se dlouho a pokračujeme dál, abychom se za Stájí zase napojily k Ochozkému potoku, který teče někde pod cestou a bez modré čáry v mapě bychom ani netušily, že tu teče. Mezi mraky se začíná objevovat modrá obloha a pár slunečních paprsků oživí šedivý výhled. Mrazivý vítr nás studí do obličeje, spěcháme se před ním schovat do lesa, který nás potáhne k silnici na Rudolec

Ztracený nesmek se ledabyle válí uprostřed cesty. Ptám se Knigy, zdali si ho nechce vzít, když vlastní nesmeky nemá. Prý co když se pro něj ten člověk vrátí? Vzhledem ke směru chůze ale usuzuju, že když ho poponesem k silnici a někdo ho bude hledat, musíme ho potkat. A co kdyby se opodál válel další a my jako na potvoru neměly ten první?

Po modré to máme dobrodružné.

Stačí jen 800 metrů. Jdu zamyšleně, křupající sníh pod nohama vnímám jen ušima, ale očima jsem daleko vepředu, na hraně lesa a silnice k Rudolci, za kterou se rozprostírají netušené výhledy. Druhý nesmek našla Kniga po té, co jsem na něj před chvílí málem šlápla a ani o tom nevím. A chybí mu většina zubů. Tak tyhle nesmeky už tu asi nikdo hledat nebude. Myslím, že majitel jejich ztrátou jen získal a chybět mu natolik, aby se pro ně vracel, určitě nebudou.

Mezi stromy vykukuje sluníčko a sněhová krajina v něm jen jiskří. Bělostně zamrzlé stromy proti modré obloze vytváří dokonalý požitek pro oči i duši. Na náspu vykoukla černá silnice, která se jako brázda táhne zasněženou krajinou.

Nad námi je modrá obloha, po které se převalují sněhobílé lehké mraky, zatímco na východ od nás je pořád spíš zataženo a modrá obloha jen nesměle vyhání  šedivé mraky, ležící nad krajinou.

Musíme kousek po silnici.

Přicházíme k barokní kapli svatého Jana Nepomuckého, která trůní u silnice a nedá se pořádně vyfotit, protože silnici v zatáčce a ve svahu  lemují v tomto místě svodidla, která mě nepustí do bezpečí mimo provoz. Přesto se mi daří vyčíhnout chvilku bez aut.

Od Svatého Jana nad Rudolcem je možné za hezkého počasí spatřit významné poutní místo Zelená hora ve Žďáru nad Sázavou. Pouhým okem to ale dnes není možné a i po přiblížení z foťáku mohu jen hádat, které šedivé hrany daleko v šedivém obzoru jsou ty správné. I tak je výhled do údolí nádherný. V Rudolci u kapličky  jsme na nejvyšším místě dnešní trasy. V 680 m. n. m. Do Rudolce trochu sklesáme, abychom nad zámek vystoupaly do 666 m., ale v tomto místě jsme nejvýš a dostáváme zaručeně nejlepší výhledy do širokého okolí.

Jen poštolka, která sedí na špici zasněženého stromu před kapličkou má výhled o něco lepší, než my.

Rudolec

V Rudolci nás čeká ještě moderní kaple svaté Anny, postavená v roce 1998,  do které byl přenesen obraz svaté Anny z roku 1734, který původně zdobil kapli zámeckou, která byla v 60. Letech minulého století zrušena.

Od kaple stoupáme kolem patrového zámku, jehož historie spadá až do 15. Století, v současnosti bohužel po smrti posledního majitele chátrá, přestože od kapličky u silnice je výraznou dominantou obce Rudolec, která leží jen pár desítek metrů od historické hranice Čech a Moravy, na Moravské straně.  https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolec

Zatímco stoupáme nad Rudolec a paříme se v paprscích slunce, které se nám opírá do zad, přemýšlíme, zda je lepší být ufoukaná nebo uvařená. Bohužel silný vítr se do nás opírá hned, jakmile jsme opustili les a sundat byť jedinou vrstvu oblečení by nevedlo ke zdravým zítřkům. Naštěstí stoupání brzy končí a zavátá krajina se brzy rovná ve vrcholové partii. Krásně zasněžené větve pod paprsky slunce povolují a tak se držíme dost daleko, aby nám tající zmrzlé kusy ledu napadaly z větví přímo na hlavu. Horké slunce a zmrzlá krása nejdou ruku v ruce a sníh s ledem tento boj nemůže vyhrát. Ledaže by se na jeho stranu postavily tmavá sněhová mračna, která se pomalu od východu posouvají po obloze nad nás.

Znenadání se zatahuje.

Únava z chůze ve sněhu si vybírá svou daň, nejen proto, že zjišťuju, že moje hole už nemají karbidové hroty a tak se místo zapichování jen smykem odrážejí od zmrzlé krusty sněhu a podkluzují mi v rukou. Jít s holema nebo bez nich? Obojí je nepohodlné, jen každé jinak.

My se ale těšíme do pohodlí, které nám poskytne zastavení na 17 kilometru dnešní trasy. Zastavení konečně tematické.

Zemská hranice Čech a Moravy u Sirákova. Místo, kde se prý dělí počasí a to často i o několik stupňů. I my jsme toho svědky. Před chvíli jsme se na sluníčku vařily a chtěly svlékat vrstvy, teď u horkého čaje sedíme zachumlané s vrstvou navíc a rychle žvýkáme, aby nám svačiny nepřimrzly k patru. Hraniční kámen, restaurovaný v roce 2015, si žádá společnou fotografii. Také hraničář, hlídající hranici, si zaslouží fotku. Stráží tu na pomezí historické hranice neúnavně ve dne v noci, na slunci i ve sněhu bez nároku na mzdu nebo na střídání.

Zemská hranice u Sirákova

Krásné místo ke svačině kazí jen ta zima a ledový vítr, před kterým se nedá nikde schovat.  I krátký odpočinek je ale lepší než žádný, přesto nás čeká ještě asi 12 kilometrů a síly ubývají stejnou rychlostí, jako se kazí počasí.

Do Matějova pokračujeme po modré značce pořád v těsné blízkosti historické hranice na její Moravské části. Sluníčko svítí, ale zároveň je schované za hradbou mraků, kterými probleskuje. Prostě tady se to počasí opravdu mísí a nemůže se rozhodnout, zda vyhraje modrá obloha nebo šedivá mračna.

Vyhrává šedivo. Než dojdeme do Matějova, je definitvně rozhodnuto, že modrá obloha už dneska nebude. Kdo hodně chodí ví, jak má hezké počasí na chůzi vliv a hlavně jak dokáže povzbudit nebo srazit morálku.

Zavátá cesta na Matějov.

My jsme už unavené ze sněhu, kterým jsme se musely poslední 2 kilometry brodit a nebyl krok, aby nám noha nezapadla do sněhu po kotníky. Někdy i víc. Na cestě mezi poli je naváto tolik sněhu, že se těšíme zase zpátky i do lesa, ačkoli původně jsme se na zpevněnou cestu docela těšily.

Když v Matějově přecházíme na asfalt bez sněhu, je to úleva nejen pro nohy ale taky trochu i pro tu upadající morálku. Procházíme kolem Matějovské kaple Jména Panny Marie z roku 1908, jejíž zlaté lemování prosvětluje bezbarvé šedivo a dodává výhledu radostný nádech.

Odtud už budeme vpodstatě jen klesat. Po hrázi obrovské plochy Matějovského rybníka se jde dobře, ale nakonec musíme chvíli šlapat po poli. Značka vede do rákosí a vypadá, že ji tam nakreslil spíš místní vodník, který dlouho neulovil žádnou nebohou duši. Volíme obchůznou trasu po poli, kde se boříme do měkkého sněhu, navátého k mezi. U lesa se zpět napojujeme na značku a ani pohled zpět nenaznačuje, odkud bychom asi mohly přijít, kdybychom se nechali nalákat mokřadní hranou.

Kaple Navštívení Panny Marie, Matějov.

Modrá nás vede k dalším rybníkům. Malý Plaček, větší Velký Babín. Moment, tady jsme po hrázi vůbec jít neměly… rychle kontroluji mapu a opravdu, podivně směrující šipka ukazuje nejistě do nikam po naší pravici, rozhodně nevede na hráz Velkého Babínu.

Vracíme se zpět a musíme zpátky na cestu, která pod navátým sněhem není vidět. Nebýt stop nějakých lidí se psem, co tu šli před námi, těžko bychom se orientovaly, kudy tudy cesta vůbec vede.

Když jsme správně, nabízím Knize zacházku k turistickému pramenu řeky Oslavy. „Oslavka“ pramení nedaleko od turistického pramene a v délce bezmála 102 kilomtrů dlouhého toku teče jihovýchodním směrem k Velkému Meziříčí a Náměšti nad Oslavou, až se u Ivančic vleje do Jihlavy. Oslavka, to je nejen pro Brňáky klasika a na mnoha místech jejího toku pravidelně chodíme na výlety.

Matějovský rybník.

Kniga se cítí uchozená dost na to, aby si přidávala zbytečné kilometry a já mám dojem, že jsem tu už kdysi byla, tak zbytečně nezdržuju. Při psaní těchto vět ale zjišťuju, že ani tenkrát v roce 2020 jsem tu zacházku neudělala.

Zbývají poslední 3 kilometry a já jsem domluvená s mužem, že nás vyzvedne v restauraci Na Ranči, který je jen kousek od původně plánované zastávky autobusu, kterou jsme měly vytyčenou za cíl. Zacházet do Žďáru by mělo smysl jen, kdybychom už autobus, který by nás hodil na vlakové nádraží, nestíhaly.

Koník nás doprovází pohledem.

Ztichlým lesem, který se chystá na soumrak, zatímco v něm křupou jen naše kroky v namrzlém sněhu, docházíme do Hamrů nad Sázavou. U betonové sochy koně z roku 2006 od žďárského rodáka sochaře Michala Olšiaka končíme naši třetí etapu. Dala nám poslední kilometry fakt zabrat a to ani nešlo o fyzickou únavu, jako spíše o promočené nohy a únavu z chladu. Knigy boty zapěly definitivně labutí píseň a se světem turistiky se rozloučily stylově. Nechť je jim víko popelnice lehké.

Restaurace je odtud na dohled, a tak si čekání na odvoz krátíme sušením ponožek a bot na vyhřátém topení. Jen škoda, že tu v zimě nevaří, po těch dnešních 29 kilometrech bychom si totiž zasloužily něco pořádného do bříška.