Proti plánu jsme jen dva, třetí kus se nedostavil a nebere telefon, což nakonec ani není na škodu, naštěstí su zvyklá moc nespolíhat na půjčený vybavení  a i přes příslib vařiče beru vlastní… takže ani hlady jsme nemuseli být, přece jen dehydro jídlo už celkem tvoří běžný součásti našich jídelníčků a ranní horký kafe nebo čaj pomůžou v nekřesťanských hodinách nastartovat organismus.

Je krásně jasno, takhle modrá obloha v létě nebývá a babí léto letos čaruje. Houbaři si nosí plný koše i přesto, že za každým smrčkem se nějaký sklání a jeden by řekl, že už není co sbírat. My sbíráme aspoň poslední maliny, které ještě občas vykukují u cesty.

U Matějovského rybníka, kde se ještě v minulém století těžila rašelina, v bahně a vysokým mlází, rákosí a kopřivách končí všechna sranda. Dosud krásně značené a prostupné cesty končí a mám strach, co naučná stezka dál po straně Veselského rybníka. Zbyntečně, stezka je krásně upravená a interaktivní, ideální pro návštěvu s dětmi.

Hodně rybníků v této oblasti bohužel jen mineme bokem po turistických značkách, ale možná je to dobře, jinak bych tu mohla zkamenět v poloze číhače na vážky. Slunné louky lákají k posezení, ale jedině s další vrstvou oblečení navíc. Vítr je studený a už nabírá na síle.

Vedro a vítr z luk měníme co chvíli za studený stín lesa, ačkoli kolem Netína evidentně řádí neustále omílaný kůrovec, a stín se nedostavuje v očekávané míře.

Nejvyšší bod naší trasy, Dědkovská hora (692 m) má pěkné posezení, opečovávané náboženské kříže a hlavně super výhled na měsíc. Celou noc šíleně fučí, nemůžu se ani převalit na bok, jak je vítr do tváře nepříjemný, ale aspoň mě v noci nebudí žádný zvířata.

Vařit si snídani na schodech hrobky Lobkowiczů, dostavěné v roce 1871 brněnským architektem Augustinem Prokopem, je možná trochu neslušné, ale nefouká tu tolik, a můžu od snídaně sledovat, jak slunce prosvětluje krásnou lipovou alej s křížovou cestou. Není tu ani noha, které bychom zavazeli. Za Netínem je díky kácení trochu horší orientace, značky mnohdy chybí na důležitých místech, ale daří se nám neztratit a držet se značky.

Cesta nás vede přes Coop v Borech, kde mapy.cz tvrdí, že je v neděli na chvíli otevřeno a já se těším na džus. Dneska ve 3 v noci mě totiž vzbudila šílená chuť na studený sladký pití a drží se mě celý dopoledne. Marně. Coop je zamčený a nikde ani noha. Tak spěcháme aspoň na vlak a já si představuju ten automat s vychlazeným džusíkem v čekárně. Zase marně.