V restauraci se o mě hezky postarají, i když zlobí kávovar a dává kafe mnohem méně, než by měl. To mi vyhovuje, mléko s kapkou kávy mám mnohem radši, než kávu s kapkou mléka. Cpu se vajíčky, šunkou, sýry a zeleninou, co se do mě za 20 minut vejde.

Vzhůru do Malých Karpat.

Cestou na autobusové nádraží cítím, jak mě při každém kroku šíleně bolí holeně. Dešťová průtrž je tak silná, že skoro nevidím přes mokré brýle na cestu a kapky mi buší do hlavy i do ramenou. V šedivém mokrém ránu není venku ani noha, jen občas projede auto.

To jsem si na sebe upletla slušnej bič.

Piešťany autobusová stanica. 8:00.
Stojím na zastávce v polevujícím dešti. Voda zatekla i na nástupiště pod střechou. Stojím u kaluže nástupního ostrůvku číslo 8 a přemýšlím, zda to nebyla chyba. Jít sama na výlet do Malých Karpat. 110 kilometrů a 3000 výškových. Pět nocí venku. Nebo možná 4, protože kilometry posledního (10 km) a předposledního dne (15 km) jdou spojit do pěkného jednodenního výletu.

Značky už požírá les.

Malé Karpaty jsou úzké. Kdybych nechtěla pokračovat, z hlavního hřebene dojdu do 10. kilometrů snadno do míst, odkud můžu jet domů. Co horšího se tedy může stát, než že probdím noc a ráno to zmožená stočím do civilizace? Každý den mám možnost snadno změnit cíl. Nejsou tu dobrá a špatná rozhodnutí. Jde jen o to užít si dovolenou tak, aby z ní měl člověk pořád radost.

Brezová pod Bradlom. 8:50.
Vystupuju z autobusu přímo v centru obce. U supermarketu a boxů pro zásilkovnu. Tohle vědět, půlku jídla si z domu zašlu sem, abych to nemusela všechno tahat po Inovci.

Poprchá, ale fronta se posunuje a mám naději, že do hodiny bude pryč. Čekají mě dva kilometry obcí, která je podezřele malá na to, kolik po ní sviští kamionů.

Buky jsou tu úchvatné.

Když ke konci obce zahlédnu benzínku, neváhám si jít koupit kafe a využít místní toalety. A přečkat poslední záchvěvy deště, zatímco sedím v teple vevnitř. Když se obsluhy zeptám, že tady v Malých karpatech se není nutné obzvlášť bát medvědů, tak mi odpoví, že tu před týdnem zachytila fotopast medvědici s medvídětem. Moc mě to neuklidňuje, ale kamarád Petr mi dohledá zprávu, že minulý týden byla medvědice viděna u obce Častá. To je přesně na druhém konci hřebene, než vede červená, která mě povede. Zbloudilá a plachá medvědice by neměla představovat riziko.

Je čas vyrazit do zimy. Včera celé odpoledne pršelo a v noci s přestávkami také. I dnes od rána prší. Teplota od včerejška razantně klesla. Co bylo v sobotu na kraťasy a tílko, je dnes na dlouhé kalhoty a mikinu. Doufám, že se zahřeju stoupáním do mokrého a studeného lesa.

Z hřebenových partií se jen výjimečně ukazují výhledy, jinak mě obklopuje nádherný a hustý převážně bukový les, ve kterém se objevují květiny, které vůbec nepoznám. Při poryvech větru v korunách stromů na mě občas kápne kapka a sundávat nepromokavou bundu se zdráhám. Tvoří bariéru i studenému větru, ačkoli je zrovna bez deště. Vlním se po hřebenu Malých Karpat a vůbec mi nevadí, že jdu sama. Když jde člověk sám, nemusí se nikomu a ničemu přizpůsobovat a dělá v každou chvíli právě to, na co zrovna má chuť. Třeba nedělá nic a jen stojí a hledí. Nebo jen sedí a hledí. Nebo jde a falešným zpěvem odhání medvědy.

Výjimečně výhled.

Na rozcestnících, kolem kterých procházím, je jasně patrné, že tudy jdu po trase SNP. Sloupy jsou polepené nálepkami a nabývám dojmu, že kdo nemá nálepku, jakoby SNP nešel. Jdu zamyšlená zmoklou a zádumčivou krajinou, do hustých lesů neproniká šedivou oblohou moc světla. Je ráno nebo den? Kdo ví?

Vstupuju do přírodní rezervace Slopy a rostlinstvo kolem mě se trochu mění.  Z lesa vstupuju na louky plné vysoké jemné trávy a tlejících kmenů buko-habřin, rostoucích na krasovém podloží. Terén tu v mezi skalami prudce klesá dolů a otevírá mi tak výhled nad obec Dobrá Voda.

Obloha je pořád šedivě šedá a výhledy halí dešťové mraky. Tentokrát ale varovně hrozí deštěm a já spěchám na zříceninu Dobrovodského hradu, abych ho stihla projít ještě před příchodem slejváku.

PR Slopy.

Zřícenina raně gotického hradu Dobrá voda postaveného ve 13. století se nachází na jednom ze seizmologicky nejaktivnějších míst Slovenska a patří mezi 10 největších hradů, které na jeho území jsou. Hrad stál poblíž důležité obchodní cesty z Maďarského Budína (dnešní Budapešťi) do Prahy a těšil se péči i zvelebování všemi jeho majiteli.

V 18.století ale začal hrad ztrácel na významu a jeho budoucnost dokonal blesk, který v roce 1762 zapálil dřevěné části hradu. Po požáru sloužil hrad hlavně jako vězení, ale po roce 1800 se začal nenápadně rozkládat, až začalo být nutné to, co z něj zbylo, udržovat, aby vůbec něco zbylo.

Dobrovodský hrad. 13:10. 11,5km.
Za chvíli má přijít hodinová přeháňka. Rozhoduju se projít si hrad a pak se schovat do pěkného altánku, který jsem zahlédla při příchodu na nádvoří. V něm bych mohla přečkat frontu a zároveň poobědvat něco teplého.

FeTi a zřícenina Dobrovodského hradu.

Zřícenina hradu je nezvykle obrovská a projít ji mi zabere skoro 20 minut. Je znát, že se o hrad se starají dobrovolníci. Schody jsou spravené, zdi podepřené, nádvoří posekané. Déšť začíná tak plíživě, že skoro přemýšlím, že ještě vyrazím do vesnice Dobrá voda pod hradem, ale nakonec přece jen zůstávám.

Ukazuje se to jako výborný nápad.

Po nenápadném deštíku přichází slejvák a buší do oplechované střechy přístřešku, ve kterém obědvám. Ptáci, kteří si po nádvoří poletovali, se někam schovali a drží zobáčky zavřené. I strakapoud přestal klepat do stromu.

Židovský hřbitov.

Obědvám a telefonuju s Miriam. Výjimečně tu totiž mám signál. Přestože pohoří je zaklíněno z obou stran civilizací, mobilní signál jen občas pronikne do míst, kterými se pohybuju. Anebo mizí jen v okamžiku, kdy se chci podívat, jestli ho už nemám?

Z Dobrovodského hradu pokračuju kolem starého židovského hřbitova nad Dobrou vodou a nedívám se do mapy. Cesta je jednoznačná a najednou ve vesnici zjišťuji, že jsem přešla  neznačenou odbočku na Dobrovodský hřbitov.

Vracet se nechci. Vysoká promáčená tráva a další vlna dešťů blížících se do oblasti je dobrý důvod, abych si nepotřebovala přidávat kilometry navíc. Drobná zacházka z trasy přece není žádný prohřešek. Přesto je trochu škoda, že jsem trasu ztratila a zůstala na červené, místo abych za židovským hřbitovem odbočila na pěšinu, které jsem si ani nevšimla. Na hřbitově je totiž pochován slovenský spisovatel, překladatel a básník Ján Hollý, který měl zásadní vliv na formování slovenské literatury. Co není zacházka zajímavá pro mě může být zacházka zajímavá pro někoho, kdo literární dějiny země zná lépe než já.

Dobrá Voda.

V obci Dobrá voda potkávám ženu s velkou krosnou. Zuzka čeká na své kamarádky, které jdou část cesty SNP a mě je okamžitě jasné, kde budou dnes v noci spát. Mám namířeno do útulny Josefa Maka kousek nad Dobrou vodou a doufám, že je natolik velká, abychom se do ní všechny vešly.

V Dobré vodě kupuju v potravinách „Ema“ ovoce a mléčné výrobky a hodná paní prodavačka mi odpustí 10 centů, když vidí, jaké bankovky vytahuju z peněženky. Ptá se na útulnu, do které jdu. Prý je to oblíbené místo na přespávání. Už nepřemýšlím nad tím, jestli se do ní vejdeme všechny. Už mám obavy o to, abych se tam vešla ještě alespoň já.

Za Dobrou vodou přichází další várka deště. Vstupuju do lesů plných kvetoucího medvědího česneku a prosycených česnekovou vůní. Lány česnekových květů se táhnou jako široké koberce po celém lese a jediná místa, kde česnek není, jsou vychozené široké cesty. Celou tu nádheru kazí jen neutuchající déšť. Dopadající kapky svojí energií odsřikují částečky mokrého bahna na lístky a květy zespodu a když si chci dřepnout k zemi, abych udělala fotku, radši rychle měním pozici. Bahno najednou skáče i na objektiv.

Plži tu jsou celkem četní.

Stoupám k útulně z roku 2023, která je postavená pro oddech dálkových chodců a cítím se nepatřičně. Mám vůbec právo zabírat v ní místo, když dálkový chodec nejsem? Ale sekundární spací místo v údolí mi z fotek přijde, že tam bude fakt vlhko a fakt zima. A na to se dnes necítím.

V útulně je teplo a živo. Seniorský pár bydlí někde v okolí a do lesů chodí s batohem pro vodu ze studánky a pobýt si chvíli mimo civilizaci. Vysvobozuju Davida od ukecané paní, protože si bere na mušku mě. Dozvídám se, že si tu před deštěm zatopili, aby měli teplo a sucho a čekají do večera, až deště ustanou. A jestli znám tvrdý alkohol Povážský repák, který se vyrábí v oblasti Bílých Karpat a Myjavy? Samozřejmě, že ne.

Když konečně přestane pršet a senioři odejdou, hodí po mě David takový pohled, že se oba hrozně rozesmějeme. Konečně. Paní vydala tak za deset ukecaných ženských a na otázky směrované k nám si odpovídala okamžitě sama a zvládala u toho plynule i změny tématu. Jako zpestření super, ale kdyby se tu chtěli usadit na noc, nezbylo by mi než uprchnout k přístřešku v údolí. Lepší umrznout, než si chtít vystřelit mozek z hlavy. Tohle by špunty neutlumily.

Medvědí česnek.

Když je prostor, povídáme si s Davidem o turistice a o lesích. Přivedl ho k tomu Covid, když si řekli s kamarádem, že když nic nemůžou, půjdou cestu SNP. Popůjčovali si vybavení, prohledali sklepy a dva totálně nezkušení kluci, co nikdy nespali venku, vyrazili. Vyrazili a došli do cíle. Dnes se tu David toulá po okolí ve volnu z práce, ale nemá konkrétní cíl. Na rozdíl od Majky a Papka, které se setměním přicházejí v doprovodu Zuzky. Jdou z Košic a mají za sebou už stovky kilometrů, ačkoli celou SNP tentokrát nejdou. Na večer tak mám vybranou a příjemnou společnost.

PS: dávali jste pozor, když jsem psala, že kdo nemá nálepku, jakoby SNP nešel? Dostávám nálepku, nejlepší ze všech. „Papek a jej mamuty“ s obrázkem mamuta. Boží.

Úterý. DEN 6.

25 km  ↑796 m  ↓722 m

Vyhřátá útulna celou noc drží teplo, takže spím jen zlehka přikrytá a teploměr ráno ukazuje, že v útulně bylo 12°C. Venkovní teploměr ukazuje něco mezi 4-5°C a to se už chystám odcházet. V noci asi byla fakt zima.

Útulňa Josefa Maka.

Vracím se na červenou a v nepromokavém setu šlapu hlubokým údolím kolem potoka Raková. Je tma a do vzrostlého a hustého lesa neproniká žádné světlo. Medvědí rolnička se stává mým nepostradatelným kamarádem a už jsem se ji naučila zapínat na místa, kde zvoní s každým krokem.

Vůně česneku čpí okolím tak, že mě z ní pálí oči a zároveň si uvědomuju, jaký mám hlad. Vyrazila jsem bez snídaně, kterou jsem si nechtěla vařit ani venku na dešti, ani vevnitř v útulně. Mám přece za tři kilometry přístřešek i se dvěma studánkami, tak posnídám pěkně v suchu a bez toho, abych někoho omylem vzbudila. Omylem plaším jen párek kachen, které na potoce u přístřešku líně plují, dokud je nevyruším svojí přítomností já.

Prší. Nohy s každým krokem vytlačují vodu z bot, aby s každým krokem nabraly novou z trávy i s přídavkem vody z deště. Jdu nekonečně dlouho dobu po asfaltu a gumové násadky na hole tlumí jejich tlukot o povrch silnice.

Zařízlým údolím potoka Raková.

Miriam říkala, že když chodí sama, vede po pár kilometrech zajímavé vnitřní dialogy sama se sebou. I později v čajovně zjišťuji od svých kamarádek, že jejich hlavy neustále generují ruch. Obrazy, povídky, myšlenky, dialogy.

Moje hlava se vymyká. Buď si s někým povídám, na něco myslím, nad něčím přemýšlím, anebo je v ní prázdno. Vymeteno. Není tam nic a zároveň je tam všechno, co potřebuju. Zpěv ptáků, pokud se náhodou v dešti některý osmělí. Plynulost mého dechu na rovině, nebo jeho sípání a nedostatečnost do kopce. Pravidelné bušení holí o asfalt. Cinkání rolničky o stehno.

Mechanicky kladu nohu před nohu, do nepromokavé bundy buší kapky deště a já prostě jdu, sleduju červenou značku a zároveň nemám v hlavě vůbec nic. Není problém se do podobného stavu dostat, stačí k tomu jen být sama se sebou a bez společnosti. Mám na to pět kilometrů nebo padesát? Délka chůze nehraje roli.

Tady budu snídat.

Někdy stačí cesta z práce, když procházím městem na autobus, jindy přidám zamyšleně do kroku na výletě s přáteli, a když se otočím, zjistím, že cesta za mnou je nakonec stejně prázdná, jako moje hlava.

Neumím si představit, že někomu pořád jede mozek. Že pořád něco vymýšlí, přemýšlí, analyzuje, zvažuje, vzpomíná. Vždyť to musí být otravné. Stačí, že běžný život přehlcuje všemi svými projevy, světly, vůněmi a zvuky moje vnímání. Přežít jednotlivé dny v běžném životě je tak náročně a pro mozek unavující, že si nedovedu představit zažívat jeho šramot i ve chvílích, kdy může odpočívat. Ve chvílích mozkového ticha.

Ticho mého mozku nenarušují ani moje kroky, ani bušení holí do asfaltu, ani šustění kapuce na mojí hlavě, ani cinkání rolničky, ani funění do kopce. Už jsem všechny tyto zvuky přijala jakou neoddělitelnou součást bytí.

Árón už poznávám.

Lesem kráčí tělo bez mozku a mechanicky mu ubíhají kilometry.

STOP!

Z mokrého listí na bahnité cestičce na mě zírá černožlutý tvor. Mozek se probouzí k činnosti. Dál ani krok. Mlok.

Mlok.

Můj třetí mlok v životě! Sundávám pláštěnku z foťáku, fotím mloka ze všech úhlu a na rozmáčeném bahně mi podjíždějí boty. Cestou potkávám ještě další dva a naprosto nepopsatelně se tetelím spokojeností. I když mě někdy déšť unavuje, mám ho stejně ráda jako jakékoli jiné počasí, hlavně pokud nejsem úplně promočená a aspoň občas se před ním mohu schovat.

Pučavky. 10:30. 9km.
Nepřetržitě prší, fučí a je zima. Teploměr pod pláštěnkou neochotně ukazuje 9,5°C. Odbočuju k Bufetu u Stana, který má být podle reklamní cedule jen 300 metrů od křižovatky. Široko daleko není ani noha, slunečníky na zahrádce jsou stažené. Tušila jsem to, ale vidina krátkého odpočinku pod stříškou byla tak lákavá, že i zbytečná zacházka stála za to.

Vracím se na rozcestí osady Pučavky a před sebou vidím dvě postavy v pláštěnkách. Doběhnu Majku s Papkem a radostné setkání zpečetíme společnou fotkou. Zuzku před chvíli posadily na vlak a pokračují zase samy.

Majka a Papek

Ještě to nevím, ale za přístích 15 společných kilometrů jim budu opravdu vděčná.

Holky mě přijímají do party a cesta nám ve třech rychle ubíhá. Problémový úsek u povrchového lomu, kde je úzká silnice bez krajnice, za svodidly sráz a na vozovce jezdí jeden kamion za druhým, překonáváme s obavami. Naštěstí si holky úsek pamatují z loňské cesty SNP a přesně vědí, kde dávat pozor, kde se chystat ke skoku za svodidla a kde konečně uhýbáme zase do lesa.

Zima je taková, že i zastavit na pár minut pro pití a svačinu je bez přístřešku nemožné. Do pár minut bez pohybu se nám těla roztřesou zimou. Musíme být pořád v pohybu, jinak to nejde.

Kolem těžby.

Prší, všechno zahalila mlha a fučí silný vítr. Stoupáme, ale místo tepla nás zkrápí jen ledový pot. Na necelých pěti kilometrech trasy se chystáme nastoupat 500 výškových, což nezní nijak hrozně, ale skutečnost je trochu horší, než jak to vypadá z mapy.

Stoupání začíná pozvolna. Noříme se do mlhy, jejíž bílá hmota leží na bílých hlavičkách česnekových ploch. Bílé lány zahalené zájovem mlhy. Bahnitá cesta se v hustém bukovém lese klikatí mezi medvědím česnekem a já najednou vím, že tady jsem už byla. Odtud už jsme šli s Vlastíkem v roce 2017. Přesto mi moc vzpomínek na terén z toho výletu na mysl nepřichází.

Postupujeme pomalu vzhůru po kořenech, které protkávají cestu, a mazlavé bahno pekelně klouže. Vítr fučí a do těl se dává zima i přes výšku, kterou překonáváme. V husté mlze a 100% vlhkosti vzduchu má krajina kolem něco do sebe, ale z promrzlých rukou mi vypadávají hole a začíná být obtížné manipulovat s pláštěnkou na foťáku. Ale tu fotku udělat musím!

Stoupáme mlhou a deštěm.

U Havranní skály jsme konečně na hřebenu. Cestičkou ve skalách a po obřích šutrech stoupáme na Havranicu (717 m.n.m) a na Záruby (767 m.n.m). Tady se mi promítají vzpomínky na vandr před lety jako živé. Skalnatý hřeben, prudce se svažující do údolí. Mokrý vápencový hřeben je kluzký, ale v mlze naštěstí není vidět, kam by člověk spadl, kdyby uklouzl. S kočárkem by to sem nešlo, ale strach o život tu mít taky nemusím. Přesto bez opory holek nevím, zda bych tento úsek překonala s takovou grácií. S mým strachem z výšek a s nejistotou, při kterém kroku mi selže koleno, by takovýhle terén v dešti a silném větru byl na dlouho. A kdybych upadla, tak bych dlouho sbírala odvahu pokračovat dál.

Vrchol Záruby je nejvyšší vrchol Malých Karpat a za hezkého dne je odtud nádherný výhled. Teď se snažíme tu moc nezdržovat a po pár vrcholových fotkách pokračujeme dál. Jsme promrzlé a nezbývá nám, než být pořád v pohybu, dokud se počasí nevylepší.

Ostrý Kameň. 13:00. 18km.
Nakonec je skalnatý vrchol za námi na zřícenině strážního hradu Ostrý Kameň, který strážil zmíněnou obchodní cestu z Prahy do Budína. Zřícenina hradu na skalnatém ostrohu láká k prozkoumání, ale mě se v mlze a zimě prozkoumávat zbytky hradních stěn umístěných na kluzké skále nechce. Konečně totiž přestává pršet a tak je čas uvařit si horký čaj a dát si něco teplého do bříška. Promrzlé ruce sotva zvládají obsluhovat vařič a lžíci, ale nakonec se všechny trochu zahřejeme.

Záruby.

U zříceniny hradu se od skalnatého hřebene konečně odkloníme a prudce zklesáme až pod hřeben. Jak klesáme, zvedá se mlha a pod hřebenem už po ní není ani památky. I na radaru to vypadá nadějně, těšíme se, že konečně nebude pršet a můžeme si zase trochu povídat s kapucemi dole.

Holky mě doprovázejí až k přístřešku, na který je určeno dnešní spaní. Focení pár společných fotek nejen nás, ale i mojí nezbytné plyšové FeTi Lie a Majky ovečky Ovejy je v radostném duchu trhající se oblačnosti. Tady bychom se mohly rozloučit, ale je teprve 15:00. Strávíme dohromady ještě poslední kilometry k rozcestí „Pod Černou skalou“, kde se definitvně rozloučíme. Holky jdou dál po červené, a já se odtud vypravím ještě na skalnatý vápencový hřebínek Dubový vršek, ze kterého by měl být výhled na obec Plavecký Mikuláš pod svahy Malých Karpat.

Obloha se neznatelně protrhává a otevírají se luxusní výhledy na Malé Karpaty a na zříceninu Plaveckého hradu, která se klene na skalnatém vrcholu nad obcí Plavecké Podhradie. Tato původně královská pohraniční pevnost bohužel není v plánu a kilometrově by mi hodně rozhodila zítřejší den, ale pohled na ni je odsud úchvatný.

Oveja a FeTi Lie.

Trhající se oblačnost ve mě vzbuzuje naději a radostné očekávání zítřka. Nemusí být slunečno, hlavně když nebude pršet.