Na rozhledně fučí o dost víc, než dole pod ní. Vítr mě v noci skoro nebudil, zato s 16m vysokou dřevěnou rozhlednou už mírně třese. Rozhled o samotě si teď vychutnávám mnohem víc, než včera při západu slunce. S padající tmou jsem si ty rozlehlé lesy tak neuvědomovala. Zezhora je úžasný výhled na husté lesy v okolí vrcholu Panská javorina a ptačí budíček je opět naprosto nepopsatelný.

Dnes vyrážíme o půl hodinky dřív než včera, abychom rozvrhly lépe dnešní kilometry. Bohužel ale vůbec nevyrážíme s včerejším elánem. Miriam včera večer dlouho seděla venku a povídala si s SNPčkařem, aby jí při přesunu do pelíšku luplo v zádech. Celou noc nespala a ráno na ní bylo vidět, že je naprosto nesmyslné, aby to zkusila rozchodit, jak navrhovala.

Východ slunce na Panské Javorine.

Naštěstí Miri těch 9 kiláků k nejbližší silnici a restauraci Penzión Bezovec zvládla, ale všem se nám ulevilo, když rozhodla ukončit vandr zde. Kladla jsem jí na srdce, aby v rozhodování nijak nebrala v úvahu to, že nás čeká ještě další týden a aby nebyla ovlivněná pocitem marnosti a lítosti ještě vůči mně. Ale to se snáz řekně, než udělá. Stačilo, že sama přisla o dovolenou, na kterou se těšila a kterou měla pečlivě rozplánovanou.

Alenka kvůli blížícím se bouřkám a zhoršení počasí stejně zvažovala, že z Bezovce odjede už dnes kolem oběda, aby zbytečně neriskovala nachlazení před další zahraniční dovolenou a Janča by zítra v poledne jela domů tak jak tak. Její ochotný muž vyrazil hned za námi, aby Miri odvezl na pohotovost a domů.

Měly jsme dvě hodinky na to se pořádně najíst a ještě strávit poslední společné chvíle. Když přišla na přetřes otázka, kam hodí autem mě, tak já najednou věděla, že ještě domů nechci.

Dymnivka

Najednou ze mě vypadlo, že dojdu Povážský Inovec až do Piešťan podle plánu. Já moc nepromýšlím věci dopředu a důsledně, rozhoduju se většinou docela rychle a ani k tomu nepotřebuju přehršel informací. A Miri mi na to odpověděla, že kdybych došla až do Bratislavy podle původního plánu, byla by to pecka. Došla bych pro ni naši dovolenou.

Cože? Já, která se bojí spát sama venku? Sólovandr? 107 kilometrů terénem, ve kterém na většině míst není signál?

Zvládnout jednu noc a jet zítra domů je jedna věc, ale prodloužit si vandr o dalších šest dní úplně sama, to na mě aktuálně bylo moc velké soustro, se kterým jsem si neuměla poradit. Přesto jsem se zbavila asi pěti jídelních pytlů, které měli držet vůni jídla od citlivých inoveckých medvědích čumáčků dál, abych případně do Malých Karpat nenosila zbytečnou zátěž a předala je Janče.

Před Bezovcem.

Miri mi ještě trochu přeplánovala na dnešek trasu, protože se zdálo, že původně plánovaný přístřešek je rozbitý a na bouřku nevhodný, a když už byl odvoz nachystaný odjet do České republiky, rozloučily jsme se a já se vydala vstříc bouřkovému odpoledni.

Je 13.35 a slunko pekelně smaží. Nejvyšší čas použít opalovací krém, aby se nenesl zbytečně. Předchozí dny ho nebylo třeba použít, ale už cítím, jak se mi připíkají ramena. Taky jsem se mohla natřít v restauraci, abych si pak mohla umýt ruce mýdlem a neutírat mastnotu do foťáku. Prostě přemýšlení, to není moje hobby.

Kladu si těžký cíl se až na rozhlednu Marhát nepodívat, kolik mi zbývá stoupání. Jsem uvařená ve vlastním potu a těžké vedro je parádní bouřková předzvěst i bez předpovědi. Dovoluji si sledovat pouze radar, ať vím, zda je nutné jít až na hranici neoptimálně držícího kolene, abych stihla rozhlednu ještě před bouřkou, nebo zda zacházka nemá smysl. Zdá se ale, že je mi počasí nakloněno a nakonec pod 17 metrů vysokou rozhlednu z roku 2008 docházím zároveň s mladou rodinou.

Rozhledna Marhát.

Pán se ptá, zda zapůjčím nůž, že si chtěli opékat a chystat svačinku a tak přislíbím 15 minut odpočinku, aby měli dost času si pokrájet vše potřebné. Nakonec ale zůstávám skoro 45 minut, protože bouřka je pořád docela daleko a mě se vůbec nechce spěchat.

Výhled z rozhledny v silném oparu z horka schovává kopce do rozplizlého čehosi a směr pohledu na Podunajskou nížínu žádné opojné rozhledy nenabízí. Přesto by byla škoda tuhle 17m vysokou dřevěnou rozhlednu umístěnou na výrazném skalnatém vrcholu nenavštívit. Kdyby nemělo dnes bouřit, bylo by tu skvělé místo k noclehu, ale spát v bouřce na nejvyšším vrcholu v okolí a ještě navíc celém skalnatém, to se sluší spíš vyznavačům extrémních sportů.

U rotundy Svatého Juraja jsem v 17h a ještě mám hodinku čas prohlédnout si nejstarší stojící kostel na Slovensku, datovaný zhruba do roku 830. Krásné poutní místo s rozhledem do okolí působí klidně a harmonicky. Jdu se podívat do borovicového lesa na kalvárii a cestou v křoví rachotí ještěrky, které jsem vyrušila z vyhřívání na kamenné zídce.

Rotunda Svatého Juraja

Pod kapličkou je mobilní WC a krásná louka, na které posedávají skupinky turistů a místních. Je sobota odpoledne a je vidět, že rotunda je oblíbené místo k odpočinku. Ideálně rovné to mimo louku není, ale šlo by to. Ptám se pána, co si s rodinou opéká špekáčky, zda se tady spáva a potvrzuje, že jo. Doporučí ještě místo kousek dál, ale po zvážení zůstávám na místě. Bouřka se blíží. Při stavění přístřešku už slyším hromy a obloha se černě zatahuje.

Postavím tarp a na radaru už je to dost těsný. Uvařím si ještě večeři a čaj a jen co zalezu a zatáhnu zip, spustí se první kapky. S kapkami se objevuje ještě rodinka z rozhledny Marhát. Když slyším chlapce, jak říká „To je tá teta z Česka“, ještě vykouknu a naposledy se s nimi rozloučím. Paní je z Bukové v Malých Karpatech a popovídat si s ní o možném sólovandru Malými Karpaty je zajímavé. Sama prý venku nikdy nespala a moc mi fandí, kdybych se rozhodla celou dovču dokončit.

Neuléhám se strachem, přesto se v noci hodně budím a kontroluji radar. Je vysoká vlhkost, vše se lepí a hromy nade mnou mi klidu nepřidají. Někde poblíž se v noci ulomí větev a s rachotem spadne na zem. Jsem ráda, že mám postaveno pod nízkými smrčky.

Ještěrka

Neděle. DEN 4.

16km ↑297 ↓565

Vstávám zase ve 4:30, protože začínají zpívat první ptáci a můj celkově špatný spánek se tak už nedá déle udržet. Na paměti mám radu Miri, ať nechodím ráno moc brzy po svítání a večer se soumrakem. Přesto jsem necelou hodinu po východu slunce připravená vyrazit.

Začínám stoupáním ve vymletém úvozu v hustém a křovinatém lese. Rolničku mám pro jistotu připevněnou tak, aby zvonila s každým mým krokem. Husté lesy jsou nezvykle tmavé i v jasném slunečném dni, natož brzy po ránu, když je obloha lehce zatažená.

Vyplaším jen divočáka, ale taky dobře.

Začíná nový den.

Stoupám na Trhovičnou louku, na které jsem měla původně spát a jsou tu hned dva přístřešky. Pobořený a relativně nově postavený. Louka je v hustém lese nepatřičně strašidelná a jsem ráda, že jsem spala na otevřeném prostoru s řídkým lesním porostem. Civilizovanost spacího místa mě zřejmě vhodně uklidnila, aby mě s děsem nebudily libovolné zvuky lesa. Dokonce nepřišla jediná noční můra, což je u mě nezvyk.

Pokračuju tmavým a vlhkým ránem, po noční bouřce je v lese vysoká vlhkost a tráva je mokrá. Oblečení se mi lepí na tělo a těžce se dýchá. V hlavě mi to neustále šrotuje, ačkoli většinou mám v hlavě prázdno. Přemýšlím o „Expedici M“.

M jako Miriam.
M jako Mamut i Mawenzi.
M jako Malé Karpaty.
M jako Memoriál za Timíčka, když v květnu 2017, zrovna když jsem první květnový svátek trávila v Malých Karpatech, šel nečekaně na operaci střeva.

Rozcestí „Krahulčie vrchy“

Bylo to rychlé, jen se mi tak trochu nezdál, ale nic, abych neodjela pryč. A nakonec byla operace úspěšná a kamarád Vlastík tehdy řekl, že můžu „Memoriál“ za timíčka chodit do Karpat každý rok. Když jsem přijela domů, věděla jsem, že ačkoli operace úspěsná byla, Memoriál za Timíčka nikdy nepřinese myšlenou radost. Tehdejší článek jsem psala na podlaze, jeho hlavu opřenou o koleno a věděla jsem, že to je naposledy, co jsme spolu. Druhý den odešel za duhový most.

Miri mi dala vytištěný itinerář a já měla z domu rozkreslené jednotlivé denní etapy po dnech, takže jsem byla připravená sólovandr podniknout. Ale spát další dny sama venku?

Zvládnu to?

Panská Javorina.

Po dnešní relativně klidné noci jsem tušila, že ano, ale rozhodnutá jsem nebyla. Něco jiného je dojít 30 kiláků a spát jednu noc venku a něco jiného je dát si k tomu dalších 110 kilometrů a šest nocí venku. Na to jsem připravená nebyla.

Obrázková hora plná svatých obrázků je ještě v hustém bukovém lese, ale za zatáčkou se už z lesní cesty napojuji na asfalt. Stejně jako hluboké lesy začínaly hned za prvními domy Trenčína, do Piešťan je přechod z lesa do města také tak rychlý .Stačí pár kroků a jdu mezi domy k řece Váh, která dala pohoří, které jsem právě nechala za zády, název. Než jsem to promyslela, byla jsem v cíli.

V Elizabeth Café v parku u řeky Váh nabíjím telefon a přemýšlím. Po 11h mají přijít další deště. Co teď? Do Brezové pod Bradlom na startovní zastávku Malých Karpat se mohu přesunout i dřívějším autobusem, ale nejsem si jistá. Muž mi včera do telefonu nijak sólovandr nerozmlouval, ale zároveň bylo zřejmé, že když budu občas spát v penzionu po cestě, bude mnohem klidnější. Řeším to aktuálně tak, že si rezervuji na dnešní den penzion. Možnosti strávit zbytek dne i noc v suchu a dát si sprchu nejde odolávat dlouho.

Váh.

14:00. Penzion Diana.
Nemám zrovna nejlevnější ubytování, co by šlo v Piešťanech sehnat, ale je blízko nádraží, abych ráno v tom dešti nemusela chodit daleko. Jen kilák a půl pěšky, když má ráno zase pršet, co víc si přát?

Že mám na pokoji vanu předčilo všechna moje očekávání a snídaně podáváná už od 7h ráno mě ujistily, že tenhle penzion za tu cenu stojí. Dávám si pořádný relax a pak se za šumění deště nořím s tužkou do itineráře a procházím si pečlivě mapu i předpověď.

Pršet má celou noc, zítra dopoledne i zítra odpoledne. Pak se déšť plynule přesune i do celého úterý. Předpověd na středu i čtvrtek je také spíše deštivá, ale v pátek už to vypadá na sluníčko.

Piešťany. Konec trasy Povážským Inovcem.

Přepočítávám si jídlo, abych dokoupila jen nejnutnější drobnosti a nenesla nic navíc. Přepírám ponožky a tričko a doufám, že ve vlhkém dni se dostatečně prosuší. Pomáhám si místním fénem a vymačkáváním přebytečnou vody do suchého ručníku. Co neuschne přes noc už rozhodně další dny neusuším. Pokud ráno po snídani nepojedu domů. Pak to bude jedno.

Jdu se rozvalit do pohodlné postele a přikrýt se hebce povlečenou peřinou. Vůbec mi nevadí, že právě nestoupám v dešti do prvního kopce Malých Karpat z Brezové pod Bradlom. A už vůbec mi nevadí, že jsem potem ulepené tělo vyměnila za tělo čisťoučké z vany. Nepříjemná syntetická látka ze spacáku se mi nebude celou noc lepit na obličej a vysoká vlhkost za okny bude tak nepříjemná, jako dotěrný hmyz zvenku za okenní sítí. Ani si jí nevšimnu.

Dobrou noc.