Ráno je studené a šedivé, ale když stoupám Plaveckým Mikulášem po zelené, nad vápencovým vrcholem Kršlenica vysoko nad obcí se objevuje sluníčko.

Vstupuji do hlubokého údolí zařízlého mezi vápencové skály. Přírodní rezervace Kršlenica je typická krasová oblast s vývěry a jeskyněmi. Sem se sluníčko rozhodně nedostane.

Po dešti uplynulých dní je vše mokré, ale mě čekají tři kilometry asfaltu. Konečně nebudu mít nohy mokré už od rána.

Kaplnka sv. Floriána, Plavecký Mikuláš.

Stoupám podél toku říčky Libuša, která si kaskáduje v krasovém údolí. Kromě Lurdské jeskyně je tu i hromada pramenů, které nejsou zaznačené v mapě a ze všech musím ochutnat ledovou a chutnou vodu, přestože mi z ní trnou všechny trubky.

V hlubokém údolí je vlezlo a zima. Jestli nahoře svítí sluníčko, tady není vidět jediný paprsek, ale štěbetající ptáci dodávají zmrzlému údolí život.

Jestli mám někde reálnou obavu potkat medvěda, je to tady v krasovém údolí. Stoupám k jeskyni Deravá skala, přístupné od zelené značky. Medvědi mají rádi jeskyně a já v liduprázdném údolí s obavami stoupám po kamenitém prudkém svahu k jeskyni, jejíž strop lze zahlédnout přes vzrostlé stromy. Uklidňuje mě snad jen myšlenka na to, že teď už medvědi nespí zimním spánkem a určitě by si neustlali v místě s velkým pohybem turistů.

Libuša.

Uf, není tu ani živáčka. Vysoká prostorná jeskyně zřejmě vede dál do nitra hory, ale já se tam rozhodně podívat nejdu, přestože o nálezech kostí jeskynního medvěda v tu chvíli nevím. Jednou doupě, vždycky doupě.

Deset kilometrů mírného stoupání bude odměněno třemi kilometry prudkého klesání, kterým ztratím všechnu dosaženou výšku, abych mohla zase velkou část výškových metrů nabrat dalším stoupáním. Naštěstí na posledních pět kilometrů se už terén srovná a bude to konečně příjemná hřebenová pohodička.

Teď ale musím šlapat nahoru. Alespoň se ve zmrzlém údolí zahřeju chůzí a stoupáním. A dnes si konečně mohu na zmrzlé ruce obléci i rukavice, protože neprší.

Deravá skala.

Neuvěřitelně si to užívám, že mokro je jen v trávě a v potocích, nacucané bahno sice klouže, ale neprší. Na kilometry bez deště jsem se opravdu těšila a jsem ráda, že počasí mi je dopřává. Nemělo by pršet ani dnes, ani zítra a v pátek by dokonce mělo být sluníčko. Opravdu se na dnešní kilometry těším.

Dorazím až ke zbytkům kamenných základů mysliveckému zámečku Mon Repos, který tu postavili koncem 19. století Pálffyové. V roce 1969 bohužel zámeček vyhořel a zůstala jen vedle stojící hájovna s erbem stavitelů.

Je tu kryté posezení, ale zatím jsem ještě pořád najezená od snídaně a další pauzu plánuju až na Ámonově louce, kde má být přístřešek a studánka. Až sem chtěly včera dojít Majka s Papkem. Je skoro 9h, a mě je jasné, že holky tu už dávno nebudou.

Ámonova louka.

Přicházím k rozcestí Ámonova louka, která dostala jméno po dřevorubci Ámonu Gažim, který tu postavil koncem 19. století usedlost a s manželkou vychoval 11 dětí a  okamžitě si vybavuji, jak jsme tu byli s Vlastíkem. Tehdejší rozpadající se turistický přístřešek pro sotva dva nocležníky nahradila nová hezká dřevěná útulnička. Jdu si pro vodu k prameni Nazdar  a v přístřešku si vařím čaj a dávám si svačinku.

Ranní sluníčko, které mi ukázalo pár paprsků nad vrcholem Kršlenica, se nakonec nerozhodlo ukázat nic víc, ale pořád platí, že mi stačí, že alespoň neprší. Teplo zajistí při odpočinku péřovka a horký čaj.

Po pauze pokračuju ve stoupání. Z asfaltu konečně přecházím na lesní cestičky, které mě po hraně PR Klokoč dovedou až k vrcholu Klokoč (661 m.n.m), na kterém se tyčí známý kříž pobitý hřebíky.

PR Klokoč.

Dnes mě tu čekají první výhledy, a přestože modrou oblohu nikde nevidím, je jasné, že za oblaky se schovává sluníčko. Jednou přece musí vykouknout a prohřát mě i okolní lesy.

Za doprovodu hlasitého cvrkání místních cvrčků se vracím zpět do lesa dorazit poslední metry k vrcholu Vápenná (747 m.n.m), který se nachází na úzkém vápencovém hřebeni.

Cestička, která se místy ztrácí, se vine mezi kořeny, kameny a skalními výčnělky až na vápencový hřeben, který z jedné strany svírá les. Na druhé straně číhá členitá skalní stěna, ze které se otevírají nádherné výhledy do okolí.

Cvrček.

Když dosáhnu vrcholu Vápenná, překvapuje mě, že tu nikdo není. Přestože jsem celý den nepotkala ani nohu, u rozhledny třetího nejvyššího vrcholu Malých Karpat mě absence turistů pozitivně překvapuje. Na rozhlednový betonový obelisk z roku 2003 s kokovým žebříkem jak někam na telekomunikační sloup se neodvážím, výhled je perfektní i z hřebene pod rozhlednou.

Lesy se v kopcovité krajině Malých Karpat táhnou kam až oko dohlédne. Od obzoru k obzoru jen husté a ještě hustější lesy. Nad krajinou krouží káně a jeho charakteristický vysoký hlas se nese daleko do okolí. Stojím na vrcholu skalní stěny, dost daleko od okraje a vychutnávám si zdánlivé ticho nad rozlehlou krajinou.

Do Sološnické doliny mě čeká prudký a místy ještě prudší padák. Cesta po červené značce se ale rozšiřuje a mizí z ní kamení i kluzké kořeny. Vyšlapaná dálnice v hustém lese plném medvědího česneku je pro prudký sestup příjemnější, než kamenitá cestička, která mě vedla sem nahoru.

Klesání česnekovým lesem.

Sološnická dolina. 12:30. 15 km.
Čas oběda mi příhodně přivane turistický přístřešek na rozcestí v Sološnické dolině, kterou protéká stejnojmenný Sološnický potok. U přístřešku je množství obrazů s podpisem TURI a krásně dotvářejí pohodovou atmosféru místa. Potkávám tu první turisty, tedy vlastně cyklisty, kteří sviští dolinou v jiném směru, než jsem přišla i než odejdu.

Posilním se a zase budu stoupat. Až k sedlu Skalka je to celkem pohodové stoupání, ale pak se napojím podél rozbitého plotu jakési obory a hustý les se kolem mě neprostupně uzavře. Vytahuji rolničku, přestože tu čekám spíš prasata a ne medvědy. I těm se ale chci vyhnout.

Funím podél plotu. Fotek málo, myšlenek ještě méně. Rekonstruovat cestu, když není z čeho, to je jako vařit z vody. Výsledek neuspokojí nikoho. Nevím, jak jsem ty kilometry překonala, ale mozek se k činnosti nakonec probudil tam, kde červená značka kříží suťovou skálu Horný vrch.

Cestou na Horný vrch.

Ve skalnatém terénu není místy prostor ani na celou nohu, stoupání je prudké a staré tlející listí podkluzuje. Bez turistických holí bych držela rovnováhu mnohem hůř. Už sem psala, že jsem dneska opravdu vděčná za to, že neprší? A to je tenhle terén proti včerejšku docela pohoda. Nakonec je i tento nejen dnešní poslední skalnatý vrchol za mnou a já už pokračuju dál jen hlubokými lesy.

Cesta se mírně vlní po hřebenu a než se naděju, přicházím na Čermákovu louku, moje dnešní útočiště.

Nad loukou je umístěn náhrobek rodiny Čermákovi, jediný náhrobek, který zbyl po dřevorubeckém hřbitově, který tu býval. Zničený náhrobek dali v roce 2012 dohromady dobrovolníci, kteří se postarali o jeho opravu a revitalizaci.

Pomník rodiny Čermákovy, Čermákova louka.

Pod loukou je chutná a vydatná studánka a samotná louka je naprosto dechberoucí. Statný buk, který podle kmenu sloučil několik samostatných stromů do jednoho úchvatného stromového ducha, bude mít dnešním domovem.

Poprvé jednoznačně vím, kde si dneska ustelu. Pod mohutnou korunou, pod níž je přítmí i v pozdním odpoledni, kdy na louce ještě panuje dostatek světla. Sedím pod listnatou střechou a poslouchám štěbetání ptáků. Pěnkava poskakuje blízko mě a vůbec si mě nevšímá. Po louce se prohání jemný větřík, který díky rozlehlým lesům nenabírá na síle. Dokonale klidné a tiché místo umístěné na rozlehlé louce, připravené hostit velké množství táborníků. A já ho mám pro sebe.

Během večeře přichází místní pán, venčící špicoidní fenečku. Dám se s ním do řeči. O psech, o místní krajině i o medvědech. Medvědí stopy občas zahlédnou lesáci, pracující celé dny v lese, ale medvěda tu nikdo celá desetiletí na vlastní oči neviděl.

Čermákova louka.

S touhle informací uléhám zcela klidná lehce po 19. hodině pod magickým dubem a je to konečně první noc, kterou prospím úplně celou bez toho, abych se v noci budila.

Vyjma okamžiku, kdy nad ránem zaslechnu funění a pohyb něčeho velkého na kraji lesa, u kterého spím. Beze strachu v polospánku zahulákám: “kšá kšá ty prase, táhni!” a necítím vůbec potřebu vstávat a zjišťovat, jaké zvíře sem přišlo hledat potravu.

A najednou mi zasvítí baterka na stan, ozve se „promiňte“ a za okamžik je zase dokonalé ticho.

Čtvrtek. DEN 8.

45 km  ↑1106 m  ↓1520 m

Až na noční zážitek jsem spala dobře, ale budím se stejně jako včera ve 4:00 i s ptáky, kteří využívají toho, že neprší a mohou řvát od rána. V noci byla nejnižší teplota 6,4°C a teď dokonce ještě klesla na 6,2°C. Je možná největší zima za všechna dosavadní rána, ale bez vysoké vlhkosti nemám pocit, že umrznu, pokud se okamžitě nesbalím a nevyběhnu na cestu.

Čermákova louka.

Než posnídám a sbalím se, je skoro 7:00. Nikam nespěchám. Dnes mám v plánu 20 kiláků,  na zítra 15 a na sobotu posledních 10. Plánuju ty dva poslední dny spojit do pátku a být doma o den dřív, abych si mohla užít víkend s Charliem venku a mít dost času stáhnout a promazat fotky. Další myšlenky na víkend ale odsouvám do budoucnosti a přítomnost věnuji sobě i lesu.

Není nad to začít den stoupáním. Ztuhlé a prochladlé tělo se rychle zahřeje, ačkoli mikinu si sundat neodvážím. Rolnička při každém kroku zvoní o moje stehno a já ji skoro ignoruju. Já, která slyším i neslyšné zvuky, které ostatní lidi snadno vytěsní a mě zvládnou přivádět k šílenství. Já, která se přes nepříjemné zvuky nedokážu na nic dalšího soustředit, beru rolničku jako nedílnou součást mé existence v šeru místních lesů. Cinkot sladěný s mým energetickým krokem mi nepřekáží. Je to moje součást a každé zazvonění je zároveň dotyk mojí nohy s vlhkou a studenou zemí. Každé zazvonění je zároveň výdech a pohyb stehna dopředu. Rolnička je součást mého pohybu a zvoní přesně a dokonale sladěná s dechem a krokem. A já se jejího řinčení bála. Zbytečně.

Hluboké lesy jsou i hodinu po svítání tmavé, přesto neslyším a nevidím žádný pohyb zvěře. Všechna zvířata mě musí i bez rolničky slyšet na kilometry a dávno se odklidila hlouběji do lesa. Jen housenky a hlemýždi si ze mě nic nedělají a dál zavazí v cestě.

Pohled ze Skalnaté na předchozí dny.

Śkrábu se na vrchol Skalnatá (704 m.n.m) a když se na chvíli otočím zpět, otevírají se přede mnou výhledy na Malé Karpaty. Nízká a šedivá oblačnost sedí těsně nad krajinou a modravě vzdálené vrcholy se rozpouští v oblacích.

Mým nejbližším cílem je sedlo Pezinská baba, kde mají být tři různé restaurace a alespoň v jedné z nich bych mohla posedět a zahřát se něčím teplým, co si nemusím vařit sama.

Na Čermákově louce byl nečekaně signál, tak jsem už včera obvolala motorest „Na Vrchu“ a restauraci „Doma na Babe“, abych zjistla, že první je do 11:00 pouze pro ubytované hosty a druhá je zcela zavřená. Nevadí, Miriam má v itineráři ještě chatu Korenný vrch, kam se mi nepodařilo dovolat, ale závislá na ní nejsem. Všechno mám a nic nepotřebuju. Ale to neznamená, že mi nečekané radosti na cestě nevyvolají úsměv na tváři.

V lese.

Jdu. Možná letím. Ptáci cvrlikají a já si uvědomuju husté stromy nade mnou, mokrou půdu pod nohama a studený vítr na tváři.

Z mého vnitřního světa mě na rozcestí se žlutou značkou vytrhnou dvě seniorky, které klesají ze směru, do kterého mířím.

Trénují na Trnavskou stovku za 26 hodin. Vyšly už ve 4:00 a mají za sebou 20 kilometrů. Inspirativní setkání mě donutí přemýšlet nad tím, jestli by bylo možné tu vzdálenost vzhledem k terénu zvládnout v časovém limitu a docházím k závěru, že já bych to rozhodně nestihla, i kdybych neodpadla vyčerpáním v půlce trasy.

Chata Korenný vrch Pezinská Baba.

Pezinská Baba. 9:00. 8 km.
Přicházím na Pezinskou babu ve chvíli, kdy přijíždí autobus plný turistů, kteří z něj svižně vyskakují a prchají na všechny strany. Asi turistický zájezd, pomyslím si a pokračuji pár metrů z trasy na chatu Korenný vrch, jestli přece jen nemá otevřeno. Servírka zrovna na zahrádce vytahuje ceduli s otevírací dobou a na moji vyřčenou otázku, odpovídá kladně. Otevřeno mají, ale jedním dechem dodává, že vevnitř ještě nezatopili a je tam snad větší zima, než venku.

Tomu se sotva dá věřit, ale oblékám péřovku a zabydluju se pod jediným roztaženým slunečníkem. Je 8°C, pofukuje a je vlezlé chladno. Obloha nevypadá dobře a na sluníčko to rozhodně nevypadá.

Než vypiju latté a půl litru džusu s vodou, začne dokonce pršet. Naštěstí je přeháňka do půl hodiny pryč a pod široký slunečník nezabloudí jediná kapka.

Konské hlavy.

Když odcházím, potkávám další turisty z autobusu. Brňáci. Mají několik cílů a autobus je postupně vyzvedne na určených místech, podle zdatnosti té které skupinky nebo jednotlivce. S několika skupinkami prohodím pár slov a pak natáhnu krok a nechám je za sebou.

Z Pezinské Baby stoupám na rozcestí Konské hlavy, kde chci posvačit. Skoro 10 kilometrů od startu je nejvyšší čas na něco sytého do bříška. Na rozcestí je ale parta Slovenek, které místo odpovědi na pozdrav jen hlučně okupují celé prostranství i s lavičkou. Pokračuju dál, abych mohla posvačit v klidu a nikdo mi do ucha nepouštěl hluky z telefonu.

Z pohledu do mapy mám jasno. Když vydržím ještě pět kiláků na poslední kopec dnešní trasy, budu mít ke svačině i luxusní výhledy.

V dálce vysílač Kamzík.

Somár. 650 m.n.m.  11:00. 15 km.
Z vrcholu jsou vidět Malé Karpaty, rozprostřené mezi mnou a Bratislavou. Na obzoru ji poznávám podle dominantního vysílače na Kamzíku, který se ztrácí v šedivé obloze. Marně vyhlížím sluníčko, ale jsem vděčná, že neprší. A možná ten vítr by se mohl trochu utišit, abych si mohla sednout a odpočinout s výhledem do krajiny. Nepolevíš, větře? Nevadí, posvačím u rozcestníku před odbočkou k vyhlídce. Moc schovaný nebyl, ale třeba to tam bude lepší, než tady.

Přicházím k lavečce zároveň se Slovenkami, které mají evidentně tour de posezení, protože jej opět celé blokují. Už mi pěkně škrundá v bříšku hlady, ale k holkám přichází ještě parta kluků a nevypadají, že se odsud brzy hnou, tak pokračuju bez váhání dál.

Ani rychlá chůze a rukavice mi neprohřívá ruce, pořád jsou zmrzlé a studené, dostat se do pytlíku oříšků bez nože nejde. Těším se na horký čaj, který mi prohřeje tělo na pauze schované do péřovky. Těším se na tu chvíli, kdy nasaju z čaje a horkého ešusu veškeré dostupné teplo a pokusím se ho uzamknout ve svém zpoceném a přesto prochladlém těle.

Hlemýžď.

Rozcestí Salaš. 12:00.  20 km.
Dělám si oběd a prohřívám se horkým čajem. Přemýšlím, ale už není o čem. Spíš jen přemítám a myšlenky mi utíkají k seniorkám, které jsem potkala ráno. Vím, že dnes trasu ukončím a další dny už pokračovat nebudu.

Je poledne. Čas na větší pauzu s odpočinkem. U Bratislavy už si nemusím dávat pozor na medvědy a terén se poslední kilometry také zjednodušil. Dovedu si představit, jak tu chodí maminky s kočárky beze strachu o zaklesnutí kola v náročnějším terénu nebo jakékoli obavě před divokými zvířaty. Je tu příjemná a široká cesta, na které člověk nemusí kontrolovat každý krok a znatelně přibývá turistů.

Kam mi zmizelo těch posledních pět kilometrů? Myslela jsem na jídlo tak intenzivně, že ani nevnímám, že jsem je zdolala? Kráčím po turistické značce tak lehce, jako se vítr prohání v korunách stromů a krosna, odlehčená o 4 kg jídla a nějakou vodu, nepředstavuje žádnou zátěž?

PR Jurské jezero.

Dnes je můj poslední den na vandru. Dnes skončím a večer budu spát v postýlce po teplé sprše. Poslední sousto a poslední slovo. Poslední den. Jsem rozhodnutá a změnit to mohou jen nepředvídatelné okolnosti.

Přichází Slovenky a míří ke mně do přístřešku, tak rychle balím věci a vyrážím na cestu na vlak.

Cesta mě vede kolem rašelinišť Jurského jezera, ale ať se snažím na hladině zahlédnout žabku sebepečlivěji, vidím jen vodoměrky. Terén se srovnává a já s lehkostí kroku klesám k 500 m. n. m. Cesta se vine mezi nevysokými vrcholy a najednou odněkud přibývá velké množství lidí.

Bílý kříž.

Na rozcestí Bílý Kříž probíhá cyklistická akce. Občerstvení je v takovém obložení zákazníků, kteří si nemají ani kam sednout, že po dlouhých minutách strávených ve frontě jen postávají se svojí objednávkou kdekoli, kde je trochu místa.

Odtud už nebudu následovat červenou turistickou značku, po které kopíruji poslední část cesty SNP, ale přecházím na žlutou, která až k obci Marianka pro změnu kopíruje část místní svatojakubské cesty.

Na každé křižovatce tu jsou křížky a kapličky a každou chvíli někoho zdravím. Jsem v civilizaci. Poslední dny jsem to byla jen já a okolní les. Poslední hodiny vnímám jako vřavu lidských hlasů, šumění pneumatik a skřípění brzd. Dětský jekot a lidský hlahol. Rozhodla jsem se dobře. Jsem pořád ve stejném lese, ale cesta už stejná není.

Houbičky.

Nevidím důvod v tomhle lese trávit další dny. V lese plném hluku a lidí. Není možné se ani zastavit, rozhlédnout a vychutnat si okolí, protože pohledem narážím jen na další a další lidi. Dobrý den, ahoj, dobrý den.

Nemůžu se zamyslet a splynout myslí s lesem. Než mému mozku dojde, že někdo prošel a pozdravil, už jsem jen v kolonce nezdvořák, co neumí odpovědět. Jen tiše a překvapeně  špitnu „ahoj“ několik metrů za zády protichodce. Už to nejde. Už se nemůžu toulat tady a nikde. Mezi stromy v duchu zpívat s ptáky, na osamělých vrcholech štěkat a výt a prohánět se s větrem v korunách stromů. Už musím jen zdravit a uhýbat.

Odbočku k Mariance se mi podaří minout. Podmínky nejsou optimální, ale stejně se nevědomky nořím do ticha, které mě provázelo poslední dny. Ještě aspoň na krátký okamžik nechci na nic myslet. Se zpožděním mi dochází, že ta odbočka na červenou byla na minulém rozcestí a teď jsem moc daleko. Ale žádná zacházka není zbytečná. Přišla bych o krásně malovanou výklenkovou kapli a také o rozloučení s lesem. První den jsem viděla srnčí a naše pohledy se střetly. Jako bych si žádala o povolenku místních na chvíli přebývat v místech, která jindy obývají oni.

Sbohem, srnčí.

A teď, posledních pár hodin před koncem cesty, se potkáváme zase. O osm dní později. O 160 kilometrů jinde. Naše pohledy se střetnou a já děkuji za milé a přátelské přijetí v tomto kraji. Sbohem hluboké a přenádherné lesy. Je na čase se vrátit domů.

Marianka. 15:30. 31 km.
Marianka neboli Mariatál je jedno z nejstarších poutních míst na Slovensku a jeho historie sahá až do roku 1030.

Jak je možné, že poutní místo je plné hluku, lidí a pocitu, že to všechno tu člověka udusí? Neměl by tu být spíš klid a prostor k rozjímání? Místo, na kterém lidé chtěji pobýt a ne z něj utéct?

Svätá studňa, Marianka.

Údolí Mariánského potoka lemuje od baziliky Narození Panny Marie křížová cesta a množsví soch. Zajímavé, že nejvíc lidí je u stánků s dobrotami, ale směrem k lurdské jeskyni davy opadají. U kaple Svaté studny je už jen jedna rodinka a tak i já ochutnávám zázračnou a uzdravující vodu.

Uzdraví mě z touhy každou volnou chvíli utíkat do přírody? Za šuměním větru, za ptačím zpěvem, za prachem z cest? A jsem vůbec nemocná?

Na rozcestí „Sparilská“ se znovu napojuji na červenou značku, cestu SNP. Je květen. Nejvyhledávánější měsíc pro lidi, kteří chtějí následující týdny cestou SNP strávit. V těchto místech mají od startu na Devíně v nohách 24 kilometrů, pokud začínali dnes ráno. A já potkávám hodně lidí, kteří na Devíně začali dnes ráno a jejich cíl je týdny vzdálený,  zahalený nejistotou a s nádechem dobrodružství.

Střevlící.

Moc jim to přeju a trochu i závidím, i když i já mohla být venku ještě o den nebo dva déle. Ale to není to stejné. Moje cesta už je na konci a den nebo dva ji nezmění. V pondělí musím do práce tak jak tak.

Kamzík, lúka. 18:30. 42 km.
Poslední kilometry mě provází sluníčko, které probleskuje mezi stromy a já se na něm mohu vyhřívat na množství  posezení, které jsou postavené podél červené značky. Malé Karpaty tu bez nadsázky tvoří příměstský les, ve kterém se pohybují běžci, maminky s dětmi i senioři na procházce. Je tu živo a na parkovišti na Kamzíku je i velké množství občerstvení. Parkoviště je plné aut, lidé čekají na autobus a občerstvení se před zavíračkou pomalu vyprazdňuje. Zmrzlině a chlazenému pití neodolám, ačkoli jsem už těsně před cílem.

Na Kamzíku se nachází nejvyšší stavba v Bratislavě, kterou je 194 metrů vysoký televizní vysilač Kamzík z roku 1975, který mě dnes jako maják směroval k cíli odevšud, odkud byl vidět.

Vysílač Kamzík.

Na vysílači bohužel není žádná možnost vyhlídky do okolí, ale i jeho monumentální přítomnost v lesích nad Bratislavou stojí za návštěvu. Výhledy na město, v němž se v porodnici narodila moje maminka, si nečekaně užiji o něco dál.

Klesám k městu až k palouku, na kterém se nachází nevysoká dřevěná rozhledna, jejíž vrchol je v úrovni vysokých lesů, které jsou i kousek od města hluboké a statné. Vzhledem ke konstrukci rozhledny nemám chuť na ni lézt, ale přece jen se osmělím a zavolám na pár, který z rozhledny sestupuje, zda výhled stojí za to. Prý stojí.

Nejistě lezu s krosnou po prudkých schůdcích, ale ještě z předposledního patra není vidět nic, než koruny hustých lesů. A pak se přede mnou otevře výhled na Bratislavu, rozsvícenou zlatými paprsky zapadajícího slunce.

Bratislava. Cíl mojí cesty.

Jak slunce klesá za obzor, klesám s ním poslední dva kilometry k zastávce, na které moje dovolená končí. S blížícím se koncem taky přemýtám a počítám. Uhádnete co? Jestli jsem šla 45 kilometrů 13 hodin v tom jednodušším terénu, tak stihnout za zbylých 13 hodin těch náročnějších 55 kilometrů by byla pěkná dřina. Trnavská stovka tak není nic pro pomalochodce mého ražení. Ale já chodím z jediného důvodu.

Chodím, tedy jsem. Rychlost ani vzdálenost tak není podstatná. Dnešního cíle tak nedosahuji za počítaných 13 hodin, ale o 10 minut později. Vychutnat si zmrzlinu na Kamzíku totiž chvíli zabralo.

Zvládla jsem to. Vandr, na který bych z domova nikdy neodjela, kdybych věděla, že bych ho měla jít sama. Ale když už jsem byla se sbalenou krosnou v lesích, měla jsme vlastně na výběr? Děkuju Ti, Miri, že jsem díky Tobě zažila můj první regulérní sólo vandr. Nedošla jsem do Bratislavy jen pro tebe. Došla jsem i pro sebe.

KONEC.