Do normálního autobusu by se mi na klín vešel i výletní batoh, teď ho s obavami svěřuji zavazadlovému prostoru. Představa, že mi batoh i s foťákem jezdí 3 metry sem a 3 metry tam, jak autobus zatáčí nebo mění dynamiku pohybu, mi nedělá moc dobře. Šikovně jej vklíním mezi cizí kufr a Knigy batoh a doufám, že tuhle cestu přežije.

Přežil.

V Jihlavě leží sníh nejen na trávnících a užitkových plochách, on leží místy i na chodnících a silnici. Čeká nás parádní zimní výlet, ale napřed se musíme z autobusového nádraží vymotat k řece Jihlavě, odkud nás značka potáhne dál po Via Czechia Českomoravská do obce Polná u Jihlavy, kde máme dneska ubytování. Prvních 5 kilometrů bude asfaltovým městem na jeho průmyslový severní konec a ač máme v plánu trasu Via Czechia kopírovat, striktně ji nedodržujeme.  Někdy cíleně a někdy omylem, to když se vedoucí výpravy blbě podívá a někde špatně zahne a absence značek mu vůbec není divná.

Hraniční kámen z roku 1752, Jihlava.

První zastávka je u hraničního kamene Čech a Moravy na ulici Polenská, který je za pletivovým plotem soukromého pozemku. Ve sněhu se nekrční žádný malý kámen, ale kamenný pylon, který má snad tři metry na výšku. Vytvořil jej sochař  Václav Viktor Morávek z Polné a s ním i další tři hraniční kameny, které určovaly hranici mezi Čechami a Moravou tak, jak byla stanovena Marií Terezií v roce 1750. Kamenné hraniční kameny byly na své místo umístěny ale až v roce 1752, všechny čtyři jsou umístěny v Jihlavě.

U dalšího hraničníku na ulici Jiřího z Poděbrad mě už bohužel místo focení kamane více zajímá, kde bych našla otevřený podnik a mohla si odskočit na toalety. Přece jen více než 3 hodiny z domu… Neměly jsme vynechávat tu zacházku k vlakovému nádraží, ale jsme ve městě s 50 000 obyvateli, tady v centru snad musí být nějaká kavárnička, která by mi vytrhla trn z paty.

Zachraňuje mě anděl z Boulder baru Točna. Zvenku je vidět světlo a podnik pro neznalé vypadá jako místo pro posezení. Vběhnu do dveří a prosím překvapenou paní o možnost si odskočit. Podává mi klíče i s instrukcemi, abych na dlouhé chodbě nezabloudila a Kniga zatím mě i sobě objednává něco dobrého. „Nezapomňte zamknout“, zní mi v hlavě pokyn, který jsem dostala i s klíčemi. Jakmile za mnou zapadnou dveře toalety, rychle zamknu a pak se teprve rozhlédnu. Jsem v chodbičce s umyvadlem a to zamykání zřejmě bylo myšleno až na opuštění místnosti. Nevadí. Jeden pohyb klíčem rukou navíc přece nepřestavuje žádný problém.

Druhý hraniční kámen z roku 1752.

Omyl. Jeden pohyb klíčem může představovat celkem neřešitelný problém, hlavně pokud se po odemčení pohne jen klika, ale dveře tvrdošíjně stojí dál na svém místě. Točím s klíčem doprava i doleva, odemknu i na 10 západů, ale pořád jsem zamčená. Co teď? Mobil je v kapse bederáku batohu s Knigou… Naštěstí mám ale v náprsní kapse smarphone s mapami a tak lovím číslo na Knigu, které mám uložené jen proto, že jí z aplikace jednoho supermarketu posílám body na lego, tak ať ho nemusím pokaždé hledat. To byl ale skvělý nápad si do smartphonu asi rok zpět pořídit simkartu!

Kniga mi ale hovor nebere, zkouším napsat sms, ale než ji odešlu, volám ještě jednou, je to přece jen rychlejší a zvonění bývá výraznější, než pípnutí zprávy. Hurá, Kniga mi to bere a paní s náhradním klíčem mě jde do spletitého systému chodeb zachránit. Nedivím se, že mého bušení na dveře si ani nevšimly.

Jenže ani druhým klíčem nejde odemčít. Paní má ale jasno, mám malým okýnkem vyhodit klíč do dvora, ze kterého jsme ve 2. patře a ideálně ho nehodit nikam do ztracena, a pak mě vysvobodí.

Poslední hraniční kámen z roku 1752 v Jihlavě.

Okýnko vychází na levou ruku a já neházím nejpřesněji ani tou pravou, natož necvičenou levou. Klíč naštěstí padá paní k nohám a za pár minut jsem zachráněna. Nakonec se dozvídáme, že podnik má zavřeno a paní si jen zaběhla ráno něco nachystat, ať to má odpoledne v klidu. To jsem dnes tedy měla trojitou kliku! A když mi zrak padne na police plné bezlepkových dobrot, neodolám a pár kousků na cestu ještě přikoupím.

Máme za sebou necelé 4 kilometry trasy a za sebou první větší pauzu. Kniga má v sobě i utopence, kterého si objednala, zatímco jsem se jí marně snažila dovolat. Cizí čísla se prostě neberou, jak prosté!

Pár metrů za neplánovanou zastávkou čeká třetí hraničník. Mezi autobusovou zastávkou a parkovištěm kamionů. V tuto chvíli vyvstává jediná otázka. Chci vyfotit autobus nebo kamion? Nakonec vyhrává autobus, ale jen proto, že na předchozím hraničním kameni jsem fotila lva a teď chci zachytit orlici, otočenou právě na parkoviště.

Cesta na Heroltice.

Čeká nás další kilometr Jihlavou a její průmyslovou zónou, než se napojíme na silnici k obci Heroltice, po kteréj musíme ještě chvíli jít. Vyhnout se tomuto konci Jihlavy by mi vlastně vůbec nechybělo, ale máme tu ještě poslední zastavení, které určuje trasu Via Czechia i Vokolo Moravy právě tudy. Poslední čtvrtý hraničník z barokního souboru kamenů je obehnán dokonce dvěma pletivy a stejný osud potkal křížek opodál.

V areálu se staví a pracuje, první plot tedy odděluje nepovolané od pozemku stavby a druhý plot chrání historické objekty před poškozením.

Je všední den, a po silnici, po které kráčíme, skoro nic nejezdí. Přesto jsme rády, když můžeme odbočit na cyklostezku, vedoucí po vlastní komunikaci vedle. Venku z ochranných stěn města jsme vystaveny napospas ledovému vichru, který snadno dokáže projít pletenými rukavicemi a zafukuje do uší tak, že je nutné vyndat čepici. Před pár dny jsme se na Brněnsku chystaly na jaro, ale tady je nefalšovaná zima. Jsme na vysočině uprostřed února. Mělo by snad být jinak, než zima a vlezlo? Vždyť bychom byly jen zklamané, kdybychom si neužili pořádný zimní výlet!

Švábka.

Hebká vrstva místy uježděného sněhu je příjemnou změnou po rozbředlé krajnici, kde od kol neohleduplných řidičů stříká sníh ještě metr za místo, na kterém jdeme.

Snížek je měkký a jemně křupe pod nohama. Po uježděných kolejích se postupuje dobře, nejsou ještě uklouzané. Omrzlé stromy lemují stezku a konečně nemusíme dávat pozor na provoz, ale můžeme obdivovat zmrzlou krásu, která se tvoří na větvích opadaných listnáčů.

U křížku snad z roku 1904 s těžko čitelným nápisem odbočujeme konečně na lesní cestu. Znamená to víc sněhu a náročnější chůzi, jak se nohy rozjíždějí do stran a zledovatělý sníh pod každým krokem ujíždí.

Ledová krása.

Směřujeme k dálnici, ale její provoz nás nějak zvlášť neruší. U dálnice máme odbočit po modré do leva, ale mapy mi z nějakého důvodu překreslily trasu doprava. Někdy je totiž rozdíl, zda se trasa načte s internetem nebo bez něj. Chybu jsem ale objevila až doma, když jsem porovnávala, kudy jsme ve skutečnosti šly. V terénu mi vůbec nepřišlo na mysl nic podezřelého, ani když jsme křižovaly dálniční exit 119. Silnice ale má jednu nespornou výhodu. Je na ní mnohem méně sněhu a díky tomu se po ní líp jde.

Opravdu bych přísahala, že jsem na mapě tu modrou měla právě tudy, kudy jsme šly. Jsem zmatená, přece každou trasu sama kreslím, porovnávám s Via Czechia i hranicemi historického území Moravy, hledám si polohu hraničníků… a jít úplně jinudy by mi mělo být divné.

Já hlava děravá. Mám přece knižní vydání Via Czechia Českomoravská, co jsem dostala od kamarádky Mirky k narozeninám pár dní po zahájení VoMo, tam to zkontroluju. A hle, cesta byla asi nedávno přeložena. Mapy.cz jí mají už aktualizovanou, ale zakreslená etapa v knize jasně říká, že moje cesta nebyla nesprávná.

Zvonička, Rytířsko

Silnice 353 nás dovede až ke zvoničce v obci Rytířsko, o níž jsou první písemné známky z roku 1550. Dáváme si pauzu na zastřešené zastávce a aspoň na chvíli unikáme studenému větru. Vlezlé zimě se ale dnes uniknout nedá. I když… kdybychom navštívili přes silnici restauraci Rytířsko… ale co nám chybí, aby nám nebylo dobře i tady?

Teploty se pohybují mezi -3 až -5°C, vítr na komfortu ubírá značně. Nejsme na výletě první den, aby nás takové počasí zaskočilo. Horký čaj a svačinka nám vlejí do žil novou energii, i když zatažená obloha nevypadá, že by dnes ukázala sluníčko, které povzbudí v šedivém dni často duši nejvíce.

K Hladovému rybníku pokračujeme zase krásně zmrzlou alejí vysokých stromů a zmrzlý sníh křupe pod nohama. Obloha je skoro tak šedivě bílá, jako dva dny starý sníh a fotky by tak mohly být skoro i černobílé. Dvoubarevné jsou už teď. Hnědé a bílé…

Po modré do Věžničky

U Hladového rybníku čeká další lavička na sezení, ale jsme po odpočinku plné energie a tak pokračujeme cestou mezi poli dál. Jdeme po proudu říčky Šlapanky, která se vlní po naší pravici a její tok naznačují jen stromy, rostoucí na březích. Přes zasněženou pláň se mi ke Šlapance moc nechce, ale její meandrující tok vypadá minimálně z mapy opravdu romanticky. Dostanu šanci alespoň na nějakou fotku?

Na větrem šlehaných pláních jdeme v tichosti, každá se svými myšlenkami. Bílá krajina je ztichlá, jen praskání sněhu pod nohama ukazuje známky života. Když se na chvíli zastavím a rozhlédnu, vidím do daleka jen zasněžená pole. Stražím uši, ale šumění potoka nezaslechnu.

U dřevěné kryté studánky s tekoucí vodou narážíme na medailonek o Terentěvu Kudrašovi, který se do Jamného nedaleko odtud dostal jako ruský zajatec a proti proudu Šlapanky, nebo též Jamenského potoka, měl prostor, v němž vyráběl dřevěné uhlí, provozoval saunu nebo mrskání metličkami. Tyto znalosti si dovezl ze své domoviny. Bohužel se mi nepodařilo dohledat na internetu žádnou podrobnější zmínku. Modrá značka tady vstupuje do Čech tak nenápadně, že bychom to ani nepoznaly. Vlastně my to vážně nepoznaly. Hraniční kameny, jak je známe z České Kanady, tu po cestě vůbec nejsou.

Studánka před Věžničkou

Přicházíme do vsi Věžnička, o níž pocházejí první písemné známky z roku 1502 a která už leží v Čechách. Jako jedna z prvních staveb nás vítá kaplička s ruční zvonicí, jejíž přestavba byla provedena v roce 1991 a právě tady mám konečně možnost si Šlapanku vyfotit z mostu. Nepřijde mi ale v tomto místě vůbec fotogenická a tak spěchám za Knigou k obecnímu úřadu, kde je posezení.

Je nutná servisní pauza s ošetřením puchýřů, takže přichází na řadu i horký čaj a gumové bonbony. Zmrzlé gumové bonbony nejde vůbec kousat, Kniga navrhuje ohřát je v čaji. Takový fajnšmekr ale nejsem a kazit si čaj odmítám. Když pak vidím, jak se jí bonbóny táhnou jako roztavený sýr na horkých těstovinách, vůbec na tu dobrotu nemám chuť.

Za Věžničkou se rozprostírá nádherné údolí, jímž protéká Šlapanka a turistická trasa jde nadosah od vodního toku. Potok si lehce zurčí a meandruje ve zmrzlé a zasněžené krajině a my po jeho proudu kráčíme skoro 3 kilometry, než se vleje do rybníka Březina a Peklo před obcí Polná. Dál Šlapanka pokračuje severně, ale my jí dáme vale a budeme zítra pokračovat podél jejího přítoku Ochozského potoka.

Lesem kolem Šlapanky.

Bohužel navigační chybou nepokračujeme po naučné stezce kolem Pekla, ale rovnou se noříme na silnici vedoucí do centra města Polná.

V mapě vidíme pamětní kříž Anežky Hrůzové, ke kterému si nezacházíme, ale Kniga mi hned odvypráví příběh zavražděného devčete z Polné, jejímž vrahem zřejmě nebyl neprávem odsouzený židovský chlapec, za kterého se postavil i prezident Masaryk. Já o zločinu v Polné neslyšela, ale taky nemám tak velký rozhled, jako moje kamarádka, která jen o málo tématech ví méně, než já. S koncem příběhu dorazíme do Zámecké restaurace, která je v prostorách místního zámku, kde si hladově objednáme něco dobrého a konečně trochu prohřejeme naše ztuhlá a větrem ošlehaná těla.

Polná. Pro mě to nikdy nebylo více, než město s kostelem na kopci, odkud pochází manželova rodina. Přitom má místo bohatou historii, v níž bylo věhlasné a slavné.

Polná.

Polná vznikla koncem 12. nebo začátkem 13. století pravděpodobně z důvodů, že lokalitou vedla  obchodní cesta spojující Uhry a Čechy. Byla důležitým nejen obchodním bodem a v 19. století i významné kulturní středisko nejen pro národní obrození. Pár let zde žila také Božena Němcová.

Významé město s mnoha památkami je v zataženém dni docela šedivé. Lidé zakutlaní do tmavých bund spěchají do tepla a já se snažím si na prázdných ulicích pracovního dne představit bohatý středověký život, kejklíře a zvonivou hudbu. Když se dostanu k nedostatečné středověké hygieně, myšlenky rychle zaplaším a vrátím se do reality vlezlé zimy a únorového šediva.

Ze zámeckého areálu, který byl dvakrát vypálen švédy, pokračujeme přes most, který se klene nad Ochozským potokem, jenž si teče hlubokým kamenným korytem. Zdobená budova, stojící za mostem, je dochovalá bývalá městská elektrárna, postavená v roce 1911. Na ní je nalepená gotická Dolní brána z 15. století a kolem ní stoupáme do kopce k městské památkové zóně. Sezimovo náměstí lemují staré měšťanské domy, novogotický kostel svaté Anny, a dominanta města, barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 18. století sídlí na kopci, ze kterého shlíží na celé město pod sebou.

Sezimovo náměstí.

Kostel odděluje Sezimovo náměstí od Husova náměstí, které také  spadá do městké památkové zóny. Náměstí lemují domy obytné i obchody, ale po dnešní porci kilometrů a vydatném oběde se už těšíme, až si odpočineme a na další průzkum malebného centra nemáme s prokřehlými prsty chuť.

Penzion u Hilsnera Knigu rozhodí. Tak se prý jmenoval nebohý židovský chlapec a pověrčivá osoba znalá tohoto příběhu by objednala libovolné jiné ubytování. Já nejsem ani pověrčivá, ani znalá, a tak jsem brala ubytování hlavně podle ceny a ideální polohy. Navíc v penzionu je společná kuchyňka a některé z pokojů mají i vlastní rychlovarnou konvici, tak bychom si lepší vybavení těžko přály. Budeme mít možnost se ráno teple nasnídat a navařit si litry horkého čaje do termosky na cestu.

Jakmile ubytování obsadíme, vyrážím ještě do města pro masážní alpu, kterou jsem zapoměla doma a pro pár dobrot do obchodu. Na horní straně Husova náměstí si pamatuju drogerii, ale bohužel masážní krém nemají. Paní prodavačka mi ale ochotně radí, že si mám skočit do sesterské drogerie dole na náměstí. Podívám se z výlohy zmateně na náměstí, ale nevidím žádnou drogerii. Prý ve žlutém domě… Dívám se dívám, a vidím žlutý dům, růžový dům, žlutý dům, zelený dům, žlutý dům, modrý dům, žlutý dům, růžový dům, žlutý dům, šedivý dům. Nakonec jsem vysvobozena přesnějším popisem a drogerii stíhám těsně před zavíračkou. V rohovém obchůdku v historickém domě s nápisem J. Hladík mají dokonce malou bezlepkovou nabídku potravin, což mě velice těší a hned si beru něco do košíku.

Sousoší Nejsvětější trojice, Polná

Večer už odpadáme totálně znavené do postelí s plánem ráno vyrážet v 6:30, abychom stihly plánovaných 28km do 17 hodin na spoj domů s rezervou, když mě z příprav na spánek vyruší telefonát od dědečka.
„Haló, haló, Kristýnko, kde se touláš?”

Stačí říct jméno města, jež nám v noci bude domovem a dědeček všechno ví. Kde Polná leží i proslulém zločinu a když nakonec vzpomene Masaryka, Kniga vzdává hold širokému rozhledu mého dědečka, který bude mít za dva měsíce 89. let.