Cestou do Chlumu u Třeboně mě provází vůně borůvčí, jehličí a borovic. Plaším několik kusů srnčí a brzy ráno vcházím do města. Kolem mě prochází děti jdoucí do školy a já si uvědomuju, že ačkoli jsem vzhůru už docela dlouho, je pořád relativně brzy ráno. Když se přede mnou otevírá prostor s nádherným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 18. století, okamžitě mi to dojde. Tady jsem už byla před pár lety na výletě, když jsme byli na tradiční dovolené ve Vlkově. Nad mapou mi to vůbec nedošlo. Přesto si kostel prohlížím a fotím znova, jako bych jej nikdy neviděla a v průčelí se modlím za nejbližší. Tentokrát i za strejdu Jarka, který měl pohřeb den před odjezdem.

Srnky.

V obchodě na nábřeží u rybníka Hejtman kupuju nějaké dobroty k snídani a pojídám je na nábřeží na sluníčku, které začíná přívětivě hřát a konečně mi začínají roztávat i končetiny. O pár desítek minut později už sluníčko vůbec přívětivé není. 

Cesta po silnici bez stínu je úmorná. Slunce začíná pálit a na cestě se před ním není kde schovat, přestože se mohu alespoň těšit pohledem na vodní hladinu rybníka Hejtman. V jeho okolí štěbětají ptáci a hladinu brázdí hromady kačen. Piju víc, než jsem předpokládala a voda v láhvích rychle ubývá. Ve Staňkově si kvůli tomu dělám zacházku k bistru, které by mělo být otevřené, ale zrovna dnes otevřené není. U místní zastávky s výhledem na další rybník – Staňkovský, si dávám svačinu z vlastních zásob a batoh alespoň hezky lehkne. 

Minule jsem přemýšlela nad tím, že není mnoho křesťanských svatostánků zasvěcených svatému Josefu, ale dnes za odměnu potkávám boží muka tomuto světci zasvěcená. Opodál je památník lesníkům. V 19 století zde proběhla exkurze s 247 účastníky, kteří byly místním pralesem tak nadšení, že vznikla myšlenka odhalit zde památník České lesnické jednoty. Slavnostní odhalení proběhlo v září 1853 a v roce 1923 byl památník obnoven.

Chlum u Třeboně.

Pokračuju po modré značce a potkávám kousek od sebe tři přístřešky. Na rozcestí se žlutou je dokonce lavice dlouhá tak, že si na ni můžu lehnout a vyhřívat si nohy na sluníčku v jinak příjemném lese. Pohodička.

Dál jdu mimo značku, ale naštěstí je pěšina dobře viditelná a míjí mě na ní i cyklisté, se kterými jsem na rozcestí prohodila pár slov. Nejdu tu pro nic za nic. Má tu být krásný moderně pojatý křížek, opodál boží muka svatého Pavla a nakonec ještě pamětní kámen místního rodáka Pavla Schüllera, který zde byl v roce 1676 zastřelen. Vyhrál v kartách nad vojáky, kteří prosázeli peníze na proviant. Protože by se jim po návratu zle vedlo, rozhodli se raději, že sedláka zastřelí a oloupí.

Lesy okolo mě se pomalu a nenápadně mění a přesto jsou pořád stejné. Česká Kanada. Napadá mě, zda poznám její hranici, nebo zda jsem ji už překročila. Borůvčím poseté jehličnaté lesy jsem procházela i včera nebo dnes ráno, takže neexistuje jasné znamení, jak tu hranici poznat. Přesto mám silné tušení, že ta hranice bude blízko. A ona vlastně je. Tady, kde z neznačené pěšiny přecházím na zelenou je ona neviditelná hranice.

Ťuhýk obecný.

Kousek odsud je nejsevernější bod rakouska a tak si k němu musím udělat zacházku. není překvapením, že se zde blízko hranic táhla železná opona, jejíž památník je jen o pár stovek metrů vedle. I k němu si dělám zacházku a nakonec si dělám zacházku ještě do hotelu Peršlák s restaurací, který unikl mému mapovému průzkumu a je tak naprosto nečekaně milým zpestřením po cestě. Vcházím do restaurace a pan provozní radostí jásá. Ne že by neměl radost z příchodu nových smradlavých a upocených hostů, ale našel ztracenou peněženku s doklady, které už v hlavě vyřizoval na úřadech.

Objednala jsem si zeleninový salát a zmrzlinový pohár a dobrala zásoby vody na večer. Tahle zastávka opravdu přišla vhod. Přestože hotel působí luxusním dojmem a kávu si tu dávaly hlavně starší něměcky mluvící páry, měla o moji upocenost zájem i servírka, nejen pan provozní. Přestože stezka českem vede po značce prakticky kolem hotelu, moc návštěvníků s krosnou tu nehostí a zájem o moji dovolenou je upřímný. Hotel je netypicky obklopen hustými lesy blízko hranic, ale když se člověk dozví, že sídlí v bývalé budově pohraniční stáže, ani ho to umístění nepřekvapí. Nechala bych se zlákat k teplé sprše a voňavé postýlce snadno, vždyť i k obědu slyším hlavně ptáky a zurčení fontány na přístupové cestě. Zpěváčků je tu násobně více, než lidí a to mi vyhovuje.

 
Poslední dnešní  kilometry vedou hustými lesy blízko hranice, daleko do vesnic a městeček. Signál tu není, lidi nepotkávám, těším se na pohodový večer u přístřešku. Kde se u něj vzala banda cyklistů netuším, ale koukali na mě stejně překvapeně. Dáváme se do řeči a na moji informaci, že jdu z Třeboně do Třebíče dostávám tip na ultra chodiče Nica Mora, který jde pěšky taky z Třebíče, ale až do Švýcarska na hokej a v zimě si to z Třebíče šmikl pěšky do Milána na olympiádu.

Nejsevernější bod Rakouska.

Dělám si večeři a přemýšlím, kde budu spát a jestli dnešních 24 kilometrů nebylo pod moje možnosti. Terén je tu snadný, většinou zpevněné cesty nebo hebké mechové. Netuším, jak zareaguje celé jaro zlobící nožka na týdenní dovču, ale i tak se snažím držet plánu a žádné metry navíc si nepřidávat. O spaní je rozhodnuto. Už ani krok navíc, budu spát tady.