Po náročném období v práci jsem se na dovolenou moc těšila. Plán byl prospat se v rychlíku do Veselní nad Lužnící a dospat celkem vleklý spánkový deficit. Bohužel celkem brzo přestupuju na náhradní autobusovou dopravu, kde není žádný prostor pro zavazadla, tak se s krosnou na klíně tísním na sedačce a o spánku si nechávám pouze zdát. Venku je chladno, oblečená jsem na chůzi a v autobuse je na hraně umrznutí. Klimatizace valí ledový vzduch do chladného prostoru autobusu.  Normálně klimatizaci v létě ocením, ale cestování v hibernaci jsem ještě nezažila. Možná, že takhle začíná dobrodružný výlet do budoucnosti.

Možná, že ve vlaku můj dobrodružný výlet také skončí. Při cestě chodbičkou vlak poskočí, já zavrávorám a málem si zlomím o madlo pod oknem malíček na ruce. I dnes, když píšu článek, obražený kloub ještě bolí. Jak se pozná zlomenina? Nevím, ale zjišťuju, že kromě drobného otoku mohu prstem hýbat a tak usuzuju, že to by se zlomeninou tak snadno nešlo a nenechám se tím nijak vyvést první den dovolené z míry.

Třeboň.

První pauzu dávám po dvou kilometrech, abych nabrala síly v kavárně, kterou míjím. Samozřejmě jsem si vodu mohla dokoupit v obchoďáku, když už jsem vystoupila o zastávku dřív, abych zkusila štěstí v lékárně a sehnala si mast s kostivalem. Jenže to by mi muselo dojít včas, když jsem v tom obchoďáku byla. 

Ach, třeboňské rybníky, tolik jste mi chyběly, když jsme tu letos zjara nebyli na dovolené s mužem. Jemně zčeřená hladina rybníka Svět odráží modrou oblohu s oblaky a zrzohlávky rudozubé brázdí hladiny rybníka stejně snadno jako parník Petr Vok. 

Nakukuju do interiéru Schwarzenberské hrobky z konce 19. století než začne prohlídka a pak si v přilehlém Bistru u Světa dávám  k obědu grilovaného okouna se salátem. Mňam. V kraji plném ryb a rybích restaurací jsem se s rybou k obědu rozloučila cestou Třeboní, když jsem viděla ceny v jídelních lístcích vyvěšených na nalákání hostů. Nakonec jsem odměněna opravdu chutným obědem za odpovídající cenu a ještě můžu sedět pod stromy na kraji lesa.

Grilovaný okoun.

Moje milovaný rybníky jsou ten pravý balzám na duši. Přinášejí mi navíc vzpomínku na moji vlčí špičku Ferinku, se kterou jsme tady strávily několik dovolených a prochodily jsme hromadu kilometrů. Sem k akvaduktu na Zlaté stoce jdu ale poprvé a sama. Rybníky sice dodávají pocit dovolenkové pohody, ale můj mozek je pořád ve fázi totální přepracovanosti a zahlcení. Jdu, u rybníků pookřeji, ale není to ono. Dovolená zřejmě musí následovat po normovaném pracovním měsíci, nebo jen pár hodinách přesčasů. Nejde mi se uvolnit. A je to poznat. Ve všech ohledech mého bytí, dokonce i psaní. 

Přemýšlím, zda neschytám vlak, když vstupuju do kolejiště mezi Třeboní a Suchdolem. Nevím. Jaká je šance? Udělám krok mezi pražce a v tu chvíli se spustí cinkání přejezdu. Leknu se a dvěma skoky rychle prchám. Jsem venku z kolizní trajektorie a ani sem se po tak nečekaně prudkém pohybu nezmrzačila. Než se otočím ke kolejím, už projíždí motoráček.

Na tohle parkoviště nás přivezl muž, když se Ferinka ještě léčila v roce 2016 po operaci natržených křížových vazů, a my jsme vyrazili s Timíčkem na výlet podle části Zlaté stoky.  Myslím na oba moje vlčí špice. A myslím, že příští pes by snad už mohl být pokračovatel vlčích špiců u nás v rodině.

Jez Rozvodí.

Od vzpomínek na moje první psy mě odvádí rybníky Starý Hospodář, Výtopa, Žofinský. Kromě pár kačen, konipásků a volavek na opačném břehu je tu celkem prázdno, v dubnu tu bývá mnohem živěji. Kde všichni ptáci asi teď jsou? Najednou si uvědomuji výrazný rachot. Co to je?  Žáby? Stovky žab! Orchestr žabího kuňkání je přímo ohlušující a slábne jen podle toho, jak se zrovna točí směr větru.

Docházím k přístřešku, u kterého dnes chci nocovat. Přestože tu je zákaz nocování na víc než jednu noc, vosy toho nedbají a hodlají se v něm ubytovat na stálo. Na společné ubikace dnes chuť nemám, tak nechávám vosám vlastní patro a jdu se ubytovat do přízemí. Na Lesy ČR zavolám ráno, až tam někdo bude. 

V noci se budím celá zpocená, rozepínám zip na triku s dlouhým rukávem, rozepínám i spacák a přehazuju si ho jako deku. Je vysoká vlkost a cítím, jak se mi vlastní dech sráží o spacák zpátky na obličej. Jestli bude takové vedro každou noc, tak jsem si vzala špatný spacák.