Sobota.

Konečně venku z vlaku, kterej za Plzní projíždí malebnými výhledy na vodní nádrž Hracholusky a jehož trať je místy vtěsnaná do skalních stěn. Prvních pár kroků přes „obydlenou zatáčku Břetislav“ ještě nemá ten správnej dovolenkovej ráz. Ten ale  přichází sotva skončí asfalt. Hebký louky plný motýlů, nad nimi sedící velký šedý mraky, vlhký dusno, řvoucí ptáci z blízkýho lesa a lehkej větřík. Váha batohu na mých zádech a neposedný nohy. Teprve teď si plně uvědomuju nastávající volnost, kdy sice mám plán pro další dny, ale není, kdo by vyžadoval jeho plnění.

První metry vedou po naučné stezce ke Studánce lásky, která je opečovávaná a prosekaná cesta mezi vysokýma kopřivama mě překvapuje. Zdánlivě pustý les a někdo se tu o stezku tak stará? Dneska ale Studánka lásky není cílem, spíš náhodou chvíli kopírujeme naučnou stezku https://www.kamsevydat.cz/hradistsky-vrch-jezero-a-lom/, než přijde na řadu stoupání k zatopenému čedičovému lomu Hradišťní vrch. Lom je obehnán plotem a bez vstupnýho se nedá tábořit, plavat, ba ani nakouknout. Je to škoda, ale za dvě fotky platit fakt nebudu. Naštěstí je nám další stoupání nad lom po zelené značce, které se budeme chvíli držet,  alespoň malou náplastí v podobě pohledu na celou oblast lomu i s pohledem směrem na Kokašice (což je hned další zastávka za Břetislaví).

Les je tu hebký, s vysokými travami, borůvčím a vůní jehličí a borovic. Smíšený les si trůní na skalnatém Hradišťském kopci a je oblíbeným okruhem rekreantů z Konstantinových lázní. Nedivím se. Vzduchem voní míza z čerstvě zpracovaných kmenů a lesní jahůdky se smějí ukryté pod listy skoro až u země. Ohnout hřbet, zatíženej krosnou, skoro až k zemi se nezdráhám při žádné příležitosti napást se sladkými lesními plody.

Jak cesta klesá, přibývá vlhkosti, kapradí i kamenných útvarů. Stromy jsou nezvykle vytáhlý, jak se z údolí derou za sluncem. Takové pralesní demo po Česku i s bonusem, že tu nežijí žádný příšerný osminohý obludy. Myslím na to, jaký to asi je třeba na dálkových trailech po USA, kdy je místní krajina jen slabý odvar tamnější krásy a vím, že kvůli těm pavoukům se tam fakt podívat nikdy nechci.

Studánka U panenky Marie na žluté značce nabízí dobrý a chladivý pramen na doplnění vody i osvěžení a zřejmě funguje jako lep komářích obětí, protože tu hladově vyčkávají, až obě ruce použijeme k dobírání vody a hlasitě bzučí kolem našich hlav a krvelačně dosedají ochutnávat naši krev. Lavičky u studánky tak ke svačině nepoužijeme, a ještě si počkáme pár metrů k dalším, které jsou pod kapličkou Panny Marie ve skále.
Kapličku tu nechali zhruba v roce 1650 vybudovat rodiče zbloudilého dítka, které se v lesích ztratilo, a i přes usilovné hledáni jej našli až druhý den ráno na tomto místě pod skalou, naštěstí v pořádku. Prý jej v noci navštívila zářící paní s chlapečkem, což rodiče vyhodnotili jako návštěvu Panny Marie a právě jí nechali kapličku zasvětit.

neznačená cesta ke zřícenině hradu Falkenštejn

Z vlhkého lesa vycházíme u Poloučan. Lepkavý dusno je pryč, nahradila ho suchá horká výheň, znásobená úsekem na asfaltu. Odbočit z něj na louku je za odměnu a stín stromů pak balzám na duši. Louky nás dovedou cestou necestou až ke zřícenina skalního hradu Falkenštejn (Sokolník), která přichází vhod akorát na oběd.
Že tu byl kdysi hrad prozradí jedině cedule a strmé stěny skalnatého ostruhu padající do údolí Úterského potoka, napovídající, že tohle vypadá jako dobrý místo pro hrad. Snad v tomto místě se dle tabule tyčila hlavní věžovitá stavba. Jako mnoho jiných se neosídlený hrad stal sídlem lapků a tak ho královské vojsko v 1. polovině 15. století srovnalo se zemí. Dokonale.

Když se nenápadnou cestičkou v metr vysokých kopřivách vydáme zase na zelenou značku, prolítne mi noha vzduchem. V místech, kde pod kopřivama čekám pevnou zem, je jen výmol vyvráceného stromu. V okamžiku sedím na zadku přimáčklá k zemi naditou krosnou, v kotníku pulzuje tupá bolest a jestli jsem měla kopřivama spálený jen nohy, tak teď už mám dožahaný celý tělo. Noha projela vzduchem dobrej metr, takže vyškrábat se zpátky na cestičku vyžaduje další ruce. Když se posbírám a zreviduju škody, můžeme konečně sešupem rovnou za nosem po neexistující zelené odbočce dolů ke Starému mlýnu. Tady už zelenou nacházíme, takže dál kolem Úterského potoka spokojeně pajdám, že máme zase cestu. Zapomenu kvůli bolavé noze i na Falkenštejnský vodopád, který by dle stavu vody potoka v ústí Úteráku stejně asi sotva kapal, tak mě to výjimečně ani nemrzí.

Úterský potok i stejnojmenný přírodní park jsou dnes naším hlavním cílem a až do pozdního odpoledne poznáváme krásy údolí, ve kterém jsou nečekaně i tábornické louky. Cesta vede přes louky plný motýlů, lemující chladivou zurčivou vodu a občas se noří do stínu smíšeného lesa, vonícího jehličím a borovicemi, v chladu strmých skalnatých stěn. Brody Úteráku jsou doplněný lávkami a tam, kde jsme žádnou nenašli, se dalo jít chvíli po stejném břehu, než jsme zase narazili na značku. Místy i třímetrový tok se mi dvakrát brodit nechce a naštěstí to ani jednou není nutný.

Úterský potok vklíněný do skal

Ve stínu Úterského potoka potkáváme i čtyřčlennou dámskou skupinu a navzájem se do večera předbíháme.

Dřevěná kaple panny Marie pod hradištěm Šipín nabízí studánku se stojatou vodou plnou komárů. Ochutnám, ale na dobrání se mi nezdá. Lepší studánka je na dohled pod kostelem svaté Barbory v Šipíně.  Napřed musím obhlídnout kostel s historickým hřbitovem a pak jsme najednou u studánky zaráz i s holkama. Voda z dobře maskované studánky teče líně a než dojde na všechny nabírací kolo, stihneme si popovídat i posvačit.

Po občerstvení přichází na řadu kopec. Rozloučíme se ještě naposled s Úterákem, než začneme stoupat po NS Šipín k vyhlídce na sv. Barboru, přes v terénu pro mě neviditelné slovanské hradiště až k mohylovému pohřebišti, které se mi taky nepodařilo najít. Když nevíte co hledat a jak to vypadá, trochu to hledání znesnadňuje. Jak má vypadat příjemný spací místečko ale vím dobře a tak netrvá dlouho, než s plným bříškem můžu jít spát.

Neděle.

Dneska se dobře spí, noci jsou ještě pořád docela chladný. Bohužel než se vypravíme, je zas vedro.

Potok Hadovka https://cs.wikipedia.org/wiki/Hadovka_(potok) patří zřejmě k oblíbeným místům a jeho poloha pod hradem Gutštejnem je zřejmě oblíbené a vyhledávané spací místo. Počet probouzejících se různorodých věkových skupin mě až zaskočí … Tak tohle sem prostě ještě nikdy neviděla. Určitě deset různých skupinek spáčů lemuje rovný měkký jehličnatý pás kolem mírných břehů Hadovky.  Asi su ráda, že jsme nedošli až sem, protože je tu hlava na hlavě.

Neoficiální vyšlapanou cestičkou od naučné tabule se vydrápeme na hrad Gutštejn. Ze začátku „jen“ prudká cestička se mění ve skalnatou úzkou římsu a nakonec už jen hop přes díru nad prudkým svahem… přesně o téhle cestě asi mluvily včera holky, že by se jí příště vyhly, minimálně s krosnama… Dávám jim za pravdu, ta cesta klamně láká a ten poslední skok je už jen malý kousek od hradu, že se nikomu nechce vracet zase zpátky…

Hop. Jsme na zřícenina hradu Gutštejn. Je ještě ráno, ale skála, na které zbytky hradu stojí hladově hltá a naskladňuje všechno přijaté teplo, aby ho mohla předávat zase zpět. Je tu na zdechnutí a ani stín zbytků hradní zdi neposkytuje chládek. Ideální ještěrčí ráj. Podle šustění v křoví jich tu není málo, ale pózovat se žádná nechystá. Rychle z té výhně zase do lesa.

Zřícenina hradu Gutštejn

Jdeme dnes hlavně podél potoka Hadovka , není se kde ztratit. Louky střídají lesy nebo vyšlapaný cestičky v zarostlým svahu a míjíme se párkrát podél vody zase s holkama. Ty to tady dobře znají a já se nedivím, mít to sem kousek, vracím se sem moc ráda.

Suchej horkej vzduch se tetelí nad krajinou a co jsme si nespálili včera doženeme dnes.

Studánka lásky.  Včera nás od ní dělili dva kiláky, ale trvalo celých 24 km, než jsme se k ní dostali. Studánka je hezky upravená a má krásnou chladivou vodu, přesto mám chuť první lok vyprsknout. Sirovodík. Naštěstí voda není moc cítit a sirovodíková příchuť je jemná. Výhoda být zvyklá na šaraticu, která smrdí na kilometry:) pramen je zřejmě bohatý, krom studánky prosakuje i do Hadovky, ve které můžu provozovat bublinkovou koupel nohou:) voda je nečekaně ledová, kontrast s teplotou vzduchu mě zaskočí. Kotníku ale jistě chladivá koupel prospěje. Nebo si to alespoň myslím. K jeho zlepšení ale nedošlo…

Hadovka nás provází až k Balcarově mlýnu, kde je nutný se oddělit z červené na žlutou. Krajnice vyprahlé cesty je plná obrovských červených plodů, stoupání na vrchol Krasíkov (632 m.n.m) se tak nezdá tak hrozný, protože je potřeba ho každých pár metrů přerušit a dát si svačinku. Dostatek slunce dělá jahůdky slaďoučký, přesto trhám tak každou třetí s tím, že musím něco nechat holkám, kdyby nás náhodou zas pronásledovaly:)

potok Hadovka u Studánky Lásky

Na vrcholu Krasíkov nás čeká pítko, přístřešek ve stínu stromů a kaple sv. Máří magdaleny, aktuálně v rekonstrukci.  Druhá strana vrcholu hostí zříceninu hradu Švamberk, kdy je do vysoké zdi zabudované schodiště s vyhlídkovou plošinou. Výhled do lesů je nádherný, je odtud vidět i střecha dalšího kapličkového cíle.

Po obědě na Krasíkově nás čeká ještě kus cesty, ale potkáváme opět holky a prý je dole u silnice občerstvení s výrobky z farmy… proč jsme se právě nafutrovali k prasknutí? Dvůr Krasíkov má krom ubytování, po kterým toužebně pokukuju i bistro se zmrzlinou a občerstvením a kamenný chladný krámek se sýry a domácími výrobky. Začínám zmrzlinou, kupuju sýr a jako zátěž do batohu přírodní mýdlo. Nakonec i ze sýru se stává zátěž, nestihla jsem ho za dovolenou sníst:) Definitivně se loučíme s naší stínovou partou a já se díky tomuto setkání docela těším, až v létě vyrazím „s holkama“ já.

Na ovčím vrchu u kaple smrtelných úzkostí Kristových je i pomník selského povstání. Připozdívá se a já bych tu nejradši už zůstala. V dnešní výhni jdou kilometry nečekaně pomalu, noha bolí a jedinej soudce naplánované versus ujité trasy su já sama…  Nicméně ještě nás čeká asi 8 kiláků a tak se jde dál.

Kaple Smrtelných úzkostí Kristových, Ovčí vrch

„Pod Čihadlem“ se loučíme s potokem Hadovkou,  který nás dnes provázel skoro celý den, jako včera Úterák, do kterého se Hadovka vlévá pod Šipínem.

Nakonec se tak zcela nerozloučíme. Pozdní podvečerní hodina, stav kotníku a dokonalý spací místo namíchají koktejl, který nelze odmítnout.

Jsme v mínusu proti trase 6km. Vadí? Ani ne, ale k tý trati zítra dojít musíme a mně se  29km nezdá jako zvládnutelný. Přeplánovaná trasa má 22km a to snad zmáknu. Kdysi sem 60km chodila dva dny, teď už potřebuju tři. Ale dá se odolat těm posezením ve stínu stromů, studánkám, jahodám a máchání nohou v potůčku?

Šumění Hadovky dělá podkres ptákům v hustým stromoví, praskání hořícího dřeva dokresluje pohodu a akční rozměr tomu všemu dává bzučení desítek komárů, který nenechají člověka chvíli bez hnutí sedět, aby si opekl v klidu špekáček.
Je teplo a dusno, 25°C i po západu slunce. V noci má ale přijít déšť a pak se příroda aspoň trochu zchladí.

Pondělí.

Příjemných 15st při budíčku, kdy mě budí porcování klacků na ranní dávku proti-komářího kouře. V noci spadlo jen pár kapek, očekávaný ochlazení se nekoná. Naštěstí kolem Podhájského potoka vede hezká cesta ve stínu lesa, ráno ještě krásně příjemná. Jakmile však vyjdeme na louky, už to zase peče. Dneska bude snad hůř než včera, a to už skoro není možný.

Lesy po modré značce za Domaslaví jsou plné jahod, cesta je zpevněná a rychle ubíhá i přes tu neustálou degustaci až k rozcestí U školky, kde jsem měla v plánu najít si včera večer místečko. Dneska to byl pohodový úsek, ale jít ho včera si ho totálně nedovedu představit. Pod rozcestníkem dáme malou svačinku a pokračujeme rovnou za nosem.

Kostel sv. Jakuba, Domaslav

Kvůli přeplánování a zkrácení trasy tady jdeme kus mimo značky, ale naštěstí jsou cesty v jehličnatém mechovém lese v reálu a nejen v mapě, jak tomu někdy je. V jednom místě je cesta rozjetá koly traktorů tak zalitá vodou, že tvoří domov žabám, vážkám i šidélkům, a tak jen číhám, kdo líp zapózuje.

Napojení na žlutou jde hladce, u Drahovické myslivny je i přístřešek na svačinku, kterého s chutí využávíme, protože až do Černošína vede žlutá po asfaltce a nebude asi žádný další rozumný stín na posezení. Cesta ale i přes aslfalt není nezajímavá a oko se těší pohledem přes lány obilí protkané hustě sítí vlčích máků.

V Černošíně plánujeme někde ve stínu oběd a když přes náměstí jdou teenageři se zmrzlinou, nelením se zeptat, jestli tu mají „samošku“. Děti na mě vyjeveně koukají a je mi jasný, že nemají tucha, na co se ptám. „Obchod?“. Okamžitě dostanu dva tipy, což se hodí, protože ten první má polední pauzu přesně v okamžiku, kdy k němu přicházíme.

Proč musíme do kopce vždycky po jídle fakt nechápu.

Pod Vlčí horou…

Památník obětem 1. Světové války v Černošíně je opravdu monumentální a krásně opravený pomník, který se skrývá ve staré aleji. Máme možnost si to tu zkrátit, ale kdo by nechtěl kopec navíc? Nicméně vyhlídka nad Lomem nad obec Černošín i Goethova vyhlídka na opačnou stranu stojí za to a poskytují krásný výhled do krajiny. Na vrcholu Vlčí hory pak spokojeně divoce vyjeme.

Na zříceninu hradu Volfštejn (pracovně mezi námi zvaný jako Wolfenstein 3D – což znamená trojrozměrný a to je každá zřícenina hradu;) je to jen malá zacházka, ale zase z kopce a pak budeme muset zpátky do kopce. Ale dá se tomu odolat? Dneska su rozhodnutá nevynechat jedinou zajímavost, kterou jsem si v trase vytyčila a protože se jde nezvykle dobře, není  důvod od tohoto plánu opouštět.

Poslední dnešní zastávka bude kaplička za rozcestím „Nad záhořím“, ke které bohužel nevede značka, ale mapa nějakou cestičku ukazuje. Tohle je zřejmě jedna z těch, které v terénu už neexistují roky…  prodíráme se do pasu vysokou loukou, kde číhají drny a výmoly. Na můj kotník docela záhul, ale nevzdám se a nakonec jsme odměněni krásnou kapličkou, od které vede nově udělaná cesta zpátky na značku. V mapě je kaplička beze jména a tak si ji pro sebe zpětně pojmenovávám jako kapličku U Mariánky. Poslední dnešní cíl je tak splněn a jediná další starost je večeře a spaní.

Úterý.

Ráno se sesbírám jak spadaná hruška. Su omlácená, ale alespoň ne nahnilá. Kotník dneska fakt potřebuje pauzu, takže z plánované trasy usekávám kus tuhle, kus támhle a zůstává jen pohodová procházka lesy do Stříbra k ubytování a přesun autobusem k lesům. Nejsu masochista, abych se plahočila po asfaltu a na les mi nezbyla síla, takže to fikaně udělám naopak.

Žádnej těžkej terén, žádný velký stoupání. 13 km na celej den je prostě dost odpočinkovejch, abych plnohodnotně využila placený ubytko a mohla si skočit na flákotu a ještě se pořádně vyspat. Plány jsou ale jedna věc a tuhle dovču mi zatím žádnej nevyšel přesně podle plánu…

Babočka kopřivová

Lesní naučná stezka Sulislav vede kolem rybníčků a odpočivadel hustými lesy, přes pravěké hradiště Sulislav. Já ty hradiště v terénu prostě podle ničeho nepoznám… kvetoucí lesy mi vnuknou nápad uvázat kytičku a tak utrhnu jednu tady, jednu tam, pak se musím vrátit, protože mám málo žluté a tady jsou už jen poměnky… a ten jetel tady nemá dost dlouhý stopky…  Neplánované zdržování v tomto místě je naprosto zásadní, aby na nás za zatáčkou vykoukly dvě psí hlavy a vzápětí za nimi i panička s obavami, zda jsme se hafanů nelekli. Ne, ani se k nám nepřiblížili, jsou to hodní pejsci. Pak si panička všimne značky foťáku a už začíná seznamování jak z cestopisu. Výletníka zastaví místní s několika dotazy, pozve ho k sobě na čaj, kafe či kořalku a pak dotyčný tráví mnoho hodin v družné společnosti a kilometry mají utrum.

Vnímám, jak se takový cestovatel asi musí cítit, jak jsou taková setkání spontánní a silná a to je můj zážitek jen z domoviny a ne z žádný exotický země. Neuměla jsem si představit, že by někdo jen tak z pár otázek udělal pozvání na kafe, ale zřejmě se to fakt může stát a stačí být jen ve správný čas na správném místě:)

Jdeme samozřejmě  společně na procházku se psy, na kafe, seznámit se s rodinou, pohladit si koníky… Vnučka bydlí na vzdáleném statku, určitě to tam neznáme… ahaaa tam u kapličky, jasně že známe:) Odpoledne uteče jako voda a dávno po mamutím večerníčku v posledních paprscích zapadajícího slunce scházíme kolem křížové cesty ve Stříbře na ubytování.