Středa

Po snídani a vydatné sprše rovnou na autobus. Dneska je změna plánu – strávit ještě čas s Hankou. Plány to vlastně ani nenaruší, ale naopak díky šílenýmu vedru, který má dneska sužovat západní Čechy, zní procházka kolem rybníka s focením docela dobře. Psí holky pořádně hlídají, než se po oficiálním pozvání za branku nechají mazlit. Posezení s čajem střídá venčení psích krasavic u nedalekého rybníka a začíná hon na vážky. Je docela zajímavý být venku s někým, kdo fotí wild life, protože každej flek na obloze hezky identifikuje. A to jsem doma fakt vážně přemýšlela, že si na vandr vezmu teleobjektiv a budu to kilo váhy tahat, co kdyby… No chyba, nakonec totiž vyhrál rozum a tak jdu na vážky totálně nevybavená:)

Po obědě následuje přesun na vlak a je to jako loučit se s dobrými přáteli a ne s lidmi, které jsem včera náhodně potkala v lese.

Dnešní trasa se díky dopolední změně zkrátila z 20 km na 6km. A i těch 6km bylo fakt šílených.

Slunko peče, je vedro na zdechnuti. Expediční teploměr ukazuje 38,8°C na sluníčku. Nikde není ani kousek stínu a země je vyprahlá a vyschlá. U země se krčí jahody. Červené mikro plody jsou vyschlé a obalené prachem cesty. Prostor bývalého vojenského cvičiště Šlovický vrch je významný především tím, že obsahuje jinou skladbu rostlin a hustý chladivý les do ní nepatří. Vystoupat na vyhlídkovou mohylu nenáročných 100 výškových je tak pekelně dlouhých a nekonečných. Ani cesta kolem ohrady divokých koní nezpříjemní stoupání, protože koníci jsou zalezlí někde v klidnější části anebo je zrovna prázdná…

Z vyhlídky je vidět až na Šumavský Poledník, který je odsud 70km vzdušnou čarou a na část hraničního hřebene. Naštěstí les je hned u vyhlídkové mohyly a k mýmu překvapení skrývá obrovský šťavnatý jahody. Na cyklostezce je dost provoz, ale výhoda je, že z kola ty jahůdky krčící se u země nejsou vidět a tak to tu můžu totálně očesat. Zbytek cesty do vyhlídnutýho spacího přístřešku je už pod příkrovem korun vzrostlého lesa snesitelný.

Čtvrtek

Ranní budíček je před 5h ráno. Asi se mi nechtělo znova dofukovat karimatku… 4x stačilo a tohle byl naprosto jasnej signál, a tak jsem ho poslechla. Dneska má být taky vedro na padnutí a odpoledne ještě s přídavkem bouřek, takže brzký ranní start nezní vůbec špatně.

Ranní slunce vykukuje za vysokými skalními útvary, které lemují zelenou i žlutou značku  směrem do obce Čižice. Žlutá značka do obce Nebilovy vede fakt hezkým a příjemným lesem po měkkých lesních cestách, je mi skoro až líto, když les u sloupu nejsvětější trojice a kapličky u obce Nebílovy končí.  Mám dilema, protože kotník bolí, vynechat kostel v Prusinách nechci, když už je v plánu, ale v tom šíleným dusnu mám chuť ležet tak někde u vody.

Když na hraně lesa zjistím, že Kostel sv. Jakuba Většího je odtud krásně vidět, tak si místo kiláku navíc dám radši oddych a svačinku. Že zrovna já si zrakvím nohu první den dovolené, abych pak musela volit mezi kostelem a odpočinkem. Vyhrává odpočinek ale jen proto, že odtud je kostel tak krásně vidět, že se můžu kochat celou pauzu.

Hlavní znamení dnešního dne jsou kloši.  Předbouřkový dusno jako by vylákalo tyhle hmyzáky ven, takže otravují a lepí se ke zpocený kůži. Tyhle mrňavý potvory to venku dost znepříjemňují a ani repelent jim nebrání v těsným kontaktu. Do těsnýho kontaktu pak můžu přijít ještě s vodou ze zázračné studánky u kapličky svaté Barbory, která není pitná a k ničemu jinýmu než osvěžení kůže se tak nehodí.

Další cesta je pak docela únavná. Vedro, noha, vedro, noha… pro mě je fyzický nepohodlí docela omezující v tom, že mi pak bere radost z pobytu v lese a poznávání nových míst. Uvařenej mozek je možná horší, než bolavá noha, protože musím snad co kilák odpočívat, nabírat sil a spotřebovávat zásoby vody, který se bohužel docela tenčí. Záchrana přichází v samošce obce Bambousek, takže poslední kilometry nebudou v tom bouřkovým dusnu úplně na suchu. Jak by taky mohly, když přichází prudkej letní slejvák, kterej nás při stoupání k hradu Rabyně pěkně popožene k rychlejší chůzi.

Na hrad se mi zrovna moc nechce, radši obdivuju exteriéry než interiéry, a tak jdu obdivovat krásy části NS skalní stezky, která vede okruhem od Starého Plzence, i když já využiju jen její část k cestě do civilizace. A exteriéry tu mohu obdivovat opravdu ve velkým, protože z upravené vyhlídky na skále Vysoký Štont je krásně vidět celá černá stěna blížící se k Plzni. Rychle ze skal a zpod zatím modré oblohy pryč, na ubytko, kde se už fakt těším na sprchu a spánek na netvrdé zemi.

Pátek

Dnešní poslední výlet trochu zkracuju z plánovaných 20kiláků asi na 15. Myslela sem, že sprcha a pořádná porce spánku mi vžene do těla nějakou energii, ale opak je pravdou. Su rozhodně spíš blíž stavu totální odpadlosti, kterou bych ocenila spíš až zítra na dlouhou cestu domů. Brzký vstávání se osvědčilo už včera a tak ještě před 7:00 vyrážím do lesa nad Berounkou, která meandruje na severu Plzně. Kolikrát jsem už psala, že výlet kolem vody kolem vody vůbec nevede? a nejinak je tomu i dnes, kdy Berounku zahlídnu přesně 3x.

Začátek je na NS Zábělá a hned na začátku můžu z vyhlídky Kozí bouda pozorovat poprvé Berounku zařízlou v lesnatých stráních. Lesy jsou tu nádherné a vůbec bych neřekla, že su na kraji velkoměsta, jen malý kousek od sídlišť a zdánlivě jediná známka civilizace je bývalá trať s vytrhanými kolejemi. Až k Dolanskému mostu vede cesta lesy, kde není vůbec nic, jen klid ranního lesa. I když v minulosti to tu žilo – Zábělá bylo oblíbené místo turistů, byla tu výletní restaurace a vlak zastavoval jen kousek. Kdo chtěl na pivo z druhé strany řeky, zajel pro něj převozník. Z historie tohoto místa dýchá romantika, přestože mezi zbytky zdí je jen mech a pavučiny.

Krátký úsek přes louky vystavuje už teď hodně opálenou kůži dalším spalujícím paprskům, naštěstí náruč lesa je blízko a dneska je jeden z mála dní, kdy se nemusím díky lesu mazat opalovákem. I v lese se dají ale najít místa, odkrytá před sluncem, jako třeba zřícenina hradu Věžka, kde na zbytky vstupních zní svítí sluníčko.  Hned je projíždím zrakem, protože oblast jen šustí ještěrkama a tak si říkám, že tohle je ideální ještěrčí místo na chytání tepla. A nemýlím se:)

V obci Druztová už se napojuju na stezku Po stopách Františka Molocha, místního botanika, která vede po druhém břehu Berounky a zase z ní není vidět ani kousek vody:) Alespoň oblíbené vyhlídkové místo Malochova skála umožňuje výhled na kousek řeky. V prudkých svazích jsou suťová pole, skály a zkroucené borovice. Připomíná mi to tu trošku Oslavku. Tohle je můj dnešní třetí a poslední pohled na řeku z celodenní trasy podél vody, od které je už jen kousek na MHD. Poslední metry a poslední kroky. Konec dovolené vždycky přijde tak nečekaně rychle, že bych ještě pár dní chodila. Ale teď jsou ty metry tak bolestivý, že vím, že teď chce noha odpočívat, aby mohla v létě ještě něco nachodit… takže mi to tentokrát ani není tolik líto, že už se loučím.