Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím Vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.
Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tisských stěn, odkud pojedeme domů:
Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 8: Špičák – Děčínský Sněžník.
“Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.” – Stezka Českem.
<—Stezka Českem – 2. etapa, Krušné hory. DEN 7
DEN 8. Neděle 16.7.2023. Ráno vstávám na východ slunce, který je těsně po 5:00. V noci bylo takové vedro, že jsem se hodně budila a pak se mi špatně usínalo, takže dnes je rozlepení očí rozpolcené. Ale východ slunce mi stojí za to, abych neotálela a rychle se vyhrabala ze spacáku ven. Teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 18,9°C, která je navíc právě teď, takže noc asi byla ještě o fous teplejší. Dnes má podle předpovědi pršet od 9:00, tak chceme vyrazit brzy, ať stihneme pár kilometrů bez deště. Počasí to ale vidí jinak a jakmile vystrčím hlavu z tarpíku, vidím jen šedivý zataženo. Tohle na východ slunce nevypadá, tak kontroluju radar i předpověď. Pršet má začít teď a fronta by měla odejít po 8:00. Můžu ještě 3 hodiny spát! Za chvíli se na brzkého budíka budí i holky, tak jim oznamuju tu pozitivní změnu plánu, která je těší stejně, jako mě. Když se vyprší teď, nebudeme muset déšť řešit přes den. Snídáme. Když konečně vyrážíme, mokré listí se nám otírá o obličeje a paže a nohama sbíráme vodu ze k zemi pod tíhou kapek ohnutých travin, kterými procházíme. Vycházíme z lesa a před námi se otvírá dechberoucí pohled na Německé stolové hory a Děčínský Sněžník, který se koupe v moři odcházející oblačnosti. Děčínský Sněžník nám dělá maják, který následujeme, než vstoupíme do lesů kolem Mordové rokle, jíž protéká vydatný potok Slatina a pak se vyhoupneme na rozcestí Mordovna na stejnojmenném kopci, ze kterého máme rozhled jak na Špičák, tak na Děčínský Snežník. Vydíme odtud zaráz místo, odkud jsme vyrážely i místo, kam chceme dojít večer. Do Petrovic jdeme spolu. Do Petrovic ještě jdeme všechny tři spolu, takže si užíváme povídání, příjemně osvěžujícího vzduchu a luxusních výhledů, které jsou dneska jedny z nejhezčích na 2. etapě stezky. Kráčíme po NS Zapomenuté pohraničí a nad hlavami nám létají luňáci tak blízko, jak jsem to ještě nikdy nezažila. Pocit souznění s přírodou je tu hmatatelný. Chvíli sedíme v přístřešku mezi pastvinami, abychom vychutnaly tento nádherný prožitek a ani nemluvíme. Přemýšlivé ticho prolomíme až chvíli před obcí Petrovice, kde se paseme na prvních letošních malinách. A že jich mezi plotem elektrického ohradníku prorůstá takové množství, že není poznat, že jsme nějaké snědly. V Petrovicích, které leží na hranici s Německem, dokopujume nějaké zásoby ve slušně vybaveném Free One Shopu, kde se dá koupit skoro vše, na co bychom mohly pomyslet a pak pokračujeme do restaurace Retro, kam už jdu prakticky na jistotu. V restauraci je šílené vedro, ale obsazujeme jediný volný stůl, který tu čeká jen na nás a dobíjíme elektroniku. Na jídlo si prý budeme muset počkat asi hodinku, což nám nebrání v naobjednání si hromad dobrot. A že to dobroty opravdu jsou, olizujeme se až za ušima. Já si teda jídlo neužívám tak moc, jak by si zasloužilo, protože mi od rána není úplně dobře, ale o to víc si užívám možnost jen sedět a nikam nemuset. Dneska se zdá, že nebude můj den, ale když odcházíme z restaurace nacpené k prasknutí a Petra si ještě část oběda balí s sebou, je mi trošku líp. Moje první pořádný letošní maliny. V Petrovicích máme ještě jeden adrenalinový zážitek, kdy celkem velký pes běhá mezi auty po silnici, kolem které jdeme. Podaří se nám ho chytit za obojek, aby nezpůsobil nehodu a já se jdu zeptat po okolí do vietnamských obchodů, zda neznají majitele. Prodavači moc česky neumí a jen opakují, že to není jejich pes, tak Petra volá na policii, kde ji přesměrují na městskou. Když si zapisujeme telefonní číslo na pana starostu, přichází Vietnamec a stále opakuje se silným přízvukem „to neni problem“ a ukazuje na psa. Policista na druhé straně linky to slyší a jen se směje. Zatímco řešíme nečekanou situaci, přichází za námi mladý muž, který nás viděl z okna a přišel nám říct, že pes je z nedaleké hospody a běhá si tu každý den. Všichni ho znají, všichni vědí čí je, ale je vidět, že labrador, který snadno způsobí při nečekaným skoku pod kola i smrtelnou nehodu tu nikoho nezajímá. Pán si bere psa na starost a my jdeme dohnat Verču, která zatím vyrazila napřed. Kde je ten ranní příjemně svěží vzduch? Proč teploměr zase ukazuje 30°C? A proč se mi tak těžko jde? Samé otázky, které mi víří hlavou v lese, ale na prudkém slunci vlhkých lučních pařenišť nabírají na síle. Jednu otázku má i Petra. Je hodně zvyklá chodit sama a i když jí s náma bylo dobře, ráda by si odpoledne zařídila po svém. Slepýš. Domlouváme se, jak to uděláme večer se srazem na spaní, protože vím o skvělém místečku, kam chci holky vzít. Minulou neděli, přesně před týdnem, bylo jasné, že touto dobou budu sedět ve vlaku domů a Děčínského Sněžníku nedosáhnu. Přesto jsou karty osudu zamícháné tak, že můžeme dnešní noc strávit spolu na kouzelném místě, které bude pro nás všechny jistým způsobem nezapomenutelné. Vyrážíme s Verčou sami a v obci Rájec, hranicí mezi Krušnými horami, které tady opouštíme a vstupujeme do Děčínské vrchoviny, kterou si většina lidí zařadí spíše jako CHKO Labské pískovce, uhýbáme ze stezky. Verča si chce prohlédnout pískovcové Tisské stěny, tak míříme k nim. Mezi skalami je stín, ale vedra posledních dní byla tak velká, že vzduch mezi skalními komíny je nezvykle teplý a ochlazení, na které se těším, nepřichází. Přesto je vzduch přece jen o něco chladnější, než v okolních lesích. Procházíme skalní okruh spíš jen napůl, ale určitě nesmíme vynechat vyhlídku do okolí z pískovcového hřebene. Opar dosahuje kvalit včerejšího dne a výhledy nejsou jasné ani ostré. Je vůbec možný, že je to 21 let od doby, co jsem tu byla poprvé? Tisské stěny. U Tisských stěn navštěvujeme občerstvení, kde je obsluha znatelně otrávená z celodenního náporu turistů, ale je mi špatně a potřebuju zmrzlinu a litr studenýho pití. Mám takový pocit, že tu včera nebo dneska někdo málo pil, a tak se jdu podívat do zrcadla na toaletu, kdo by to tak mohl být. Píšu sms Petře, jak na tom jsme a jaký je časový odhad a obratem mi volá zpět, že stojí před budovou, ve které sedíme. Vyrážíme zase spolu a zase měníme plán. Nepůjdeme zpět na stezku a přes obec Ostrov, ale vezmeme to zkratkou a ušetříme si nějaké kilometříky. Ranní déšť nám sice poskytl spánek navíc, ale obral nás o čas, který jsme mohli věnovat chůzi a odpoledne se začíná krátit. Musíme jít teď jen pořád rovně až k silnici a za ní rovně pokračovat. Vyrážíme. Jdeme rovně, nikde žádná odbočka a najednou jsme u úplně jiné silnice, než jsme chtěly. Cyklostezka zahýbala tak rafinově obrovským obloukem, že jsme ani nepostřehly, že procházíme zatáčkou. Ve znamení „nechci zkratku krátkou“ se smějeme a pokračujeme lesem ke značce stezky a trošku víc si hlídáme mapu. Výhled na Děčín. Na Děčínský Sněžník stoupáme k večeru, kdy jsou stíny okolních stromů dlouhé a slunce pozvolna ztrácí na síle. Dlouhý je pro mě i dnešní den, kdy se ploužím do kopce spolu s Petrou a obě vypadáme podobně zničeně. Místo, aby se mírné ochlazení promítlo v nadšení a vyběhnutí kopce, je nám ještě hůř, než na slunci. Stoupání je mírné, ale táhlé. Rozložené v délce 1,8km z obce Sněžník až k rozhledně Děčínský Sněžník, která se tu vyjímá od roku 1864, by to nemělo být nic zničujícího, ale jsme v posledním tažení a nejradši bych si někde před vrcholem lehla a už nikam nešla. Nakonec se ale k rozhledně vyškrábeme. Odpočatá Verča se na nás směje, přestože otevírací dobu rozhledny nestihla. Využíváme toho, že má Verča batoh dole a s chutí odkládáme i ty naše. Něco totiž musí sloužit jako stativ pro naši společnou fotku, kterých děláme celou sérii a rozpustile u toho blbneme. Po krátné pauze přichází ke slovu cesta na spací místečko, které holky vyhodnotí jako místo, kde by se každá sama jednotlivě asi necítila dobře, ale takhle ve skupině je docela příjemné. Vstupujeme do země mravenců a prosíme je o místečko k noclehu.
23 km ↑561 m ↓618 m
Celkem: 174,6 km ↑ 3515 m ↓ 3853 m
Jéé Luňák!! Ten je krásnej, že jo? U nás zahnízdil. A Tisský stěny miluju, je tam krásně a aspoň za nás, žádný davy lidí, jak v Adršpachu.
V adrspachu sem byla za poslednich 23 let asi 4x a nikdyntam.moc lidi nebylo, mozna ze v tech tisskejch ji bylo i vic:)
To je suepr ze u vas mate hjnizdo!