Stezka Českem – 2. etapa, Krušné hory. DEN 7, červenec 2023

DEN 7. Sobota 15.7.2023.
23 km ↑299 m ↓394 m
Celkem: 151,6 km ↑ 2954 m ↓ 3235 m

Ráno vyrážíme poměrně brzy. V noci bylo 13°C a bez deště, takže se suchý příbytek balí dobře a holky na mě nemusí čekat. Jako bonus jsem se dneska fakt dobře vyspala, takže mám po ránu docela dost energie a nejradši bych holkám utekla, jenže zrovna dneska to nejde.

Jdeme totiž všechny tři spolu, a tak si je držím na dohled a nechci se moc rozskotačit. Ve studánce Kostelní železitý pramen na konci Cínovce dobírám vodu do plného stavu a konečně mám pocit, že i se 4l vody je batoh lehký jak pírko. Roli hraje i to, že už mám jen asi kilo a půl jídla a tak batoh nemá víc, než 14kg. Nebýt děsnýho vedra, možná bych vody nebrala tolik, ale nechci riskovat úpal a budu si muset hlídat dostatečný pitný režim. Osobně bych volila strategii vyrazit svižněji, dojít do cíle chvíli po obědě a mít pak už padla, ale holky to vidí jinak. I o tom je chození ve dvou nebo ve skupině. Někdy je potřeba se přizpůsobit, ale nebojte, nebudu na tom bita.

Vstáváme u TA Vendulky.

Podle předpovědi má být až 40°C a už pár dní nás s tím straší všichni, koho potkáme. Včera bylo děsných 35°C a předevčírem 34°C, takže nějakej stupeň navíc mě už nerozhodí. Prostě je nesnesitelný vedro. Nesnesitelný nebo nesnesitelný o 2°C víc už totiž fakt nerozeznám. Ale rozhodně je podobná teplota příjemnější na vandru, než v těžkým vzduchu v kanclu. Chci pracovat někde, kde mají funkční klimu! Nebo v baráku s metrovými zdi, kam se slunce nikdy nedostane. A taky chci, ať architekti moderních kanceláří myslí na to, že stavět skleníky do betonovejch zahrad vysmaženejch měst není cesta ke spokojeným zaměstnancům. Co je to vůbec za módu, stavět domy tak, ať je v nich za sklem už v dubnu 30°C? Těším se, až si po návratu zalezu do mého malého domečku s okny, za kterými je pořád tma. Kudy se nedostane dovnitř světlo, tudy se nedostane ani teplo!

Sním o chládku, když míjíme jedinou koupací příležitost dnešního dne, rašelinový Dlouhý rybník na konci Cínovce. Je 20°C a 7:30 ráno. Jestli se teď zdržíme, pak už nás pekelná výheň sežehne na prach.

Na dnešek máme jen 22 km a trasu na konci mírně pozměněnou. Můj jedinej vědomej zásah do celýho Lucky plánu proti oficiální cestě stezky. Ale já fakt nechápu, proč za obcí Adolfov vede stezka po relativně nezajímavé červené značce a ne po zelené, přes čedičový vrchol Špičák. Holky se změnou plánu nemají problém. Zřejmě je navnadily ty skvělý výhledy, co jsem jim slíbila, a těch několik vejškovejch metrů navíc mi snad odpustí. Těším se jak malý dítě, protože 2 roky zpět mi právě tahle vyhlídka utekla a teď mám příležitost to napravit. Jdeme trénovat výškový metry!

Výhled z Komáří hůrky na Teplice a České středohoří.

První dnešní stoupání je na Komáří hůrku (808 m). Krátké a prudké. V místě bývalé rozhledny Komáří vížka stojí jen stejnojmenný hotel s občerstvením, vyhlídková věž je zazděná a rozhled z ní není možný. Stejně by ale nebyl o moc lepší, než z venkovní terasy hotelu, ze které je parádní rozhled na Teplice a Milešovku, která se rozpíjí v horkém terelícím se vzduchu.

Je za 10 minut 10:00, do otvíračky zbývá pár minut, ale stánek  se suvenýry je už otevřený. Než se v něm vystřídáme, je nejvyšší čas dát si něco dobrého na cestu. Sedíme u jediného stolu, který je na terase ve stínu. Na slunci to peče i přes silný studený vítr, zato ve stínu je regulérní chladno, které vyžaduje vrstvu navíc. Málokdy si nejsem jistá, jestli je lepší sedět na slunci nebo ve stínu. Teď by bylo asi nejlepší sedět uvnitř, ale to bychom přišly o ten parádní výhled.

V dalších kilometrech nás čeká výheň příhraničních luk, kde není kouska stínu. Naše kroky vedou přes zaniklou pohraniční obec Habartice, kterou dnes představuje alespoň  pár nových chalup a pomník s nečitelnou historií místa. Vzdalujeme se od Komáří vížky, jež dlouho dominuje obzoru při pohledech zpět, a těšíme se do Adolfova, kde mají být dvě restaurace.

Pomník zaniklé obci Habartice.

První je domácká hospůdka Penzionu Florián, která je v provozu jen o víkendech a mám na ni skvělé vzpomínky. Vyžahneme každá snad litr chladivých tekutin, ale na oběd to tu není. Bezlepkové mají jen párky a veganské zas jen pivo, tak se domlouváme, že oběd zkusíme v hospodě Adolfovský dvůr na konci Adolfova a poprosíme i o vodu, abychom ji nenabíraly tady, kde uděláme jen malou útratu. Poledne se blíží mílovými kroky a venkovní výheň stoupá skoro stejně rychle. Chceme polední peklo přečkat ve stínu zahrádky a u toho si cpát pupky něčím dobrým.

Ještě u Floriana se ptám paní domácí na možnost přespání u Špičáku, tak mi zavolá povolanější osobu. Ta doporučuje super místo, kde často spí místní mládež. Přemýšlím, kolik místní mládeže je ve vesnici o pár domech, a jak širokou oblast asi paní myslí, když mluví o místních. Poděkujeme za doporučení a při placení si ještě paní vzpomene, že dole v Krásném lese je zrovna každoroční technopárty. Bomba! Kdybych každej rok na nějakou nenarazila, bylo by mi to divný. Poslední roky na ně mám „čuch“, ale teprve podruhé u nějaké budu spát.

Hotel Adolfovský dvůr podle jména působí honosněji, než jak vypadá zvenčí. Když vidíme, že je restaurace otevřená jen pro hotelové hosty, trochu nás to zaskočí, ale ani se už ničemu nedivíme. Kvůli polívce a pár pivům není nutné mezi vymydlené hosty pouštět smraďochy, kteří se místo voňavky koupou pouze ve vlastním potu, a tak jim za trest na chvíli obsadíme venkovní posezení. Musíme vymyslet, co dál.

Kaple sv. Wolfganga a hotel Komáří vížka na Komáří hůrce.

Vím, že u pomníku kousek od restaurace je travnatý zalesněný plácek, a tak jdeme odpoledne proležet do příjemného stínu lesa. Plán dnes určuje Petra, která chce přes největší vedro odpočívat ve stínu a my se nebráníme. Alespoň si odlehčíme batůžky obědem z vlastních zásob. Před obědem jdu hledat rybníček, který by měl být schovaný v lese, ale zastaví mě hustá hradba keřů a metrové trávy, prorůstající mezi křovinami. Cítím jen hutný pach tlejícího bahna a hnijící vlhkosti. Pokud v rybníčku zůstala nějaká voda, určitě už nemám chuť ji hledat, nebo se v ní dokonce osvěžit.

Ležíme ve stínu, kde je 29°C a s Petrou se válíme po svých pěnových karimatkách, které jsou vepředu batohu okamžitě připraveny k poskytování měkkého lože. Sice mám doma i nafukovačku, ale pěnovka svým způsobem poskytuje větší pohodlí při manipulaci a nečekaných zastávkách. Nejsem vyhraněný zastánce karimatky nafukovací nebo pěnové, obě mají svoje specifika. Pouze v zimě by už pěnovka nevyhrála.

Lenošení v těžkém vzduchu na chvíli přeruší telefon od dědečka. Hlásí, že západní čechy mají sužovat vedra a k večeru se to má dokonce stupňovat a zhoršovat. Předpověď odhaduje až 40°C a dědeček se ujišťuje, že máme s holkama dost vody a prostoru pro odpočinek ve stínu. Upřesňuji mu novou polohu, aby můj postup mohl sledovat na mapě a zkoumat všechny zajímavosti, které mám v okolí.

Špičák.

Odpočíváme několik hodin, než se rozhodneme k dalšímu posunu. Vedro je příšerný a s postupujícím odpolednem se vůbec nezmenšuje, takže už není na co čekat. Vyrážíme do vzduchu, který se teplem třepe nad loukou a pomalu rozrážíme nohama stojatý vzduch. Na louce podél stromů není žádný stínu a ani jediné stéblo trávy se nehýbá. Slunce je na obloze pořád moc vysoko a připíká nám nejen zátylky, ale snad i části těla schované pod oblečením. Pot nám teče i po čele, mozky se vaří a nohám se nechce pohybovat vpřed. Mažeme se opalovacím krémem už po 4x a i přes faktor 50 se mi zdá, že se mi opěká kůžička na předloktích do křupava.

Protože jsme bez vody, doufáme v potůčky po cestě. Červená značka, vinoucí se podél hranice, prochází oblastí bohatou na rašeliniště a prameniště a pamatuji si, že ty dva roky zpět tu na cestě stála voda i v horkém dni, a  my měli s klukama co dělat, ať si zachováme suché boty. Bohužel letos je takové sucho, že nejen potoky, ale i slatiny jsou vyschlé na troud. Nezbyde nám, než riskovat filtrování v obci.

Vedro je úmorný, teploměr hlásí 37°C a ještě pár kiláků nám chybí, než zapadneme do lesa. Každej další krok je boj s organismem, jestli ještě zvládne urazit pár cenťáků z trasy, nebo se svalí a padne. Verča má nápad, že můžeme hrát zpívací hru. Někdo vykopne a jak se v písničce ozve slovo z písničky jiné, další hráč přebírá štafetu. Dost se smějeme a je vidět, že z většiny písniček znám jen refrén nebo kus s daným slovem, takž se pokouším marně o interpretaci. Naštěstí Verča to zachraňuje zbytkem slov, většinu písniček totiž zná. Když náš zpěv začíná narušovat hlasitá hudba, nesoucí se loukou, víme, že se blíží Krásný les a s ním i technoparty. Už jsme blízko zdroje vody!

Vyschlé potoky.

Slyšela jsem zkazky, že technopárty nemají přesně dané místo a technaři tak při zachycení hudby sluchem zpomalují auta, stahují okýnka a jedou ve směru zesilující se hudby. Když muzika slábne nebo se ztratí, jedou špatně.

Filtrujeme vodu z příjemně chladného Rybného potoka, kde je po kotníky bahna přesně v místě, kde k němu lze slézt ze silnice z prudkého svahu. Moc se mi do bahna nechce, ale nakonec je ošplouchnutí se vodou příjemná záležitost, která trvá přesně asi vteřinu, než se kůže vrátí zpátky na přehřátou teplotu. Jediné místo, které zůstává uchráněno před dusným vzduchem jsou šlapky, zapadené po kotníky v kluzkém a studeném bahně.

V náznaku stínu filtrujeme asi 8l vody a mezitím kolem nás projíždějí krokem auta, z jejichž okýnek čouhají našpicované uši. Zdá se, že dunivá taneční hudba, tlumená hradbou stromů, se líbí jen mně a holky se těší, až bude dofiltrováno. Na to se koneckonců těším i já, protože už chci večeři. Tak vzhůru do kopce, už to máme jen kousek. Čerstvou vodou naložený bágly nám moc elánu do výstupu nedodávají, protože je skoro celý na slunci.

Západ slunce za oblačností, Špičák.

Špičák (723 m). 19:00.
Je pořád dost velké teplo, vyhřátý kámen vrcholového kříže na Špičáku mě hřeje příjemně do zad a k mým uším se zlehka nese taneční hudba. Větřík pofukuje tak slabě, že sotva rozpohybuje jemné listí jeřabin, rostoucích na kamenitém vrcholu. Škoda, že k místu spaní se nenese ani lehkej uspávací hudební podkres, usnula bych jako špalek. Na druhou stranu je dobře, že hradba lesa muziku tlumí, protože do lesa takovej randál nepatří. Chvíli sedím nad krajinou a snažím se na nic nemyslet. Nakonec mě horko a hlad vyženou k nocovišti, ale vím, že se za chvíli ještě vrátím.

Slunce zapadá za pás nízké oblačnosti a dálniční ruch se mísí s rytmickým duněním z technoparty. Cvrčci se snaží tu kakofonii zvuků zdárně přehlušit a dokonalost tohohle místa je v tom, že tu sedím jen sama se sebou a neruší mě nic. Jen dýchám a vnímám všechno kolem. Příjemný vánek ochlazuje holou kůži, vystavenou horkému suchému vzduchu, do zad mě tlačí vyhřátý kámen vrcholového kříže. Dokud se mi nezačnou zavírat oči, doprovázím sluníčko na jeho cestě za obzor.