DEN 4. ÚTERÝ ODPOLEDNE.
6,5 km ↑231 m ↓184 m

Rýnovice jsou startem odpolední etapy a tak jako jsou Jeřmanice okrajem, kde končí trasa v Ještědsko – Kozákovského hřbetu, tak z Rýnovic už trasa vede Jizerskými horami. Nejsevernější pohoří v republice má nejvyšší horu Smrk (1124 m.n.m) a celá oblast je bohatá na rašeliniště a strmé či skalnaté vrcholy.

Do dnešního cíle utíká trasa rychle nádhernými hustými lesy a u křížové cesty u Janova nad Nisou dokonce vysvitne na chvíli sluníčko a propustí pár paprsků studeným chladným lesem. Poutní areál s léčivým pramenem a posezením lemují keramické plastiky křížové cesty z roku 1989, které nahradily původní plechové výjevy z roku 1878, které na svém pozemku nechal postavit Josef Klamt poté, co zázračný pramen zlepšil zrak místního faráře.

Léčivá studánka u křížové cesty v Janově nad Nisou.

V roce 1996 se prakticky zapomenuté, ale v minulosti hojně navštěvované, poutní místo dočkalo obnovy. Díky věhlasu poutního místa nechal pan Klamt postavit občerstvení pro turisty a poutníky a později na tomto místě vyrostla i rozhledna, ale bohužel chata během druhé světové války chátrala a rozhledna dokonce spadla. V roce 1985 pak byla na místě stržené budovy postavena nová chata – Hašlerova.

Od křížové cesty je to kolem rozcestí “u Hašlerovy chaty”, kdy na místě již dávno nestojí původní chata, ale zbytky hotelu Murano okusuje buldozer, jen kousek do penzionu v Janově nad Nisou. Přestože je dnes výrazně chladněji než včera a jen několik osamělých paprsků prozařuje les, ještě tu čeká jedno zastavení.

Vyhlídková skála Trniště je další variace na cestu v korunácna roh stromů, protože výhled z ní není vůbec žádný, zato se k ní pojí zajímavá pověst o tom, jak se ze zlého ducha Trnovce stal po zlomení jeho kletby kámen.

Penzion Na Rozcestí v Janově nad Nisou poskytuje mikrovlnku, ledničku, rychlovarnou konvici a jako bonus večerku přes ulici. Stačila by mi na dnešní deštivou noc i střecha nad hlavou, ale tohle je ještě lepší.

DEN 5. STŘEDA.
19,5 km ↑398 m ↓583 m

V noci bubnoval déšť na okno, což mám normálně ráda, ale dneska v noci dost špatně spím, pořád se budím a pak se mi nedaří usnout. Prostě špatné zprávy nechodí po horách, ale po lidech. Jenže co když je člověk na horách? Neměl by pak dostávat jen dobré zprávy?

Je 8:40 ráno a teplota zatím vystoupala až na 7°C. Hodně se ochladilo i proti počasí včera. Ranní stoupání do kopce až k zavřené kamenné rozhledně Královka je v chladném vzduchu příjemné, ale na vyfoukané rovině u rozhledny přichází na řadu rukavice. Ano, opravdu je vozím i v květnu, když týdenní předpověď hlásí teploty ve stínu kolem 20°C. Žádná předpověď na týden dopředu není spolehlivá a několikadenní deště dokáží teplotu vzduchu hezky srazit dolů dokonce i v létě. A kdo je připraven, není zaskočen.

Janov nad Nisou, kostel sv. Jana Křtitele z let 1809-1811.

Žlutá značka klesá do obce Bedřichov a ve svahu se po Mravenčí naučné stezce pohybují děti v pláštěnkách a nadšeně loví dřevěná zvířátka podél cesty. Chtěla bych někdy u svých kamarádu v chladu a když jim kape voda za krk vidět alespoň půlku nadšení z možnosti být venku, jako mají tyhle děti.

V Bedřichově je nutná zastávka u zbytků zdiva, které připomínají sklářskou huť, založenou po roce 1598. Sklárna sice vyhořela, ale na jejím místě byla postavena nová, která sloužila az do 19. Století. Poté chátrala až zní zbylo jen pár kamení a naučná cedule.

V Bedřichově se ukazuje mezi mraky i modrá obloha a skýtá naději, že už dnes k dalšímu dešti nedojde.

Z Bedřichovského sedla po naučné stezce Černá Nisa je cesta v podstatě rovná a bez výrazného stoupání nebo klesání. Jde se dobře zeleným vlhkým lesem, ačkoli na cestě to trochu šplouchá a musím dávat pozor, kam šlapu, pokud chci mít suché boty. Cesta po naučné značce je totiž o vodním hospodářství a energetice v kraji a tak musí být mokrá, aby si člověk uměl představit tu sílu, která se desítkami stružek a potůčku dokáže valit z hor po větších deštích,vodni  nebo táních sněhu.

Vodní zámek.

Vodní zámek, který není majestátním panským zámkem u vody, hned ze začátku trasy tvoří důležitou součást funkční technické památky z let 1925 – 1929 a tou je soustava stavebních a mechanických částí vodního díla Rudolfov, kdy je voda z vodní nádrže Bedřichov svedena kanálem k vodnímu zámku a poté do vodní nádrže Rudolfov se stejnojmennou elektrárnou. Po cestě naučnou stezkou je možné vidět další drobné stavby a součásti vodního díla se spoustou informačních tabulí, aby si návštěvník mohl představit důmyslnost stavby, která za chvíli oslaví 100 let.

Cestou je možné vidět i Melzerův pomník, kdy mladý četník neposlech zákazu používat železnici určenou k přepravě těžkého materiálu ke stavbě Bedřichovské přehrady k přepravě lidí a tragicky zde v roce 1905 zahynul.

Bedřichovská gravitační přehradní nádrž dostavená v roce 1905 je v ladu s šedivou oblohou. Vypadá mohutně a zlověstně a masa vody rozhodně neláká ke koupání, přestože na druhém konci nádrže je nakreslená pláž. Cestou lesem kolem nádrže ale vidím, že břehy jsou mírné a travnaté a vybízejí k odpočinku.

U ústí říčky Černé Nisé dokonce vodní plocha vypadá bezpečně a klidně a plavou na ní spokojené kačeny, které se nedají vyrušit ani mojí přítomností na břehu.

Vodopád Malý (Bílý) Štolpich I. na toku Malém Štolpichu.

Na rozcestníku Hřebínek čeká překvapení v podobě otevřené občerstvovací boudy Hřebínek, kde je možné si v samoobslužné části pořídit dobroty, i když je Hřebínek zrovna zavřený. Teď ale zavřený není a k nejstudenějšímu dni dovolené patří dobrá horká čokoláda se šlehačkou a chvilka posezení. Čokoláda chládne o něco rychleji, než lidské tělo, ale i to je nutné po chvíli zase uvést do pohybu a rozproudit mu čokoládu v žilách k akci.

Od rozcestí Hřebínek už je to jen klesání do Hejnic. K rozcestí Bílá kuchyně obyčejné a pozvolné po zpevněné cestě, od rozcestí Bílá kuchyně ale mnohem zajímavější. Čím hezčí okolí, tím pomalejší rychlost chůze. Modrá značka do Hejnic následuje potok Bílý (Malý) Štolpich pramenící na úbočí Hřebínku po směru jeho toku, který tvoří kaskády a vodopádky na skalnatém podloží divoké úzké rokle. Krása vodopádů ale není to jediné, co může tato cesta nabídnout. NPR Jizerskohorské bučiny je od roku 2021 součástí UNESCO seznamu a při chůzi po modré značce je možné obdivovat původní lesní bukový porost, do kterého člověk zasahoval jen minimálně. Vzrostlé buky lemují cestu a husté koruny zakrývají pohled na oblohu. Pár kilometrů trasy tak klidně vezme dvě hodinky chůze, kdy se jeden nemůže vynadívat na všechnu tu místní krásu. Ale v Hejnicích je domluvené ubytování a je vhodné chodit včas.

DEN 6. ČTVRTEK.
25,5 km ↑974 m ↓974 m

Dneska má být konečně jasno a slunečno, až na zítra je předpověď zamračená a chladnější. Zbývají dva výlety, údolím kolem vodopádu anebo přes nejvyšší horu české části Jizerských hor, Smrk. Počasí rozhoduje za mě, který okruh dnes vyhraje. Samozřejmě to bude Smrk se svými 1124 metry, abych si mohla skvěle užít výhledy, které nabízí nejen smrstejnojmenná rozhledna na jeho vrcholu.

Už ráno je výheň taková, že si v přístřešku u vyhlídky Hejnické Madony převlékám lehké dlouhé kalhoty za kraťasy a mám u toho výhled na poutní kostel Navštívení Panny Marie, maličký oproti kopcům, zvedajících se za ním.

Asfaltový úsek přes Lázně Libverda zpestřují srny, pasoucí se na okolních loukách, ale i tak se už těším do lesa, i když to znamená stoupání. Když se u chaty Hubertky terén narovná, v lese je dokonce tak chladno, že tělo zmožené výstupem musí přidat do kroku.

Paličník. 944m.

Hlubokým lesem klesající cesta lemuje potoky Velká a Malá rybí voda, které jsou známé pro velký pohyb mloků. Bedlivě nakukuju z cesty ke kamenům a k vodě, ale žádný mlok se mi neukáže. Nevím, jestli je na ně brzy nebo pozdě, ale v okolí vyvěšené cedule s prosbou o opatrný pohyb kvůli mlokům na silnici mě možná jen zbytečně navnadí, že by pro mloka nemělo být kam šlápnout. Bohužel mám tentokrát smůlu a žádný mi do cesty nenakráčí.

Stoupání podél Hájeného potoka, zařízlého mezi svahy v kaskádovitém palikorytu, je rájem všech milovníků potůčků nejen proto, že je na něm možné vidět i několik vodopádů. Bukový les, svěží větřík, příjemný chlad, zpěv ptáků, šumění a skotačení vody. Všechny smysly si tu přijdou na své, snad až na chuť – olizovat hrbatou kůru stromů se mi zrovna nechce. Chuť ale dostane také svoji šanci, když u malého vodopádu najdu skvělé místo na svačinu a taky prvního hřiba.

Od studánky U Hájeného potoka se cesta začíná zvedat a drobné kamínky se zvětšují do slušných kamenů. Stoupání je díky tomu náročnější, ale na jeho konci čeká odměnou skalnatá vyhlídka Paličník (944m), na jejímž vrcholu je dřevěný kříž. Po skalnatém vrcholku se dá pomocí zábradlí a žebříků pohodlně vystoupat až ke kříži, odkud je nádherná vyhlídka na Jizerské hory. Slunce tu dost připíká a výhled díky oparu není takový, jako by mohl být za chladného rána. Přesto je nádherný a přispívá k tomu i nepřítomnost jiných turistů.

Rozhledna Smrk.

Vyhřátá písčitá cesta po vrstevnici vedoucí k rozcestí Na Písčinách se vine mezi vysokými smrky. Tady dostává zabrat nejvíce čich, protože vyhřátý smrkový les poskytuje opojnou vůni mízy a jehličí, smísenou s vůní horkého písku. Takhle opojně voní léto v lese.

Od rozcestí Na Písčinách se musí kousek po asfaltu a odtud začne závěrečné stoupání na nejvyšší vrchol Jizerských hor, Smrk (1124 m).

Cesta je prudká, ale schůdná a stromy ji lemují s drobným odstupem přesně tak, aby na mě celou cestu smažilo prudké popolední slunce. Odměna v podobně neustále otevřené rozhledny Smrk ale čeká každého, kdo nahoru nakonec vyjde. A tak zbytečně nespěchám, protože mi nemá kam utéct.

Viditelnost z rozhledny, ze které je perfektní výhled do krajiny, není kvůli horkému dni moc dobrá, ale přesto je možné vidět například Krkonošský vysílač Sněžné jámy, kolem kterého jsem šla loni na podzim. A ač je odtud vysílač vzdušnou čarou přes 20 kilometrů a horký vzduch se tetelí a vlní, vidím vysílač možná líp, než tenkrát v silné mlze na pár kroků od něj.

Kochání následuje svačinka a pak prudký zdlouhavý sešup k minerálnímu prameni Novoměstské kyselky, který rozhodně musím ochutnat a doplnit tak minerály.

Lázeňská obec Lázně Libverda.

Na rozcestí U Spálené hospody je ještě otevřená Hospoda Centrum U Kyselky, kde dostávám skvělou grilovanou domácí klobásku. Na bezlepkovou dietu hostinská reaguje tak, že když pracovala na Smědavě, vždy něco bezlepkového měli a přidává historku, jak uměla mezi obslužným pultem a pokladnou přeběhnout tak rychle, že si ze zmatených zákazníků dělala srandu, že tam u pultu pracuje její protivnější dvojče. Po této historce naprosto jistě vím, že tato dáma je ten anděl, který mi tenkrát na Smědavě, kam jsem přišla znavená a mokrá, dala ochutnat skvělou bezlepkovou roládu, jestli ji dobře upekli. I já totiž tenkrát byla zmatená, jak se tak rychle dostala od pultu za pokladnu bez toho, abych si toho všimla.

Od hospůdky je už další klesání mírné, přes lesy nebo rozkvetlé louky směrem na proslavený lázeňský areál Lázně Libverda. Slunce začíná klesat k obzoru a teplota je konečně příjemná a k chodci milosrdná.

V Lázních Libverda samozřejmě musím ochutnat chráněný léčebný zdroj minerální vody – Kristiánův pramen. A Kristyán, jak zní moje nejranější přezdívka získaná od rodičů, prostě musí ochutnat Kristiánův pramen děj se co děj. A tak ochutnávám plnými doušky, než se ponořím do lázeňského parku k posledním metrům do ubytování.

DEN 7. PÁTEK.
17 km ↑886 m ↓886 m

Poslední den dovolené. Dnešní předpověď hlasí zataženo, což je na výlet ideální. Na výlet podél vody ještě lepší, protože tam nemůže horší viditelnost hatit žádné daleké výhledy.

Ráno je vysoká vlhkost a nízko sedící mraky zavání příchodem deště. Než mě ale obemkne náruč lesa, je skoro jisté, že dnes už pršet nebude. Stoupání chladným lesem podél Černého potoka, pramenícího v úpatí Černé hory, je v dopoledních hodinách docela příjemné. Se stoupáním ale začíná les houstnout a v hlubokém kaňonu, vymletém mezi skalami, je docela vlezlé vlhko a nečekané chladno a se zvyšující se nadmořskou výškou teplota ještě více klesá.

Sedm metrů vysoký vodopád Černého potoka je prvním cílem dnešní trasy a při zastávce u něj si dokonce beru rukavice, jak mám prokřehlé prsty. Vodopád padá ze skalnaté stěny a po sérii drobných vodopádků a peřejek, podél kterých se stoupá po zelené značce, je to nečekaná podívaná, která za těch pár výškových metrů navíc stojí.

Vyhlídka Hajní kostel.

Zima je vlezlá a zakusuje se do těla, takže svačinku odkládám na teplejší místo, protože i přes rukavice mi hodně křehnou prsty.  Od rozcestníku s odbočkou k vodopádu je na pořadu dne další stoupání a jestli mi připadá docela prudké, to ještě nevím, co mě čeká za chvíli.

K rozcestníku Hajní kostel je cesta široká a teplota stoupá s tím, jak se vzdaluju od chladného kaňonu Černého potoka. Vyhlídka ze skalní věže Hajní kostel je jen pár výškových od zelené značky a je z ní krásně vidět další dnešní cíl, vyhlídka Frýdlantské cimbuří. Skalní stěna s křížem se tyči proti šedivé zamračené obloze, která sedí i nad Hejnicemi a tak tak, že neschovává i okolní kopce, které ještě ráno nebyli přes nízké mraky ani vidět.

Stoupání pod Frýdlantské cimbuří skýtá zábavu všem tanečníkům, protože je zde možné tančit mezi balvany a kameny a doufat, že kotníček zůstane celý. Stoupání je docela prudké a nekonečné, je s podivem, že tu není ani noha. Přesto u rozcestníku Pod Frýdlantským cimbuřím je malá odměna za těžce vydobytéh nastoupané metry. Hukot Poledního vodopádu na Černém potoce je slyšet už z dálky a to napovídá o jeho síle. Šumí zařízlý v hlubokém kaňonu a padá přes prudké skalní kvádry a velké balvany v celkové výšce 17 metrů, z nichž je vidět sotva zlomeček. Neuvěřitelná síla vody mě provází ještě při stoupání k Frýdlanskému cimbuří, které rozhodně není na kočárek a i moje nohy se místy zdají nějak moc krátké.

Frýdlantské cimbuří.

Devadesát výškových metrů na 260 metrů trasy se nezdá, ale lezu to nahoru k rozcestníku minimálně čtvrt hodiny, pěkně funím a jestli jsem doteď měla na sobě větrovku, tady už se definitivně vařím a větrovku sundávám.

Skalní útvar Frýdlantské cimbuří má údajně připomínat rozeklaná cimbuří frýdlantského zámku a jeho vrchol, dostupný pouze po žebříku, zdobí z dálky viditelný výrazný kříž. Pár metrů pod vrcholem mám ale jasno, nahoru nejdu ani kvůli luxusnímu výhledu. Jsou místa, kde se necítím dobře a přemýšlím, jak moc je rozdílné v takových místech být sama nebo s kamarády. Kamarádi někdy dodají potřebný pocit jistoty a to nemusí jít ani o stoupání na žebřík, kam bych se neodvážila ani s jejich podporou. Znám své limity a své slabiny a užívám si pohledu z bezpečí skalní římsy kousek pod nejvyšším vrcholem skalní stěny.

Oblačnost se zvedá a odkrývá mnohem luxusnější výhledy, než jsem si vůbec mohla přát, Frýdlantské cimbuří se dokonce na malou chvíli koupe ve slunečních paprscích.

Při zpáteční cestě ale stačí blbě ohnout koleno při zdolávání velkého skalního schodku a hned mě přechází chuť podívat se ještě na Polední kameny s vrcholem v 1007 metrech. Jestli se nějak zplazím dolů k rozcestníku netuším, ale moje nemocný kolínko si nevybralo nejlepší místo, kde se rozhodlo výjimečně po letech dost výrazně zastávkovat. I s vynecháním nejlákavější vyhlídky na pásu skalnatých stěn mě čeká ještě sestup zpět k Polednímu vodopádu, kde se hodí mít všechny důležité klouby v dobré formě a dolů jdu tak ještě pomaleji, než nahoru.

Kaskády a vodopádky na Černém (Velkém) Štolpichu.

Když nebudu kolínko moc ohýbat a namáhat, měla bych zbytek trasy v pohodě dojít a jen ji musím trochu poškrtat od zbytných klesání a stoupání a tím pádem maličko zkrátit.

Od rozcestí pod Frýdlanským vodopádem jsem ale skoro na vrstevnici pod vrcholem Na skalce, kde mě čeká nejen příjemné posezení, ale také široká pohodlná cesta, kde je moje pajdání celkem snesitelné.

Po žluté značce, vedoucí po asfaltové cestě, klesám kolem potoku Černý (Velký) Štolpich s hromadou malých peřejek a vodopádků, ke kterým je ideální si pro fotku dřepnout, čehož aktuálně nejsem vůbec schopná.

Tady se začínají kumulovat turisti a cyklisti a docela mě překvapuje, že jich je snad víc, než včera na Smrku, asi přišli stejně jako já obdivovat vodopád Velký Černý Štolpich, který v soustavě menších vodopádů překonává skalní stěnu vysokou 30 metrů.

Od vodopádu vede cesta s relativně malými výškovými výkyvy až k další skalní stěně Ořešník (800m), odkud je možné z vyhlídky přístupné po prudkém schodišti s vysokými skalními stupy zajištěnými železným zábradlím obdivovat Hejnice už od roku 1898.

Kostel Navštívení Panny Marie, Hejnice.

Tuto vyhlídku je možné dobře vidět i z Hejnic, ale při pohledu na posledních pár metrů skalního žebříku mě přechází chuť opětovat pohled z vyhlídky Hejnicím. Asi 3 metry od vrcholu vzdávám svůj pokus o pokoření vyhlídky, která umožňuje široký rozhled do sluncem zalitého okolí a definitivně se tak musím spokojit jen se zamračenými fotkami z Frýdlantského cimbuří.

Od Ořešníku následuje prudké klesání do Hejnic, které hladově zakončuji v Klášterní restauraci, kde se dá najíst formou bufetu a za jednotnou cenu může člověk jíst a jíst, dokud se do něj něco vejde. A dají se tu najít i nějaké dobroty bez mouky jako rýže, pečená krkovička, červená řepa či cottage.

Jediná chybka celého konceptu je to, že na talíři za jednotný obnos asi 200 kč nesmí nic zůstat. S nechutí si nabírám malý kousek pečené krkovičky, nad kterou se mi sbíhají sliny, ale znervózňují mě přítomné šlachy. Fakt nemám ráda tlustý maso a donutit se polknout kusanec šlachy, abych si mohla užít i ten zbytek masa, je docela výzva. Mám hlad, ale další šlachy už rozhodně nezvládnu, a tak se láduju alespoň pečenou řepou, která mě po celodenním výletě určitě zasytit nedokáže.

Cestou na ubytování tak musím moje hladové bříško ještě uchlácholit návštěvou sámošky, protože už mám k dispozici jen zbytek jídla na zítřejší dlouho cestu domů.

KONEC

< — První část dovolené v Podještědí je ke čtení tady.