DEN 1. SOBOTA.
17 km  ↑535m  ↓444 m

Hrádek nad Nisou je město, ležící blízko česko – německo – polského trojmezí. Odtud vede moje trasa, která dnešním úsekem kopíruje poslední kilometry z mojí velké dovolené v roce 2021, kterou jsem ukončila na Jítravě. Dnes je konec také v Jítravě, ale tentokrát doufám ve zdárné dosažení Ještědu, nejvyššího kopce Podještědí a pomyslného cíle, který mi před dvěma lety utekl jen o vlásek.

První zastávka těsně za Hrádkem nad Nisou je zatopený bývalý lignitový důl Kristýna, kde byla těžba ukončena konecem 60 let a dnes slouží místo obklopené lesy k rekreaci nejen místních.

Kristýna

Je vedro a po chladném deštivém týdnu je to velký skok. První kilometry do mírného kopce jsou náročné, batoh plný chleba a jídla na celý týden mě táhne k zemi. Naprosto jasně vím, proč je batoh na tři dny se spaním venku lehčí. Asi se nutně potřebuju naučit živit pránou a nemít půlku batohu nacpanou jídlem. O stativu v batohu ani nemluvě, tentokrát ho snad nepotáhnu zbytečně.

První zastavení je u rozcestí Cikánský kout, Bílý potok si tu skotačí v chladém stínu lesa po hranici Čech a Německa a v korunách stromů si lebedí množství ptáků, kteří zpěvem překřikují jeden druhého a na chvíli se ukáže i veverka. Je to krásné místo k odpočinku. Mírné a táhlé stoupání k tomuto místu bylo přípravkou na dlouhé a prudké stoupání na Popovu skálu (565m), jejíž vrchol zdobí skalní vyhlídka přístupná po železných schodech. Dva roky zpět jsme utíkali bouřkám a ač jsem se na skalnatém vrcholu necítila dobře, výhledy do okolí byly mnohem impozantnější, než v dnešním horkém dni se silným oparem. Dobrá viditelnost vypadá jinak.

Odsud na Jítravu už to znám. Jsem tu koncem května a ne začátkem června, jako posledně. Les je stejný jako tenkrát, ale přesto jiný. Víc svěží. Je nádherný a jsem ráda, že jsem si za začátek trasy zvolila právě tento úsek, aby mě vzpomínkami vrátil na moji zatím nejdelší cestu v délce 460 kilometrů.

Výhled z Popovy skály.

Dnes není takové horko, ale přesto si tělo ještě nezvyklo pracovat ve vyšších teplotách a radši by chladno minulého týdne. Dnešní stoupání ani kilometry nejsou náročné, ale na první den to docela stačí. Funím z vedra a všechna místa, kde bych si chtěla sednou a spočinout a zkontrolovat nečekaně bolící pravou šlapku jsou plná turisty. V přístřešku, kam by se v pohodě vešlo 6 lidí se zásadně roztahují třeba jen dva lidé a vůbec nejeví zájem udělat kousek místa. Asi žiju ve špatným světě, když vždy, když vidím kolemjdoucího, tak se zeptám a případně batoh sundám z lavice, aby bylo dost místa pro všechny.

Je zajímavé, že i po dvou letech si vybavuju, že tudy se nemusí jít po značce, ale po vychozené cestičce až k bunkru bývalého hraničního opevnění a pak kousek kolem Horních skal až ke skalnímu masivu Žralok, kdy se vystoupá až do korun okolních jehličnanů a člověk je rázem vysoko v korunách stromů na lezecky oblíbených skalách.

Odbočka na červenou je dobře schovaná v pokácených stromech a není poznat, kam se má pokračovat dál. Dva němečtí turisté se právě vrací ze špatné cesty a rukama ukazují ve správném směru i s německým „weg“. Na červenou značku tak Němci navádí líp, než turistické značení.

Sloní kameny.

Ke sloním kamenům je nutno překonat prudký padák, kde v terénu snadno podjede noha. Tenhle padák mi byl minule osudný. Únava a hlad, které mě hnali netrpělivě na benzinku v Jítravě, zapříčinily, že jsem špatně šlápla a natáhla si kotník. Dnes jsem opatrnější a hlavně jsem na cestě první den a ne dvacátý čtvrtý.

Sloní kameny, zvětralé křídové píškovce jsou oblé dvacet metrů vysoké balvany, v nichž jsou vytesané schůdky a kdo se nebojí, může po drolivém pískovci vylézt až nahoru. Teda mohl, dnes jsou všude cedule, že se nahoru nesmí. Já teda ceduli k tomu, aby mě to ani nenapadlo, nepotřebuju.

Smažím se na sluníčku na terase penzionu Jítravské pivnice a při čekání na večeři můžu sledovat koníky v ladném pohybu s jezdci. Právě tu probíhá nějaká soutěž a terasa restaurace je plná koňáků. Do horkého podvečera lehce pofukuje slabý vánek a vzduchem se nese zvuk z amplionu a hemžení kolem závodního prostranství. Chtěla jsem si číst, ale sledovat koně je taky fajn večerníček.

DEN 2. NEDĚLE.
20 km  ↑1064 m  ↓494 m

Ráno začíná příjemnou tílkovou teplotou a snídaně na terase ubytování se jeví jako výborný nápad. Ptačí štěbetání a krásně modrá obloha potvrzují moji domněnku a skoro mám chuť tu sedět celé dopoledne a užívat si pohodičku.

Snídaně je výborná a vydatná a musím si hlídat, kolik toho sním, protože do kopce se s nacpaným pupkem nechodí snadno.

První kilometry už dávají vědět, že dnes bude opravdu vedro. Hluboký les je vlhký a dusný, kopec vůbec neutíká a jsem zpocená ještě dávno před svačinou. Studánka Pod Velkým Vápanným s chladivou osvěžující vodou u posezení je vítanou změnou a důvodem k odpočinku, přestože většina dnešní trasy pořád ještě čeká na zdolání.

Cesta na vrchol Vápenný.

Stoupání na vrchol Vápenný (790 m) je celkem strmé a občas mě napadá, proč jsem si na konci asfaltového úseku nevytáhla hole. Ale furt to bez nich nějak jde. Jsem fakt zpocená a cítím, jak mi pot teče nejen po zádech, ale dokonce i po nohách a to mám kraťasy. Dneska to fakt peče a namazat se opalovacím krémem hned ráno byl dobrý nápad.

Cestu obklopují husté bukové lesy a jejich listí je tu na severu ještě jarně svěže zelené. Borůvčí sekunduje množstvím hustě obrostlých keříků lesu a hromada červených bobulek dává na vědomí, že letos bude úroda bohatá.

Dosažení vrcholu Vápenný je dnes za odměnu a hebký travnatý trávník mezi hustým smrkovým lesem láká k chvilkovému spočinutí. Já si však brousím zuby na přístřešek o kousek dál, který by vyšel časově tak akorát na oběd.

Od rozcestí Trávník ubývá kolem značky les a mění se v paseky. Horký suchý vzduch v jehličnatém lese dýchám plnými doušky a s uspokojením poslouchám, jak se vzduchem nese bzukot hmyzu, který tu pilně opyluje vše, co se dá.

Křižanovské sedlo.

Z Křižanovského sedla je to zase do kopce. Vyprahlé a prašné cesty vedou do hrbu jak kráva, že i s holema mám chvílemi pocit, že bych mohla přepadnout zpátky dozadu. Jemný větřík alespoň občasnými závany osvěžuje ulepenou kůži a já si říkám, jestli takhle má vypadat květen. Dnešní teploty na slunci stoupají ke 30°C a byl fakt dobrý nápad si s sebou už vzít ten opalovací krém.
Při krátké svačině u přístřešku Pod Malým Ještědem se z dálky nesou hromy dunící z bouřky, řádící na hranících s Německem. Signál tu samozřejmě není, takže nezbývá než doufat, že Ještědský hřbet zůstane ušetřen.

Až k Dánským kamenům doléhá lesem řev motoru. Obzor se kaboní a někdy těžko hádat, zda se plíží hrom, nebo některý závodník má děravý motor. Naštěstí jdou další bouřky severněji a naplánovanou trasu lízne maximálně hranka fronty.

Tento víkend probíhá pod Ještědem HOSTR PRIX Liberec 2023. Dostala jsem zavčas informace z ubytka, že pro návštěvníky Ještědu budou po trase závodu zhruba po hodince 10 ti minutové díry, kdy bude možné se bezpečně dostat na parkoviště u rozcestí Výpřež – bus. Rozpis časů průjezdu mám a s odřenýma ušima to vychází přesně na konec jedné mezery. Závody tu ale končí a cíl je pár stovek metrů pod parkovištěm směrem na Hanychov, takže závodníci tu jen dojíždějí a řadí se na parkovišti. Průchod po červené tedy závody nijak neomezovaly, šlo jen o přístup auty po silnici.

HOSTR PRIX 2023

K cíli závodu se ztrátou pár desítek výškových nemám chuť klesat, ale i tak se dají pozorovat sportovní vytuněná auta dojíždějící na parkoviště. Dozvídám se, že normálně se závod jezdí od Křižan, kde jsou mnohem horší zatáčky, ale teď se silnice opravuje a výjimečně se jezdí od Liberce.

Sportovní vozy Škoda 130, Favorit nebo Fiat Cinquecento soutěžící na trati mi dělají vyloženě radost a prezentují tu všechny naše spolehlivé vozy, které nás s mužem roky vozily po dovolených.

Je čas vnořit se zase do lesa, protože počasí je nevyzpytatelné a je potřeba využít počasí, dokud se bouřka netvoří přímo u Ještědu. Jak moc je normální bát se bouřky v lese a přitom nezvolit nejkratší cestu k cíli?

Z rozcestí Výpřež – bus je potřeba jít napřed po žluté a vystoupat si „zbytečných“ 40 metrů na vyhlídku Kamenná vrata, kterou tvoří skála se zvětralým otvorem a je odtud vidět jen do korun stromů okolo rostoucího lesa. V korunách stromů ale poskakují a prozpěvují si ptáci a je tak možné některé opeřence pozorovat pohodlně hezky z dálky v jejich přirozeném prostředí.

Ještěd.

Od Kamenných vrat vede příjemná cesta až ke skalnímu útvaru Červený kámen, ke kterému se prozměnu musí něco sestoupat a na vyhlídku zas vystoupat. Dneska mi vítr většinu dne starosti nedělá, ale tady je tak silný, že mi málem uletí kšiltovka do míst, kde bych ji jako největší buran musela nechat napospas lesu.

Je odsud nádherný výhled do krajiny i na vrchol Ješteď (1012m), hostící stejnojmennou rozhlednu a televizní vysílač. Budovu vysílače a rozhledny navrhl architekt Karel Hubáček a k její stavbě došlo mezi roky 1966 – 1973. Budova je skoro 100 metrů vysoká a je v ní hotel i restaurace. Je odsud necelý kilometr vzdušnou čarou, ale ještě mě od ní dělí zacházka k mohyle letců a prudké suťovité stoupání.

Mohyla letců je místo s pomníkem věnovaný pěti letcům, kteří zde v roce 1948 zahynuli při havárii. Za špatného počasí se letadlo roztříštilo o Ještěd a zahynul zde i Antonín Husník, konstruktér prvních československých letadel.

Rohanský kámen a Dítě z Marsu.

Ještěd. 18:00.
Pod Ještědem leží Liberec na dosah ruky lemován kopci Jizerských hor a při pohledu na druhou stranu se rozprostírají nekonečný výhledy na kopce Lužických hor a Ralské pahorkatiny.

Slunce začíná s dlouhými stíny a větřík je na hraně příjemnosti na tílko a kraťasy. Dneska jsem měla 3 litry vody, u mě nezvykle moc na jednodenní výlet. Přesto dopíjím poslední zbytky. Vyšlo to přesně a to jsem ještě pila ráno ze studánky.

Panorama hor před západem slunce se utápí v oparu z horka a po bouřkových mracích není na obzoru ani památky. Hlasitý ptačí zpěv doléhající nahoru z hlubokých lesů je neuvěřitelný, a když se člověk nedívá zrovna k Liberci, tak mezi kopci a pahorky jsou města a vesnice umně skryta v přírodním hávu. Jednoho tu plně pohltí obrovitost a majestátnost přírody, a pak stačí stočit pohled zpět k Liberci a většina kouzla okamžitě zmizí.

DEN 3. PONDĚLÍ.
14 km  ↑429 m  ↓691 m

Ubytování v chatě Ještědka kilometr pod Ještědem poskytlo krom pohodlné postele dokonce vanu, která by byla skvělá, kdyby člověk nestrávil celý den v sauně. I dnešní den bude na kraťasy, a tak už v nich rovnou vyrážím.

Od chaty Ještědka je v plánu modrá značka až k rozcestí Čihadník. Měkká lesní cestička mezi kořeny, mírně se svažující dolů, láká k rozletu. Plna energie jdu lehce a skotačím mezi kořenovým systémem smrků. Je 9:00 ráno a je příjemná chodící teplota. Takhle by to mohlo zůstat celý den. Alespoň dopoledne se mi to v hustých lesích plní, ale nesmím vyjít z lesa.

U rozcestí Pláně pod Ještědem je nádherný výhled na Bezděz a taky to pěkně připíká. I malý kopec se v tom vedru jeví jako nekonečně dlouhý. U rozcestí je Chata Pláně pod Ještědem a otevírá až za hodinku, přestože už se před otevíračkou chystá. Mladý muž ale bez problému dá vodu nebo nanuka a přidá úsměv, že to je maličkost.

Výhled na Bezděz.

Po výhni se otevírá vychlazená náruč lesa a zelená značka NS Ještědské Vápence vede strmým svahem až k osmi metrovému vodopádu, který zde vznikl v důsledku těžby vápence. Slabý pramínek ho ale sytí asi jen po velkých deštích a táních sněhu. U vodopádu je nádherný majestátní buk, který si říká o spočinutí. Ale až cestou od starého lomu Velká Basa, ležícího o pár výškových níž.

K lomu vede cestička zaklesnutá mezi dvěma hrboly a na mě dýchá chlad. S každým krokem, kdy jse přibližuji k lomu je vzduch chladnější, až mě zcela obalí chlad, dýchající z uzavřené jeskyně.

Cesta zpět do prudkého kopce dává zabrat, dostat se do oploceného prostoru na NS Nový Prales je ale o fous náročnější. Značení lze snadno přehlédnout a žebřík s uhnilými konci tyčící vysoko nad moji hlavu se nezdá, že by udržel dospělého člověka. Nakonec je ale průchod nalezen.

Nový prales je divoký kus lesa s pěšinkou, vinoucí se do prudkého kopce a lemují jej naučná zastavení. Přesto vypadají, že stejně jako prales leží ladem a stará se sám o sebe, že i naučná stezka se dávno stará o sebe sama.

Kamenný stolec.

Cesta ke Kamennému stolci U Šámalů po hřebenu utíká snadno, tak se můžu chvíli zdržet pozorováním hmyzího života na rozkvetlých loukách. Už není kam spěchat, k ubytování číhá už jen jedna nástraha kromě kvetoucích rozlehlých luk, rozhledna Rašovka. Rozhledna je bohužel zavřená a její otevírací doba se řídí otevíračkou restaurace, v níž je věž zakomponována.

Někdy se vyplatí si za ubytování připlatit, hlavně když se jedná o pokoj v hotelu Obří Sud, jehož historie sahá až do roku 1899, kdy byl dřevěný obří sud ke zhlédnutí na výstavě, odkud jej zakoupil hostinský z Dlouhých mostů a sud zakoupil a nechal převést do Liberce. K sudu později náležela restaurace i rozhledna, bohužel vše strávil požár v roce 1974. Dnešní Obří sud hostí kromě ubytování i naprosto luxusní restauraci a mít naditější peněženku, určitě si dám večeři dvakrát.

Když uléhám, otevřeným oknem pokoje poslouchám jako večerníček šumění deště, který se s nebývalou intenzitou spustil chvíli po opuštění restaurační zahrádky.

DEN 4. ÚTERÝ DOPOLEDNE.
4,0 km  ↑52 m    ↓236 m

Na dnešek jsou v předpovědi bouřky a možné přívalové deště. Počasí, ve kterém by ani psa nevyhnal a Mamut je schopen se vyhnat sám a ještě se těšit. Ale zachraňuje mě moje rozpadající se bota, která akutně potřebuje novou vložku místo staré prasklé, která mě hodně tlačí zespod nohy. A taky nějakou pásku na toho žraloka, co se trhá podél palce. Střihací špulková náplast se odlepuje a nemám jí nekonečné zásoby, přesto aspoň trochu zabránila padání kamínků do bot a udržení díry na uzdě. Dneska bude trasa definitivně končit v Jeřmanicích u vlaku, odkud pojedu do Jablonce nad Nisou shánět vložky do bot, které by ulevily mým rozbolavělým ploskám.

Chystám se vylézt z postele, protože zvuk hromu je natolik hlasitý, že u toho spát prostě nejde. Hm, mám 10 minut do příchodu bouřky a 400 metrů odsud je od kapličky výhled do údolí a na Ještěd. Vystřelit rychle z postele, popadnout foťák a utíkat ke kapličce může napadnout jen mě. Zpět se vracím s prvními kapkami a než se znova zahrabu si číst, řádí bouřka nad hotelem.

Přichází bouřka k Javornické kapli.

Snídaně je dnes až v 8:30 a ochotný recepční už včera nabízel svačinový balíček na cestu připravený na dřívější hodinu, když viděl tu špinavou uchozenou nadílku, co se mu hrnula do hotelu. Ne snad, že by ohrnoval nos, ale správně odhadnul turistu a k tomu se pozdní starty moc nehodí. Na bezlepkový balíček tu ale moc připraveni nejsou a nakonec jsem ráda, že vyhrála pozdní snídaně. Během ní se totiž vypršelo a k tomu jsem spořádala dva svoje chleby s místní šunkou, sýrem a hromadou zeleniny. Když jsem měla snědeno, zeptal se číšník zda hemenex, nebo míchaná vajíčka. Dvě vejce do sebe ještě dostanu s lehkostí věčného hladovce, takže volím hemenex. Čtyři vejce a tuna šunky ve mně mizí, jako bych nejedla týden, ale jablíčko v míse, po kterém jsem pokukovala před chvílí si asi budu muset odpustit.

Po bouřce přichází slunce, a kdo zrovna klesá mokrou loukou do Jeřmanic? Vlhká horká sauna je lepší než mokrá dusná bouřka a nakonec dneska vůbec neprší. Málem později lituju, že jsem trasu přerušila, ale nemít ty latexový vložky do bot, které výrazně zlepšili komfort mé chůze, určitě to třeba zítra vidím jinak.

V Jablonci je mise splněna a další plán počítá s autobusovým přesunem do Rýnovic, který ušetří tři kilometry chůze po tvrdých chodnících. V Jablonci trochu koketuju s návštěvou muzea skla a bižuterie a následným přesunem na ubytko do Janova autobusem, ale protože potřebuju ozkoušet pohodlnost nouzového řešení mých rozpadajících se bot, vyhrává desetikilometrová trasa z Rýnovic. Přesto ale luxus města zasekne své drápky a mám chuť na něco teplého do bříška. Ubytko se snídaní je sice fajn, ale chybí mi ten luxus levnějších penzionů s rychlovarnou konvicí na pokoji a plnou termoskou čaje.

Kavárna La Kavárna je opravdu podnikem s duší a k tomu nabízí lahodnou zmrzlinu a luxusně vypadajícími dortíky, takže čas do odjezdu autobusu trávím dalším trávením. PS: ale k tý zmrzlině jsem si dala laté, to teplý bylo.