Orlické hory – díl 1., září 2024

U pokladny chvíli počkám, než se anglicky mluvící muž v pohodě domluví s mladým Vietnamcem a pak jde na řadu další zákazník. Tady na hranici Česka a Polska mě nepřekvapuje, že pokladní okamžitě zdraví polsky. Jaké je ale jeho překvapní, když zákazník začne mávat dřevěnýma špejlema a snaží se z něj ukrajinsky vymámit kovové rošty na šašlik. Vietnamec bezradně kouká a Ukrajinec rezignovaně poklepává na špejle. Zakročím a vysvětlím, o co muži se špejlemi jde. Všichni jsou spokojení, jak se situace hezky vysvětlila a navzájem jsme si v jazykovém koutku dopomohli k výsledku. Přemýšlím nad tím, že nám Čechům je ukrajinština i ruština v některých případech celkem srozumitelná, ale Vietnamskému muži, přestože umí minimálně vietnamsky, anglicky, polsky a česky je zcela nesrozumitelná. Asi to podobenství jazyků ze stejné rodiny funguje nejlíp právě na rodný jazyk a tak mám nemalou výhodu já, jazykově nenadaná.

Vycházím z obchůdku a Filip je už v družném hovoru s cyklistou, jehož kolo je obtěžkáno brašnami s podobným obsahem, jaký se nám ukrývá v krosnách. Prý v kempu na Pastvinách spal úplně sám a většina hospod na trase už ukončila sezónu, ale nás to nezaskočí. Máme totiž jako vždycky plný batohy jídla.

Stoupáme nad Olešnici v Orlických horách.

Když konečně vyrazíme, je 17:20. Západ slunce má být dnes v 18:40 a tak máme hodinu a kousek na 4,8 km a 480 výškových metrů. Snažím se šlapat co to dá, ale ono se to moc nedá. I přes druhou půlku září je v podvečer nečekané teplo. Babí léto, které jsem si na dovolenou přála, zřejmě dorazilo přesně na čas. Letos jsem už pár kiláků s krosnou natrénovala, tak mi to do kopce jde překvapivě rychle, ale pořád to není dost rychle.

Stoupáme neúnavně k našemu cíli. Slunce se kloní nízko k obzoru a na obloze poletují poštolky. Smrkové kmeny se v nízkém slunci barví do červena a mezi stromy zavane silný poryv větru. Ten známý pocit euforie, co se dostaví s prvními kroky, zná snad každý, kdo se pravidelně vrací do přírody.  Jsem natěšená a plná energie. Všude kolem mě je les a za zády mi funí kamarád, který se ochotně zastaví všude tam, kde potřebuju absorbovat atmosféru místa. On totiž taky občas potřebuje absorbovat. Kyslík.

Vrchmezí. 19:00.

Vrchmezí (1084 m), polsky Orlica, je na polské straně Orlických hor jejich nejvyšší vrchol, a tak nepřekvapí, že se na něm tyčí mohutná rozhledna, která je již třetí v pořadí a že ji postavili v roce 2020 právě Poláci. Právě rozhledna je náš dnešní cíl, ke kterému upírám naději ještě na jejím úpatí, kde shazuju batoh a běžím po schodech na ochoz. Výstup na pátý nejvyšší vrchol Orlických hor v ČR nám zabere o 20 minut víc, než by bylo vhodné. Když vyběhnu na rozhlednu, v nastávajícím šeru a oparu už stěží rozeznávám vzdálené kopce.

Na Polsko padla tma.

Turisté tu mohli obdivovat rozhled z hlavního hřebene už v polovině 19. století z vyměřovací veže, na jejímž místě v roce 1880 vznikla 16 metrů vysoká dřevěná rozhledna, kterou o pár let později následoval i hostinec. V roce 1901 byla chátrající věž nahrazena znova dřevěnou, ale něco vyšší, rozhlednou. V době jejího vzniku již také KČST značila první turistické trasy v oblasti. Bohužel situace po druhé světové válce, odsun obyvatel a změna polohy státní hranice přinesla zkázu oběma stavením.

Do třetice se Vrchmezí dočkalo rozhledny, inspirované vzhledem té původní, právě v roce 2020. Tentokrát však dřevěnou rozhlednu nesou kamenné základy, mezi které se vešlo i několik stolů k odpočinku. Stříška nad stoly před deštěm moc neochrání, ale dnes má být noc suchá, i když větrná. Neváháme dlouho. Tak moc foukat, aby mě to odfouklo ze stolu, určitě nebude.

DEN 2. Sobota.

Noc byla neklidná a větrná. Fučelo tak, že každé vystrčení hlavy ze spacáku hrozilo ofouknutím všech částí těla, které nebyly kryté. A to jsem byla zababušená v obřím šátku tak, že mi nelezly skoro ani oči. Kromě větru a chrápání kamaráda mě ale dnes budily i zvuky přírody. Co to je za zvuk? Ale vím to prakticky okamžitě. Jeleni.

Východ slunce nad pohořím Králického Sněžníku.

Slyšeli jste někdy troubit jeleny? Pro mě to byla premiéra a měla jsem při prvním probuzení velikou radost z takového silného zážitku, i když mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, co jsou ty zvláštní hluboké zvuky zač. Být jelenům nadoslech bylo úžasné a někteří z nich byli zřejmě jen pár desítek metrů od nás. Napřed se ozval jeden. Po chvíli se ozval další, nebo možná ten stejný. Ale po půlnoci už troubili, jak kdyby měli nachystané představení pro lesní zvěř. Troubení se ozývalo z mnoha směrů a z různých dálek, a u toho se už fakt nedalo zamhouřit oka. Lesním tvorům vydrželo troubení celou noc a ještě i hodinku po východu slunce se sem tam nějaký ozval. Během dne jsme pak už jediného jelena zatroubit neslyšeli. Asi konečně usnuli.

Během noci klesla teplota k 9,1°C a teplá noc předvídala další teplý den. Babí léto, přesně jak jsem si přála. Přesto jsem se nahoře na rozhledně musela pořádně zachumlat do šátku i do rukavic. V setmělém šeru nic nenasvědčovalo tomu, že takhle vypadá teplý den.

Východ sluníčka se nám odvděčil za včera prošvihnutý západ. Za vzdálenými hřebeny se rozlila oranžová záře, ze které kousek od Králického sněžníku vykoukl rudý kotouč a pomalu stoupal nad hřebeny Králického sněžníku a Jeseníku. I rozhlednu Velkou Deštnou, na kterou se na téhle dovolené těším jako na novotu nejvíc, zahlédnu na hranici tmy a denního světla. Přímo po hranici, jen malý kousek od nás. Dělí nás od ní jen snídaně a 9 kilometrů chůze.

Cestou na Šerlich.

Když začnou první sluneční paprsky prosvítat mezi stromy a barvit nosné sloupy rozhledny do oranžova, jsme už zbalení a vyrážíme na cestu. Ale možná se přece jen malou chvíli zdržíme, abychom nakoukli na pomník na vrcholu Vrchmezí, který tu od roku 2012 upozorňuje na významné hosty, kteří svoji nohou spočinuli na stejném vrcholu, jako dnes my. V roce 1779 to byl císař Josef II, v roce 1800 budoucí prezident John Quincy Adams a v roce 1826 polský skladel Fryderyk Chopin, ještě jako student hudební konzervatoře.

Kde stanuli důležití muži historie dnes stojíme i my, ale nebudeme tu stát dlouho. Na pomník dopadají první paprsky slunce a se mnou už šijí všichni čerti.

Masarykova chata. 9:15

Dnešní civilizace je na dosah ruky, přesto nekonečně vzdálená otevírací hodinou. Čekat až do 10:00 na něco dobrýho do bříška, nebo ujíst z báglu a odpočívat až tam, kde se nám fakt bude líbit? Nakonec ale vyhrává Masarykova chata. Turistů a cyklistů tu je pomálu, venkovní posezení je prázdné a svítí na něj sluníčko. Lehám si na lavici tak, ať mi kšiltovka chrání oči, ale jinak se můžu hezky vyhřívat. Dopolední slunce má i koncem září pěknou sílu, a horskému opalování tu brání jen otravný větřík, kterému to fučení v noci nestačilo.

Běžně se Masarykova chata otevírá už v 9:00, ale dnes hostí svatební hosty a zřejmě proto je výjimečně připravená na turisty až o hodinu později. To čekání za to ale stálo. Čísník mi ke kafi nabízí vrabce s bramborem a Filip po chvilce váhání zavrhuje palačinky a objednává borůvkové knedlíky. Když nám číšník nese pití, nese s ním i špatné zprávy. Kuchyně je dnes až od 11:00. Může nám nabídnout jen polévku a palačinky. Za to čekání si přejeme i to málo, co můžeme dostat.

Masarykova chata na Šerlichu.

Vývar mají dobrý a i bez nudlí je hutný a nepřesolený. Zapíjím ho kafem, abych naplnila cíl, kvůli kterému jsme na otevíračku čekali. A jako poněkolikáté se mi vyplácí, že mám v kapse kus vlastního toaleťáku. Je vážně tak těžké při odchodu z toalety obsluze říct, že papír došel, nebo že ho tam je už fakt malinko? Servírka mi s úsměvem poděkovala a odběhla danou věc vyřídit a číšník mi zatím načepoval plné lahve vody.

Čekání stálo za to, mohla jsem si vyzkoušet pohostinnost Masarykovy chaty znova po 8 letech a rozhodně ve mě toto místo opět zanechalo dobrý dojem. Taky se tu o turisty budou starat příští rok celých 100 let. V roce 1924 byl položen základní kámen a v roce 1925 byla chata Klubu československých turistů otevřena veřejnosti. Je skoro celá dřevěná a od roku 1958 je chráněná jako kulturní památka. Ani nacistům se ji nepodařilo ve válečném období, kdy ji obývali,  zničit. Chatu i několikrát přejmenovali, aby od roku 1990 opět nesla svůj původní název.

Venku potkáváme babičku s vnoučaty, kterým vypráví, že pamatuje, že se na chatu napřed nesmělo a pak se už smělo, ale zase se nesměla jmenovat Masarykova. Děti jsou evidentně moc malé, aby je to zajímalo, ale mě se její vyprávění líbí. Od chaty vyrážíme k hlavnímu cíli dne, k rozhledně Velká Deštná.

Velká Deštná

Přestože Masarykova chata je ve výšce 1018m a už jsme k ní museli něco nastoupat, nemáme nastoupáno dost. Chybí nám ještě stovka výškových na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou s výškou 1116 metrů, který hostí od roku 2019 rozhlednu, vysokou 19 metrů. Zhruba od konce roku 2019 se těším, až se z rozhledny rozhlédnu do okolí i já. Dnes ten den konečně nastal.

Rozhlednu, pojmenovanou podle vrcholu, na kterém je postavena a jejíž konečný tvar inspirovaly dva nejčastější klimatické jevy Orliček, tedy déšť a vítr, vidíme zřetelně už od Masarykovy chaty, jak ční nad husté lesy a kleč zalesněného hřebene. Cesta k ní nás vede po asfaltce, která se jako široká jizva šklebí v lese mezi stromy. Je slunečno a jasná modrá obloha. Bunda je už dávno dole a brzo dojde i na kraťasy. 25°C na slunci mě překvapuje, ale nezaskočí. Slunce je přímo nad našimi hlavami a není místečko, kde by se dalo ve stínu spočinout. A cesta vede pořád do kopce. Ačkoli je spalující slunce už celkem nepříjemné, uvědomuju si, jaké máme štěstí. Hrana léta a podzimu nemusí být k turistům tak schovívavá, jako je dnes. Za měsíc mi ještě bude ten pot na čele chybět. Ale malý oddech, ten by mi určitě teď nechyběl.

Těsně pod vrcholem nejvyššího vrcholu Orlických hor, na rozcestí červené a zelené turistické značky, si můžeme odpočinout u občerstvení Srub, který provozuje horská služba. Díky občerstvení vím, kde se shlukují všichni turisti v  oblasti. Na pivu u Srubu. Je tu nacpáno a kolem cesty se nese jen švitoření mnoha různých skupin. Jestli tohle je rozhlednový předvoj, tak to na vrcholu nechci vidět.

Výhled na Masarykovu chatu.

Vrchol je odtud vzdálený už jen pár minut chůze. Rozhledna vypadá, jako náš starý router, postavený na bok. Přemýšlím, jestli i jeho designový koncept byl déšť unášený větrem. Rozhledna je celoročně přístupná bez vstupného, takže by se odtud dal pozorovat i východ nebo západ slunce, stejně jako včera na Vrchmezí. Kolem rozhledny je docela dost prostoru na sezení a lidí k mému překvapení jen málo. Vyčíhneme si chvilku, kdy to vypadá, že i na vrcholu rozhledny není přetlak a vyjdeme si podívat se do krajiny.

Je odtud vidět Vrchmezí, kde jsme dneska spali, ale náš dnešní cíl, Annenský vrch, vidět není. Je schovaný za podobně vysokými kopci hlavního hřebene. V dálce lze podle zámku s věží odhadnout Nové Město nad Metují a na obzoru v mihotavém oparu vystupuje Hradec Králové. Horký den není pro výhledy ideální, ale i tak je odsud nádherný kruhový pohled do Čech i do Polska. Starší pár, který je odsud, si navzájem ukazuje významější místa výhledu a já mám štěstí, že stojím poblíž. Paní mi tak potvrzuje moji domněnku, že vidím zámek v Novém Město nad Metují. Už jsem na něm párkrát byla, těší mě, že si jeho tvar a věž pořád pamatuju.

Pokocháme se oparovými výhledy a seběhneme dolů. U vstupu do rozhledny se zrovna navzájem fotí pár se psem, tak jim nabízím, jestli chtějí vyfotit spolu, že je vyfotím. Prý „děkuji, jste hodný“. No nevím, ale v tílku a kraťasech by si mě s chlapcem snad mohl splést jen slepý a nedoslýchavý jedinec.  Nechávám to bez poznámky, udělám pár fotek a jdu za Filipem do stinného koutku mezi stromy, kde si už rozdělává svačinu. Na sluníčku je teplo, i když vítr dost snižuje pocitovou teplotu. Ve stínu je ale regulérně chladno, a tak v něm nikdo nesedí. Máme tu tedy dost prostoru se v klidu najíst, než vyrazíme serpentinami k modré značce a odtud dál přes vrchol Jelenka, abychom se vyhnuli asfaltu.

Bunkr ŽSV V/302/A-160Z

Neznačená cesta vede rozvětveným prameništěm řeky Zdobnice, která se po 34 kilometrech délky toku vlévá do Divoké Orlice na katastru obce Doudleby nad Orlicí. Nejsem si jistá, jak tu bude cesta po deštích minulého víkendu vypadat, ale je schůdná jen se standartní opatrností kontroly kroku. Jdeme mezi potůčky a doprovází nás vůně zetlelého dřeva. Kmeny stromů jsou porostlé mechy a lišejníky a sem tam se ukáže i houba. Jak je nejím, tak je nepoznám. V jednom okamžiku máme dojem, že jsme na cestičkách v lese plném štěbetajících ptáků jen my a široko daleko není lidská noha, objeví se na cestě proti nám houbař.

Za hebkou lesní cestou, kde nás vysoké trávy podél cesty hladí po lýtkách a vítr čechrá travnaté pásy, se napojujeme zpět na asfaltovou červenou. Je na ní pramen a dobrat vodu by se hodilo. Asfaltka je plná cyklistů a rozhodně mi nevadilo se jim vyhnout. Teď nemáme kam utéct. Jsou všude.

Valinův pramen, ze kterého jsem brala vodu v říjnu 2016 je tenkrokrát prakticky vyschlý. Pokud nekape ani po vydatných deštích, když jsou kopce nasycené vodou, tak už nemá moc naději. Kousek za pramenem si uděláme malou odbočku z trasy. Od rozcestníku Pod Homolí musíme sejít trochu z trasy a z kopce, abychom se odměnili dobrotami v Kačenčině šenku na Čertovodolském potoce.

14:20 Kačenčin šenk.

Prudký břeh nad Čertovodolským potokem hostí Kačeninčin sakoobslužný bar s posezením. Pro lepkojedy ráj, pro Mamuta příjemné místo pro oběd ze své bezedné zásoby jídla v báglu. Zkouším dnes poprvé nové dehydrované jídlo od společnosti Freeze Dry Company. Nejen, že nevypadá vábně v suché formě a děsně smrdí, ale po rehydrataci zvládám jen několik málo soust, než jídlo vyklepnu daleko od cesty. Možná jen moje chuťové buňky nejsou kompatibilní, ale tohle překonalo i kopřivové kari, které zatím drží prvenství na mém pomyslném žebříčku blafů.

Čertovodolský potok u Kačenčina šenku.

Potok šumí přes kamenné stupně ze svažitého terénu a přehlušuje hlasité Poláky, kteří si s vychlazeným pivkem z potoka sedli přímo ke zdroji zásob. Mezi stromy prosvítá slunce a příjemně hřeje, ačkoli stinný les je už podzimně chladný. Filip si dává chlazenou potoční limonádu a pro mě je tu houpačka, což je lepší, než jakékoli dobroty. Místo je zásobené opravdu dobře, v potoce se chladí alko i nealko a dřevená schránka je plná tyčinek. Filip nechává peníze, já zase vzkaz v návštěvní knize. Někam otisk mamutí tlapy umístit musím, aby byl důkaz, že tuhy táhl.

Hned za rozcestníkem, ke kterému jsme se po obědové pauze vrátili, nás čeká rozbahněné prameniště nějakého malého přítoku Černovodolského potoka. Pramínek má snad 100 metrů, tak nemá ani jméno v mapě. Rozhodně má ale dost vliv na kvalitu cesty, po které máme jít. Hromada rozmočeného bahna, kterým mi projede noha skoro až pod kotník. Bahno končí těsně na hraně boty a málem mi přes ni přepadlo do bot. Tudy to asi nepůjde. Sledujeme naházené větve, ale stejně se dostáváme do slepé uličky. Filip dělá průzkum. Kde trsy trávy unesou jeho, tam budu v klidu. Překonáváme jen několik desítek metrů trasy, ale trvá to snad několik desítek minut. S takovou nevím, jestli stihneme bufet Na Pěticestí, který by údajně měl být dnes otevřený do 17h.

Čeká nás cesta na Tetřevec. Tu si pamatuju, tak říkám něco o nízkých stromcích a krásné cestičce. Ve skutečnosti se jedná o táhle a někonečné stoupání mezi vysokými smrky. Asi mi tenkrát v té husté mlze přišly o dost nižší a na stoupání jsem dávno zapoměla. Kousek za Tetřevcem potkáváme zvláštní pár. Dáma je oděná především do parfému a její doprovod do bílého svetru. V 1000 metrech nad mořem na kamzičí stezičce vyšlapané mezi stromy je to nečekaně vypadající dvojice, ale narozdíl od lidí v pohorkách a sportovních kalhotech umí vrátit „ahoj“ a úsměv na pozdrav.

Kunštátská kaple.

Ve stínu je 18°C a my jsme po stoupání úplně uvaření. Mezi stromy nezavane ani větřík a těšíme se na vrcholovou rovinku, která nás provede kolem barokní Kunštátské kaple z roku 1960 až k bufetu na rozcestí Pěticestí. Celý hřeben je níž pod vrcholem posetý bunkry, ale na naší trase jsme jich zatím viděli jen pár. Přitom by stačilo jít po cyklistické asfaltové trase jen pár metrů pod vrcholem a většinu bychom si jich mohli prohlédnout. Tady na hřebenu si člověk skoro neuvědomuje, jak je jimi kopec protkaný.

Pěticestí. Bufet je zavřený, což nám nijak nevadí. Od slečny se psem se dozvídáme, že členové horské služby, kteří tu bufet provozují, pomáhají po povodních na jesenicku.  Posvačíme, zhodnotíme možnosti dobrat vodu a zvážíme, jak s ní musíme šetřit. Přichází k nám turistka s dotazem na Valinovu studánku. Bohužel ji zklameme s tím, že my si nabereme zítra v Neratově, nebo něco koupíme ve večerce, která je v Neratově v mapě. Nonstop provoz uvedený v mapách mě trochu zarazil, ale Vietnamské večerky u hranic umí překvapit.

Holky jdou v opačném směru, takže s obchodem už mají zkušenost. Prý je to Coop, do kterého se může jen s mobilní aplikací, ale v Neratově neměly mobilní signál a aplikaci se jim nepodařilo stáhnout.  Důležitá informace. Sehnat si appku. Cestu přes Komáří vrch ani nevnímám a do kopce tak nasazuji docela tempo. Snažím se lovit signál a hledám Coop aplikace pro instalaci, které vypadají, že jsou vhodné do obchodu. Letáky, slevy, ale nikde nákup bez obsluhy.

Pěticestí.

Musím si vzít na pomoc vyhledávač, abych se dočetla, že logicky se v Coopu nakupuje s aplikací Do kapsy ČSOB. A rovnou zjišťuju, že je k tomu potřeba bankovní identita. Samý klacky pod nohy, ale identitu jsem loni jednou použila a tak máme naději, že si nakoupíme. Několikrát se snažím s mizerným signálem přihlásit do aplikace, opsat všechny sms kódy a kódy z e-mailu, ale až u silnice na Mezivrší se mi podaří konečně vše úspěšně splnit. Zabralo to jen 3 kilometry, ale máme hotovo. Jako výsledek mého snažení dostávám QR kód pro vstup do prodejny, který platí přesně 2 minuty. Tak to su teda zvědavá, jestli nás to tam zítra ještě pustí.

Anennský vrch. 18:15.

Dosáhli jsme dnešního cíle včas. Do západu slunce zbývá půl hodiny, takže si stihneme dát večeři, než bude čas vyběhnout nahoru. Zatímco jíme, příchází rodinka fotografů. Rodiče s dcerou, která je určitě o něco starší, než já. Smějí se, že přišli akorát k prostřenýmu stolu, ale nakonec krmí oni nás.

Annenský vrch s výškou 992 metrů hostí rozhlednu Svaté Anny, patronky Orlických hor, již od roku 2010, ale letos byla přes léto zavřená kvůli nutným opravám. U rozhledny navíc stojí krásný bílý zrekonstruovaný mariánský sloup z 18. století, který tu podle mě určitě nebyl ani při mé první návštěvě v roce 2016, ani při té druhé v roce 2021. A opravdu, sloup se sochou Panny Marie se na Annenský vrch vrátil po 87 letech právě letos v září, kdy byl před 14. dny i vysvěcen farářem z Neratova.

Západ slunce nad Českou republikou.

Na rozhledně se dáváme do řeči s rodinkou, zatímco sluníčko se klaní k obzoru. Dcera má jen velký kompakt, prý zrcadlovku dnes nechala doma a maminka zrcadlovku taky má, ale kvůli váze moc nevozí. Tatínek totiž všechno parádně vyfotí tak, že je to zbytečné táhnout se s obří zátěží. Tatínek fotí na mobil odlesky od sluníčka, lámající se přes brýle a skrz vlasy a obě dámy neustále šteluje, ať je úhel dokonalý. Je vidět, že mají všichni fotící gen a tak pozorujeme zapadající sluníčko a bavíme se o fotkách, z nichž některé můžeme rovnou obdivovat. Když pak vytáhne maminka čokoládový sušenky a krmí nejen svou rodinu, ale i Filipa, je to dokonalý závěr dne. Ten si po dnešku takovouhle sladkou tečku zaslouží, protože prej všechny uženu. Všechny. Jsou to ale jen škaredé pomluvy, které se vůbec nezakládají na pravdě. Filip je moje skoro o dekádu mladší naděje, ale dnes vypadá utahaný i on. Odmítá i noční blbnutí se stativem při focení nádherné oblohy, která se klene nad paloukem s rozhlednou Annou, která tu stojí od roku 2010. Prý půjde radši spát, aby to zítra přežil. A přitom jsme měli jen 24 kiláků a necelých 600 metrů převýšení. Taková dovolenková pohodička.

DEN 3. Neděle.

Nejnižší noční teplota dnes v noci byla 5,8°C, ale spalo se mi líp, než včera. Asi proto, že mi pořád na hlavu nefučel otravný vítr, před kterým jsem tentokrát byla hezky schovaná pod přístřeškem. Vstávám docela pozdě na moje poměry. Sluníčko právě vychází někde u Králického Sněžníku za hradbou stomů, která obklopuje palouk s rozhlednou. Už včera jsem usoudila, že dneska na východ vstávat nemusím, když by stejně nebyl vidět. Ne vždy se mi dobře odhaduje, kde bude sluníčko vycházet, ale před pár dny byla podzimní rovnodennost a to znamená den stejně dlouhý jako noc. A to znamená, že slunce vychází přesně v přímce proti jeho západu. Za stromama.

Rozhledna Anna na Annenském vrchu.

Vylezu z vyhřátého spacáku a hned se střetnu s realitou zářijového rána. Ledový vítr, 7°C a slunce nikde. Ptáci začínají štěbetat dost opatrně, možná jim v noci přimrzly zobáčky k sobě. Než dobalíme a dosnídáme, sluníčko nenápadně vystoupá až nad stromy a prozáří nám den. Jasně modrá obloha slibuje už od rána další horký den a ubývající měsíc shlíží přímo na mariánský sloup. Do svatozáře se mi ho napasovat na fotku bohužel nedaří.

Vyrážíme do chladného lesa, dlouhé kalhoty a mikina brání studenému vzduchu, aby se dostal až na kůži. Jenomže už po prvním kilometru chůze začíná být nějak teplo, a to jdeme jen po rovině. Mikiny musí dolů, kalhoty se dají ještě vydržet.

Lesem prosvítají sluneční paprsky a je vidět, že jsme sešli z hřebenové části hor. Včera jsme mezi Masarykovou chatou a Pěticestím potkali dost turistů i cyklistů, dnes už je na kolemjdoucí mnohem chudší den. K Neratovu klesáme po asfaltce, na které není značená turistická trasa. Cesta nás vede mezi stromy porostlými mechy, houbičkami a malými jehličnánky. Stromečky nemají často ani 5 cenťáků na výšku a s mechy tvoří hebký a nádherný les pro lesní víly. Ptačí zpěv se zvyšující se teplotou značně zesiluje.

Kaplička nad Neratovem.

Lesní cesta nás přivede na žlutou značku do Neratova u nedávno opravené kapličky. Mohla jsem si vybrat, trasu delší, zato kolem známé kapličky svaté Anny, která původně stála na Anenském vrchu, než ji kvůli stavbě bunkrů přestěhovali na Hadinec na jihovýchod pod Anenským vrchem, anebo kratší trasu kolem bezejmené kapličky na žluté značce. Chci samozřejmě vidět obě, ale to by naši trasu prodloužilo o 4 kilometry a 200 výškových. Bohužel dneska potřebujeme stihnout ubytování na Orlické chatě u Rampušáka do 19 hodin večer, a to by nám prodlužka kolem obou kapliček nepěkně zavařila. Musí tedy stačit ta méně známá a kapličku svaté Anny dám zas někdy příště. Musím přece mít důvod se sem vracet:)

Kaplička je nevýrazně bíle omítnutá a má novou střechu. Mám štěstí, je otevřeno, tak mohu nakouknout. Za křížem na zelenající se zdi je těžko čitelný německý nápis. „Antonius v P. bitt für uns, gewidnet im juni 1902, Ebner u Tasler.“ Nakonec to s překladačem rozluštím jako Svatý Antoníne, modli se za nás. Věnováno v červnu 1902. Ebner a Tasler. Na webu obce Neratov se dá dohledat, že několik Taslerů žilo kolem roku 1900 v Neratově, ale co to druhé jméno? Je to další člověk, nebo snad pořád jeden a ten samý? Kaplička svatého Antonia tak pro mě zůstává záhadou, ale díky ní jsem mohla nahlédnout do života Neratova před 100 lety.

Žlutá značka nás vede z kopce dolů podél Neratovského potoka, který se v Neratově vlévá do Divoké Orlice. První zmínky o obci Neratov, německy Bärnwald, jsou uváděny už kolem roku 1550. Obyvatelé měli v bohatých lesích vše, co potřebovali v tehdejší době k životu, chyběl jim jedině boží svatostánek. V roce 1574 již v obci stál dřevěný kostelík. Nový farář nechal v roce 1585 kostel zvětšit a osadit ho zvonem, který zvonil až do roku 1945.

Pomník 1. a 2. sv. válce, Neratov.

Že Vám jméno obce Neratov něco říká, ale nejste si jistí, kde jse o ní slyšeli? Viníkem bude zřejmě nově postavený  barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie stavěný v letech 1723 – 1733. Původně dřevěný kostelík přestal stačit z celkem běžného důvodu – zázračnému uzdravení. Ve snu se zjevila Panna Marie rokytnickému faráři, jenž nechal vyřezat milostnou sošku Panny Marie. Zázračné uzdravení místní ženy na sebe nenechalo dlouho čekat. Ale Neratov nemá jen vyřezávanou sošku v rukávu, má také zázračný silný pramen, který u kostela vyvěrá. To jsou dvě esa a jejich kombinace je třaskavá. Zvěsti o zázracích v Neratově brzy způsobily, že původní kostel už nemohl záplavám poutníkům stačit.

Vznikl nový kostel ve tvaru kříže, o jehož architektonickém původu se stále vedou dohady. V jednom ale mají návštěvníci jasno. Poutní místo před 300 lety je významným poutním místem i dnes.

Války kostelu nesvědčily, po druhé světové válce nastal odsun původních obyvatel, navíc střela z pancéřové pěsti sovětských osvoboditelů zapříčinila požár, který kostel poškodil. Obyvatelé se i po odsunu snažili kostel provizorně látat, bohužel byl nakonec v roce 1960 navržen k demolici, ke které jako zázrakem nedošlo. V roce 1973 po zřícení dalších částí kostela byla opět navržena demolice. Kostel zachránilo vzácné barokní schodiště, které chtěli památkáři zachovat a přesunout na zámek Skalka u Rychnova nad Kněžnou.

Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, Neratov.

Přesun schodiště prodloužil dobu, po kterou byly úřady ochotné uvolnit k demolici finance a kostel tak dalším zázrakem nešel k zemi. Po roce 1989 čekal Neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie další zázrak. Nového Rokytnického kněze  Josefa Suchára příběh kostela, který spadal pod jeho farnost, zaujal natolik, že  začal pod širým nebem v Neratově pořádat mše a usilovat o záchranu tohoto místa.

Od roku 1992 je kostel zapsán na seznam kulturních památek a v dalších letech se dočkal výrazných rekonstukcí. Nejvýraznějším prvkem nové podoby kostela je jeho prosklená střecha, kterou ve slunných dnech dopadá za oltář světlo a v noci je možné pozorovat noční oblohu. I já o poutním kostelu Nanebevzetí Panny Marie slyšela před mnoha lety, ale letos poprvé mám to štěstí, že se mi podaří jej navštívit.

Neratov. 11:45.

Napřed ale musíme do obchodu. A předtím ještě do turistického informačního centra, kolem kterého procházíme. V turistickém centru se poptám, jak to funguje s obchodem. Prý bývá v běžné nákupní hodiny přítomná paní prodavačka, co se vším poradí a můžeme tam jít dva, i když máme aplikaci jen jednu. Také je tu slušné pokrytí wifi, takže nemusíte jako já v lese lovit signál a aplikace se dá v pohodě stáhnout v Neratově. Ještě dostaneme radu, že obchod je zezadu za hospodou, takže ho nemusíme dlouho hledat. Na hospodu je vidět od centra.

Vitráž Panny Marie, Neratov

U obchodu nikdo není, jen starší paní posedává z boku restaurace a pobaveně nás sleduje, jak se snažíme dostat nakoupit. Neví, netuší, je to novinka. Dostat se do obchodu se nám ale přes několik nezdarů nakonec podaří. Aplikace vygeneruje QR kód, který se naskenuje u dveří a tím se odemknou dveře od prodejny. V obchodě si pak můžeme vybrat cokoli se nám hodí a na samoobslužné pokladě hezky naskenujeme všechno zboží. Aha, napřed ale musíme opět dodat QR kód. Pokladna ho chvíli odmítá, až se nakonec umoudří a nám se podaří naskenovat nákup a zaplatit kartou. Pěnezmi to tady nejde. A těmi jsem zrovna vybavená slušně. Jsme v pohraničí. Mizerný signál, málo míst pro platbu kartou a nakonec, Mamuti prostě neradi kartou platí. Prostě fosilie v 21. století. Nakonec stačí naskenovat třetí QR, aby se po zdárně zaplaceném nákupu odemkly zablokované dveře i zevnitř a my se vítezoslavně s nákupem dostali ven.

Paní se na nás směje a sdílí naši radost s námi. O tu se klidně podělíme, hlavně když nechce sdílet naše zasloužené ledňáky. Po nákupu a svačince můžeme konečně ke slavnému kostelu. Ne, že by to nešlo i naopak, ale chceme u kostela posvačit a pak si ho pěkně v klidu prohlédnout a nebýt nervózní z toho, zda nakoupíme, nebo ne. Já na obchodu závislá nejsu, ale když vidím tričko s obrázkem kostela, vím, co mě rozhodně zatíží na celej zbytek dovči. Ale ono se ještě večer bude hodit. Pyžámko s sebou na vandry totiž v případě ubytka fakt netahám.

Kostel se sklěnenou střechou se tyčí proti jednolité modré obloze. Vítr fouká tak, že i na sluníčku je spíš chladno, a tak obsadíme slunnou lavičku pod farou naproti kostelu. Napřed doplníme vodu z vydatného Neratovského pramene a pak se jdu konečně podívat dovnitř.

Střecha kostela v Neratově

Je neděle, pravé poledne. Kostelní zvon udává čas a většina turistů posedává v hospůdce u silnice. Vyšlo to hezky. Několik lidí je vevnitr v kostele, jehož vnitřek je nezvykle prostorný a vzdušný, jak chybí výzdoba, kazatelny a místo lavic jsou tu jen lehké židle. Prosklenným stropem svítí slunce. Světelný kužel ze střechy dopadá v mírném úhlu za oltář. Je pravé poledne letního času. V zimě by jiště bylo polední slunce přímo nad kostelem a světelná stěna by se střechou tvořila jednu přímku.

Posadím se na chvíli do lavice a nasávám atmosféru tohoto poutního místa, než se zaplní další várkou turistů.

Další zastávkou na dnešní trase je kostel ve Vrchní Orlici, který jsem před lety navštívila. Filip je zmožený vedrem a navrhuje vyhnout se kopci a obejít jej po vrstevnici. Tak proč ne. Zastávku v Netatově jsme trochu protáhli, tak nám malá zkratka přijde vhod. A stoupání, které vynecháme, se nám časově hodí do dnešního plánu.

Vrchní Orlice.

Vrchní Orlice, jedna z dávno zaniklých obcí po druhé světové válce. Kostel Jana Nepomuckého z 18. století přečkal až do dnešních dnů a od roku 2012 je chráněn jako kulturní památka. V posledních letech prošla stavba náročnými opravami, ale zůstane zachována ve svém  surovém stavu, jen udržovaná pro další desetiletí. Otevřenou branou láká k návštěvě a tak neváhám ani malou chvíli. Mám štěstí, nikdo v něm není a mám ho sama pro sebe. Minule jsem tu trefila koncert, díky kterému byl kostel výjimečně otevřený a jsem ráda, že jeho údržba probíhá tak dobře, že dnes může být pro veřejnost otevřený prakticky denně.

Slunce pomalu postupuje po obloze a je konečně ideální čas posedět na sluníčku s výhledem na kostel a jen si vychutnat tuto hezkou chvíli. Nečekaně se rozhoduju navštívit ještě kostel v Bartošovicích, který by měla v příštích letech spojit s Vrchní Orlicí naučná stezka podél Orlice, na kterou se vybírá do kasičky.

Odpolední slunce hezky hřeje do kroku, když stoupáme kolem pastvin s odpočívajícími kravkami. Pěší stezka kolem Orlice je povodněmi nezasažená, ale na loukách jsou vidět místa, kde tekla a rozlévala se voda rozvodněné řeky. Cesta ubíhá i přes kilometry v nohách rychle. Žádné velké stoupání nás kolem vody nečeká a mě pohání radost z toho, že uvidím dnes ještě jeden pro mě neznámý cíl. Těším se na Bartošovický kostel svaté Máří Magdalény z poloviny 18. století, který je umístěn za mohutnými zdmi hřbitova, na kterém leží.

Kostel sv. Máří Magdalény, Bartošovice v Orlických horách

Asfaltové kilometry, které nás díky této mojí zacházce čekají, chceme osvěžit pauzou v některé restauraci v Bartošovicích, ale dnes jsou úplně všechny zavřené. Modrá obloha zalévá krajinu a proti nebi se objeví cibulově kulatá věž našeho cíle. Lehká otrávenost z asfaltu bez odměny je rázem tatam a nadšeně vybíhám kopeček, na kterém byl kostel postaven. Virtuální naučnou stezku, spojující oba kostely, jsem právě absolvovala. Při plánování trasy mi úplně uteklo, že Bartošovický kostel, který jsem v roce 2021 vynechala, je takový kousek z trasy. Přesto jsem díky náhodě tu. A stačilo jen očima spočinout na popisu u pokladničky, který jsem mohla snadno opomenout. Stačilo málo a nemusela jsem mít možnost se pokochat malou výstavou dvou místních fotografů ve vstupu kostela. Krásy okolní krajiny z fotek vystupují v dokonalém tichu kostela a jediný zvuk, který jej narušují jsou mé kroky na kamenné podlaze.

Z Bartošovic stoupáme chvíli po okresce až k místu, kde se v lese napojíme na červenou značku, která nás dovede až k Orlické chatě U Rampušáka. Vracet se zpět na původní trasu by znamenalo další kilometry navíc a problém s časovým plánem. Naštěstí ale po téhle silnici skoro nic nejezdí. Místo aut se po ní prohání ostrý vítr, jemuž v rozletu nebrání žádné stromy. Přes pastviny, které silnici lemují se na obzoru otevírá pohled na Králický Sněžník, který je díky oparu a velké vzdálenosti snadno přehlednutelný. Ale rozhledna ho opět prozradila.

Červená značka jde cestou bunkrů. Míjíme jeden za druhým, každý zvenku v jinak zachovalém stavu. Tmavé siluety bunkrů v hustém podvečerním lese nahánějí obavy i když jsou pusté a dávno neslouží k původnímu účelu. Pod nohama mi praskají větvičky, v korunách stromů se prohání vítr. Za stromy zapadá slunce. Při hledání vhodného úhlu k fotce mi Filip uteče po cestě o pár metrů dál a já najednou vidím zšeřelé místo k vraždě z detektivky jak vyšité. Popoběhnu rychle zpět na cestu, kde je mnohem jasněji, na poslední kilometr k chatě.

Pěchotních srubů je kolem cesty k ubytování plno.

Cestu lemují větrem vyvrácené smrky, jejichž kmeny jsou roztříštěné o stále stojící bratry. Vůně jehličí a smrkových silic ve vzduchu je od rozbitých sttomů tak silná, že se na chvíli zastavím a nasávám zhluboka opojně sladkou vůni lesa. Jsme už jen kousek pod Orlickou chatou, můžu si dovolit zastavit se uprostřed kroku, zavřít oči a dýchat. Jsem lesní tvor. Za zavřenými víčky peláším lesem a přeskakuju padlé kmeny. Na jednom z nich se zastavím a dlouze zavyju lesu na pozdrav. Hauuuuu.

Orlická chata U Rampušáka. 19:00.

Na pozdravení hladíme ovečky, které tu chovají. Tohle je náš dnešní cíl. Ubytování mám rezervované, co by nás teď mohlo zaskočit? O příplatku na 1 noc vím, o poplatku za povlečení také. A platit ubytko, abych spala ve spacáku? To nedává smysl. Ale hned po ubytování nás čeká šok. Nedostali jsme ručníky. Na ně se příplatek za ložní prádlo nevztahuje. Na webu nepíšou nic o tom, že ručníky neposkytují, a že je máme mít s sebou se nikdo ani neobtěžoval do potvrzovacího e-mailu upozornit. Tak nevadí, mám tričko z Neratova a to přebytečnou vodu z těla vsákne. Aspoň, že voda je horká a vevnitř je teplo. Ale za 710kč za osobu a noc je ta absence ručníku trochu překvapivá. Ale stejně mě to vlastní ručník pro jistotu nosit nenaučí.