Prokřehlé prsty se ohřívají o ešus s horkým čajem a od pusy jde pára. Snídáme na mostě z roku 1900 a sledujeme, jak Divoká Orlice skotačí po balvanech a šumí ve svém skalnatém korytě. Dnes půjdeme podél jejího břehu po naučné stezce Zemské brány až do Klášterce nad Orlicí, kde se od Divoké Orlice oddělíme. Na stezku protkanou kořeny jehličnanů, která místy vede po skalnatých cestičkách, se těším. Už to není ten radostný pocit z objevování nových míst, který jsem tu zažila poprvé. Naopak se dostavuje těšení se ze známého. Už vím, kdy přijde pašerácká lávka, po jejíž chatrné předchůdkyni se v dávných dobách pašovalo zboží, ale stejně se na řeku jiskřící v prvních papracích slunce, které proniká mezi stromy do údolí, dívám s údivem.

Divoká Orlice

Skalnatá stezička dolů k čece je navhlá a kluzká. Ranní rosa pokryla kamenné plochy jemnou klouzavou vrstvou, která číhá na nepozorné chodce. Při focení řeky z balvanovitého dna si musíme dávat pozor, abychom se nechtěně nevykoupali. Vody se mi zdá v korytu tak normálně, jak to znám ze svých předchozích návštěv, jen malý strom pod mostem je vyvrácený, jak se přes zřejmě něj převalila větší masa vody. Chlad z vody a zařízlého údolé mě po chvíli vyžene ze statické pozice u stativu pokračovat dál po cestě.

Snadný rovný úsek kolem vody je ideální pro svižnou chůzi na zahřátí těla. U Pašerácké lávky konečně v korunách vysokých stromů probleskne slunce a teplým paprskem nahmatá moji tvář, zatím ještě prochladlou. Sluníčko! Konečně. Hradba stromů propouští teplo i světlo a já můžu konečně začít sundávat nějaké vrstvy. Když se zadívám na řeku, abych se pokochala jejím mohutným tokem, zahlédnu ledňáčka, jak letí těsně nad hladinou. Očima bloudím po řece, zatímco nohy mě vedou po široké bezpečné cestě kolem rekreačního střediska Orlice, podaří se mi zahlédnout i žlutého konipse horského, jak se koupe na kameni na opačné straně řeky. Jsme na silnici a procházíme chatovou oblastí. Přesto nás modrá značka za prvními domy vede po té straně řeky, kde není žádná silnice a jen malá turistická stezička zaříznutá do prudkého svahu nás vede dál.

Slunce se dostává výš na oblohu a v údolí se pomalu začíná oteplovat. Když docházíme do Klášterce nad Orlicí, je už teplo jako v předchozích dnech. I ten vítr fouká pořád se stejnou silou, takže se ve stínu Konzumu v centru obce nezdržíme moc dlouho. Přece jen nás doteď chránily stromy, ale tady na hlavní silnici má vítr zase rozlet i sílu.

Pašerácká lávka

Procházíme kolem vodní nádrže Pastviny. Je teplý konec září a toto turisticky oblíbené místo zeje prázdnotou. Však nám taky cyklista u obchodu hned první den říkal, že tady tu v kempu bývá pravidelně ale teď poprvé v něm spal sám. Vodní plocha severního konce nádrže se mírně čeří a odráží se v ní bílá oblaka. Víc z monumentální přečerpávací nádrže, která se táhne několik kilometrů k jihu neuvidíme. Po necelém kilometru odbočujeme od přehrady a konečně i ze silnice zase do lesa.

Říčka Orlička si skotačí po kamení. Mezi stromy mi svítí na záda sluníčko a silný hukot vody prehluší i štěbání ptáků. Poklidné stoupání nás vede pár kilometrů kolem přítoku Divoké Orlice. U chatové oblasti těsně za obcí Pastviny jsme byli svědky jediného místa, neprůjezdného po povodních a deštích autem. Voda vymlela ve štěrkové cestě pěknou díru a projel by tudy leda tank. My naštěstí nemáme kola a bez potíží po zelené značce projdeme dál. Stačí jen trochu víc zvedat nohy.

Dokud nás Orlička vede do mírného kopce, neumím si vybrat, který vodopádek na kamenech, po kterých poskakuje, fotit. Neustále odbíhám z cesty a hledám ten nejlepší. Brzy se ale cesta zařízne do svahu a z potoka už není nic vidět. Fialové strane plne opojnr vůně nás vedou až na konec stoupání. Tady už zacinaji zloutnout listy a alespoň na pár desítkách metrů mám ten zlatavě zbarvený podzim na dosah. Orlické hory zatím ještě listy neshazují. Ještě není čas.

Vodní nádrž Pastviny

Orlička nás dovede až do Českých Petrovic, na úpatí kopce Adam, kde sama pramení. Je vedro, první den chodím jen v tílku a dlouhý úsek po asfaltu na nemilosrdném slunci je únavný. Nohám se nechce, nejradši by si někde sedly a prostě jen tak seděly. Bez hnutí. Vyzuté. V Petrovicích jsou tři hospody a všechny jsou zavřené. Asi nožkám nezbyde, než odšlapat poslední kilometr vesnicí, az na hranici s Polskem, kde by si mohly dát ve stínu stromů pauzu. Nejbližší obchod máme až zítra v poledne a i když mi nic nechybí, zmrzlina by v tom teple bodla.

Fata morgana! České Petrovice mají vlastní obchod, o kterém mapy.cz neví. Filip jde hned poslat na portál fotky a připravit tak další turisty o toto opojné překvapení. Vietnamská večerka má otevřeno a v mrazáku má speciálně pro mě dva Haagen Dasz ledňáky. Chvíli vedu se svýma nohama vnitřní boj, abych je nakonec přesvědčila, že není nutný do každé nohy jeden.

Na sluníčku v závětří obchodu se ale tak dobře odpočívá, že nakonec podlehnu a do každé nohy jeden padne.

Kříž v polích u Českých Petrovic.

Odpočatí pokračujeme dál a u křížku konečně odbočujeme ze silnice. Louky se kolem nás vlní a slunce bude do dvou hodin za obzorem. Tohle místo mi moc připomíná odbočku z obce Háj v Krušných horách do osady Kohnigsmuhle. Stíny se natahují podobně, jako tenkrát a hřejivé teplo sálá z prašné cesty.

Tahle cesta ale vede do Polska, k hraniční soše svatého Jana Nepomuckého, za kterou se vnoříme na malou chvíli do lesa. Červený potok zde tvoří přirozenou hranici mezi dvěma stàty. Stačí přejít mostek a jsme u zbytků kamenných zdí dávného stavení. Česko nebo Polsko, osud pohraničních obyvatel byl pro většinu podobně těžký a smutný. Zbytkům stavby dodává tísnivost šero lesa, kam už nízko položené slunce nedosvítí. Zřícenina barokní kapličky ze zaniklé obce Červený potok opodál vybízí k tiché lesní prosbě. Třeba aby mi kámen neskočil z klenutého vchodu na hlavu zrovna, když pod ním budu procházet.

Cestou po hraně remízku, lemujícího Červený potok, dojdeme zpět k hranici, kde je parkoviště i posezení. Tabule u silnice láká na ovčí sýry i klobásky, ale nečekaně ji jen někdo „zapoměl uklidit“. U dřevěného bistra je pusto, okna zabedněná a vůbec to nevypadá, že tu někdy bylo něco k jídlu. Za trest z cedule u parkoviště botou otřu křídový nápis Otevřeno, aby nemátla další turisty.

Zřícenina barokní kapličky zaniklé obce. Polsko.

Jsme zpátky na parkovišti a v zapadajícím slunci si děláme večeři. Nespěcháme, užíváme si posledníh paprsků, než slunce zapadne za kopec. Spát chceme v přilehlém lese, přesně na kopci, který nám skryl sluníčko při večeři.

Spát na kopci, když se poslední dny vítr kolem prohání se silou odvát dětské draky z jejich rukou, není nejlepší nápad. Přesto můj zkušený zrak a pár průzkumných kroků navíc odhalí palouček na kraji lesa, který je před větrem celkem chráněný. Jako bonus je pokrytý měkkým mechem a hebkou nízkou trávou. Tady by to šlo.

Zpovzdálí hraje cvrček sólo a vítr, prohánějící se po louce, jen hučí v korunách stromů.  Mezi hradbu lesa se nedostane, ale zvuky ve větvích produkuje děsivé. Ještě ve 20h, kdy se chystám ulehnout je 14°C. Noc je teplá a jasná. Filip vyráží se stativem fotit na louku noční oblohu a já jdu vyvíjet činnost s uspokojivějším výsledkem, na niž mají ale bohužel povětrnostní podmínky vliv stejný, jako na focení. Hučení ve větvích mě nenechává usnout.

Výhled na Králický Sněžník a Jeseníky.

Vítr cloumá stativem a obloha se zatahuje. Dovedu si představit to zklamání, které mám jen z vyprávění. Fotky prý nebudou nic moc a můj spánek na tom bude podobně.

Mítinka v lese je před větrem krytá opravdu dobře. Jen ten zvuk kvílejících stromů, jejichž větvě o sebe chřestí, celou noc drásá moje uši. Občas mě v noci budí šišky, dopadající s žuchnutím na mýtinku okolo nás. Některé používají stěnu tarpu jako trampolínu a vesele si skotačí nad mojí hlavou, než dopadnou měkce do mechu.

DEN 5. Úterý.

Je 11°C a tahle noc byla tou nejteplejší z celého výletu. Částečně se stíhám zbalit, než vyrazíme na louku fotit hřeben Králického Sněžníku a Jeseníku těsně před svítáním. Růžová a oranžová jsou barvy oblohy, po které plují tmavé mraky. Krajina těsně před východem slunce je dechberoucí a je to regulérně nejkrásnější východ slunce, který letos vidím. Noční vítr, který večer přivál oblačnost ji také přes noc rozfoukal. Výhled na hřebeny na východě je nepopsatelný a když mám k tomu péřovku a teplé podvlíkačky, mohu si větrnou vyhlídku užít na maximum. Bylo to zvláštní ráno. Magické a tiché, jen vítr hučel v korunách jinak ztichlé krajiny. S východem sluníčka začínají opatrně štěbetat i ptáci. Stačí zamrkat a slunce je najednou nad obzorem a celá ta podívaná je pryč.

Vítr nám ani dneska nedá pokoj, snídani si necháváme až na nějaké hezké místo, kde si budeme moct sednout a v klidu si uvařit. To správné místečko nacházíme u pěchotního srubu K-S 38 U křížku. Posezení je sice větrné, ale v zádveří masivního vstupu do srubu nefouká a tak je to bezpečné místo pro uvaření horkého čaje.

Východ slunce nad Jeseníkem.

Dnes mám hodně energie a tak šlapu probouzejícím se lesem první. Filip je za mnou a jen si hlídám, aby mě neztratil z dohledu a neodbočila jsem někde nečekaně a on mě nepřešel. Škoda, že svojí přemíru energie neumím poslat dál. Nějak ji ze sebe ale dostat musím. Třeba svižnou chůzí. Hole se s každým krokem zapichují do hlíny mezi kořeny a v pravidelném rytmu doplňují moje na mechu sotva slyšitelné kroky. Letím z kopce dolů a smírčí kříž nad Vlčkovicemi mě přitahuje takovou silou, že nemůžu zpomalit, ani kdybych chtěla. Ne snad, že bych cítila energie míst, která navštívím, ale zvědavost a nadšení, že uvidím něco hezkého nebo zajímavého, to je to, co mě nezastavitelně žene plnou elánu vpřed.  Jenže ostatní to tak často nevidí a nad mým nadšením jen kroutí hlavou.

U smírčího kříže je nádherný výhled na obec Vlčkovice i do okolí a posezení vybízí na chvíli spočinout a tím výhledem se pokochat. Kocháme se. Minutku. Víc není čas, protože mraky se ženou a my se chceme schovat do sucha, než nás doženou.

Za silnicí, zaklesnutou mezi kopci se zvedá náš nejbližší cíl. Vrchol Studený. Cestou v aleji mezi poli sklesáme dolů mezi kopce a pak se vydáváme zase nahoru. Je teplo, ale fouká studený vítr a po obloze se začínají honit tmavé mraky. Dusno ve vzduchu je čím dál tím blíž. Jsme tak zpocení, že kdyby začalo pršet, nepoznáme ani rozdíl. Když se ale vysápeme na Studenské skály s vyhlídkou  třeba na Králický Sněžník.

Smírčí kříž, Vlčkovice

Ve kterém století byl ze skalnatého výhledu pohled až na Králický Snežník si nejsem jistá, ale v tomto to určitě nebylo. Vzrostlé jehličnany brání výhledu seč mohou a tak snad něco vidí alespoň horolezci, pro něž jsou tyto skály vybaveny lezeckými cestami. My se zadíváme alespoň na stav našich batohů a ujíme nějaké drobné zásoby. Dnes nás čeká obchod v Těchoníne a tak se těším na něco dobrého. Třeba na papriku a banány.

Šedá obloha nás pronásleduje a vítr temně hučí za našimi zády. Zastavit se a ohlédnout by se člověk bál, aby ho ta temnota nepohltila. Pospícháme co nám síly stačí, abychom asfaltový úsek překonali včas. Už vidíme autobusovou zastávku v centru obce Těchonín, od které je obchod vzdálen jen několik desítek metrů. Přesto nás kapky dostihnou dřív, než stihneme kryté zastávky dosáhnout. Padají zlehka a zkouší, jak moc se na ně těšíme. Když zjistí, že moc ne, přidají na intenzitě, aby nám ukázaly, kdo je tady pánem. Temnota nás dostihla.

V kryté zastávce překonáme první větší dešťovou nadílku, abych pak vyrazila prozkoumat taje místního obchůdku. A s prázdnou jsem rozhodně neodešla. Tolik dobrot, na který jsem měla chuť a stačilo jen stát a rozhlížet se po regálech nijak velkého obchůdku. Místo v batohu ale nesmlouvavě křičelo, že banán stačí jeden a hlávku salátu na tu, ať se ani nedívám. Poslechla jsem ho. Umlčelo mě totiž argumenty.

Kostel svaté Markéty, Těchonín.

Pokračujeme dál mokrou ztichlou krajinou proti proudu Čerňovického potoka, který pramení pod Suchým vrchem. Potok je po prudkém dešti nasycen novou vláhou a skotačí si po skalnatém dnu s energií, která mě už dnes opustila. Čerňovický potok klesá do Těchonína sklanatým údolím Kobylí důl, kterým stoupáme nahoru na Suchý vrch.

U cesty narážíme na pomník Václava Berana a Václava Beníška, kteří v oblasti po konci války v roce 1945 zneškodňovaly pěší i dělostřeleckou munici na Těchonínsku a nešťasnou náhodou se sami stali obětmi nevybuchlé munice.

Kaskády nás vedou až k hájovně na Zakopance. V místě zaniklé středověké obce Hynkovice  se nám nad hlavami o své místo perou sluníčko a těžké mraky. Rychle stoupáme hustými lesy nahoru k Suchému vrchu. Před dalším deštěm chci totiž stihnout navštívit ještě vrchol Vysoký kámen, ze kterého sice není žádná vyhlídka, ale vede k němu krásná cesta převážně po vrstevnici, posázená množstvím srubů a řopíků. A taky je ještě moc brzo se jít ubytovat. Dneska nás čeká horká sprcha a pohodlná postel a tak do ní můžeme padnout zcela zmožení. Minimálně podle mě.

Pomník Václava Berana a Václava Beníška, Těchonín.

Na večeři nás hostí Kramářova chata na Suchém vrchu  z roku 1928, vystavěná turistickým hnutím. Podobně jako chata na Šerlichu i Kramářova chata sloužila nějaký čas něměcké armádě, aby nakonec zůstala dlouho zavřená. Naštěstí přežila i úmyslně založený požár a turistům se otevřela po rekonstrukci v roce 2012 i s původní rozhlednou.

Zatímco večeříme, provazy deště bubnují do oken. Není sezóna a uprostřed týdne jsme tu na večeři sami. Číšník mi nese porci jednoznačně větší, než uvádí gramáž na jídelním lístku a udiveně nevěří, jak to do mě  padá. Je neslušné vylízat talíř? Když se nikdo nedívá, tak určitě není.

DEN 6. Středa.

Ráno se dívám z okna. Výhled odtud vždycky stojí za to, ale dnes jej přikryla mlha. Bílé šedivo sedí na Suchém vrchu a nepropustí ani paprsek slunce nebo kousek oblohy. Jen vhlhká mlha, která přikryla krajinu po nočním dešti. Předpověď na dnešek je mlha doprovázená deštěm.

Dívám se na předpověď na další dny. V sobotu má být v Brně sluníčko… Co když budu dneska doma brzo, mohla bych si sobotní povinnosti přeložit a v sobotu, bych mohla dát výlet kolem Brna. Hm. Vyměnit kilometry v dešti za kilometry ve slunečném dni najednou vypadá docela dobře. Nejen proto, že mokré boty od včerejška nevyschly tolik, jak bych si představovala. Filip mě chvíli podezřívá, že si z něj jen utahuju a je to chyták, na který se nemá chytit. Ale on déšť nesnáší tak moc, že nevidím důvod ho ten poslední den zbytečně trápit. A ještě bych stihla dneska vytáhnout muže i s pejsky, než odjede pracovně na pár dní pryč.

na vlak do obce Červená Voda.

Skotačím z kopce a tlapy se sotva dotýkají země. Filipa po očku kontroluju, jestli je na obzoru.  Někde tam za mnou funí v mlze. Lesklé kořeny stromů se třpytí v kapkách mlhy, která se roztéká po krajině. Mokré zelené a žluté listy jsou zářivě lesklé v šedivé mlze a voda dodává zeleni šťavnatost, jakou ve slunných dnech nikdy nemá. Miluju mlhu, jak halí les do tajemného hávu a v lese je tajemná atmosféra.

Ani nevím jak, ale najednou jsme v Červené vodě. Krajinou jemně šumí déšť a já se těším domů a zároveň bych si dala ještě týden. Schizofrenní stav, který nastává na každém vícedenním výletu. Sbohem Orlické hory. Slunečné a vřelé. Nashledanou Orlické hory. Mlžné a tajemné. Vyprovodili jste mě svými nejmocnějšími živly, deštěm i větrem, na vlak domů bezpečně a spolehlivě a dohlédly jste na to, že v pořádku nasednu. Protože pak budu mít důvod se k vám zase vrátit.

 >> KONEC <<