Super, jde se pro obojek, normálně před procházkou způsobně sedím a čekám na nasazení, ale když je sbalenej ten batoh, se kterým panička nemizí na celej den pryč beze mě, je to vždycky znamení něčeho mnohem lepšího a tak nezvládám krotit nadšení a vrtím se a kroutím bez přestání u dveří.

V autobuse jako obvykle neležím, abych nezaspala výstup. Sleduju dveřma ubíhající krajinu, a když konečně naznám, že by to ještě chtělo spánek, najednou se zvedáme a vystupujem.

Kník, kník! Já musím na záchod, já jsem to, prosím, nestihla v tom nadšení ráno! Značkuju cestou na nádraží několik sloupů a hraju si na pejska. Ale když já prostě nemám čas přičapnout na dvě minuty, já musím hned běžet dál! Takže jen uvolním akutní tlak, a rychle se ženu dopředu.

Ach jo, další autobus a panička se vítá s paní, co z ní cítím šelmijáky. Obezřetně očichávám nohavice a dostatečně koulím vočima, aby bylo jako jasno, že já se dělit o pachy a pozornost rozhodně nehodlám. Uf, pach šelmijí není moc výraznej, to zůstali určitě doma. Spokojeně teda přistoupím k mazlícímu režimu a dožaduju se vehementně hlazení a samozřejmě se dočkám.

Pruda, ach jo, další autobus, no prostě klasika, když je výlet, tak mi to ještě prodlužujou a musím furt někde sedět. Já ale nechcu sedět, já chci veeeeeen! No konečně. Cožee?? Vlak? To jako vážně?

Vyřítím se s vlaku ladným skokem na perón a táhnu k nejbližšímu trávníku. Děléééééj, přepni mě na sedák, já už nechcu další vlak. Vrtím celým psem a moje přání je vyslyšeno. Kousek po asfaltu, jen tak na obrušování drápků a už jsme v chládku tekoucí Jihlavky a stromů. Panička mě nutí se jít napít do vody, ale ten břeh je prostě strašně vysoko… Su zapřená tlapama a snažím se opatrně nahnout, abych tam nespadla. Když ale neznám hloubku, nikam se rozhodně neženu a tahle voda je táááák daleko. Peču na to, však v misce se neutopím a kdo si počká…

Ach jo, další asfalt a navíc po slunku, to je fakt vopruz tohle to. A navíc ty dvě furt stojí u nějakejch jahod a furt to obíraj a žerou. Jsem si čuchla, ale jako nic moc teda. Dělejte, je mi vedrooo!

Ty teda maj orientační smysl, prej že dou špatně. No to mi tak scházelo, takže zas na tom slunku obíraj jahody z druhý strany cesty…

Tak už pěkně ťapu stínem, spokojená, k hradu Rokštejn. Panička tam už byla, tak spolu odpočíváme ve stínu věže chvíli a pak pokračujem dál do údolí Brtnice. Tady si můžu konečně trochu zaběhat, měkoučká cestička pod nohama, nízká Brtnice tak akorát po bříško, to je parádička. Jo, tady mi to vlastně něco připomíná! Tak tenhle vysokej mostek znám, tady se Timíček hrozně bál vody a tak měl osobního nosiče. Mně teda ta voda neva, se v ní ráda vyrochňám, ale běda, jak nemůžu opatrně zkoumat hloubku.

Co, pes? Aha, jorkšír. Uječenej. Jorkšíre vypadni, nevidíš, jak mám velký zuby? Ukážu ti je v celé kráse, co ty na to? Už je vidíš ty slepoňu? Jojo, běž se schovat za páníčkem a mě nech v klidu. Taaaaak. Cože? Postroj? Za coooooo?

A tak jo, musíme šlapat a jsou tu všude lidi. Bože, to je vedro, proč mě radši nenechali v posteli? Už mě to jako vážně nebaví, to vedro je děsný. Chlemtám jak protržená, ale už se to vážně nedá vydržet a placatím se v prvním stínu. Pauzička, skvělý. Co kdybych si dala každý tři metry jednu? No to není vůbec špatný, několik pomalých kroků, a když do toho budu pořádně funět a chrochtat, tak mě nechaj ležet i dýl. Funguje to? Tak já už nepřestanu nikdy funět! Čí to byl nápad se domáhat spoluúčasti? Příště se radši zašiju do postele a moc se nebudu ukazovat. Páníček, ten mě chápe a taky spolu celý dny prospíme, masíčko od vaření mi dá, co mi doma jako chybělo, že jsem se tak hlásila?

Tak tohle večerní schlazení si teda nechám líbit. Co? To už jako dál nejdem? To budem už spát? Teď? Zrovna když se tu začali promenádovat srnečky a zajíci? Bych se ráda trochu proběhla a ještě si začuchala.

Když nic, tak nic teda. Jéé, hele, ta šelmijová vytahuje pakl špekoňů a jak je znám, tak ty dvě to množství sami určitě nedaj. Hmmm, to je vůůůůně, já su tadyyyyy! Dívej jak hezky sedím a vůbec se nehnu, jen se hezky koukám. Z páníčka dycky padne, jen panička je lakota a dá mi kulový. Dělej, já si jen malinko poposednu, ježiš, už mi tečou sliny, to se nedá vydržet, takhle nehnutě slintat! A, uf, už je na zemi… no to je dobrota, já se teda nežinýruju a klidně to sežeru i obalovaný, vy teda naděláte. S plným břichem se spí nejlíp, to ví každej. A ještě o něco líp se spí rozvalená na karimatce. Nojo, šelmijová, nezavazej, to je můj polštářek!
Psová na výletě.

Slyším budík a votvírám voko. Ráno mě dycky ještě chvilku nechají spát, než si spakujou všechny ty věci. Maj mít pořádnou měkoučkou huňaťoučkou srst, by si prostě lehly jak já a v klidu spali. Taky roztomilej kukuč s vhodně naklopenýma ušima dělá svoje a nemuseli by tahat ani to jídlo. Mně fakt stačí se roztomile koukat a něco vždycky přiletí. No prostě lidi, by se teda mohli od nás učit.

Motýle, počkej! Kam letíš? Počkeeeeej na mě! Ta tráva mě teda pěkně svědí, proč musíš dycky z cestičky někam do džungle? Jak dlouho asi musím třepat nohou, než mi ten kus obilí spadne? Mám si sednout a začít ho vykusovat? No asi budu muset, obilí nesnášim, akorát to píchá a stejně tam nikdy nic zajímavýho není.

To čuchání ve vedru už začíná ztrácet svoje kouzlo. Ty pachy jsou tak nedostupný, jestli se ještě pohnu, tak se uvařím. A k tomu ten rozpálenej asfalt, už mě to fakt neba. Já chci domů! Haůůůů! Jazyk táhnu pomalu po zemi, včerejší strategie moc neplatí. Funím, lehám si do stínu a odmítám se hnout. Možná ještě trochu sípat bych mohla, aby mě nechaly pěkně ve stínu až do večera… „Na to nemáme čas, ujede nám vlak,“ stěžuje si panička a leje mi do misky poslední zbytečky vody. Joooo! Vlaaaaak! No když je to takhle, tak to já ten kilák ještě zvládnu, když mě pak necháš chrápat ve stínu!