Venku se začíná rozednívat a naše trojka už sedí ve vlaku připravená aspoň chvíli z té třihodinové cesty prospat. Mě se to nakonec daří skoro nejlíp, za posledních asi 14dní mám neustále nedospaný deficit.

Venku začíná pršet a do vlaku se stahují davy a davy obatůžkovaných kusů a několik cyklistů. V Ramzové tak vystupuje skoro půlka vlaku, někteří jdou nahoru na smrk, jiní na druhou stranu na Šerák a někteří míří do hospody na ranní startovní nakopnutí. My míříme do kavárny, která je ale vyjímečně z technických důvodů zavřená a tak je ranní startovačka taky v hospodě. Horká čokoláda se zrmzlinou a šlehačkou tu vypadá jako dokonalý nápad, ale čokoláda se sama o sobě moc nedá…

Pršet mezitím samozřejmě nepřestalo, takže nahazujem nepromokavý bundy a pláštěnky a lehce nenadšeně vyrážíme do vlhké mlhy. Ono by ani nešlo o ten déšt, ale já se balila ve čtvrtek a předpověd byla tak maximálně zataženo a i kluci říkali, že mělo být o víkendu hezky a dívali se v pátek. No nevadí, tenhle mlžnej podzim já naprosto miluju a protože původní plán na spaní venku byl kvůli mé neustále pobolívající noze přehodnocen na spaní na chatě, tak s vidinou usušení, teplé sprchy a teplýho do bříška to je vlastně jen lehce otravný.

První stoupání. Má skoro 400 výškových metrů a 5,5 kilometru. Cestu na Smrk si nakonec celkem vybavuju jako prudkou ze začátku a ke konci už víc na pohodu. Pamět mě nezklame, lehce se rozehřejem, pak prudkej stoupák, nakonec lehce dolů, trochu nahoru a najednou už šlapeme po vrstevnici s lehce rozblácenou vrstou rašeliny. Už jsme skoro tam… Nakonec to skoro je ještě o pár minut později, tu rovinku jsem z paměti asi vymazala už dávno. Cestou potkáváme dost turistů v obou směrech, ale nahoře se to nějak rozprchne a tak se i vejdeme do přístřešku ke dvěma malým skupinkám dát si tu sváču a chvíli oschnout.

Naše cesta tu vede po hranici, vyšlapané cestě, které dává přednost hodně turistů – je hezká a v létě tu rostou tuny borůvek. Dneska se tu běží i nějaký závod, takže co chvíli uhýbáme očíslovaným bežcům, někdy do mokré trávy, jindy na mokré kameny, občas se na cestu i vlezeme všichni. Přestává mrholit, mlha zůstává. Když odbočujem na chatu Paprsek a celkem zklesáme asi jen 100 metrů, takže fakt pohodová cesta. Před náma se lehce zvedá mlha, krom výhledu na chatu je možné si užít i výhled do ůdolí směrem na Brannou a Ostružnou… Už se těším na horkej čaj a doschnutá záda. Ale chata je dnes mimořádně z technických důvodů zavřená, takže si užíváme jen výhledu do údolí a svačíme svoje zásoby. Navlíkám na sebe všechno co mám, ani v závětří na terase není kdoví co. Chvíli tu ale odpočíváme, protože třetí člen výpravy se od nás cestou na Smrk oddělil, aby vyrazil zkontrolovat Lesní Bar a sraz máme domluvený tady… v teple… 🙂

Když vyrážíme po červené už v plné sestavě, není ani nutné ještě mít nepromokavé bundy. Jen vlhká mlha dotírá a občas spadne pár kapek ze stromů. Červená značka odtud až na Medvědí boudu je v mapě jako bílá čára, coz značí zpevněnou cestu – asfalt. Nakonec to není tak hrozný, zpevněná šutrovitá cesta střídá příjemnou zpevněnou cestu a když se napojíme na zelenou po hranici, už jdeme zase měkkým lesem a mokré bukové listí nám lehce šustí pod nohama. Tady to zase už znám, moje oblíbený Rychlebky. Celkem se těšíme na chatu na Kladským sedle, kde Rychlebky přechází do pohoří Králický sněžník. A je tu otevřeno a teplo. Na pauze se lehce rozsedíme, ale nechceme jít za tmy a tak se zdržíme akorát na lehké občerstvení a vyrážíme dál, ať jsme do setmění na chatě Návrší.

Lehce si zastoupáme, ale není to nic hroznýho, už se ale začíná lehce šeřit a foťáku se už nechce v té “tmě” spolupracovat. Na žlutou, po ní sotva po několika krocích pokračujeme mým oblíbeným prudkým sešupem dolů k cyklostezce. Zařízlý úvoz pokrytý zlatavým listím, které kryje vlhké kameny a mokré kmeny je o to nebezpečnější, že to láká ke kochání a při kochání nezbývá čas koukat pod nohy… Uff, tohle bolelo ale dobrý. Míň kochání, prosím!

Na Návrší je restaurace pěkně vyhřátá, suchá postel a horká sprcha taky nechybí a tak nepotřebuju nic víc, než se nadlábnout a odpadnout 🙂 V noci pěkně leje, přestává akorát tak během naší snídaně. Vykukujeme zpoza záclonek a realita se shoduje s daty na radaru. S plnými bříšky hned do kopce.

450 výškových hned na staru asi na kilák a půl. Lehounké mrholení, mlha. Asfaltová zahřívačka, nic moc prudkýho, než se napojíme na hraniční zelenou a začne masakrální zápřah. S prvními metry se objevuje první sníh, zatím tak lehce na kmeni, na kamenu… S narůstající výškou se zvyšuje množství sněhu, už je všude, na stromech, větve se pod ním lehce prohýbají… fučí a mokrý sníh padá dolů. Bahno, rozmokřená horní vrstva rašelinišť, naklouzaný sníh, kamení a kořeny… Mlha.

Pláštěnka na batohu se mi vzdouvá, mám obavy, že uletí a zvažuju sbalení. Ale to se přede mnou už vylupuje vrchol Králičáku a tak počkám až tam… Docházím kluky a nemám pláštěnku 😀 naštěstí si pamatuju, že to nebylo tak daleko, co jsem ji kontrolovala a tak ji v pohodě nacházím. Mlha je tak hustá, že se můžu už orientovat jen podle vyšlapané cestičky, jinak bych na vrchol nikdy zpátky netrefila… Vrcholové foto a mizíme z toho fučáku trochu do závětří ke slonovi a pramenu Moravy. O moc líp tu ale není, takže svačinka musí počkat. Minimálně vítr tu ale není tak nepříjemný, fučelo hodně z Polska a tady je líp, sníh, bahno a mlha sou ale i tady z naší strany, to už na Poláky hodit nejde.

Jak sestupujem, otepluje se a ubývá sněhu. Zhruba v 900 metrech se před námi otevírá údolí se Stříbrnicemi a Starým městem, obojí zalité paprsky slunce a nakonec nás čeká i modrá obloha. Jen se nesmíme otáčet k hraničnímu hřebenu. Ten jakoby ani neexistoval v hustých mracích…