V Horním Bohdíkově nás vítá další kaple svaté Anny. Nově postavená kamenná kaple z roku 1929 stojí také na místě původní dřevěné kapličky, stejně jako její včerejší jmenovkyně. Sluníčko stoupá po obloze a my v jeho paprscích klesáme táhlou vesnicí plynule navazující na obec Žárová až k dřevěnému kostelu sv. Martina z roku 1611, který se dochoval v původní podobě. Málem jsem tento poklad obešla po žluté lesem, ale naštěstí pár dní před odjezdem jsem na facebooku Alenky, se kterou jsem se seznámila na vandru v Povážském Inovci, zahlédla fotky kostela a hned šla hledat, kde to je. Sotva pár metrů od plánované trasy – a tak jsem ji okamžitě upravila. Obdivujeme 400 let starý, zrovna zavřený kostel alespoň z venku a v závětří zastávky před kostelem svačíme.

Dnes jsou i výhledy.

Ještě tři kilometry asfaltu nás čekají, než dosáhneme Velkých Losin a jejich lázeňského areálu se sirnými prameny. Neubráním se slzám. Předchozí dny a makačka na sněžnicích nedávaly prostor myslet na cokoli, co nebylo v dané chvíli důležité. Dnes máme pohodičku a mysl tak má prostor rozletět se do dálky. Těkat, skákat, soustředit se. Jakmile není nutné soustředit maximum energie na chůzi, myšlenky se taví rovnou ve slzy. Mrznou mi na tvářích, zatímco mě do nich štípe vítr a sluníčko je pomáhá vysušit. Ještě to není to první jarní teplé sluníčko, které si připodobňuji k hřejivé náruči maminky, ale je symbolické, že slzy pro tatínka vysušuje právě sluníčko. Jako by tu byly se mnou oba dva.

U sirného pramene Karel dáváme svačinu. Voda nijak zvlášť nesmdí, jen chuť je lehce sirovodíková. Tak akorát, aby se kolemjdoucí byl ochotný napít i po prvním zkušebním loku. Potkáváme tu starší pár s dospělou dcerou, který se hned se zájmem ptá, zda jdeme Stezku Českem. Dcera reaguje, že tudy přece nevede a rodiče jí dají za pravdu. Povídáme si  o našem vandru i cestování a oni vzpomínají, jak ještě zamlada trampovali po Rumunsku jen s lihovým vařičem. Usmívám se, že na tom aspoň nebylo co rozbít.

Procházíme parkem, kde se promenádují hlavně starší lidé. Namrzlé cestičky pěkně kloužou, musíme si dávat mnohem větší pozor, než doposud. Sněhem pokrytý park odpočívá a nabírá síly na jarní rozkvět. Zimní sezóna není ta, v níž by park ohromil neznalého, ale procházka je to moc hezká i tak.  Zakončujeme ji návštěvou pomníku 38 upálených lidí, kteří byly falešně obviněni z čarodějnictví a v letech 1679 – 1686 upáleni.

Pramen Karel

Oběd si dáváme v restauraci Losín a je výborný, ale opět se ukazuje, že jídlo neoznačené alergenem 1, tedy lepkem, je lepkové. Už jsem se po neblahých zkušenostech naučila vždy u bezlepkového jídla dodat, že mám bezlepkovou dietu, ať se číšník ujistí, že je opravdu jídlo vhodné. Vrací se z kuchyně s tím, že je přelité moukou zahuštěným sosem, jestli mi to nevadí. Vadí. To nevadí číšníkovi, objedná mi jídlo bez sosu a já si na něm mohu krásně pochutnat. Oběd tady doporučím každému návštěvníkovi Losin, byl perfektní. Zacházka k restauraci má jedno velké plus, protože za restaurací je obrovská stará budova s komínem s nápisem Muzeum a mě zajímá, co to je.

Je to muzeum ruční výroby papíru, která ve stejné budově aktivně pořád probíhá starými ručními postupy za pomoci jednoduchých strojů, ovládaných převážně lidskou silou.  Dnes na muzeum čas nemáme, ale v hlavě se mi už rodí plán. Dnes máme jiný cíl. Západ slunce se blíží a nás čeká ještě pět kilometrů do cíle. 

Napřed se ale zdržíme prohlídkou zámeckého parku, který nám vstupuje do cesty i se zámkem, jenž je v zimě zcela veřejnosti uzavřen. V parku potkáváme rodinku, se kterou jsme se seznámili u pramene Karel. Ptají se, zda jdeme na rozhlednu, že oni se na ní byly také podívat a ještě jednou nám přejí pohodlné nocování. Setkání je to opravdu moc milé.

Zámek Velké Losiny.

Cesta na rozhlednu není zadarmo. Také si někdy při balení říkáte: sněžnice nebo nesmeky? Já zvolila obojí, jen nesmeky jsem nevzala půlkulové, ale jen takové lehké, spíše pro ten pocit. Pod táhlým stoupáním je nazouvám. Z cesty do kopce je ledová klouzačka. Sněhová cesta je ohlazená desítkami nohou, které rozpouští sníh a sluníčko s mrazem z ní dělají skluzavku. Cestička je navíc úzká a místy utržený svah s prostorem sotva na jednu nohu nepřidává na jistotě.

Klouzavé stoupání i popadané stromy se nám daří překonat beze ztrát na životech a při finálním stoupání potkáváme rodinku se čtyřmi malími psíky. Poslední fenečka je na jedno oko slepá, zachráněná z nevhodných podmínek. To má dost společného s Dustíkem. Zatímco si s paní povídáme, pořádně fenečku mazlím. Prý se nejvíc učí od svých psích souputníků a já přitakávám, že to je často nejlepší. Minimálně u Charlieho bylo dost znát, že psí průvodce světem lidí pro něj byl neocenitelný přinos.

Rozhledna Bukovka! Vrcholu s dřevěnou volně přístupnou rozhlednou z roku 2016 dosahujeme půl hodiny před západem slunce a já si hned vybíhám nahoru bez péřovky, že se pak vrátím ještě dolů přiobléct. Nakonec ale nahoře zkoumáme okolní výhledy a vrcholy tak dlouho, že už bych to dolů nestihla a docela se do mě dává zima. Vítr má tady nahoře sílu a zapadající sluníčko ji docela ztrácí, přestože nějak zvlášť nehřálo, rozdíl mezi dnem a nocí je teplotně výrazný.

Rozhledna Bukovka.

Noc u rozhledny je krásná. Jasná obloha plná hvězd se klene nad lesy a mrazivý vzduch krade veškeré teplo. Přesto se snažím zachytit krásu dnešní noci ještě než půjdu spát. Kdo by o tohle dobrovolně přišel?

Snad ten, kdo nechce spát v – 6°C.

Pondělí 19.1.2026

Kdo spí u rozhledny, musí povinně vstávat na východ slunce. Sluníčko vycházi v 7:30 nad Jeseníky a mrazivý vzduch protínají první sluneční papsky. Když si dosyta užijeme sluníčka, nasnídáme se a rozloučíme se. Jára jde do Šumperka podle plánu a já do Rapotína, což je nejbližší zastávka.

Východ slunce.

Včera ledová a naklouzaná cesta je dneska hladká jako zrcadlo. Sluníčko svítí na povrch cesty a s mrazem si vyrábějí nová ledová zrcadla, ve kterých by se mohl nebezpečně blízko odrážet můj bezzubý úsměv. Nouzové nesmeky mě zachraňují a dolů se dostávám celá a bez pádu, přestože se mi myšlenky zase toulají k mým nejbližším. Dřív jsem psávala esemesky z výletů a vandrů mamince. Vždycky mi odpověděla milou zprávou, tatínkovi vše vyřídila a když zemřela, chyběla mi ta možnost s někým radost ze zážitků sdílet. Tatínek mi na občasné zprávy a fotky z výletů nikdy neodepsal, tak jsem si nebyla jistá, jestli o ně stojí. Loni v říjnu mi ale řekl, že mu vždycky udělají radost, i když na ně neodepíše. Byl to signál zprávám zvýšit frekvenci a svoji radost nejen z tehdejšího samovandru sdílet s ním.

Komu ale budu psát teď? Kdo bude cítit tu pýchu, až budu na nějakém vysokém kopci, zvládnu stovku vokolo Brna za 24 hodin nebo pár nocí úplně sama na vandru v sychravém lese? Čí hlas mi udělá radost, že ho slyším? Zbývá tak už jen dědeček, který vždy začíná hovor slovy: „Háló, haló, Kristýnko, kde se touláš?“. Ale není to ono. Pocit osamělosti je dusivě hmatatelný, přestože mám zbytek rodiny a přátele. 

Nakonec ujdu slušných 5,5 kilometru a ještě se stihnu zastavit v cukrárně na horkou čokoládu se šlehačkou, aby se mi na vlak čekalo lépe. Čekárna je vyhřátá a na chvíli mě přepadne staniční personál. Prý tady dole bylo v noci -13°C. To jsem viděla v předpovědi, ale my naštěstí nahoře měli teploučko, zima spadla jen dolů do údolí.

Jeskyně Skalní krčma.

Vzpomínáte, že mi včera v hlavě utkvěl plán? V Šumperku si zajišťuji ubytování, zastavím se na výbornou bezlepkovou pizzu, vykoupím lékárnu a ná zítra si naplánuji návštěvu muzea ve Velkých Losinách.

Ubytování mám s vanou, takže si po vandru užívám veškterého komfortu a luxusu, který doma nemám. Mezitím se mi odmočí náplasti a když vidím to nadělení, nedivím se, že to tak hrozně bolelo. Paty jsou sedřené do masa. Aplikuji Hemagel a vazelínovou gázu přesně podle pokynů, abych druhý den mohla běhat po Velkých Losinách s minimální bolestí a jdu spát do ložnice, ze které je v dálce vidět Praděd.

Úterý. 20.1.2026

Přesouvám se vlakem do Velkých Losin a kupuju si lístek na prohlídku papírenské manufaktury v 11 hodin. Paní průvodkyně se dobře vyzná, prohlídka je zajímavá a nakonec nás bere ještě do výroby, kde si můžeme prohlédnout na živo to, o čem nám povídala a co jsme si mohli prohlédnout v expozicích. Papír se tu ručně vyrábí přes 400 let a co tahle papírna stihne vyprodukovat za rok, to velká modelní papírna udělá za pár hodin práce. Ale pro práci v místní papírně člověk musí být zručný, na některé pozice se zaučuje i dva roky a ne každý systémem zaučování projde úspěšně. V areálu dnes pracuje 11 lidí a jejich dárkové sady, přáníčka nebo umělecké sady mají pořád své pevné místo na trhu.

Muzeum a papírenská manufaktura, Velké Losiny.

Nejít v neděli přes lázeňský areál, nezajdeme na oběd a nevšimnu si muzea. Nejsem milovník muzeí a dopřeju si nějaké jen výjimečně. Ale tohle stálo za to a litovala bych, kdybych jej nenavštívila. Děkuju ti tatínku, že jsi mi ukázal toto krásné místo. Doufám, že se sem ještě vrátím někdy na jaře a s plavkama v batůžku, abych si mohla užít rozkvetlé Velké Losiny z úplně jiné perspektivy.

Prohlídku zakončuji obědem v přilehlé restauci Losín, kde jsem byla s Járou v neděli a pěkně nadlábnutá se přesunuju na vlak a domů.