Odjezd stanovujeme na pátek 16.1. ráno, plánovaná trasa si bere celé 4 dny. Možná by šla zvládnout rychleji, ale to by mi nevyšlo se spaním tak, jak bych si přála. Navíc sníh může rychlost pohybu dost zpomalovat a dávat si přehnané cíle nemusí být nejrozumnější, pokud je teplota pod nulou a všude jsou hromady sněhu. Počasí dokáže pobyt venku pěkně znepříjemnit například sněhovou vánicí, ve které se kilometry hltají špatně.

Parta s bobama, Červená voda.

Sněhu je pořád tak nějak mezi. Jára sněžnice brát nechce, ale já se ve středu před odjezdem rozhoduju je přibalit.

Oteplování posledních dnů vyhnalo teploty z nočních -15 na -5 a z denních mrazů na teploty lehounce pod nulou. Sníh se i přesto pořád drží i u nás na jižní Moravě, a když vidím podél silnice těch 5 centimetrů sněhu, jsem si jistá, že ve vyšších polohách a severněji toho sněhu bude mnohem víc. Sněhová mapa říká 23 – 29 cm. Kde se to měří nevím, ale v návějích určitě ne.

Mám pravdu.

Pátek 16.1.2026

Vystupujeme v Červené vodě, kde jsem už 2x chtěla navštívit rozhlednu Červená voda a ani jednou se mi to nepoštěstilo. Z vlaku s náma vystupuje i hlučná skupina rozradostněných dětí s několika tatínky. Mají víkend bez maminek a už u vlakové zastávky, která je na mírném kopečku, naskakují všichni včetně tatínků na boby.  Po namrzlé zasněžené vozovce frčí z kopce dolů a my se radši klidíme rozjetým divochům z cesty.

Sníh!

Procházíme obcí  Červená voda a nahrnutý sníh ze silnice tvoří hromadu o fous vyšší, než jsem já. Nemají tu sněhu málo. V obci to ještě po chodníku jde, ale když dosáhneme druhé místní zastávky vlaku, začíná být sněhu nad kotníky a já se tetelím radostí z pravé sněhově zimní atmosféry. Proč jsem si vzala malý, mizerný, lehký foťák?

Už vím, protože sněžnice váží skoro 2,5kg a všechno bych to neodtáhla. Foťák nebo sněžnice? Priority jsou dané. Ale příště mi připomeňte, že správná možnost je obojí.

Překonáváme prvních pár metrů, kdy žlutá kopíruje asfaltovou silnici a v okamžiku, kdy uhýbá do lesa nasazujeme sněžnice. Takhle brzo to překvapuje i mě. Počítala jsem, že tu sníh bude, ale tolik?

Sněžnice.

Jsme v 570 metrech nad mořem a sněhu je tu do půlky lýtek. Bílý neposkvrněný prašan leží přikrytý šedivou mlhou a viditelnost není velká. Vzhůru k rozhledně!

Rozhledna Křížová hora z roku 2007 stojí na místě zaniklého poutního kostela a umožňuje rozhled do širokého okolí. Kilometr sem stoupáme na sněžnicích 40 minut a pěšky by to bylo asi ještě horší. Nahoře si dáváme jen svačinku doplněnou o mléčně mlhavé výhledy na nejbližší stromy. Na rozhlednu opatřenou turniketem k automatickému vstupu dle potřeb turisty nejdeme. Vidět by tam bylo asi to stejné, co tady. Nic.

Na pauze si pro jistotu lepím protipuchejříma náplastma nohy, protože cítím, jak mě těžké kožené boty, které normálně nenosím, dřou na patách. Dochází mi, že pro ostatní mám vždy všeho dost, aby byli v pohodlí, ale pro sebe mi pak nezbývá. Druhou nohu lepím mnohem menší poslední náplastí a doufám, že to bude stačit.

Rozhledna Křížová hora.

Od rozhledny klesáme pár desítek metrů po urolbované cestě pro běžkaře. Za dnešek bychom měli křižovat půl kilometru běžkařských tras, což beru jako dobrý plánovací úspěch, ale tady podle mapy  žádná běžkařská v mapě nakreslená není a  přesto ji zřetelně vidím.

Klesáme podél dřevěných pohádkových soch vytesaných u cesty a podél několika zastavení křížové cesty, která sem vede za Šanova. Nepotkáváme naštěstí jediného běžkaře. Po pár desítkách metrů odbočujeme na neznačenou cestu, abychom se vyhnuly běžkařské značené magistrále a mlha nás definitivně pohlcuje. Občas se zastavím, abych něco vyfotila, a z Járy se stává jen mlžný přelud, pohybující se daleko přede mnou. Nemám z toho vůbec dobrý pocit a snažím se Járu rychle dohnat.

Za Šanovem se napojujeme na modrou značku a budeme částečně kopírovat trasu, kterou jsme s Knigou šly v létě. Těch pár kilometrů shodné trasy by nestálo za řeč, ale v jednom místě, kde bychom si značky nevšimly, táhla Madynka po stopách neomylně vpřed a tentokrát aspoň vím, že značka sice zdánlivě za křižovatkou nepokračuje, ale opak je pravdou a tak jdeme i dnes neomylně vpřed.

Padá mlha.

Chůze na sněžnicích je dobrá  makačka. Ještě lepší makačka to je, když je na zádech celá těžká krosna. Naše rychlost je 2 kilometry v hodině a to se nijak neflákáme.  5 kilometrů od rozhledny jsme šlapali přes dvě hodiny, a když se chvíli před západem slunce dotýkáme nohama relativně proježděné cyklostezky, rychle přehodnotíme plán.  Do místa určeného pro přespání je to dalších 5 kilometrů. Pokud to půjdeme po cyklostezce, pravděpodobně dorazíme už za tmy. Pokud půjdeme původně plánovanou trasou, pravděpodobně dorazíme minimálně o hodinu až dvě později.

Je mlha a vítr a původní trasa neposkytuje žádné výhledy. Jen cestu mezi vzrostlými stromy. I novou trasu lemují stromy, snáší se na ni mlha a vítr se tu prohání vesele a radostně. Změnou trasy nemůžeme o nic přijít, i proto, že přes vrchol Jeřáb jsem šla v létě. Není to škaredá cesta, ale funět tam za tmy dlouho po večerníčku by jí na kráse nepřidalo.

A to se Járovi sraz v 11 hodin v Červené Vodě zdál na 11 kilometrů brzo. Asi jsem mu měla říct, že jsem jednou nalehko v Jizerkách v rámci jednodenního výletu šla v čerstvém a hlubokém prašánku asi kilometr v hodině a po třech kilometrech chůze, které zabraly celé dopoledne, jsem měla trochu strach, že plánovanou trasu ani nedokončíme.

Kaple Nejsvětější Trojice

Za tmy, už po západu slunce, dosahujeme studánky Grabnerův (anebo Rudolfův) pramen. Voda je ledově osvěžující a samozřejmě radioaktivní, jako většina pramenů v okolí. Nabíráme si plné lahve a přesouváme se na vyhlídnuté místečko, kde si chceme ustlat. Horký čaj nám koluje v žilách a teplé spacáčky zajistí, že žíly do rána nevychladnou.

Sobota 17.1.2026

V sobotu vstáváme do mlžného šera. Rozdíl mezi večerem a dnem tak na pohled žádný není, rozdíl je jen v tom, že teď se mi nechce spát, ale těším se, až vyrazíme. Noční teplota se držela kolem 0°C a sníh na okolních stromech je povolený a gravitací padá k zemi, na hlavu či za krk.  Mokrý těžký sníh se lepí na boty, na čepici, na cokoli, s čím přijde do styku.

V noci tu projela sněhová fréza, aby běžkařům srovnala trať. To málo sněhu, které na blízké cestě bylo včera, dneska leží odhrnuté vedle cesty a místy prosvítá asfalt a štěrk. Být běžkařem, brousit tu lyže by mi radost neudělalo. Tahle technická stopa přežije našich pár metrů chůze bez toho, aby kdokoli cokoli poznal.

Když se noříme do lesa, zkouším pár kroků v hlubokém navátém sněhu. Propadám se do půl lýtek a koleno úpí, jak podkluzuje doprava či doleva. Sněžnice, má spása! Po jejich nasazení výrazně zvyšuju tempo, v kolínku nepíchá a Jára se ocitá někde za mnou. V šedivé mlze není skoro vidět. Nohy na sněžnicích se boří do sněhu a mokrý sníh mezi vázáním a botou se pevně drží. Fučí studený vítr a teplota se lehounce zvyšuje. Naštěstí ze stromů už nemá moc co padat, mokrá sprcha v téhle teplotě by nebyla příjemná.

Zas není nic vidět.

Cestou překonáváme pár potůčků, kolem Kamenného potoku sledujeme ve sněhu krásnou stopu lišky a pak nás čeká stoupání. Nemám toho na sobě moc, tílko, tenké triko s dlouhým rukávem a větrovku. Stoupání na sněžnicích je mnohem větší makačka, než bez nich. Sundávám triko a sundala bych i větrovku, nebýt toho větru. V bezvětří by to na tílko ale bylo akorát. Do kopce razí stopu Jára, na chvíli převzal vedení. Pro prošlapávače je to vždy těžší, než když se už jde proraženou stopou.

Někdo mi říka, že v téhle oblasti budeme mít cesty prochozený od místních výletníků a pejskařů a sněžnice jsou zbytečné. Včera a dnes ale nepotkáváme prakticky žádnou prochozenou stopu a bez sněžnic bychom se moc daleko nedostali. Pět kilometrů nám vezme přes dvě hodiny a když u obory Počátka narážíme na projetou silnici, jásáme. Možná, že tu dnešní trasu do setmění stihneme.

Dalších pět kilometrů nám uteče mnohem rychleji. Cesta vede po vrstevnici, neklouže a sněhu na ní leží pramálo. Tady by si běžkař obrousil běžky až na podrážky a možná až na patní kost. My tu ulevíme nožkám, které zase můžou šlapat tak, jak jsou zvyklé, bez přidané zátěže na nohou.

Hanušovice.

Do Hanušovic se dostáváme v čase oběda, ale bohužel žádný teplý oběd nás tu nečeká. Jsou tu sice dvě hospody, které chceme vyzkoušet a jedna kavárna, leč štěstí nám nepřeje. První jídelna nemá otevřeno o víkendu a druhá, samoobslužná, sice otevřeno má, ale zjišťujeme, že je jen na čip. Čip získá pouze obyvatel města Hanušovice a hladový a zmrzlý pocestný má smůlu. Jako poslední možnost volíme kavárnu u nádraží, ale mapa nás dovede k zadní části neprostupného areálu budov. Jestli tam někde kavárna je, tak tudy se k ní dostat rozhodně nedá.

Nouzově nakonec zabíráme lavičku ve vytopené nádražní hale, abychom si na chvíli sedli a dali si svačinu bez toho, aby nám mokrý sníh ze stromů pořád padal na hlavu. V Hanušovicích jsou totiž všechny městské lavičky umístěné tak skvěle, že jsou přímo pod větvemi mohutných stromů a sotva si vyndám svačinu, nakape mi do batohu tak půl litr vody. Jsem ráda, že tu svačinu jím někde, kde je sucho.

Do cíle máme ještě 9 kilometrů, tak se nezdržujeme víc, než je nezbytně nutné. Dobu strávenou marnou snahou najít možnost teplé polévky radši nepočítáme. Čas máme snesitelný, ale mohl by být lepší. Nevíme, co nás čeká a tak se to špatně odhaduje. 

První rozhledy!

Červená značka obchází Hanušovice asi kilometr kolem řeky Moravy. Je to jediný kilometr sněhem, který dnes jdeme, a je  zároveň prochozený těmi pejskaři. Stopy psů odbočují z hlavní prošlapané magistrály ke stromům po stranách a kromě otisků tlapek zůstavají ve sněhu i žluté skvrny. Je vidět, jak moc je to tu oblíbené. 

Značka dál vede do stoupání po silnici, kde je špatně vidět. Musíme pořád přecházet ze správné strany v protisměru na špatnou stranu ve směru, ale lepší než řešit půlka těla pod kapotou, to radši budu riskovat střet se strážníky. Naštěstí jsme všech střetů ušetřeni a konečně z rozbité silnice uhýbáme na louky. Na loukách je zase sněhu po kolena a k tomu se na nich mnohem víc než mezi domy rozvášňuje studený a silný vítr. Nasazuju sněžnice a Jára jde chvíli v mých stopách. Louka je vyfoukaná a sněhová vrstva je tu trochu nižší, ale jakmile se dostaneme za remízek do svahu, sněhu razantně přibývá a i Jára nakonec obouvá sněžnice.

Překonáme zasněženou louku a přicházíme k další rozbité silnici, klesající k obci Potůčník. V obci značka uhýbá neznatelně kolem plotu jednoho z několika málo domů, ale z mapy vím, že kolem kapličky sv. mučedníků Jana a Pavla nejdeme. Když se v zešeřelém podvečeru přímo před námi zjeví zděná zeď kapličky, vím, že jsme červenou museli minout a kousek se vracíme. 

Všem, které si neseme v srdci.

Poslední dva kilometry šlapeme za tmy. Sněhu je tak nešikovně, že na sněžnice málo, ale bez nich se v propadajícím se sněhu jde také špatně. Nohy ujíždějí do stran, podjíždějí a každý krok je náročný. Ještě kousek a budeme tam.

Kaple svaté Anny z roku 1991 je celá dřevěná, tady svíčku, kterou nesu, nechat nemohu. Pokládám ji na stůl přístřešku, který stojí nad kapličkou a u kterého dnes spočineme. Vzhledem k předpovědi se nebojíme spát pod širákem, tak si pořádně udusám měkký sníh pod karimatkou a jdeme chystat spaní i večeři. Než se dostaneme do spacáků, zatažená obloha ustoupí a vykouknou první hvězdičky.

V noci mě budí šílená bolest pat, a když se snažím zjistit, proč tak bolí, vidím jen jak pod náplastmi prosakuje krev. Odlepit je mám obavy, aby to nebylo i s kůží. Paty jsou horké a bolestí nemůžu usnout. To je daň za ty sněžnice. Pata v pevných botách se sněžnicemi lítá nahoru a dolů a ani včasné lepení nezabrání tření kůže pod ním.