Beskydy a Javorníky – díl 1., červenec 2024.

Sobota. DEN 1.

Stojím v zastávce Krásná, Vyšní Mohelnice, hotel Visalaje a už si ten dlouhý a krkolomný název začínám pamatovat. Je vedro a dusno, a sotva jsem vystoupila z autobusu, už ze mě leje a to jsem neušla ani metr. To bude ještě zajímavý. Stojím tu a těším se na tyhle dva dny v Moravskoslezských Beskydech, které budu mít jen pro sebe. Nezbedný kalendář nám trochu zamíchal kartami, když se ukázalo, že tento víkend mají být kluci tady i jinde, ale bylo mi už líto vyrážet až zítra večer a zkrátit si chození o dva dny. Plány jsem tedy trochu pozměnila, ať dnešní noc spím v penzionu a nemusím do hlubokého lesa sama, a Peťa s Ondrou se ke mě připojí až zítra večer

První metry po silnici nechávám za sebou a jsem konečně v hustém zeleném lese. Není tu ani chladněji, ani nižší vlhkost, než o fous níž v civilizaci, ale mám hroznou radost, že jsem zase na vandru. Zvládla jsem rekonvalescenci a nožka je v dostatečně dobrým stavu na to se do téhle šílenosti vrhnout. 130 kiláků za 7 dní. Pro někoho leháro, pro mě tentokrát test, zda je lýtko konečně plně připravené na mnou běžně ordinovanou zátěž.

Vyrážím z Krásné.

Jdu krajem louky, kde bzučí hmyz a poletují motýly a nevím dřív, kterého chytat do foťáku. Ale s těžkým báglem mě to brzo unaví a marný boj o motýlího modela vzdávám. Lesy a louky se pravidelě střídají, až na mě zpoza jedné louky na obzoru vykoukne Lysá hora, Královna Beskyd.  Samozřejmě ji poznávám jen podle typického televizního vysílače, ale dělá mi hroznou radost, že mohu tuhle Beskydskou krásku alespoň pozorovat z dálky, když už jsem se neodvážila vyrazit na cestu přes ni. Rozhodně si nevěřím, že bych 15 kiláků a 1000 výškových zvládla za světla, když se sem dostávám až po poledni. A možná by mi nepomohlo, ani kdybych měla na ten bágl nosiče.

Držím se červené značky a nad hlavou se mi honí černé mraky. Zmoknu? Nezmoknu? Nevím, ale mám to jen 8 kiláků a tak doufám, že nezmoknu. Jenže vlhkostí prosycený vzduch už nedokáže odebírat žádnou další vlhkost z mého těla a tak si skoro přeju, aby lehký letní deštík schladil moje zpocené a přehřáté tělo. Jediná polehčující okolnost, která zabraňuje tomu, abych okamžitě padla nosem do hlíny přibitá zátěží ze zad je ta, že mě teď čeká jen klesání. Kdybych přestala hýbat nohama, určitě bych se dolů po cestě zkutálela vlastní vahou a za pomoci gravitace. Ale první kilometry jsou vždy plné euforie a nadšení, takže s lehkostí, co mi náklad dovolí, šupajdím po vytyčené trase.

Na schlazení musím počkat až sklesám skoro 200 výškových k říčce Řečici na rozcestí Těšiňoky, ve které si mohu namočit alespoň ruce. Ne že by to pomohlo. Tady se oddělím ze zelené na žlutou až k rozcestí Poledňana a pak doprava z kopce k prvnímu stavení. Navigačně to již jednodušší být nemůže. Šlapu do mírného stoupání proti proudu Říčky, která vytváří na kamenných stupních drobné vodopádky a těžko se mi dýchá a posunuje vpřed. Ale svah k Říčce je dost strmý a další osvěžení tu je nemožné. Zachraňuje mě kousek stínu na kraji lesa, kde odpadnu jako totální zdechlina a chvíli jen sedím a užívám si zurčení Říčky a štěbětání ptáků, sídlících v místních hustých lesích.

Jdu s výhledem na Lysou horu.

Na rozcestníku Poledňana samozřejmě odbočuju doprava a šlapu do kopce až k prvnímu stavení. Co to? On to není hotel? Pohled do mapy mi ukazuje, že ačkoli si většinou strany nepletu, má pamět si klidně pomotá cokoli, co do ní vložím. Naštěstí to není žádná velká chyba a oddálí mě od odpočinku sotva o 15 minut.

Za celý dnešní den jsem nastoupala jen asi 200 metrů výškových a začíná mi být jasný, že tuhle dovolenou asi nepřežiju. Proč jsem radši nejela někam do nížin? Nesnáším kopce a když se konečně uřícená a přehrátá dovleču ke Ski arálu Gruň, jsem už totálně mrtvá. Dnešní noc na ubytování a horká sprcha mě ze všech snad bolístek vyléčí, ale jak to bude po nocích venku? Nechci ani domýšlet a radši si skočím do restaurace na něco studeného a osvěžujícího k pití. Všechny negativní myšlenky tak utopím v jahodovém džusu.

Domlouvám si bezlepkový balíček na zítřejší výlet místo snídaně a a pak si jdu dát opojnou sprchu. To spaní na zemi, to mi tak nevadí, ale proč se vlastně dobrovolně vzdávám možnosti každý večer osprchovat zpocené a od prachu obalené tělo v příjemně teplé vodě? Já vím, normálně se ani denně nesprchuju, tak kdo by na to při plánování dovolené myslel, že jo.

Řečice.

V areálu je moc milý personál, balíček na snídani dostávám jako překvapení v alobalu i s ovocem, zeleninou a sušenkama. Počítám, že to asi budou 4 namazané chleby a těším se, jak je zítra všechny zbodnu. Když odcházím na pokoj, dává se se mnou do řeči ještě pan vedoucí. Prohodíme pár slov o nezodpovědnosti lidí, kteří se ocitnou v horách a dovolím se, zda si můžu na vařiči ráno na parkovišti uvařit čaj a snídani.

Totálně zmožená padnu na postel a poslouchám, jak otevřeným oknem cvrkají cvrčci z louky za areálem a píská do toho nějaký ptáček z lesa za budouvou. Luxus. Jako bych spala venku, jen je pode mnou příjemná matrace. Jedinou vadou na kráse se ukazuje okno, umístěné směrem do vnitřní zahrádky. Kdy ti lidi chodí spát, že jsou hluční dlouho do noci? Jako bych spala v centru města nad hospodou. Příjemné dojmy srovnatelné se spaním v lese jsou ty tam. Vedro a hluk oddaluje spánek, ale jsem dost unavená a nakonec se mi daří usnout.

Neděle. DEN 2.

Vstávám kolem 5 hodiny ranní zároveň se sluníčkem, ale než se vyhrabu z pokoje na parkoviště a dokončím ranní hodování, je skoro 6 hodin ráno.  Silnice je suchá, v noci nakonec nepadla ani kapka. Přesto je ve vzduchu vysoká vlhkost a tráva na cestě je úplně mokrá. Za chvíli to čeká i moje tenisky. Mám s sebou experimentální nepromokavé špičky na boty do mokré trávy, ale zapomínám na ně a tak se snažím alespoň opatrně našlapovat a zabránit nejhoršímu. Promočeným botám hned na prvních metrech.

Kousek louky přecházím skoro suchou nohou a dál pokračuji po cestě. Nad lesem, kolem kterého stoupám po sjezdovce nahoru, krouží káně a odněkud slyším zvuk motorovky, jak někdo už brzo ráno pracuje. Vyškrábu se k rozcestí Gruň hotel Charbulák a su úplně propocená. 100 výškových metrů na kilák není úplně málo. Ani brzy ráno tak nejsem ušetřena totálnímu přehřátí organismu. Jeslti jsem ráno vyrážela v lehké větrovce, pod kopcem jsem si ji už musela sundat. Je teplota na kraťasy a tílko. Teď, v 7 hodin ráno. Dneska má být zase pekelná výheň a to mě čeká dalších 800 výškových metrů stoupání. Možná, že jak budu stoupat nahoru směrem ke slunci, tak se definitvně roztavím.

Výhled na Slovensko.

Nad rozcestím je stanoviště horské služby stanice Gruň, které tu bylo založeno už v roce 1952. Turistická návštěvnost hřebene byla tak vysoká, že sem pravidelně o víkendech vyrážela hlídka červeného kříže, až se několik jejich členů rozhodlo tu zřídit horskou záchrannou službu. V počátcích fungování museli členové používat vlastní vybavení, ale dnes je stanice vybavená profesionální technikou, aby každou zimu mohli pomáhat zkušeným i nezkušeným návštěvníkům Beskyd z krizové situace. Ačkoli podle rozhovoru včera večer mám pocit, že hlavní míra zásahů je za nezodpovědnost, co se snoubí s lajdáctvím. Zimní hory umí překvapit, třeba nečekanou sněhovou vánicí nebo poklesem teplot a každý návštěvník by na to měl být připraven.

Na dohled od stanice HZS je prázdné parkoviště s posezením. Využívám příležitosti dát si druhou snídani. Hlad nemám, ale mám totální nechuť postupovat dál libovolným směrem. Chci tu jen sedět a poslouchat káně, které pořád krouží nad lesem nebo ptáky, kteří poskakují v křoví za elektro dobíjecí stanící. Rozbaluji první alobalové tajemství a nevím, jestli ho vlastně mám chuť jíst. Když na mě vykoukne kuřecí plátek na přírodno v pohankovém chlebu, nevěřím vlastním očím. Masoooo. Toho je na vandrech vždycky nedostatek, takže do mě padá rychlostí blesku. Jestli tohle skrývají všechny čtyři balíčky, tak to dneska ani nezvládnu sníst, jak je už tahle jedna porce obří.

Kráčím po hřebeni, který mě vede do mírného kopce po žluté značce a užívám si výhledy do okolí. Je vidět až na Slovenské Roháče, které se tetelí v lehkém ranním oparu a tvoří světlounký pás hor na horizontu modrající se oblohy. Jsem tady. V beskydech. Na vandru. V přírodě. Jsem právě a přesně tady a moje vnitřní radost z nádherného rána obklopeného výhledy do hraničních hor je nekonečná. Mám chuť skotačit a rozlétnout se po žluté značce, ale těžká krosna mi nesmlouvavě připomíná, že budu ráda i za chůzi. Alespoň za pomalou:)

Dřevěný kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů.

Procházím kolem dřevěného kostelíka Panny Marie Pomocnice křesťanů z roku 1890, který před více než 100 lety tvořil výraznou dominantu hřebene Gruň, ale dnes není mezi vzrostlým lesem z dálky vidět. Dál za kostelem je u cesty veliký balvan, betonový model meteoritu, z nějž do místních hor dopadl v roce 2000 kousek úlomku.

Za nejstarší beskydskou turistickou chatou Švarná Hanka, která tu stojí už 136 let, se z hřebeně odděluji na modrou značku, která mě dovede až k hranici Čech a Slovenska. A zadarmo to nebude. Začínám sešupem, který mě vede kolem studánky Pod švarnou Hankou, která má i uprostřed léta silný a chladivý pramen. Až k údolí Černé Ostravice to bude z kopce, ale přesto ze mě leje jako z konve i cestou dolů, kdy mi stačí jen dávat nohu před nohu a nevyvíjet u toho žádnou velkou aktivitu.

Černá ostravice na dně údolí šumí v borůvkovém smíšeném lese. Kousek pod dětským táborem je přes tří metrové koryto řeky, zahrazené na koupání, postavená lávka v takové výšce, že bych mohla snadno dosáhnout nohama do vody. A dětičky jsou zatím v táboře… Zhazuju batoh a zouvám boty.

Beskydské lesy.

Brrr, ta je ledová! Nízký splav šumí do ptačího života v lese a já jen sedím a rozstřikuju nohama ledovou vodu. Mohla bych tu zůstat sedět hodiny a máchat se nohama ve vodě, ale zpráva od kluků mi připomíná, že mám před sebou ještě dost dlouhou cestu na náš smluvený sraz, na kterém budou o pár hodin dřív, než jsem si myslela.

Od svěžího údolé Černé Ostravice mě čeká zabijácké stoupání do obce Konečná, ležící na hranici ČR a SR. Dokud je to lesem, pomyslím si, tak se asi nerozteču. Bohužel v lese se táhne široká silnice, po níž vede moje modrá značka a stromy tak neposkytují ani malé stinné ostrůvky, kam by se dalo schovat. Rozpálený beton místy doplňují asfaltové plotny. Otisknu první, druhou a pak třetí nohu… tak jo, dvě stopy mi stačí, nechci riskovat, že mě aslfat vcucne a už z něj botu nikdy nevytáhnu. Jako hlemýžď se pomalu sunu vpřed a cesta nijak neutíká. Pořád rovně a pořád do kopce, les od silnice dělí lány vysokých kopřiv. Ty by mi poskytli stín asi jedině, kdybych si do nich lehla, a na to zrovna v šortkách a tílku chuť nemám.

Konečně Konečná. Posedím chvíli ve stínu polorozpadlé boudy na něčem, co vypadá jako točna autobusu a dám si malou pauzu a velkou svačinu. Su totálně převařená. Dál ani krok, přesvědčuje mě tělo, které vypilo skoro 3 litry vody, v láhvích na zádech už toho moc nenese a mám neustále chuť vypít tak galon vody. Naštěstí svalům vládne mozek a mozek ví, že bude brzy studánka. Nebo další. Nebo ještě další.

Bufet na Beskyde.

Na hraniční hřeben nad Konečnou pokračuje prudké stoupání, které započalo dole u Černé Ostravice. Chci se během něj alespoň osvěžit vodou z pramínku Bezvědomí, kousek nad Konečnou. Pokouší se o mě mdloby, když zjistím, že je úplně suchý. Jsem totálně převařená, koupu se ve vlastním potu a vody docela rychle ubívá. Jsem zvědavá, zda se pramínek k životu probírá alespoň v zimě, nebo jeho název odkazuje k definitivnímu skonu.

Na hřebeni, jednou nohou v Česku a druhou na Slovensku, se konečně ocitnu v lese. Voňavém jehličnatém lese, který mi poskytuje nezanedbatelnou trochu stínu a také úlevu po dlouhém stoupání. Hřeben se mírně vlní, spíš do kopce, než z kopce, ale proti posledním třem kilometrům stoupání je to skoro rovina, která mě dovede až k Bufetu na Beskyde, který mě láká občerstvením a nevtíranou country hudbou.

Vychutnávám si muziku, s milou obsluhou se i zasmějeme a potkávám tu partu na vandru, se kterou prohodím pár slov. Luxusní výhledy na Slovensko a Roháče v dálce kazí jen silný opar. Na tomhle místě by se dalo i oficiálně přenocovat se psem, tak si ho ukládám do paměti. A protože moje pamět je děravá jak cedník, magnetka na lednici mi nikdy nedovolí zapomenout.

Výhled na Kysucké beskydy.

Červená značka mě povede ještě 11 kilometrů po hřebeni, který se bude pořád vlnit mírně do kopce, ale to nejhorší stoupání už mám za sebou. V hustém lese se mi jde mnohem lépe, ačkoli nekonečné vedro mě zmáhá.Voda došla, ale za obcí Hluchanka jsou dvě studánky podél cesty. První pramen Za Hluchankou vypadá, že nějakou vodu má, tak hned nabírám. Betonová díra pod silnicí, kam se musím hodně natahovat, nebudí důvěru, ale výjimečně s sebou mám filtr a tak beru do plna vody. Jestli bude půlka pramenů vyschlá, ještě budu vděčná, co moje záda zvládnou odtáhnout.

Když míjím horskou chatu Kmínek necelých 5 kiláků před koncem mojí dnešní trasy, neodolám a zastavím se na půl litru studeného džusu s vodou a ledňáka. Kluci už jsou na místě, tak už stejně nic nenaženu.  Masarykova chata na Beskydě,  jejíž historie letos dosáhla 100. výročí, číhá na cestě jen o dva kiláky dál. Všechno, co jsem před chvílí na posezení vyžahla se okamžitě přeměnilo v pot. Restauraci Masarykovy chaty chci využít na něco malého k jídlu a hlavně na další várku studeného a sladkého pití. Dostávám zprávu, že kluci se na mě netrpělivě těší, tak potvrzuji svůj dřívější odhad. Nezdržuju se dýl, než musím, opláchnu se trochu v umyvadle na toaletách bez toaletního papíru a pokračuju v cestě.

Míjím sedlo Bumbálka, kde se oficiálně loučím s Moravskoslezskými Beskydy a celkově Beskydy, abych  na rozhlednu Súkenická na vrcholu Čarták, pokračovala po cestě, která je nejen ve znamení převahy stoupání,  ale leží v Hostýnskovsetínské hornatině. Celkemi mě překvapuje, že zasahuje až sem k hranicím, myslela jsem, že prechod mezi Beskydy a Javorníky je plynulý. Ale není tomu tak. Vyrazili jsme s klukama do Beskyd, ale ty právě nechvávám za sebou a kluci jsou někde přede mnou.

Masarykova chata na Beskyde.

Radostné shledání oslavím výstupem na rozhlednu, která za 10 minut zavírá, a rozhledem do oparu, ve kterém se všechno třepe a pozbývá jasné kontury. Zdržím se na vrcholu tak akorát, abych stihla i zakoupení zmrzliny od pokladní. Radši ty zmrzliny dneska ani nepočítám, ale myslím, že nemůžu vyčítat nic mým kamarádům, kteří se těší na každou chatu s pivem. Já se na ni totiž těším taky. Kde je pivo, tam je lednice a kde je lednice… tam jak víte, mají ledňáky.

K večeru si najdeme si místečko na spaní a všichni unaveně odpadneme. Kluci měli hudební akci dlouho do noci a na dnešek se vůbec nevyspali, takže to neprotahujeme, ať jsme zítra čilí a jdeme spát nezvykle brzo. Teda u mě to je normální, jít spát se slepicema, ale že jdou kluci spát se mnou, to je trochu nezvyk.

V noci mě budí z noční můry, jak mi někdo svítí baterkou přímo do obličeje. Sen, ve kterém kolemjdoucí trampové nabodli jednoho z mých kamarádů na kůl a teď přemýšlí, co s náma, co jsme zbyli. Mozek horečnatě přemýšlí, jestli je v realitě nebo ve snu a já trnu hrůzou. Poslouchám, v dokonalém tichu nic neslyším, jen ta baterka mi svítí přímo do očí. Mozku dochází, že to byl jen sen a je zpátky v lese.  Beru brýle, abych se zorientovala a zjišťuju, že mezi stromy prosvítá úplněk. Nějak si našel cestu, ve které mu nestojí jediný strom a vypaluje mi díru do zornic přes brýle i přes zavřená víčka. S úvelou si vydechnu a otočím se na druhý bok.

Pondělí. DEN 3.

Ráno vyrážíme do teplého a slunného dne. Ve stínu lesa je snesitelné vedro a já doufám, že to takhle už zůstane celý den. Čeká nás 18,5 kilometru a 650 metrů stoupání. Proti včerejšku pohodička. Jenže já už jsem zmožená a kluci jsou kluci. Nikdy jim pořádně nestačím a tak doufám, že taková akorátní vzdálenost pro ně nebude málo. Mě bude stačit bohatě.

Naše první zastávka je u pramene Vsetínské Bečvy. Ještě nejsme ani provozně zahřátí a hned si děláme plánovanou pauzu na snídani u zdroje vody. Potkáváme tu i chlapíka, který si dává hřeben natěžko ve vzdálenostech, o kterých si můžu nechat leda tak zdát. Ale moc hezkej sen by to asi nebyl, pro mě by to ztratilo to kouzlo pohody, ale všichni máme jiný cíle, schopnosti a plány. Pokecám s ním o výbavě a pak se rozloučíme.

Pokračujeme odsud s plnou náloží vody na zádech po žluté značce převážně z kopce, až na Makovský průsmyk, kde je opuštěný motorest. Škoda, osvěžení by se hodilo. Je pekelná výheň a ani cesta z kopce nás nechrání před nechutně zpocenými těly.

Pramen Vsetínské Bečvy.

V Makovském průsmyku dáváme krátkou pauzu a svačinku. Maso z Grůně bych tu měla dorazit, to vedro mu nemusí udělat nejlépe, tak se číním a dojídám poslední teplem zkazitelné jídlo, co mám v báglu. Sedíme na lavečkách na jedné straně hojně frekventované silnice a přes stěnu náklaďáků máme výhled na partyzánský pomník Partyzána z roku 1975, jak se monumentálně tyčí na druhé straně koridoru.

Makovský průsmyk je naše poslední stanice v Turzovské vrchovině, než vkročíme do Javorníků. Upřímně jsem si vždy myslela, že Beskydy a pak Javorníky na sebe plynule navazují a navíc se spolu táhnou oběma státy. Tak možná, až příště zaslechnu jméno této vrchoviny, už budu vědět, že zatímco v ČR Beskydy a Javorníky navazují skoro plynule, na Slovensku je ještě odděluje Turzovská vrchovina. Ale CHKO Beskydy je to nakonec dohromady všechno. Taže jsme do Beskyd sice jeli a nejsme v nich, ale stejně jsme v Beskydech a o této dovolené nemluvím jinak:)

Červená značka chvíli zhruba kopíruje hranice a vede do táhlého kopce celé 4 kilometry. Peklo. Vedro, dusno, mušky. Klošů tu naštěstí moc není, to už by bylo totální utrpení. Husté lesy poskytují dostatek stínu, aby se vedro dalo snášet alespoň stěží. Pomalu postupujeme až k „Lemešná – rozcestí“ v 940 m. n.m, abychom na krátkém prudkém úseku spadli o 150 výškových do sedla „pod Lemešnou“, kde na chvíli spočineme ve stínu vzrostlého lesa na vhodně umístěné lavičce. Mám dojem, že dneska jen sedíme, ale jestli bylo včera na zdechnutí, dneska je snad ještě hůř. Jaro bylo pozvolné a tak jsme si na tu výheň nějak nestihli zvyknout. Nebo ji rok od roku snáším hůř?

Partyzán, Makovský průsmyk.

Na dalších dvou kilometrech nás čeká 200 metrů stoupání, takže nabíráme síly. Už teď jsme úplně mokří a to jen sedíme a užíváme si chvíle nic nedělání. Stoupání v tomhle vedru vymyslel jen masochista. Po svačině s plnýma břichama to nahoru půjde ještě hůř. Někdo prý v létě nemá moc chuť na jídlo a já vlastně v největších vedrech taky ne. Takže ještě může být hůř, když mám pořád hlad. Neochotně svolím k dalšímu postupu, ale nahoře na kopci by nás měla čekat odměna v podobě studánky a přístřešku. Oběd volá a bez vody se neudělá.

Šlapeme v brázdě, vyježděné těžkou technikou a prolitou hektolitry srážek a tajícího sněhu. Brázda plná prašného vyschlého bahna a hlíny je 2 metry hluboká a chůze po jejím dně není nic příjemného. Když se vyhoupneme na štěrkovou lesní cestu, hned se jde líp, i když kopec je to pořád hrozný.

Javornícká studánka poskytuje chladnou a čerstvou vodu. Chlemtáme ji přímo od zdroje, přestože v mokrém bahnitém korytě, které vede až k cestě, je rojeniště komárů, kteří se na nás vrhají stejně žíznivě, jako my na vodu ze studánky.

Výhled do ČR.

V sedle pod Hričovcom nikdo není. Ideální. Můžeme tu spočinout a hladově se vrhnout na oběd. Nemáme ještě ani uvařené kafe a už se k nám přidává pár, přicházející z protisměru. Za chvíli se odnikud vynoří ještě tatínek s dcerou, kteří pokračují naším směrem a chtějí dojít až na Portáš. Přístřešek je sice dost velký, ale najednou se taky stává hlučný a stísněný, takže si jdu sníst svoji porci opodál. Dcera je bezmála padesátnice a tatínkovi je kolem sedmdesátky. Vytahují francouzské sýry a moravské víno jako nejlepší delikatesu na horská dobrodružství. Chvíli si s klukama povídají o lásce k horám a pak nám zmizí z dohledu. Doufám, že i já budu v tom věku schopná ještě jezdit ven, i kdyby spacák s karimatkou už dávno nebyly běžnou součástí mojí výbavy.

Cesta po hranici se příjemně vlní, ale na rozcestí Butorky docházíme stejně úplně zničení. Vedrem. Když se ale naskytne možnost udělat si zacházku 1,5 kiláku z kopce do některé z restaurací v obci Kasárne, vidina orosené sklenice zažene i nejistotu ohledně zpáteční cesty do kopce, po silnici a na přímém slunci. Za tu lahodnou pauzičku to stojí a tak vyrážíme k první hospodě značené v mapě. Zavřeno, nevadí, sklesáme o pár metrů níž k druhé šanci. Zavřeno? Možnosti ubývají, naděje neumírá. Ještě tam dolů k zatáčce… zdá se, že ze zahrádky pod slunečníky právě někdo odchází. Rychle, aby nám nezavřeli před nosem!

Horská chata Bačkárka nás vítá příjemným stinným posezením a milou obsluhou. Kluci si dávájí velké jídlo, pro mě toho moc nemají, ale polívka a dvojitá zmrzlina je dostatečná krmě v tomto děsném vedru. Na chatě je možné se i ubytovat a když jdu na záchod, zjišťuju, že je spojený se sprchama… Líná huba, holé neštěstí a tak mi za 200kč ještě půjčují ručník, který s sebou nenosím. Proč taky? Když není možnost mytí, utěrák pozbývá smysl. Ošplouchnutí ve studánce zase nedá tolik vody, aby bylo co utírat, protože všechna voda se okamžitě vypadří na rozhicovaném zpoceném těle. A večer se otřu kapesníkem, jeho velikost je dostatečná při omezeném množství vody.

Cestička po hraně NPR Veľký Javorník zpět na hřeben.

Cesta zpět do kopce je přesně tak hrozná, jak sem si představovala. Z rozcestí Butorky pokračujeme ve stoupání dál na Veľký Javorník (1072 m) a jeden přemýšlí, jestli ta sprcha stála za to, když je mé tělo celé upocené a ulepené. Jo, rozhodně stála. Aspoň za ten letmý pocit čisoty.

Když už jsme zase úplně uvaření stoupáním, poslední dnešní kilomety si můžeme užít po vrcholovém hřebeni, na kterém se od Veľkého Javorníku až po Stratenec otevírají luxusní výhledy na českou stranu Beskyd. Výhled pro bohy. Shazujeme batohy a chvíli si ty výhledy vychutnáváme. Dokonalá chvíle v dokonalém dni. Jemný vánek lehce ovívá vařená těla a poskytuje jim nezanedbatelný pocit ochlazení. Tetelím se radostí, když přejíždím očima po obzoru, ze kterého vystupují vzdálené i blízké kopce. Nádhera. Pro tyhle výhledy do lesa nechodím, ale když se naskytnou… vychutnávám si je celou bytostí. Plachtím jako káně nad hlubokými lesy a jako vlk se proháním mezi kmeny statných smrků v honičce se sourozenci. Haúúúúú.

Pomalu přichází večer a naše spací místečko se blíží. Výrazně rychleji než západ slunce se taky z lesa noří parta snad deseti lidí, kteří jdou naším směrem. Dalo se to čekat, ale přece jen jsem si říkala, že liduprázdné kopce z uplynulého víkendu značí, že v týdnu budou stejně liduprázdné. Omyl. Pořád ještě můžu doufat, že jdou jinam, než my, ale v hloubi duše vím, že jdou tam.

Tudy vede červená hřebenovka.

Docházíme ke Stratenci 1055 m.n.m. Jeho dominantou je památník odboje II. světové války. Od první návštěvy si přeji tady zažít západ slunce a dnes se mi toto přání splní. Nevím, koho bych vytáhla na vícedenní vandr právě sem, takže díky kluci.  Alespoň rozhlednu na Stratenci si vychutnávám chvíli sama, než dorazí velká parta. Výhled do hor, mezi nimiž lze zahlédnout záchvěvy lidské existence jsou úžasné.

Asi 500 metrů odsud je studánka, ale vody máme dost, takže k ní můžeme jít až zítra ráno. Zatímco večeříme, prochází kolem nás slečna se psem. Spát bude taky tady, jen si musí skočit pro vodu. Nakonec to završí tatínek se dvěma syny. Místa je tu sice pořád dost, ale hluku velké skupiny přesto není kam utéct. Ani před větrem, který tu funí s velkou silou není kam utéct. Slečna se psem má na sobě už péřovku a já tu ještě běhám v tílku. Teplo naakumulované přes den se mě drží jako klíště.

Západ slunce se schová za mrakem, který mi ještě před chvíli přišel jako líně plující beránek, dodávající obloze tu správnou tečku pro hezkou fotku. Teď mi ten beránek zavazí ve výhledu a tak foťák sbalím a jdu se schovat před větrem, co se prohání po hřebenu a už mi začíná krást moje teplo, za kluky do lesa.

Západ slunce ze Stratence.

Červený záchvět oblohy mezi stromy mě donutí ještě vytáhnout foťák a jít se přece jen podívat na holý hřeben. Tenhle výhled stojí za to. Pozoruju ho jen já, holka se psem a tatínek s kluky. Nakonec se u rodinky na chvíli zastavím a prohodím pár slov, než ulehnu ke spánku.

Usínám. Zleva jde flétna, na kterou umně hraje tatínek synům a nese se nad kopci jak pohlazení na duši. O pů skladby opožděně se zprava ozývá zpěv, jak flétna inspiruje partu s velkým množstvím alkoholu ke zpěvu. Třetí hlas tu dělá vítr, který rámusí plachtami a kvílí ve stromech. U mě se to všechno mele v nesnesitelné směsici hluku a tak nezbývá, než nasadit špunty, pořádně se zachumlat a za chvíli usnout.