Beskydy a Javorníky – díl 2., červenec 2024.

Ráno je zataženo a na hřebenech se válí mlha. Vstávat na východ slunce bylo bláznovství nejen proto, že by odsud pravděpodobně přes lesy nebyl vidět. Ale co kdyby náhodou… Každá oblačnost se ale jednou  protrhá a mlha ustoupí dost na to, že když vyrážíme, slunce vysvitne těsně nad lesy.

Na cestu hustými bukovými lesy po hřebeni nám zatím sluníčko nesvítí, takže lesy mají nádech tajemna. Mohutné buky lemují naši cestu nejen když musíme dobrovolně sklesat z hřebene kousek níž ke studánce, ležící na žluté značce „Nad Šamajkou“. Voda je ledová a osvěžující, pěkně nám zatěžká batohy, aby se nám s tím nákladem lépe vracelo nahoru na hřeben.

Stratenec.

Cesta po hřebeni se mírně vlní a u toho klesá. Je mi do skoku, jak nás klesání vede vstříc restauraci na Portáši. Tenhle hřebenový úsek červené mám moc ráda a dnes se mi odvděčuje tím, že na něm nejsou davy cyklistů, jako minule. Poklidná cesta nás vede relativně mlčky. Všichni máme svoje myšlenky a nastává čas, kdy jsme posdíleli všechny novinky a mluvení je najednou nadbytečné i zbytečné. Kráčíme majestátními lesy v tichosti a přece v pospolitosti skupiny, kdy nemusíme jít na dohled a přesto si navzájem hlídáme dostatečnou blízkost.

Portáš. To není jen restaurace s hotelem. To je i částečně otevřený hřeben směrem do naší vlasti. Slunce se do nás venku z lesa opírá se silou odpočatého živlu a výhledy do krajiny dokreslují beránci na obloze. Je nádherně. Je vedro. Je nejvyšší čas zchladit zpocená a vařená těla něčím studeným na svlažení hrdla i něčím teplým do bříška. Vstává se odsud těžko. Nohy ztěžkly a před polednem pálí slunce tak, že bychom nejradši někde zalezli do stínu a ani se nehli.

Naštěstí nás po kilometru čeká další občerstvovačka na Kohútce. Procházíme davy, po silnici a kolem parkoviště. Na Kohútce je narváno tak, že stěží nacházíme místečko k sednutí, abychom se ještě jednou trochu občerstvili. Přemýšlím, že v lese jsme nepotkali skoro ani nohu a tady je totálně natřískáno. Snad ještě víc, než na Portáši, kde byl relativní klid. Nejvíc mě udivuje přeplněnost Kohútky v situaci, kdy se pár metrů od venkovní zahrádky něco staví, sbíječky buší a těžká technika rozsévá betonový prach široko do okolí. Lidi hučí a snaží se přehlušit i stavební stroje.

Portáš.

Rychle pryč.

Klesáme dál bukovými lesy v mírném vlnění po hranici až na Krkostěnu. Tady čeká pořádný sešup erozí i lidmi opotřebenou cestou z kopce. Padák je nepříjemný a v tom horku nepostupujeme nijak rychle. Tady snad ani nepršelo. Na troud vyschlá hlína ujíždí pod nohama a klouže, člověk se nemá pořádně čeho zachytit. Občas se uvolní pod nohou kámen, který se kutální nekonečně dlouho, než se zastaví o nějaký kořen.

Na Papájském sedle máme nepříjemný sestup za sebou a dáváme si větší svačinku. Dnes toho stoupání nebylo moc, ale padá na nás únava. Horší noc a několik dní venku se někdy podepíše i na tělesné schránce jedinců, pro které není vyjímečné trávit dovolenou aktivně. Navíc Ondra se před pár dny vrátil z náročného zájezdu do vysokých zahraničních hor, kde si ve sněhu a ledu celkem mákl. A s věkem často přichází potřeba větší regenerace i pro sportovce, kteří slovo odpočinek nemají ve svém slovníku.

Sestup na Papájské sedlo.

Zmoženě sedíme na odpočívadle a díváme se na hory odpadků, které jsou poházené všude kolem ohniště. Pěťa vytahuje rukavice, já pytel na odpadky. Hned se mi ta velká krosna hodí, protože je to dobrých 5 litrů odpadu a v mém batohu je nejvíc místa.

Večer nás čeká ubytování, takže to nepotáhneme dlouho. Ale vyrazit otálíme. Pořád se snažíme oddálit okamžik stoupání na Makytu, na kterou je cesta stejně hrozná, jako z Krkostěny sem dolů, ale v opačném směru. Nahoru. Snažím se najít ztracenou energii aspoň návrhem na obchůzku po cyklostezce. Méně stoupání a snazší terén nám přijdou vhod.

I já jsem odměněna změnou trasy. Po cestě se mi daří vyfotit záhadnou rostlinu, jakou jsem nikdy neviděla, abych si doma dohledala, že se jedná o Kruštík, který patří mezi vstavačovité. Já mám orchidej!

Kruštík.

Zpátky na červené. Přes nádhernou vyhlídku do údolí na Valašskou Senici klesáme do Pulčína na zaplacené ubytování. V 18 hodin zavírá restaurace a máme co dělat, abychom to stihli těsně před zavíračkou. Jsou tu na nás ale hodní a kluci dostávájí ještě večeři. Vychlazené pivko se podává i později, takže je konečně možnost v klidu večer posedět a nikam nespěchat. Penzion Pulčínské skály na nás udělal dobrý dojem, ačkoli pokoje jsou stísněnější, než bych čekala. K dispozici je ale spoečná kuchyňka s čajem a kávou a dokonce velké společenské posezení s možností si půjčit kytaru. Kéž bychom s sebou měli nějakého zdatného kytaristu.

Horké vody teče tolik, že v ní můžeme umýt naše zpocená a zmožená těla a dokonce i přeprat nějaké prádlo, přestože večerní slunce už nemá takovou sílu, aby vše vysušilo. Ale na batohu to všechno uschne, jen to nesmíme cestou ztratit.

STŘEDA. DEN 5.

Nad Pulčínem leží vlhké zataženo. Je pořád teplo, ale den je zatažený a s předzvěstí dopoledních dešťů. Z červené uhýbáme k Hamlazovu potoku, který pramení pod Pulčínem,  abychom nemuseli jít dlouhý úsek po asfaltu. Mám okamžité déjà vu. Z mapy jsem to místo nepoznala, ale když kráčíme bahnitou stezkou mezi stromy, vzpomínám si, jak jsme tu šli tenkrát po bouřce, a já měla bahnem totálně obalené boty.

Dnes je tu bahna jen tak zlehka, aby se nám zamazaly podrážky, ale šlo se dobře. Přesto se nad náma dál zatahují mraky a přeháňka je v dohledu.

V dohledu je i Francova Lhota a její obchod s lavičkami, krytými stříškou. Dobíháme už s prvními kapkami v patách, ale tu nejhorší přeháňku přečkáme v suchu. Šunka, salám, rohlíky, džusík. Všechno do nás padá, zatímco kapky deště buší do vyprahlé země kolem nás. Když se přežene nevelká fronta, je čas vyrazit vstříc kopci na Střelenský vrch a dál po červené pokračovat příjemným klesáním k obci Střelná.

Střelenská zvonička.

Střelenská zvonička. Tady to mám fakt ráda a už když jsem tu byla poprvé, vysnila jsem si, že tu jednou přespím, ale ještě jsem si ten sen nikdy nesplnila. A teď je tu dokonce i studánka, takže místu k dokonalosti nechybí vůbec nic.

Je kolem poledne a kluci se v přístřešku se zvoničkou, kterou tu vybudoval jeden místní dobrodinec na svém pozemku pro nás, turisty, okamžitě svalí na lavice. Když se na ně tak dívám, hned vím, jaký bude další postup. Když jej navrhuji, kluci si chvíli myslí, že si z nich utahuju a je to zkouška jejich odhodlání. Když jim dojde, že to myslím vážně, jejich nadšení a radost mi je velkou odměnou za to jednou vyměknout.

Zatímco se schováváme před další přeháňkou, dolaďujem plán k dokonalosti. Peťa nachystá dřevo a pohlídá batohy, my s Ondrou skočíme kilák do vesnice pro špekáčky a pivko a taky do Zásilkovny, ve které mě čeká balíček s jídlem na příštích několik dní.

Obec Střelná.

V sámošce zjišťuju, že nemám peněženku a krve by se ve mně nedořezal. Zpět k Z-boxu  běžím celá vyděšená. Naštěstí tam na zemi leží na šedých dlažkách moje šedá peněženka a čeká na záchranu. Uff. To by mi dost zavařilo, bez peněz a bez prostředků už bych si nekoupila ani ten špekáček.  Lístek na vlak bych si sice mohla koupit přes aplikaci, ale ztracené doklady, bez léků… to by mi výlet pěkně zkazilo.

Než nakoupíme, obloha se vyjasní a stoupání ke Střelenské zvoničce je vykoupeno hektolitry potu. Peťa už má nachystáno na oheň vše potřebné a tak si jdou dát kluci na dvě hoďky šlofíka, aby před opíkáním špekáčků nabrali dost sil. Já se jdu zatím projít, protože co s tou energií, která chtěla chodit? Ta se prostě musí vychodit a tak si projdu okolí a pak z posedu chvíli sleduji krajinu.

Louky cvrkají v obsypání cvrčky a já si tiše vychutnávám chvíli o samotě a v cvrččím davu.

Tam v té bouřce bychom teď byli…

Přichází čas opíkání špekáčků, když se ze západu nad lesem objeví černočerná tma a doprovází ji děsivé hromy. Teď bychom byli na hřebenech za Končitou, vystaveni bouřce. Místo toho sedíme u ohně, sledujeme hranu bouřkových mraků a vyčkáváme, kam se bouřka posune. Přiznávám, že teď mám opravdu nekonečnou radost z mého nápadu i já.

Bouřka se posunuje trochu nad nás, ale bere nás jen krajem, takže jsme ve zvoničce před deštěm schovaní a jen posloucháme bušení deště do její střechy a posloucháme vzdalující se hřmění. Po bouřce přichází slunce a zůstává jen jemné mžení odcházejícího mraku.

Po bouřce přichází snad nejkrásnější duha, jakou jsem v životě viděla. Duha se klene od údolí do údolí a je vidět její celý oblouk. V úžasu nevím, zda mám jen civět, nebo i fotit. Navíc se mi duha nevejde do záběru, nejen proto, že se klene nad celým obzorem, ale i proto, že je celá dvojitá.

Večeře.

Nic není jen tak náhodou. Někdo by si mohl říct, že jsme ztratili krásný den zbytečným zevlováním a proflákali celé odpoledne letního dne. My jsme ale zažili něco jedinečného a bylo to jedinečné právě tím, že jsme byli teď a tady. Že jsme nepotřebovali plnit plán, ale užít si krásně dovolenou.

A nevěřícně zírat k obloze, to určitě patří do těch zážitků, které nám z téhle dovolené zůstanou v srdci navždy.

Když přichází na řadu konečně pořádné opečení špekáčků, přijíždí pan majitel a povídá si s námi o důvodech vzniku tohohle úžasného místa, o tom, jak hledali pramen vody, a skoro se báli, že při práci na studánce bude voda tak hluboko, že se k ní nedostanou. Vyprávěl o tom, proč zavedl poplatek a jak si někteří lidé myslí, že je to místo, kde můžou najet auty a dělat celou noc bordel a párty o desítkách lidí. Vyprávěl i o tom, jak se tu před pár týdny natáčela Stezka Českem s panem Vladykou a já v tu chvíli věděla, že odteď už tohle místo nikdy nebude tak prázdné a kouzelné, jako dnes.

Po bouřce přichází duha.

S přáním dobré noci odjíždí do podvečerní Střelné a brzy po něm přichází další návštěva. Dědeček se dvěma prvostupnovými vnuky. Poprvé v životě budou spát venku. Že volají v předvečer spánku mamince, to mě nijak nezaskočí. Ale že u toho mají video hovor, to znám jen z amerických filmů. Kluci dostanou napůl špekáček a já ještě musím naplánovat náhradní trasu. Těch neujitých 12 kiláků se totiž někde projeví a nechceme skončit v pátek v půlce hřebene, odkud se nedostaneme domů.

Kluci si vybírají o něco kratší variantu a já dnes usínám s tím, že budu nevyběhaná i zítra. Ještě ale netuším, jak moc se mýlím.

ČTVRTEK. DEN 6.

Východ slunce je schovaný za oblaky, které nás dnes budou provázet celé dopoledne. Z kopce do Střelné seběhneme plní sil a hned se zastavíme v sámošce, abychom si koupili něco dobrého do bříška. Varianty na dnešní a zítřejší den jsou dvě. Buď 32 km a jet domů zítra večer, nebo 15 km a jet domů zítra ráno, ale dnes přespat na místě, kde už to s Peťou známe. Kluci mají na rozmyšlenou celých 8 km až na rozcestí „Požár“, kde bude nutné rozhodnout.

V obci Střelná se definitivně loučíme s Javorníky a za obcí se už noříme do Bílých Karpat. Vítají nás stoupáním do úděsného kopce Končitá, který je prudký a úmorný. Beránci plující po obloze nás dostatečně nechrání před prudkým letním sluncem a tak se vaříme ve vlastní šťávě a pomalu se suneme vpřed.

Intenzivně se ozývá moje lýtko, na kterém jsem měla na jaře natržený sval a musíme dát pauzu. Namazat alpou, promasírovat, odpočinout. Zahojený sval totiž není to stejné, jako ničím neomezený sval a tak na něj musím brát ohledy ještě několik dalších týdnů. Vzhledem k tomu, že se málokdy dostanu do tak prudkého stoupání, nemám moc možností, jak testovat jeho plné zotavení.

Svatý obrázek pod Končitou.

Na vrcholu Končitá (817m) je příjemné posezení, které láká ke svačince. Ve stínu stromů je příjemný chládek a po tom děsným krpálu si malé spočinutí určitě zasloužíme. Bonusem dostáváme společnost v podobě páru jen o něco staršího, než jsme my. Povídání o horách a kopcích příjemně doplní čas strávený odpočinkem, než se rozloučíme.

Z vrcholu Končitá klesáme po červené značce na rozcestí Požár. Většina cesty je lesem, ale na mýtině u rozcestí dostáváme facku vedrem. Tady se musíme rozhodnout, jestli chceme jít ještě 24 kiláků a domů jet až zítra k večeru, nebo už jen 8 kilometrů a domů jet hned zítra z rána.

Kluci vybírají kratší variantu. Trochu mě to mrzí, ale co nadělám. Spát budeme dnes ještě spolu a zítra si můžu protáhnout výlet ještě sama, takže mrzení nakonec má řešení, které jeho hrany velice rychle otupí.

Výhledy na Slovensko.

Opouštíme červenou značku, která nás až na výjimky provázela poslední dny naší dovolenou a přecházíme na zelenou. Ta nás dovede až ke studánce a poutnímu místu Dělanovec, které mám moc ráda a vždy se tam těším.

Horkou kůži obalenou prachem z cesty ochladím vodou, která vyvěrá z kamenného podstavce kaple Panny Marie z roku 1999. Ve stínu stromů a mohutných kapradin nabíráme síly a odpočíváme. Stinné místo položené pod hřebenem je hotová oáza pro tělo i ducha. Nespěcháme. Nic nás nehoní.

Na Ploščinách se otevírají výhledy na Biele Karpaty u Slovenských sousedů a brzy nás čeká odměna v podobě osvěžení v rekreačním středisku Královec. Moc tu toho k občerstvení nemají, protože zrovna hostí dětský tábor a nemají připravenou kuchyni pro turisty. Jenže dětičky jsou zrovna pryč a pivko a něco na zub se pro nás najde.

Kaple Panny Marie, Dělanovec.

Dostávám směs masa a zeleniny. Pán sice neví, co je to lepek, ale jídlo vařil sám a vyjmenuje mi vše, co do něj dal. Neodolám, ale měla jsem. Na moje bříško je to hodně mastné a kombinace pekelné výhně si vybírá svou daň.

Dnes spíme na rozhledně Královec, takže se k ní pomalu přesouváme. S Ondrou se cítíme trochu nevychození, tak si jdeme ještě oběhnout kopec a zkusit najít nějakou studánku.  https://www.valasskeklobucko.cz/rozhledna-kralovec/os-1138

Slabost, únava a nevolnost. To jsem si vysloužila po té, co se snažím dostatečně pít, nosím kšiltovku a na slunci se zbytečně nezdržuju, pokud je možné využít stín. S touhle trojkombinací jsem vděčná za líné pozdní odpoledne, které trávíme u dřevěné rozhledny, z jejíhož vrcholu je možné vidět Valašské Klobouky, Bílé Karpaty, Javorníky a Vizovické vrchy.

Západ slunce nad Valašskými Klobouky.

Vystoupat na vyhlídkovou plošinu ve výšce 18 metrů mi pomůže Ondra, který mi dělá hlavně psychickou podporu, ale nakonec se všichni moji tři noví kamarádi chovají vzorně a žádné výstřednosti se od nich nedočkám.

Odměnou je mi krásný západ slunce, který pozorujeme až dokud slunce zcela nezmizí za obzorem Valašských Kloubouk.

Klukům hlásím, že pokud mi ráno bude líp, opustím ležení hned z rána a ještě si dám nášup, možná až do Vizovic. Muž má v pátek volno, tak jsme domluvení, že kdybych končila někde mimo vlak, že by pro mě zajel, protože má tím směrem nějaké vyřizování. O dopravu je tedy postaráno ať dojdu kamkoli.

PÁTEK. DEN 7.

V dřevěných střechách rozhledny celou noc řádí rodinka kun. Píská, škrábe a honí se po schodišti za našimi hlavami, takže vstávám docela nevyspalá, přestože jsem si pospala a na východ slunce nevstávala.

Cítím se lépe než včera, tak pobalím věci a vyrazím ranní chladnou krajinou do Valašských Klobouk. Rosa rozmáčela trávu i louky po cestě, boty mám úplně promočené, jak stírám každým krokem desítky vodních kapiček. Nevadí, než se naděju, silné letní slunce vše vysuší.

Valašské Kloubouky jsou branou do Bílých Karpat pro ty, co sem míří zdaleka. Já však nechávám Bílé Karpaty za sebou. Valašské klobouky jsou pro mě branou do Vizovické vrchoviny, do které následujícími kilometry nakouknu ze strany, ze které ji ještě neznám.

Bílé Karpaty nechávám za zády.

Stoupám po žluté značce na Drnovice a za zády se mi otevírají výhledy na oparem zastřený hřeben, který včera neomylně vedl naše kroky k cíli. Na rozkvetlých loukách cestou to bzučí a voní.  Krajina se mírně mění s klesající nadmořskou výškou. Když se zastavím a zaposlouchám, slyším bzukot a pestrý život na loukách, které mi dělají společnost.

Cíle mám dnes velké. Sluníčko a volná krajina mě naplňují radostí, ale jak sluce stoupá po obloze a blíží se poledne, jeho spalující žár rozhoduje, kdo dnešnímu dni určí kilometry. Já to nejsem.

Při stoupání k dřevěné rozhledně nad Drnovicemi mám jasno a domlouvám s mužem, kde a v kolik mě má vyzvednout. Je mi dnes sice podstatně lépe než včera, ale se zvyšující se teplotou okolního vzduchu se to rychle zhoršuje. Navíc poslední  hřebínek k mému cíli není moc zalesněný a polední sluníčko mi dává zabrat.

Památník Ploština.

Zůstávám stát skoro s otevřenou pusou. Přede mnou se tyčí vysoké a špičaté konce betonového památníku Ploština, který tu stojí od roku 1975 jako památka na nacisty vypálenou obec Ploštiny.

Nečekaná monumentálnost tohoto místa mi vyráží dech. Mohutný památník vystupuje proti klidnému letnímu nebi ve zdánlivě klidném místě. Najednou se objevují lidé a já si uvědomuji, jaké je opodál rušno. Expozice na Ploštinách https://www.muzeum-zlin.cz/nkp-plostina-stranka je nově zrekonstruovaná a nabízí pohled do historie nejen na události, které vedli v roce 1945 k vypálení osady a usmrcení  24 jejích obyvatel.

Kupuju si vstupenku do historie, kterou mě provází digitální a interaktivní vymoženosti expozice instalované v roce 2023. Vyprávění, ozývající se z reproduktorů nad hlavou, je poutavé a zajímavé a vždy se spouští ke konkrétní výloze. Má jedinou vadu. Když slyším troje další od lidí, poslouchajících opodál, hlava se mi chystá rozskočit. Hlučné místo, kde se mísí hlasy a hluky z mnoha zdrojů opouštím rozpolcená. Udělané je to hezky a moderně a zároveň je to jen změť hluků, ve které se těžko soustředit na něco jiného, než jak se rychle dostat ven k parkovišti, kde by mě měl za chvíli vyzvednout muž.