Tim vypadal jako krásný exemplář vlčího špice, bohužel v útulku, kde skončil vyhublý a bojící se lidí po odchytu na ulici, o jeho minulosti nikdo nic nevěděl. Pro nás vždy ale byl jednoznačně vlčím špicem, ačkoli bez průkazu původu tam jistota není nikdy. Do útulku jsme se jeli podívan na Glena, domů jsme si odvezli Tima. Glen – Hlen, to prostě nešlo. Nevím, proč jsme ho tenkrát vlastně pojmenovali Tim, ale prostě nám to příšlo jako dobrý jméno pro psa. S jedním okem vypadal trochu jako pirát, ale nakonec to byl hodný psí medvěd, který si dobře zvykl na život doma i mezi lidmi.

 

Tim přišel do domácnosti s čerstvým miminkem feny vlčího špice Feri, a tak měli oba perfektního parťáka. Feri měla koho okusovat, valchovat a žmoulat za ucho, když neměla zrovna náladu na lidskou společnost a Timík vedle ní jistě ze začátku hledal oporu, kterou nikdy nezažil v lidech. Ti dva k sobě přimkli okamžitě, ačkoli se později ukázalo, že Feri jiný psy spíš jen toleruje, ale nesmí na ni koukat, pít ze stejné misky vodu, nedejbože dostávat drbání nebo dobroty.

 

Mezi psí kamarády jsme jezdívali, ale Feri 100% tolerovala vždycky jen a pouze Vokouna. Ten jediný s ní mohl sdílet misku, mohli bez nehody žrát vedle sebe a tisknout se ke mě v noci každý z jedné strany.

 

Nesouvislá odbočka číslo 1: Lapinkoira.

S pořizováním špicího štěňátka Feri a hledání po internetech jsem v roce 2009 narazila na psí forum a špičařku “mayu”, jež byla v majetku vlčího a středního špiče. Když její vlčí špic odešel za duhový most, pořídila nejen smutnému parťákovi štěňátko lapinkoiry, u nás poměrně mladého a neznámého plemene. Mix špice a ovčáka, tedy z obou ras to nejlepší. Pohybová nenáročnost špice, který se zabaví štěkáním na dvoře, a povahová snaha ovčáka spolupracovat s člověkem a udělat mu radost se v lapinkoiře mísí v ideálním poměru. Přestože za jedno štěnátko lapinkoiry bych měla vlčí špice tak dva, rozhodla jsem se, že moje další štěně bude právě lapinkoira.

 

A pak najednou v roce 2017 Vokoun odešel za duhový most a Feri ho dlouho hledala, smutnila po něm a parťák, se kterým bok po boku vyrůstala a žila necelých 8 let, jí moc chyběl. Během pár týdnů se ale z Feri stal naprosto spokojený psí jedináček, přestože něco se přece změnilo. Ze psa, který vždy někde polehával v blízkosti toho druhého a moc neřešil pohyb lidí po bytě se najednou stal psí ocásek. Feri se vždycky přirozeně účastnila pohybů po domě, ale šla se jen podívat, jestli fakt ležím ve vaně, nebo jestli věším prádlo a po kontrole paničky mohla jít odpočívat na některé ze svých oblíbených míst.  Teď z ní byl regulérní ocásek. Ležela před vanou, dokud jsem se neumyla, ležela před pračkou, dokud nebyla úplně prázdná, ležela pod sušákem a čekala, až pověsím poslední ponožku. Ze začátku jsem se musela naučit ji v našem malém domečku nezašlápnout a nepřerazit se o ni, když se mi nečekaně zapletla pod nohy.

 

Nesouvislá odbočka číslo 2: Charlie.

Moje fena se měla vždycky jmenovat Charlie, jenže problematika PP a nePP psů mi tenkrát nebyla úplně známá a pak, když přišlo na věc a já už byla znalejší a čekala jsem v roce 2009 svoji papírovou fenečku, rozhodně se písmeno F neslučovalo se jménem Charlie. Z Charlie jsem slevila na Frankie, což se nelíbilo muži, ale nakonec vyhrála varianta Feri, po vzoru ženského jména Mercedes zdokonalená na Feris.

Naše Feri tedy za jméno vděčí zkomolenině ze jména Charlie, což předurčilo, že jednou u mě doma pes slyšící na jméno Charlie bude.

 

Na přetřes přišla myšlenka na dalšího pejska. Pomalu a plíživě. V roce 2017 ještě neuzrála a bylo “moc brzo”. Páníček dalšího psa nechtěl hned, že si napřed Feri musí zvyknout. A tak jsme si zvykali všichni. Primárně, že život s jedním psem je jednodušší a taky levnější.

 

Vývoj událostí v posledních měsících, potažmo i letech dospěl k rozhodnutí, že pokud v mým životě bude další pes, už nechci štěně. Už chci jen staršího psa z útulku, kterej nebude vyžadovat tolik chození a aktivit, bude rád za teplo domova. Pro mě totiž bylo hrozně nekomfortní pořád hlídat, jestli ve vlaku či busu není pes, jestli v hospodě mají psa na vodítku, jestli v lese neběhá pes bez majitele… Vzhledem k vysoké reaktivitě Ferinky a lability její povahy jsem už párkrát skončila s prokousnutou končetinou, protože sem si nevšimla že k ní zezadu běží pes a ona se po něm ohnala a ejhle, moje noha v cestě a jiné veselé příhody. Vlastně jsem s ní ven jezdila ráda, ale cizí psi byli vždy zdroj stresu nejen pro mě. A pokud si pořídím štěňátko lapinky, tak jedině až bude Feri taky za duhou, protože spokojenýmu jedináčkovi dostávajícímu se do let už by divoké štěně nemuselo udělat takovou radost, jako nám. A jezdit ven s reaktivkou a divokým štěnětem… bez auta závislá na tom, zda mě řidič s dvěma psi vezme… Pokud Ferince pořídíme parťáka, tak psa, který spokojeně prochrápe víkend a nebude mít Feri za zlé, že 30 kiláků má v kalendáři na sobotu jen ona.

 

V útulku v Jihlavě se objevil pejsek. Vlčí špic Fido po zemřelém majiteli. Myslím, že měl tenkrát asi 5 let, byl spíš submisivnější a lekavější, se starým pánem se toho moc nenachodil. Jihlavský útulek mě nadchl péčí o psi a znalostí jejich povah, trocha jiná liga než Polná, kde jsme si brali Vokouna. Nebyl problém si psa půjčit a vyrazit na procházku. Feri psa vcelku ignorovala, takže procházka to byla příjemná, ale pak jsme psa vrátili a jeli za příbuznými. Manžel neměl jistotu a když se konečně rozhoupal, pejsek už spal v cizí postýlce.

 

Pak se objevil další vlčí špic ze Třebíčska. Pes měl zhruba 4 roky a paní ho dávala pryč z důvodů změn poměrů lidí v domácnosti a nový člen nějak psa nemusel. Manžel s paní dlouze telefonicky hovořil, poté jí darování psa, který dělal radost celé rodině rozmluvil a když jsme jeli na dovolenou do jižních čech a tedy třebíčskem, domluvil alespoň návštěvu a podívání se na psa. Pes to byl hezký a hodný, s Feri se trochu zlobili na zahradě, ale evidentní agrese z její strany nebyla. Na návštěvu přišla i sestra paní s manželem podívat se na toho zachránce jejich oblíbence, kterého měly rády i jejich děti. Nakonec všechno dobře dopadlo a když jsme rozptýlili poslední obavy například co se psem, pokud by chtěli jet k moři a my nabídli možnost letního bytu, setkání skončilo velice hezky a všichni vlastně byli moc rádi, že neexistuje reálný důvod psa pryč dát.

 

Nesouvislá odbočka číslo 3: Útulkáč.

Feri někdy kolem roku 2018 začala mít problémy s dýcháním, jehož příčinnou bylo od mala přítomné měkké patro, které ale začalo psa viditelně omezovat až ve vyšším věku. V roce 2018 slavila Feri 9 let a to je vlastně předěl psího důchodce, takže nebyl problém jí přizpůsobit režim tak, aby mohla jen ležet v posteli, být drbkaná na bříšku a celý dny mít přes léto veget a studenou podlahu. Ven a na výlety tak chodila hlavně mimo sezónu. Ale lidem se na výlety mnohem líp chodí v létě, a tak se z aktivního psího parťáka stal psí domabél a já začala jezdit ven primárně bez psa. A ono to sice bylo divný, ale nebylo to špatný. Ten  osvobozující pocit, že jsem mohla jít prochladlá do hospody na polívku, nestresovat se, jestli mě poslední spoj z kotěhůlek vezme se špinavým a mokrým psem, nebdít hodiny ve vlaku, jestli nenastoupí někdo se psem a nesedne si hned vedle nás do vlaku… Moje rozhodnutí nepořizovat si štěně dospělo do fáze, že už prostě nikdy nechci štěně. Divoké hravé štěně s potřebou pohybu takovou, jaké sem odvykla. Možnost si při týdením vandru v fakt příšerných bouřkách, který lámou stromy a odhazujou auta, rychle na bookingu online zarezervovat za 20 minut ubytko a na blesky se dívat z okna a ne se klepat pod celtou v lese se psem, kterej je v hysteráku, protože z postele ta bouřka vypadá jinak, je luxus, na který se dobře zvýká. Můj názor, že útulkáč, který se buď nikdy nepodívá mimo kotec, nebo si u nás zlepší život tím, že bude mít postel a vycházky, i kdyby bez velkých výletů, se tak definitivně upevňil.

 

A tak jsme si spokojeně vegetili až do léta roku 2021. Za 4 roky s jedním psem si člověk navykne na tu pohodu a míň starostí. Jeden pes je dostatečnej a víc jich potřeba není. Když na jaře 2021 pokousal dost škaredě Feri na zádech volně ložený vlčák, a dlouho se to hojilo, byla jsem ráda, že poslední roky s jejím blbým dýcháním nechodíme přes horko ven a že nemusím moc často čelit nezodpovědným majitelům. Otázka druhého psa vlastně ani nevysela ve vzduchu. Už několik let bylo jasný, že u nás dva psi prostě nebudou.

 

Jednou v létě 2021 se na bazoši objevil krásný kříženec špice, jehož paní musela do nemocnice bez šance na návrat. Na internetu byly fotky jak ho drbou na bříšku, a jak leží smotanej na gauči. Ukázala jsem ho muži nezištně jen jako “jé, ten je hezkej”, protože sleduju špice v nouzi na FB a vím tak o různých psech, přestože my zatím psa neřešíme a ani nechceme. A muži se pes kupodivu líbí. Komentuje to slovy: “už umí ležet na gauči a umí ukazovat bříško, takže už umí všechno, co potřebujeme”. Byla jsem docela v šoku, když muž na psa zavolal s tím, že se zeptáme. Pes už byl sice udaný, ale po několika letech tak na stole ležela otevřená otázka.

 

Chceme tedy psa?

 

A pak v září 2021 přišel čas řešit říjnovou dovolenou na naši oblíbenou chalupu, kam už jezdíme roky. A paní, že má plno, což většinou nebývalo touto dobou zvykem. přeplánovali jsme dovču na listopad a ejhle, až odjedou poslední říjnoví hosté, chalupa se začne rekonstruovat. Co teď? Trochu nás to zaskočilo a protože listopad není typickej měsíc pro dovolenky, s ubytováním to vypadalo neslavně. Naštěstí jsem ale našla jiné ubytování, kam mohl pes a mělo i oplocenou zahrádku pro společné trávení času venku, jen nebylo jasné, jestli koncem roku bude možné přijet. A ono by to i v tom listopadu ještě šlo! Všechno jsme domluvili, smlouva v e-mailu čekala jen na zaplacení a …

 

objevil se pes. Paní z vážných důvodů potřebovala umístit vlčího špice s PP (3 roky) a velkého bílého špice s PP (5 let), klidně samostatně. Pár telefonických hovorů a sondování u manžela. Na psy se tvářil neutrálně i když ho celkem zaujal velký bílý špic, ale 5 hodin cesty autem jen na podívání… to se mu už moc nechtělo. Zeptala jsem se ale radši zprostředkovatele ubytování, jestli můžeme přijet se dvěma psy, a z cestovky mi obratem přišla nejen kladná odpověď, ale i nová přepočítaná faktura. Tak jsem ji zaplatila, nebudu přece kvůli nepochopení dotazu řešit celé to papírování znova.

 

A protože murphyho zákony fungují skvěle, zaplacená dovolená za dva psy znamená, že jsme se do jižních Čech na velkého bílého špice nejeli ani podívat. Mladý papírák z rodiny, toho si vždycky někdo vezme. A my vnímali jedno velké ALE. Nebyl to správný pes, byl moc mladý.

 

Nesouvislá odbočka číslo 4: Starý pes.

Dohodli jsme se s manželem během anabáze s velkým bílým špicem, že pokud náhodou druhý pes, musí to být starší pes, protože Feri je hodně citlivá a spolehlivě pozná vandro batoh či outdoorový kalhoty a domáhá se vodítka a chce mi dělat společnost. Psa, co by chodil místo ní na vandry, by neustála. Přece jen jí bude za dva měsíce 12 let. A to jí nemůžeme udělat. Jedináček může být doma v posteli, když není na vandru. Ale Feri nemůže být doma, když je na vandru vetřelec. To nejde. A mladej pes má prostě jiný nároky. Jak je splnit a neudělat paní domácí zle? Starej pes by to řešil. Ale páníček řekl, že žádnýho starocha, co brzo umře, nechce. Že jedině mladýho. A mladej k Feri rozhodně nepřicházel v úvahu.

 

A tak jsme otázku druhého psa zavřeli.

 

Na měsíc.

 

Píše se 13. říjen 2021 a moje špicí známá v majetku lapinkoiry dává zprávu o psovi, co si dost prožil a nachází se v záchytných kotcích.

1) lapinkoira

2) Charlie

3) v útulku

4) 9. let

 

Nemůžu se ani soustředit na práci, volám do útulku, zpracovávám muže, zjišťuju info od lidí co chovají lapinkoiry a trochu do situace vidí.

 

Pes žil většinu života zavřený ve stodole, protože majitele zastihla těžká situace a když se to zvrtne dřív, než to člověku dojde, škody jsou napáchány. Ze stodoly putoval do nového domova, kde údajně zavřený v kleci schovaný před šikanou dalších psů trávil čas, než se ho někomu zželelo a umístil ho dočasně do venkovního kotce, než nalezne trvalejší řešení. A díky tomu se životem zkoušený Charlie ocitl v kotcích Javornických čumáčků, kde podstoupil veterinární ošetření i kastraci.

 

Telefonuji s útulkem. Pes je bázlivý, ale jiné psi neřeší. Otázka náročnosti pohybu je zdá se v dané situaci srandovní. V neděli si ho půjčují místní na procházku, jinak je umístěn v kotci. Od chovatelky lapinek, co vidí do chovu v Čechách, mám navíc informaci, že pes zřejmě na procházce nikdy nebyl a asi před umístěním v útulku neznal ani vodítko, nedejbože, že by někdy viděl veterináře.

 

Můj muž pracuje většinou o víkendech, ale 16.10 měl mít volno a chtěl mě odvézt na akci za Olomouc, ať se nemusím složitě kodrcat vlaky. Olomouc je od nás přece na půl cesty do Javorníku! Jet se na Charlieho podívat muž váhal, ale jakmile jsem mu přetlumočila všechny zjištěné informace, jeho zájem okamžitě opadl. Starej a navíc nevymazlenej předchozím životem.

 

Nechápu jak se to stalo, ale v sobotu 16.10 jsme se na Charlieho jeli podívat. Asi muž spoléhal na to, že mám v hlavě i mozek, a že když sem řekla “alespoň podívat”, neznamená to hned druhej hladovej krk doma.

 

Plán byl následující: pokud venku budou s naší hysterickou labilkou nesnášející psy v pohodě, zkusíme ho dát do auta a pokud by se nám líbil, tak uvidíme. Přece jen zájmy Feri jsou na 1. místě a cokoli dalšího se uvidí a bude řešit podle potřeby.

 

 

 

 

 

 

 

 

Feri a Charlie byli tolerující se dvojka od první vteřiny. Kdo zná moji fenu žeroucí neznámé pejsky teď musí celou větu přečíst 2x nebo 3x, aby se ujistil, že věta opravdu dává smysl. Fenu by teda nedala ani omylem, ale se psem tady ta šance byla. Sama jsem docela překvapená. Nejen, že společné venčení jí nevadí, dokonce toleruje i Charlieho hlazení v její přítomnosti. Tak nezbývá než zkusit test s autem. Tady se hned ukázal zádrhel. Charlie do auta nechtěl, vzít do náruče se nedal, uhýbal, chňapal. Prostě bázlivý pes. Nechtěl se nechat ve stresující chvíli ani pohladit a poskakoval kolem, jen na paní z útulku už byl evidentně zvyklý a reagoval na ni klidněji.

 

Nakonec Charlie neochotně nastoupil bočními dveřmi a párkrát se prošel do auta, z auta, do auta z auta. Naložili jsme je oba do kufru, poodjeli pár minut daleko jako simulaci společného sdílení auta a vycházek, a po kratší procházce jsme je naložili zpátky do kufru pro návrat k útulku.

 

U útulku Charlie, roztomilej bázlivej medvídek, odmítl vystoupit. Pak zavrčel, když se sáhlo na vodítko. V tu chvíli jsem si rozhodně nebyla jistá, co si mám myslet. Vrčící pes v autě, který odmítá vystoupit? na to asi nemám… Na paní z útulku taky nezareagoval zrovna ukázkově, byla zaskočená, že Charlie takhle vrčí, že to nikdy neudělal. Co teď? Bylo jasný, že ven ho nedostaneme a paní z útulku měla ještě povinnosti na veterině, kam byla objednaná a čas jejího odjezdu se krátil.

 

Vrátit psa bez újmy minimálně na psí duši aktuálně nešlo. Byl v autě, temně vrčel a rozhodně nechtěl ven. Podepsat ale adopční papíry vrčícímu psovi, ke kterýmu se bojím nasednout do auta? Do toho se mi upřímně dvakrát nechtělo. Jenže co teď? Můj muž, který nechtěl ani starýho, ani nevymazlenýho psa, navrhnul, že si ho na týden nebo dva půjčíme. Že když nechce ven, že nemáme jinou možnost, než to prostě zkusit. Prostě si psa půjčit a na zkoušku odvézt domů:)

 

Doma vystoupil z auta jakoby nic, že to je přece nejpřirozenější věc na světě a nechal si od paní domácí, nesnášenlivé vrčounky na ostatní psy, ukázat bez mrknutí oka celé její království. Ona ho v něm krásně uvítala, s odměřeným pohledem ověřila, že se nesouká na postel a soulasila, že na podlaze může zůstat.

 

 

 

 

 

 

 

Dnes – po týdnu – 24.10, je Charlie ještě pořád na výletě a pomalu a zodpovědně pracujeme na tom, aby si celá domácnost navykla na nový režim a Charlie se už nikdy nemusel vrátit do útulku.

Charlie nemá rád úzké prostory, vrčí na Feri, ale ta to jako nejhodnější paní domu přechází ignorací. Jinak je Charlie lekavý, ale zvědavý pejsek a navyká si na režim života v bytě, že po snídani a večeři se chodí venčit mimo obytné prostory, že granule nemusí vdechovat a zvracet, když je vedle další pes, že ruce na hlazení jsou vždycky dvě nachystaný pro dva pejsky. Že i v kufru se dá jezdit ve dvou. My si zase navykáme na jeho signály, aby nemusel kálet a čůrat po podlaze, že jeho vrčení na vrznutí dveří není adresné mně ani páníčkovi. Nechá se hladit hřebenem po srsti a podařilo se ostříhat pár dredů kolem obojku. Jinak neposedí, je to pytel blech, ale věřím, že postupem času se naučí česat, opečovávat srst i na zbytku těla (dredy má hlavně na břiše, nohou a za ušima), že se naučí základní dovednosti pohodlného žití v bytě a uvidíme, co dál.

 

Aktuálně naše dvojka vlčí špička Feris Zimní sen (2009) & lapinkoira Elliot “Charlie” Od Křemílka (2012) vypadají jako dva psi, co se narodili pro společný život pod jednou střechou:)

 

A takhle to u nás vypadalo v uplynulém týdnu, kdy se hodně chodí ven, mazlí se oba psy a oba si zvykají na život “v páru”.

 

A jak to dopadlo?

 

Dárek, který jsem 29.10.2021 dostala k narozeninám, nejvíce změnil život Charliemu a definitivně uvolnil kotec Javornickým čumáčkům. Protože nic Vám ani provozovateli útulku neudělá takovou radost, jako podepsaná adopční smlouva na starého, vrčícího a v podstatě neudatelného psa.

 

Vítej doma, Charlie!