Těšila jsem se skoro od Vánoc, že konečně pořádně vyzkouším sněžnice, na kterých jsem stála přesně 4 roky zpět na parodii na sníh právě v Jizerkách. Kdo měl tušit, že letošní rok ohledně sněhu bude snad ještě horší, než rok 2016?

Je pátek ráno a šlapeme po silnici do probouzejícího se dne k vodní nádrži Souš, zbudované v letech 1911 – 1915. V noci sněžilo a silnice je pěkná klouzačka, ale ty dva kiláky k nádrži jsou asi nejsnažší dva kiláky z dneška. Po běžkařské magistrále bychom sice neměli chodit, ale je pátek 8 ráno, nikde ani noha a trasa je čerstvě vyfrézovaná. Jdeme ve stopách po kolech a naše boty prakticky nijak nenarušují terén pro lyžaře. Na dvou kilometrech kolem nádrže, na kterou bohužel vůbec není přes stromy vidět, potkáváme celé dva běžkaře. Ovšem za přehradou, u rozcestníku, to začíná.

Na posledních metrech jsme si vyzkoušeli sněžnice a teď šup do terénu. Lekáro, trocha sněhu, vyhýbáme se vyjeté stopě od běžek, dneska to zřejmě bude pohodička. Omyl. Po pár metrech uhýbáme ze zimní lehce projeté trasy do lesa, kde je hromada sněhu. Hromada čerstvýho jemnýho nafoukanýho prašánku. Trvá mí několik kroků, než zjistím, jak je nejlepší jít, abych se nepropadala až po koleno do sněhu. Lehce zasněžené větvě stromů, normálně nad hlavami turistů, se zlehka dotýkají sněhové pokrývky na zemi.

Dvě hodiny. Dvě hodiny šlapeme napřed do kopce průsekem a následně po vrstevnici zpět ke značce. V půlce stoupání k vrcholu je jasné, že tohle časově nedáme a cesta po vrstevnici ve směru plánované trasy se před náma noří jako na zavolanou. Volání vyslyšíme. Normálně tudy asi teče dost vody, takže nás co pár metrů čeká díra akorát na délku většího kroku, kdy mezi nadýchanými sněhovými kopečky protéká voda a tvoří past na krátké nohy. Ještě, že sněžnice mají vepředu drapáky a i když často jejich konec už nebezpečně vlaje nad prázdným prostorem, drápáky jsou už bezpečně zakouslé ve vrstvě sněhu.

Dvě hodiny, kdy jen funíme, jsme zpocený až na zadku, bundy by se dali ždímat a my zvládli ujít celý dva kilometry a nádavkem zlomit jednu turistickou hůl. Okamžitě aktulizujeme trasu, protože je jasný, že těch asi 15 kiláků lesem prostě nemáme šanci v pohodě zvládnout.

Kousek po magistrále, než se zase vnoříme do lesa. Běžkařů přibylo, ale i tak to nestojí za reč. Je jich tak málo, že skoro nemusíme uhýbat z cesty a sněžnice na prostoru pro bruslaře nedělají žádnou škodu. Uhýbáme zase do lesa, ale tentokrát na mapě značená trasa v reálu mizí někde v houští stromů. Pachtíme se těch pár metrů skoro i v kruzích, protože se zasekla vůdčí GPSka a v tom sněhu a extrémně pomalé chůzi se blbě drží směr. Co krok, to kýbl potu a přitom skoro stojíme na místě. Nenávidím sněžnice. Poslední metry vážně přemýšlím, že dám inzerát. Su vyždímaná jak hadr na podlahu. Mám hlad, ale když vidím svoje toustíky, přechází mě chuť. Proč prostě musím při námaze trpět takovým nechutenstvím, že jediný, co můžu jíst je zmrzlina a čokoláda?

Su vyfluslá, hladová a totálně zničená. Cítím se asi jako kdybych právě ulezla 30 kiláků, ale omyl, byly zatím jen tři sněžnicový. V duchu vymýšlím inzeráty a cenu, počítám nachozený kilometry. Asi tak 100? Ale z myšlenek mě vytrhne vysvobození – další běžkařská magistrála. Zcela vyčerpaně se rozhodujeme, že tohle už nevydžíme ani kilák, natož dalších 10 a zcela nesportovně vyrážíme po magistrále až nad Kořenov. Máme víc štěstí, než rozumu. Je pátek. Magistrála je v podstatě prázdná a tak jen několikrát uhnem a zdá se, že zpět do Kořenova už to bude na leháro, dokud zezadu neslyším „mám pro tebe špatnou zprávu“. Co by se tak asi mohlo stát?

Malá nápověda. Pokud někomu může upadnout podrážka, tak upadne MNĚ!
Druhá hádanka. Pokud provedete botě důmyslnou bondage a pak zjistíte, že asi máte puchýř na šlapce, jak se z takové boty snadno vyzout? samozřejmě jsem radši vydržela asi další dva kiláky, abych si na to mohla v klidu sednout.
Sladká tečka v podobě zmrzliny a horké čokolády v příjemné restauraci Sokolovna se fakt hodila, a pak jsem konečně mohla zdlábnout i ty toustíky.

V sobotu zvažuju, že sněžnice na vodopády Černé Desné nechám v koutě, ale přece jen… jistota je jistota. Pod přehradou Souš teče Černá Desná údolím k Dolnímu Polubnému a na jejím toku je množství peřejí a vodopádů. Su zvědavá, zda budou zamrzlé, nebo je moc teplo. Rozhodně je tepleji než včera a sníh je klouzavá natátá břečka, takže se nejde moc dobře. Plotny sněhu každou chvíli střídá mokrá kamenitá zemina, takže to na sněžnice fakt není.

Pomalý postup do kopce pod přehradu Souš moc nevnímám, protože každou chvíli fotím parádní vodopády a na chvíli dokonce vyleze i sluníčko. Lidi je tu pomálu, protože všichni sou na běžkách. Od vlaku šel štrůdl běžkařů, kterej se tam snad ani nemohl vejít a všude zaparkovaná hromada aut.
Přes Nýčovy domky se pak vracíme zase ke Kořenovu a otvírají se pěkné výhledy. Narozdíl od včerejška je jasno a nesněží, takže je parádní viditelnost třeba na rozhlednu Štěpánku na protějším kopci nad Kořenovem, na kterou si tentokrát výlet odpustím a vyměním ho za brzký návrat domů a pořádný odpočinek.