Cesta k výchozímu bodu ale vypadá slibně. Je lehce pod nulou a na polích se válí sníh. V Brně se přidáváme ke kamarádům a cestou jich pár ještě nastupuje – to je víc, než sem čekala. Už pár dní před akcí jsem měla kvůli počtu zaječí úmysly, ale protože trasu jsem měla namyšlenou o 8km delší a tudíž tak nějak bezlidnatou, večer v davu se zdál jako zvládnutelný cíl.

Vyrážíme ze Křtin. Poutní kostel Panny Marie je krásně zasněžený, ve fotce ale brání sloupy, dráty, domy a stromy. Sníh nám křupe pod nohama a jsme první, kdo dnes jde do lesa, když nepočítám stopy zajíce. V lese je pusto a prázdno, sníh tak akorát, aby se v něm dobře šlo a občas máme i možnost si odpočinout na asfaltce ve vyjetých stopách od aut. V Jedovnicích už potkáváme davy sáňkařů a bobařů a první běžkaře. Je čas oběda a po 8,5 km teda zaháníme hlad v hospodě na náměstí. Sedím u topení a moje mokrý ponožky ho krásně zdobí celou dobu, co se posilňujeme. Přemýšlím, kam asi zatím došli ostatní, kteří vyráželi odsud. Banda snad 10 kusů.

Nad Jedovnicema nás stíhá tmavý mrak, viditelnost se zhoršuje a čeká nás sněžení. Cesta po červené je ale pohodová – v létě taková nic moc, ale teď v zimě ji vůbec nepoznávám – a kolem zasněženého potoka utíká rychle, až k větrnému mlýnu holandského typu z roku 1865 v Ostrově. Ten kopec si vždycky pamatuju jako hnus, ale naklouzaný bláto směrem dolů je vždycky horší, než měkoučká sněhová peřinka směrem nahoru.

Je odtud hezký výhled na Sloup a Šošůvku, zase se žene mrak a sněžení. Kolem vápenky a zříceniny hradu Holštejna (nezastavujem, ať stíháme sraz v 15h ve sloupu a navíc jsme tu byli v létě) nás čekají pole k Šošůvce – přes lehce se trhající sněhové mraky je možné zahlídnout i červánky krčící se za protějšími kopci. Do Sloupu sešup po silnici trochu klouže a když s půl hodinovou sekerou vpadneme do hospůdky, akorát si tu kamarádi sundávají batohy. Vero to drží pevně ve svých rukách, do 16:00 a ani o minutu dýl. Jedno pivko, polívku a na nikoho nečekáme!

Je 16:00 a je vidět, že tu všechno šlape podle hodinek (které má Vero na ruce:) – k místu bivaku je to kousek. Počty zimních spáčů mě pořád děsí, ačkoli jsem se těšila, jak konečně uslyším Mildu na kytaru, moje představa je tak hodinka u ohně a celonoční spánek. Celá ta banda mě ale takhle pohromadě…
Spací boudička je luxusní, už se tahá dřevo a chystá sezení. Kytara bude hrát až do rána a dřevo musí vydržet. Mám děs v očích a Pepa není s označením vlka samotáře daleko od pravdy. Mám chuť utéct na autobus do Sloupu a jet domů a strávit sobotní noc domů v komornější společnosti sebe samé, jak je zvykem. Nakonec ale nejsu jediná, koho to děsí a tak netaháme spacáky zbytečně a o kousek dál už uklízíme bordel od dobytků v přístřešku Pod Vlčí skálou. Skála dosahuje i sem a nakonec vlastně ani v přístřešku moc nespíme, nejsme jogíni, abysme se tvarovaly mezi šutry, ale slouží nám k uchycení plachty a k posezení. Protéká kolem nás potůček Luha a pěkně bublá a šumí. Je jako ukolébavka na dobrou noc a když se člověk v noci občas probudí, aby si víc přitáhl spacák, šumění potůčku ho zase rychle uspí, aby ho dlouho nestudily zbloudilé vločky na tváři.

Ráno chvíli ležíme a místní ptactvo tak neohroženě kráká, poletuje a chová se tu jako doma – beze strachu z narušitelů, jako by o nás ani nevědělo. Chvíli si to užíváme a když vykoukne i sluníčko, zamíříme k nejbližšímu autobusu. Všechno tu taje a povoluje, je to tu oblíbené místo pro běžkaře z širého okolí. V rozbředlém sněhu už to není ono a celkem ráda ulevuju přetaženému kolemu.