Slunce se klaní k vrcholům okolních lesů a zelený větve se klenou přes cestu. Přicházíme k přístřešku nad Kašavou, kam dolíhájí zvuky z nějaké nedalé akce. Není tu ani noha, jen komáří sosáky bzučí kolem. Kennedy prohrává sázku, že tu bude nátřesk, takže zítra chodí bos. Aspoň kolem bivaku:)

Vítr šumí v korunách, v žabím jezírku se odráží obloha, která ze zamračena přešla během večera plynule do skoro jasna, ale přesto se pořád drží docela teplo.

V noci je mi tak akorát, i když zádům se líbí trochu zachumlat do mikiny a cítit příjemný teploučko. Dotek vnitřního šusťáku není nijak hroznej, ale furt je to šusťák, v podstatě nepříjemná umnělá tkanina, která je na dotek studená a nepříjemná. Spacák s vnitřní bavlnou by byl fakt super:)

Komáři nám dávají ranní hodinku, než začnou bzučet. Že by taky v noci spali? ale proč doma žerou nejvíc v noci?

Přes obec Kašava pokračujeme voňavými lesy, kde voní hlína i jehličí a je cítit vlhkost a dusno. Hnusno. Celý moje tělo lepí a blbě se mi dýchá. Přesto bych ani na chvíli nechtěla být jinde. Ačkoli… možná by to alespoň nemuselo být tak do kopce. Ale pískovcový sediment Vrzavé skály mezi Kašavou a Držkovou nejde vynechat a tak si na kopci za odměnu vedle pár fotek dopřejeme i svačinku.

Stačí chvíli nehybně posečkat v lese a krákání havrana i šumění jeho křídel přehluší skřípání větví, jak velký pták dosedne do větvoví a zhoupne se. Sedí si nade mnou a spokojeně kráká, ale jakmile se pohnu, je ten tam. Lesy nás chrání před tím nejhorším sluncem několik kilometrů, kdy se cesta pořád lehce vlní po hraně Hostýnských a Vizovických vrchů.

Baťková – chléviska. Zataženo se roztrhalo do modré jasné oblohy. Lepivý dusno měníme za spalující žár. Za rozcestníkem se blížíme se k domečku s teráskou. Týjo, kdyby tu byla hospůdka… Moje přání je otcem reality. Na domečku je přibytá A4 s nápisem Občerstvení otevřeno a ze dveří se vesele line dechovka. Sedíme venku ve stínu terásky, bublinky spritu lechtají na patře, pan domácí spravuje kůlnu přes cestu a ptá se nás, když jdeme z Kašavy, jestli taky známe Kašavanku, ale bohužel. Zajímá se o naši cestu a váhu batohů a usměvavá paní domácí jde také ven. Když pak vyrážíme dál, pán ukazuje zpátky, že na rozhlednu Vartovna je to na druhou stranu. No má pravdu, ale dneska jsou na pořadu dne kilometry. Vartovnu obhlížíme na protějších kopcích a vlastně se od ní napřed vzdalujeme, i když je naším dnešním cílem.

Mezi malinama a bodláčím je motýlí ráj. Kvetoucí louky jsou plné poletujících hmyzáků a já jen čekám, až chumel motýlků dosedne… Marně, rozletí se v chumlu a pohladí mě křídly po paži, než zmizí z dohledu hledáčku. Kdyz konečně dosednou, než je stihnu 100x vyfotit, sežere mi botu roztavený asfalt.. smažíme se a chybí nam už jen ten olej, aby to bylo autentičtější. A k tomu po hrstech luxujeme maliny, který tu netknutý čekají, až kolem nich půjdeme.

Veverka. Chvíli na sebe koukáme a nehnutě se pozorujeme, mezi listy vykukuje jen hlava. Pak se tiše rozloučíme a jdeme si po svým.

Z Hostýnských vrchů spadneme rozbahněnou cestou přes silnici do Vsetína k benzínce, která nás pohostí dobrotama, a pak se zase sápeme do stoupáku cestou necestou na modrou značku. Pokračuje houpání po hřebenovce mezi lesy až k rozhledně Vartovna, postavené v roce 2009. Je docela vysovká a vylézt do výšky 38 metrů nad zem dá docela zabrat. Západ slunce střídá vůně propečených špekáčků a užíváme si příjemný večer.

Černočerný les je plný zářících poletujících teček. Světlušky jsem letos viděla poprvé.

Ráno mě budí zvonění kovových schodů z rozhledny. Někdo přijel na kole na východ slunce a budí mě o 20 minut dřív, než mám v plánu, tak nemusím mít strach, že bych ten východ slunce prospala. Slunce vychází někde nad Javorníky a díky skvělýmu kruhovýmu rozhledu z horní plošiny Vartovny se mi konečně dostalo odměny za těch několik ranních vstávání na východ bez východu.

Když pak vyrážíme do zataženýho dne, máme co dělat, abychom utekli prvním kapkám. Dohnali nás na poslední hodinku chůze, ale do Vizovic to stejně před nejhorším slejvákem stíháme ještě v celku suší.