Nějak mi to chození pořád úplně nejde, takže co by jeden stihl za den, my si museli rozložit. Aspoň jsme díky tomu stihly parádní západ u Medlovskýho rybníka, kde jsme rovnou i přenocovali. Sobotní trasu jsme započali na Třech studních u autobusu, protože co každej normální tůrista ujde za den, já mám ještě pořád nadvakrát.
Ve Sněžným sme se občerstvili v cukrárně a vyrazili nahoru na Buchtův kopec. Měkoučkej mech, šutry, skalky a smrky. Tyhle lesy mám ráda, sou měkoučký, přestože jehličí nemilosrdně píchá, když se člověk zuje a někdy i když se nezuje si najde cestu přes ponožky. Kopec má zhruba 813 metrů a není z něj žádný výhled, za to je na něm zařízení k letovému provozu a jak jsme zjistili, taky se tu dá celkem dobře ubytovat v prostorách, které dřív využívali zaměstnanci.

Zpátky ve Sněžném se po chvíli váhání zastavujem v hotelu na polívku – a někdo na mě volá! (Mirko, ráda sem tě potkala:) takže bychom přišli nejenom o hustou česnečku. Moc se ale nezdržujem, dneska sme toho víc najezdili než nachodili, takže vzhůru zpátky na Tři studně. Přes Blatiny fakt plný cyklistů, lidí, rodin – holt všude asfalt, fajn výhled a dvě kavárny s občerstvením – (a uznávám, že kavárna Hofr za návštěvu stojí) na dvou kilometrech, to je asi předurčený k podobný lidnatosti, ale sotva sme zapadli do lesa, lidi zmizeli.
Cesta lesem zpátky ke Třem studním a Medlovskýmu rybníku vedla přesně těma krásnýma lesama, co tady na vysočině mám tak ráda a večerní západ slunce u rybníka sme stihli tak akorát na nějaký fotky.

Nedělních deset kiláků sme proložili kofolou s vrnícím přísedícím (zrzavý chlupy sem sundávala ještě i doma) a přes výhledy směrem na Nový město jsme lesem dorazili zpátky na vlak. Prostě taková jarní pohoda s prohříváním po dlouhé zimě…