Volno mezi svátky jsem musela využít maximálně, jak se nabízely možnosti. Mezi několika variantami vyhrál okruh z Oslavan, což možná nebyla tak zcela výhra.
Sotva jsme vyrazili podél řeky z Oslavan, míjel nás džíp s myslivci, kteří nás varovali před honem. Měli jsme ale dobrý čas a doufali jsme, že k Čučicím se po zelené značce dostanem včas, než hon začne. Další myslivci nás ale míjeli po pár kilometrech a odklonili nás k silnici, že to rozhodně až do Čučic nestihneme. Po silnici to nebylo ono, ale když nebylo zbytí. Do Čučic jsme na svačinku dorazili celkem brzy a ve vymrzlé zastávce pojedli.
Z Čučic jsme pokračovali na vyhlídku nad Oslavku a už jsme slyšeli první střelbu. Minimálně hodinu po tom, co bychom inkriminovaným prostorem šli. Ale tak jistota je jistota.
Z vyhlídky nebylo vůbec nic vidět přes hromady vysokých stromů a tak jsme se nezdržovali a pokračovali dál. Bahnitej chlupatej pes, kterýho jsme potkali, vypadal, že by si chtěl hrát, ale pán mu to zatrhl. Od bahna jsme stejně byli až za ušima, takže nějaká tlapa navíc by se ztratila, tak mi bylo hafana trochu líto.
Když jsme přešli přes Oslavku na druhý břeh, čeklo nás zase stoupání. Vyšplhali jsme po žluté na Malou skálu, která se za ty poslední dva roky, co jsem tu byla naposledy, stihla přejmenovat na Velkou skálu. Ze skalního ostrohu je krásně vidět na Oslavku pod námi. Odpolední slunce kouzlí krásné výhledy, ale je nejvyšší čas jít dál, abychom to stihli dojít za světla.
Komentáře