Budí mě cinkání ešusu o nožičky vařice, jak si jde Jára vařit snídani. Zdá se, že si vaření vzal vedle a ještě můžu chvíli podřimovat. Přes hlavu mám přetaženou kapuci od bundy a dobře utaženou kapuci spacáku, takže v mým světě je ještě tma a není kam spěchat. Když už ale začínají zpívat i ptáci, je nejvyšší čas vyuzlovat se z mumie a s povzdechem zjistit, že jsem přišla o růžovej východ slunce.

K snídaní mňamka žampiony na paprice, které jsem dostala k narozeninám jako jídlo na vandr, ale přes zimu nebylo moc možností ho zblajznout. Musím říct, že chuťově mě to pozitivně překvapilo, i když radši kupuju dehydrovaný jídla na zalití vodou kvůli váze, o tomhle víknedu se fakt nemohlo vzhledem ke kilometráži pronést 😀

Po snídani si ještě nalehko vyběhneme podívat se na Bradlo, nejvyšší místo v okolí i našeho výletu, pěkně nasvícené ranním sluncem, které hlídá čert, vyřezaný ze dřeva.

Někde v lese datluje o sto šest datel, takže ho chvíli vyhlížím a užívám si jinak ztichlého lesa v lehoučkém ranním oparu. Je to předzvěst jara spíš, než zimní ráno a já si užívám toho, být tady venku.

Je fakt krásný jarní den, i v mikině je chvílemi teplo, i když vítr je ještě dost studneý a jen na tričko to není. Cesta nás zavede k rybníku s největší populací kuňky na vysočině, ačkoli žádný žáby nevidíme. Je ještě moc brzo. Ovšem židovský hřbitov ve Vělkém Pěčíně je otevřený a volně přístupný, i se zrekonstruovanou průchozí márnicí takže aspoň někde můžu řádit s foťákem.

Včera sice bylo příležitostí dost a dost, samý muka a křížky se západem slunce, ale už se projevovala únava, přece jen jsme vycházeli od autobusu před setměním a to už jsem v útlumu a připravená pomalu hybernovat. Takže si větší pozornost zasloužila Boží muka u Mrákotína a barokní kostelík sv. Jáchyma nad Dobrou vodou z roku 1682, pod kterým se těžilo stříbro a je tedy zasvěcen patronovi horníků. V Dobré vodě jsem pak zvoničce z roku 1936 z mrákotínské žuly ufikla na fotce vršek střechy 😀 A pak už byla na focení tma, přestože holé planiny kůrovcem napadených smrků propouštěly dost světla na bezpečnou cestu.

U hřbitova, který se používal do roku 1879, dáváme svačinku ale brutálně fučí, když pohledem na hodiny zjišťuju, že možná za chvíli jede vlak a mohl by nám ušetřit tři kiláky asfaltu. A protože Jára má mnohem odvážnější plán, než já, mohl by stihnout vrchol Javořice za světla. Rychle nahazujem svačiny a běžíme na vlak, který přijíždí akorát s koupí lístků online přes telefon.
Trochu kulturní šok, když naskáčeme do vláčku otevřenýma dveřma a protější dveře jsou dokořán nad náspem a lákají akorát ke kroku do nikam a zlomené noze.

Svezeme se až do Radkova, kde je super velká spací čekárna. Proti proudu Moravské Dyje pak odpočatí míříme bažinatýma loukama k Telči. Židovský hřbitov u stromem pošramocené zastávky Telč – staré město je bohužel zamčený, ale cestou kolem Staroměstského rybníka můžeme aspoň obdivovat krásné panorama telčských památek. Původně gotický kostel Matky Boží je lehce skryt za stromy, ale věže jezuitského kostela Jména Ježíše ze 17. století anebo 49 metrů vysoká románská věž kostela svatého Ducha ze 13 století krásně ční nad okolními domy a my se s vandrem loučíme touhle krásnou vyhlídkou.